Povídky, úvahy, fejetony... 4.:zuzana.sec.calouneni@seznam.cz

31. září

"Dědo, kdy konečně dostanu to kolo!" rozčiloval se malý Mirek.

"Jednatřicátého září!" odbyl ho dědeček, který byl právě zabrán do čtení svého oblíbeného novinového plátku.

Mireček si povzdechl. Tuhle dědovu odpověď nesnášel. Pokaždé, když chtěl něco, co nemohl mít hned, řešil to staroušek touto větou.

Chlapec si sám pro sebe povzdechl a vrátil se ke stavebnici. Mračil se a v duchu ho napadlo, že kdyby to nešťastné datum existovalo, stal by se z něj v ten den nejbohatší kluk pod sluncem. Honem vzpomínal, co že to má na toho jednatřicátého už vše naslibováno... Kolečkové brusle, skateboard, motorku, vzduchovku, vlastní mobil, televizi s DVD přhrávačem, psa, morče... a teď to kolo...

Ještě donedávna pevně věřil tomu, že jednou se dočká, v kalendáři se objeví červeně napsáno 31. září a on s vítězným úsměvem převezme všechny ty dary. Ale nedávno se ve škole úplnou náhodou o tomto datu zmínil a paní učitelka se jen zasmála, že měsíc září nikdynemůže mít třicet jedna dní.Tehdyprvně v životě vzal do ruky kalendář a zjistil, že učitelka má pravdu. Mluvil o tom pak ještě s tatínkem, který mu dal sáhodlouhou přednášku na téma: měsíce, dny, týdny. Malá naděje ještě byla, když se dozvěděl, že třeba takový únor má sem tam jiný počet dnů, ale ta naděje zase pohasla ve chvíli, kdy tatínek řekl, že únor je jediná výjimka.

Mirek pozoroval dědečka, když ten najednou odložil noviny a mrkl na vnuka:

"Mirku, skočil bys mi pro cigarety?"

Hoch měl sto chutí odpovědět stejným stylem, jako dědeček. Ale došlo mu, že to by asi nebyla nejlepší věc a raději vstal, aby starému muži posloužil. Když dorazil zpět z předsíně, kde ležely zapomenuté cigarety, podal je dědečkovi a zamračeně mu povídá:

"Dědo, neměl bys kouřit. Hele... tady to píšou, že to škodí zdraví a způsobuje to úmrtí."

"Nemudruj!" zahučel děda a s chutí potáhl z čerstvě zapálené cigarety.

Mirek se jen tak nedal:

"Stejně je to jedovaté, když to tu píšou. A ty umřeš!"

Děda se na něj podíval a rozesmál se na celé kolo:

"Já umřu leda tak jednatřicátého září!"

Mireček jen pokrčil koutkem úst a mávl rukou. Jako by nevěděl, že dědeček má vždy pravdu...

-

Čas plynul, z Mirka byl už nějaký ten měsíc středoškolák a mnohé z jeho dětských přání se během té doby vyplnilo bez ohledu na datum. Dědečkova hláška se stala součástí i jeho slovníku a víc to už dávno neřešil.

Celé prázdniny chodil tehdy s dědou na ryby a do lesa, však také celé okolí starého pána obdivovalo, jak je ve svém pokročilém věku stále aktivní.

"Na toho snad ta zubatá zapomněla..." říkávaly si mezi sebou tetky na návsi.

-

Ale každé prázdniny mají svůj konec, tak ani tyto nebyly výjimkou. Poslední zářijový den toho roku se vydařil, sluníčko jakoby si ani neuvědomilo, že léto už je dávno pryč a ono by mělo zmírnit na intenzitě.

Podvečer byl nezvykle klidný, přímo vyzývající k lenošení. Všude bylo ticho, jen na stolku tiše předlo zapnuté rádio. Mirek ho moc nevnímal, byl ponořen do jakéhosi napínavého příběhu ve vypůjčené knize a taktéž dědeček. Však to byla jeho hodinka, kdy se v klidu rozvalil v křesle, usrkával kávu a vychutnával si svoje cigarety.

Mirkovy rodiče se ten den měli vrátit až v noci, jelikož byli pozváni na oslavu narozenin maminčina šéfa...

... Prostě večer jako mnohý z jiných. V rádiu se chystali ke čtení zpráv a to byl signál pro dědečka, aby si zapálil další cigaretu a zesílil zvuk - takový ustálený rituál. Z rádia se ozvalo:

"Dobrý večer, vážení posluchači. Máme pro vás přehled dnešních událostí z domova i ze zahraničí. Doufám, že jste si užili dnešní slunečný den a našli si chvilku na naše zprávy. Dnes máme jednatřicátého září... ehmm... pardon, co jen jsem to... Tak znovu: dnes máme třicátého září..."

Dědeček s Mirkem se po soběpodívali. Mirek se zasmál:

"Dědo, ono už jsou jako ty!"

Dědeček se také zasmál a pak už jen dal Mirkovi znamení, aby byl tiše a on si mohl zprávy v klidu vyposlechnout.

Potom si společně ohřáli připravenou večeři a Mirek osiřel, jelikož dědeček měl ve zvyku hned po večeři chodit spát. Nebylo tomu jinak ani dnes.

Mirek se jen podíval na film s jeho oblíbeným hrdinou a rozhodl se zalehnout také. Ráno ho čekalo brzské vstávání. V polospánku zaslechl, že rodiče už dorazili domů. Převalil se na druhý bok a znovu zavřel oči.

Jeho spánek však po chvíli zpřtrhala směsice hlasů obou rodičů. Došlo mu, že to není hádka, ani běžný hovor. Něco uvnitř mu přikázalo vstát a jít zjistit, co se děje.

Vyšel na chodbu a to již zřetelně rozumněl každé slovo. Netrvalo to dlouho a on pochopil, že se stalo něco s dědečkem. Přidal do kroku a během několika vteřin spatřil oba rodiče. Stáli u otevřených dveří dědova pokoje. Maminka plakala a otec držel v ruce mobilní telefon.

Zbytek vnímal Mirek jako ve snu: Sanitka... pohřební vůz... matčina ruka na jeho ramenou... bledý otec...

Zdálo se to jako nekonečný zlý sen. Když dům ztichl, Mirek se pomalu vracel do reality. Matka mu se vzlykotem vyprávěla, že když dorazili s tatínkem domů, u dědy v pokoji se svítilo. Otec si myslel, že bude lepší, když se na něj zajde podívat, jestli něco nepotřebuje. Když ale vešel dovnitř, viděl jak děda leží na zemi u psacího stolu. Bylo už pozdě...

-

Tu noc už nikdo z nich neusnul. Ráno Mirkův otec omluvil telefonicky syna ve škole a pak spolu se ženou odjel do města. Chtěli objednat smuteční oznámení a vyřídit vše na pohřebním ústavu. Měli strach, že když to nevyřídí včas, že už by to potom bylo o moc těžší, prostě ať je to co nejdříve za nimi. Mirek s nimi jet odmítl, necítil se na to.

Sotva se za rodiči zaklaply dveře, vydal se pomalu a váhavě po chodbě k dědečkovu pokoji. Bázlivě vzal za kliku a po nadechnutí opatrně otevřel dveře. Zmateně se rozhlížel po pokoji. Rozestlaná postel mu vehnala slzy do očí. V tom jeho zrak ulpěl na psacím stole. Ležel tam list papíru. Jakoby ho poháněla nějaká vnitřní síla... Pohledem zjistil, že na papíru je něco napsáno. Vzal jej tedy do rukou a v tu chvíli, jako by do něj udeřil blesk. To, co tam spatřil zvěčněno dědovým roztřeseným písmem, asi už nikdy v životě nezapomene. Myslí mu projela i matná vzpomínka z dětství a na večerní rozhlasové zprávy... Znovu a znovu pročítal těch pár slov:

Já vám to říkal, že zemřu leda 31. září. Mireček už vám to vysvětlí. Táta.

#####

Poslední rozloučení

Mrtvé tělo se s těžkým žuchnutím složilo k nohám svých přemožitelů. Ještě poslední záchvěv jeho početných paží a nastalo ticho… Snad i ptáci na chvilku oněměli, aby vzdali poslední poctu jednomu z těch, který jim vždy dokázal otevřít svoji náruč…

Nyní tu leží a jen vnímavé oko dokáže zahlédnout, že život z něj vyprchává jen hodně, hodně pomalu. Nerozvité pupeny vysílají tichou otázku do všech stran:

“Muselo to být…?”

Muselo… snad také on to chápe. Jeho staré a věkem seschlé tělo již dávno umíralo. Napřed nenápadně, uvnitř. Kam nikdo neviděl. Ale pak se stáří začalo projevovat stále častěji i na jeho povrchu. Jindy hladká kůra trpěla stovkami zanícených ran, kterými vyprchávala síla a život tohoto velikána.

Rok od roku mu ubývalo sil, každý lístek, květ či plod byl malým, ale těžce vydřeným vítězstvím. Jeho srdce krvácelo, když viděl, že již není schopen potěšit své okolí tak, jako dříve. Ale jak moc se v tomto mýlil… On dovedl potěšit i tak… Snaha pomoci mu byla marná. To naše srdce krvácela… bezmocně jsme byli svědky toho, jak ho opouštějí síly…

Nakonec se nedalo dělat nic jiného, než vzít jeho utrpení do vlastních rukou… Nejedna slza skanula na jeho nemocném kmeni a ochablých kořenech. Co úder sekerou, to úder do našich srdcí… Koho to v tu chvíli bolelo víc?

Několik větévek, které měly narašeno, jsem odstřihla a dala do vázy… Památka na přítele z dětství i z dob nedávných. To v jeho koruně jsem jako malá holka seděla a plivala pecky dolů, k jeho patám… To pod ním, v jeho stínu, bývalo v létě slastné útočiště před slunečním žárem… A to on byl ten, kdo býval svědkem prvomájových polibků …

Někdo se může ušklíbnout, proč se tu neobratnými větami snažím vzdát hold mému příteli - stromu… Ale on si to zaslouží. Prožil s námi tolik let a nikdy se ani slůvkem nevzbouřil, když se o naši lásku musel dělit i s ostatními…

Dnes roste na jiném místě jeho nástupce. Bude také tak skvělý? Dokáže plně nahradit to prázdné místo nejen na dvorku, ale i v nás?

Dívám se na okenní parapet. Stojí tam váza s několika větvičkami… Jeho větvičkami… Kvítky na nich jsou jako malé vzkazy. Zní mi jejich nevyřčená slova v duši:

“Nezapomeňte na mě…”

Určitě nezapomeneme… A chuť tvých sladkých plodů se z paměti také jen tak lehce nevytratí…

####

Nejkratší pohádka na světě...

V jednom bezejmenném městě, v bezejmenné ulici, žila bezejmenná dívka... Ale my jí jméno dáme, ať v tom máme trošku pořádek. Říkejme jí třeba... třeba... Klára.

Byla to dívka krásná, milá, chytrá, šikovná... Prostě téměř dokonalá. Ke štěstí jí chybělo jen jedno jediné, a to: vdát se...

Tedy alespoň ona si to myslela, že tohle je to, co by ji mohlo učinit být tou nejšťastnější dívkou na světě.

Klárka chodila v tu dobu s chlapcem, kterého si pro jistotu také pojmenujme, ač je to pro náš příběh naprosto zbytečné... Inu co, pokřtíme ho jako Petra.

Petr byl hoch krásný a urostlý. Klárka jednoho dne sebrala odvahu a zeptala se ho:

"Milý Petře, ať už je to ze mne venku...
chtěl by sis mě vzít za manželku?"

Petr vyvalil oči a překvapeně a rázně odpověděl:

"Klárko drahá, co tě vede,
to jsi vedle, jak ta jedle...
Já do chomoutu nespěchám,
svobodu si ponechám..."

Svůj názor nezměnil a Klárka, jež zůstala svobodná i po zbytek svého života, žila šťastně až do smrti...

***


Že je to krátké? A že to nemá dobrý konec? Inu na to vám ráda odpovím...

Krátké to je, protože je to nejkratší pohádka na světě, tak to tak být musí...

A šťastný konec to má...

Klárka si užívala života vesele a svobodně podle svého, nemusela pro nikoho vařit, prát, žehlit a uklízet... Kdykoli se jí zachtělo, vyrazila si na flám nebo jen tak, kam se jí zrovna zachtělo...

Spala s kým se jí chtělo a kdy se jí chtělo, utracené peníze jí nikdo nevyčetl...

Že už jste to konečně pochopily? No sláva!

To, že jste nepochopily hned na první pokus, za to nemůžete... Zřejmě je problém v tom, že vám vaše maminka zapomněla tuto pohádku vyprávět v době, kdy jste byly ještě malé holčičky...

Také vy jste se nechaly zblbnout těmi báchorkami o princi na bílém koni...

#####

Romantika? Žádná věda... Zeptejte se Igora!

Začínal další pracovní týden a po právě skončeném víkendu se nikomu do práce zrovna dvakrát nechtělo. Obvzlášť Igor vypadal, jakoby ho přejel parní válec. Všem to bylo divné, vědělo se o něm, že alkoholu rozhodně neholduje. Jeho spolupracovnici Zdeně se na něm pořád něco už od rána nezdálo… Než dopila s kamarádkou Mirkou své obvyklé ranní kafe, nespustila z něj oči a ona Mirka vlastně také ne.

Však to také obě šeptem konzultovaly:

“Zdeni, to vona ho ta jeho nová dračice asi pěkně prohnala… Se koukni, sotva drží víčka.”

“Miruš, to mi povídej… minulej tejden vykládal, jak se celý noci nevyspí, že ta jeho je pořád při chuti.”

“A co čekal, když je vo dvacet let mladší než von.”

Zdena se najednou zarazila… Podívala se ještě jednou a pořádně na Igora. No, ty jo… to snad ne… Honem se naklonila k Mirce:

“Miru, ty brďo, já už vim, co je na ňom divný! Von je namalovanej!”

“A kde?” zeptala se Mirka a nenápadně se natahovala tak, aby viděla lépe na Igora.

Zdena si byla už jistá, že se nemýlí, tak pokračovala:

“No, voči a hubu… koukni, že nekecam…”

To už i její kolegyně viděla, že nekecá. To bylo zase něco pro ně. Mirka nelenila a hned to řekla i Pepovi, který se právě vrátil ze skladu. Tím pádem měli v hlavě nasazeného brouka všichni tři…

Pepa byl ale zvědavější, než obě kamarádky dohromady. Věděl však, že jemu se Igor nesvěří a Mirce taky ne. Zbývala jen Zdena, která měla na pracovišti takovou nepsanou roli “zpovědní vrby”. Mohla za to její dobrosrdečná povaha a vůle kdykoli komukoli pomoci. Jak šlo ale o Igora, byla pro každou legraci… Takže když ji Pepa poprosil, jestli by nemohla nenápadně zjistit, co se dělo u Iga doma, ani na chvíli nezaváhala. Však tentokrát zvědavost hrála na plné otáčky i u ní, což se stávalo jen málokdy.

Využila k tomu pátrání hned první příležitost, to když Igor projevil přání, jestli by mu nepomohla s přípravou výrobků k expedici do lakovny. Pomáhala mu s tím i jindy, tak na tom nebylo nic podezřelého. A obvyklé bylo i to, že si při tom sdělovali různé zážitky a novinky z domova. Takže ten úkol zase tak těžký nebyl.

Zdena navíc byla známá tím, že jde na vše zpříma. Nejinak tomu bylo tedy i v tomto případě. Koukla na Igora a povídá:

“Igo, co to máš s vočima? To sou moncly nebo ses snad na stará kolena začal malovat?”

“Na jaký starý kolena? Sem mladej duchem, ne? Ale moňa to nejsou, sem fakt našminkovanej. “

“Co blbneš, sim tě? Teplej nejsi, ne? Když máš tu mladou kočku teď…”

Igor se nenápadně rozhlédl a šeptem jí povídá:

“No, tě to povim, ale neřikej to nikomu. Sme měli doma takovej romantickej večír… Poď na cígo na rampu a já tě to řeknu.”

Zdena bez vytáček šla, práci měli připravenou dokonce už i s předstihem, kartony ze skladu zatím nedorazily, takže stejně měli chvilku k dobru. Na rampě nikdo nebyl, tak se usadili na schody a zapálili si cigarety. Igor se rozpovídal, bylo na něm vidět, že to v sobě stejně dusil a chtěl se s tím už konečně někomu svěřit.

“No, sme se včera tedy rozhodli, že si uděláme romantiku, no… Vona, ta moje, koupila stehna, teda jako ty kuřecí. A svíčky… Že to jako udělá na večír. Ale, vole, nemáme troubu, tak to dala na pánev. Na talíři to vypadalo slušně, i to vonělo. Ale, ty vole, vono to bylo vevnitř syrový, se mi normálně zvedal pajšl. Tak to dala do mikrovlnky, no… ale von to byl teda humus, ti povim, ty vole. Se pak nasrala a šupla to do koše.”

Popotáhl posledního šluka a ještě než vajgl dopadl pod rampu, už si zapaloval další cigaretu. Nabídl i Zdeně, která neodmítla a zvědavě se zeptala:

“A co ste teda jedli k těm svíčkam? Proč to tedy neuvařila… ste mohli mít aspoň rizoto, ne?”

“No, nevim, se v tom nevyznam. Ale sme měli naštěstí v lednici játrovou paštiku… Tak sme si to dali s rohlíkama a s tima svíčkama to bylo fakt romantický…”

“Romantický? Tě řeknu, co na játrovej paštice a stehnách v koši je romantickýho?”

“No, ta romantika byla až potom, chápeš?”

“Igo, chápu… zas ste na to vlítli a pěkně zas až do rána, co?” zasmála se na něj a byla trochu zklamaná. Tak tohle není zas tak nic nového… Ale Kolega se nedal:

“Ale hovno… my na to šli včera jinak, jako vobráceně, chápeš?”

“Ne… teď tedy už nechápu… Jak vobráceně? Jako ve Slunce, seno…?”

“Zdeno, ne… úplně vobráceně… Sem si voblíknul její šaty a vona mě namalovala. Sem byl jako holka… Chápeš? No, ty vole, a pak mě jako sváděla… teda jako kdyby byla chlap. “

Zdena nechápavě hlesla:

“Nechápu… ale to máš fuk, já romantice nerozumim, co bys chtěl od ženský v rozvodovým řízení. Ale pak už ste na to vlítli, ne?”

“No, vlítli… ale ti řikam, vobráceně… Vona mě pak jako znásilnila, jako ženskou.”

“Igo… a to asi jak? Když seš chlap?”

“No, vole, ty nemáš vůbec fantaziii… no, tou svíčkou ze stolu, ne? Jako zezadu, už chápeš?”

“Jo… už chápu… ty vole… ty si vůl… Což vo to, fantazii se meze asi vážně nekladou, ale řeknu tě jedno… Kdybych tě viděla v ženskejch šatech a namalovaného, tak nevim… asi fuj… By mě bylo líto i tý svíčky… “

"Náhodou, se podívej… sem byl náhodou kočka!” řekl Igor a strčil jí před oči mobilní telefon.

Z displeje se na Zdenu “zubila” jakási “ženština” a jí v zápětí došlo, že to je Igo pod nánosem makeupu a v letních dámských šatech. Nevěděla, co na to má říct. V tu chvíli se šíleně rozesmála, až jí tekly slzy smíchu proudem. Igor nechápavě schoval mobil.

“Sem veděl, že to nepochopíš… Víš, jak to bylo romantický?”

Zdena se ještě zajíkala smíchy, ale už mohla aspoň mluvit:

“Ale jo! Já to chápu… ale prostě je to síla, to tě povim! Radši poď, ať nemáme průser, že sme tu tak dlouho. Ty… šťabajzno jedna!”

Na pracovišti byl klid, jen Pepa s Mirkou hořeli nedočkavostí, protože podle Zdenina výrazu bylo jasné, že získané informace stojí za to. Však když Igor zmizel směrem k záchodům, okamžitě se oba vrhli na Zdenu:

“No tak honem… povídej!”

A Zdena jim tedy vše řekla a znovu ji při tom přepadl záchvat smíchu. Tentokrát nejen ji… Smíchy se tu váleli i ti dva. Dalo jim hodně práce přestat se smát ještě před Igovým návratem, ale povedlo se jim to. Oni totiž tihle tři sice měli pokaždé legraci z jeho zážitků, ale poctivě si to nechávali sami mezi sebou, nikdy toho nezneužili k tomu, aby to třeba roznesli po dílně.

Igor se na umývárně konečně i trochu umyl, tak to jeho líčení nebilo tak do očí. Ale stejně, kdykoli padlo u nich na pracovišti slovo svíčka, paštika nebo šaty, hned všem cukalo v koutcích úst. Jen Igor nic… ten už ten romantický zážitek dávno pustil z hlavy. Však měl nových zážitků, že by je mohl rozdávat…

####

Na spaní je vždycky času dost...

Kdykoli vidím koňský povoz, vzpomenu si na Otíka…

Otík byl zvláštní figurka. Vlastně: byl, stejně tak jako jeho jmenovec z jistého filmu, “momentálně zaostalý”. Ale srdíčko měl na správném místě, proto nikdy nikomu nevadil. Chlapi s ním rádi prohodili pár slov a zaplatili mu sem tam i nějaké to pivo, nebo-li jak on říkal: “Pijoně”.

Byl to starý mládenec, čemuž se nebylo proč divit, ale sám nežil. Jeho věrnými druhy byl párek koní: klisna “Onka” a hřebec “Oník”. Záhada těchto jmen byla známa všem. Prostě a jasně přeloženo z “Otíkovštiny”: Koňka a Koník… Zapřahal je jednotlivě nebo v páru ke starému povozu a celé dny se vydržel projíždět po okolí.

Však hlavně díky těm dvěma “obylam” byl známý široko, daleko. Hlavně Oník mu dával zabrat. Otíkovy cesty vedly dvakrát denně přes železniční přejezd. A stejně tak dvakrát denně měli lidé možnost vidět stejnou situaci…

Oník s oblibou pokaždé zastavil přímo na kolejích a nezapomněl zařehtat a otočit se tak, aby Otík věděl, že: “je to tu zas”. Otík stejně tak neúnavně a pokaždé stejně zareagoval:

“Oníku… ti íkam, Oníku… netel mě… Oníku di!”

Oník znovu zaržál a snad se vždy i smál. Ale nehnul se ani o píď… Otíkovi šly slzy do očí, vlaků se bál. Tak znovu začal vyjednávat.

“Oníku… ty ebile… di… pošim tě di! Oníku! Pošim… dam tě pijoně… di…”

Oník zase nic. Ale na pivoně slyšel. Ještě se chvilku nechal přemlouvat a když Otík znovu a znovu sliboval stejnou odměnu, nakonec se dal přece jen do pohybu a jel poslušně dál, jako by se nechumelilo.

Jejich “kroky” pak směřovaly do nejbližší hospody, kde Otík pravidelně zapíjel šok a Oník zdatně upíjel z jeho půllitru, který mu páníček chvíli co chvíli strkal pod čumák. A tohle vše stále dokola - den co den a dueto…

Jednou zase takhle přijeli před hospodu. Hostinský hned spustil:

“Vítám vás, vy dva… kde máte Onku? Nebo zase sami? Takže jedno dohromady, jako obvykle, Oto?”

“Ne… omady ne… enom mně. Oník hovno…”

“Copak? A pročpak? Oník už nepije?” divil se hostinský.

Otík rozhořčeně začal vysvětlovat:

“Oník ije, ale nesmi. Já neci… nedam mu. Je anec…”

“A proč je kanec?”

“Na olejich stal… já pijo sliboval a anec nic… Mašina jela… anec nic… byla na jinej oleji… anec nic, až pak šel… nic nesmí… pijoně ne. Anec nic, mašina jela… já… já… posral se, já… anec je to!”

Takovou dlouhou řeč od něj málokdy někdo slyšel. Bylo vidět, že je hodně rozčílený. Jen Oník stál a koukal, jako by se ho to vůbec netýkalo.

Hostinskému vše docvaklo, zašel do zadní místnosti, kde občas přespával a podal Otovi čisté starší kalhoty.

“Nech si je. A ty starý hoď někam… “

Otík byl štěstím bez sebe, pivo vypil na stojáka a sám a pak zmizel směrem k potoku. Tam pak našli v křoví i jeho staré gatě, které tak neslavně skončily po tom zážitku na kolejích.

Onka byla klidnější. Jenže nepila pivo, tak často zůstávala doma sama a čekala, až se ti dva vrátí. Byla také o dost starší, než Oník. Ale Otík je miloval oba, bez rozdílu. Kolikrát sám neměl co do žaludku, ale nikdy se s nimi nezapomněl podělit o chléb či jiné potraviny, které mu nosili hodní sousedé.

Jednou mu soused Kasík nesl zase to nějaké pečivo, kus pečeně a koš ovoce a zeleniny. Sám měl obrovskou zahradu, tak přebytky rád dával Otovi a jeho “obylam”, jak jim Otík říkal. Kasík zavolal od rozpadlých vrátek:

“Oto! Poď si pro baštu, košík mně dáš zase až to sníte.”

Otík přišel a upřímně děkoval:

“Íky, Asíku… ale Onka nejí… Onka pí…”

“Tak jí to s Oníkem nesežerte… dáš jí to, až se vyspí.”

“Ale Onka pí furt… Onka pí den… pí noc… pí zase den… Zase noc… a pí furt, Asíku…” tiše mu vysvětloval Ota.

Kasíkovi se to moc nelíbilo…

“Oto… doveď mě k ní… to je divný, ne? Že furt spí.”

Otík ho chytil za rukáv a pomalu šli do polorozpadlé stáje. Na zemi tam ležela Onka a Kasíkovi bylo jasné, že už se neprobudí.

“Otíku… ona nespí… je mrtvá… chápeš?”

“Neni… pí! Ouej… muká!” znervózněl Ota.

“Oto… nemrká… to sou červi… už jí vyžrali oči a teď jí hejbou víčkama. Oto… kamaráde, dopřej jí klidný odpočinek, já ti pomůžu a náš mladej taky… Neboj… nepošlem jí do kafilérky, bude mít hrobeček u tebe na zahradě. Oto… jen se vybreč…“

Otík plakal hodně dlouho… Kasík se synem mu pomohli Onku pohřbít a on celé dny proseděl na jejím hrobě. Odskočil si vždy jen na záchod a nakrmit Oníka. Sousedé ho nepoznávali. Nemluvil, už nevyjížděl s Oníkem… Začal chřadnout…

Když už se sousedům konečně povedlo dostat ho z nejhoršího ven, stalo se něco, co nikdo nečekal…

Oník, který nikdy předtím neutekl, najednou zmizel. Našli ho brzo… Mrtvého v nedalekém lesíku. Zlámal si vaz…

Nikdo nevěděl, jak to říct Otíkovi, ještě se nevzpamatoval ze smrti Onky a najednou ještě tohle. Říkali mu tedy nějakou dobu, že ho stále ještě nemohou najít. Ale nakonec mu nic říkat nemuseli. Vytušil to sám. Kasík byl u něj zrovna s jídlem, když Otík povídá:

“Oník aky pí… viď, Asíku?”

“Taky… taky spí… Oto…” přisvědčil přiškrceným hlasem Kasík.

“Asíku… aky budu pát… ci pát…”

Soused se lekl:

“Oto, jen ne žádnou hloupost… na takový spaní máš ještě času dost!”

Ota se jen usmál.

“Jo… čas… to mám… na spaní je vždycky času dost… tak se měj, Kasíku…”

Usmál se a vydal se od vrátek zpět ke svému domku. Až když se za ním zavřely odřené dveře, došlo Kasíkovi, že při poslední větě Ota mluvil zcela normálně… Vrtalo mu to hlavou celou noc.

Druhý den na to mu to nedalo a vydal se k sousedovi. Chvíli marně volal. Pak se rozhodl jít přímo za ním, do stavení. Věděl, že stejně nikdy nezamyká.

To, co viděl v jediné obyvatelné cimře, mu vzalo dech…

Otík ležel na svém lůžku, vedle sebe koňské postroje, v ruce bič a přikryt byl koňskou houní. Hned na první pohled bylo jasné, že je mrtvý… že spí…

Kasík se napřed rozklepal, a pak se se slzami v očích rozběhl ulicí… Snad nikdy předtím, ani poté, se zpráva o něčí smrti neroznesla tak rychle… A stejné to bylo i na pohřbu. Tolik lidí neměl při posledním rozloučení kolem rakve ani starosta, kterého pochovávali měsíc předtím. Dokonce i slzy všech přítomných byly upřímné. Však proto měl také takový pohřeb, protože snad celé městečko se mu složilo na vše, co bylo k poslední cestě “jejich” Otíka třeba…

Dodnes je na Otíkově hrobě spousta květin a svíček. Na náhrobku má obrázek vozu taženého párem koní…

Ale největší šok zažil soused Kasík až necelý půlrok po Otíkově pohřbu. A to, když mu notář oznámil, že jej Otík, tedy pan Kopřiva, označil za svého jediného dědice.

Ukázalo se, že Ota si celý život střádal ve Spořitelně na knížku vše, co mu kdo kdy dal, včetně mzdy z dob, kdy dělal kočího v cihelně. Kasík z toho byl na měkko a rozhodl se, že z těch peněz si nechá jen minimum, pro syna na kočárek. Měl se stát totiž dědečkem. No, a zbytek věnoval nedalekému ústavu pro mentálně postižené.

Co je ale dodnes všem záhadou, je to, jak to, že Ota se loučil se sousedem normálně, bez “komolení” slov… Nebo si to Kasík vymyslel…? Kdo ví, ale Kasík nikdy nelhal…

####x

Zlodějna se nevyplácí, Igor vám to dosvědčí...

O Igorovi jsem již psala v jedné z minulých povídek. Ale jak už jsem tehdy naznačila, on je nevšední studnice námětů… Zde předkládám další z jeho životních zážitků…

*****

Na pracovišti jsme byli čtyři. Dvě ženské a dva chlapi. Jedním z nich byl i Igor. Zvláštní to figurka… Nebyl zlý, ani vyloženě hloupý, jen… no, trošku “atypický”, jak jsme o něm říkali.

Jenže k té atypičnosti byl i docela hodně šetrný… Neříkám schválně: lakomý, protože to by nebyla pravda. Lakomý nebyl. Když měl co (a za co), ochotně nabídnul. Ale většinou byl bez peněz. Nebylo to tak zlé, jak vás možná napadá. To bychom ho nevídali denně s cigaretou. Ale na nic jiného mu po zaplacení hypotéky a složenek nezbývalo. Tedy… ono by zbývalo, ale co by chtěl, když si pořídil o dvacet let mladší milenku s vysokými životními nároky…

Ale k jádru té jeho šetrnosti: Kávičku, tu on rád… a pěkně slaďoučkou, se třemi cukříky. Jak to ale zařídit, když na ni v rozpočtu nezbývá? Než by se někoho z nás, taky kafařů, zeptal, raději zvolil ten horší způsob… Začal nás okrádat. Ne o peníze, to by si netroufnul. Ale všem třem se nám začala ve velkém ztrácet káva, cukr, limonáda a také fasovaný záchodový papír. Tušili jsme. Kdo za tím vězí, ale jak mu to říci či naznačit tak, abychom mu dali šanci skončit s tím sám od sebe? Prostě: nemuset mu říkat, že to víme a dát mu šanci toho nechat…

Pořád nás nic nenapadalo, ale když už se začaly ztrácet i oplatky a čokoláda, bylo to na pováženou.

Jednoho dne přišel kolega Petr s nápadem:

“Hele, holky…, asi vim, jak na Iga… Vyjde nás to sice na nějakou tu drobnou kajdu, ale si myslim, že zabrat by to mohlo.”

Tvářil se tajemně a čekal na naše reakce. První jsem reagovala já:

“Peťo, a o co go? Jen předem odmítam na něj žalovat… Už tak to má u mistra nakloněný.”

“Neboj, šak já taky chci, aby se poučil sám. Tak helejte, dámy… asi tak: Koupíme Gutalax a trocha se ho dá do kafe, trocha do cukru a trocha do limči… My si dáme to svoje ke mně do skříňky, tam on neleze. A zbytek uvidíme…”

Mirka se zeptala:

“A co to je, ten Gutomax?”

“Gutalax, Miri…, Gutalax! A je to, no…, je to projímadlo… šetrný, prej, tedy podle reklamy. Třá mu dojde, že se posere pokaždé, kyž ukradne něco nám…”

Chvilku jsme s Mirkou váhaly, ale jelikož to byl v tu chvíli nápad jediný, odsouhlasily jsme ho. Odpoledne jsme zašli společně koupit zmíněné projímadlo a byli jsme zvědavi, co se bude dít…

Druhý den ráno jsme přišli do práce dřív, než jindy. Potřebovali jsme čas k tomu, abychom “nadávkovali” Gutalax do určitých poživatin tak, aby dávky nebyly nebezpečné, ale aby i přesto zloděje pěkně potrápily. Že byl cukr tím pádem trochu navlhlý, to se dá okecat tím, že někdo zapomněl zavřít víčko. V kávě to tak nápadné kupodivu nebylo a v limonádě už vůbec. Čekali jsme tedy, jaký průběh bude mít naše tajná léčba našeho zlodějíčka…

Však hned, jak dorazil, ostražitě se rozhlédl a honem se pustil do přípravy kávy. Nezapomněl u toho hlasitě promlouvat, abychom mysleli, že bere ze svého:

“Jééé, zase už mi dochází kafe… A cukr taky… Budu si muset zítra donést nový…”

Takto “vyhrožoval” pokaždé, ale jen tak, na oko… Jako tak, že on ještě má… Ale stav jeho nádob na kávu a cukr jsme dobře znali, byly “imervere” prázdné, jen na dně se krčilo pár zvětralých zbytečků…
S nedostatkem limonády se ani netajil. Tvrdil, že mu stačí voda z kohoutku. Nestačila… během dopoledne stihl třikrát notně upít z nastražené lahve a ještě se při tom tvářil jako vítěz.

Jenže po obědě to začalo… Napřed Igor vykuli oči, pak rychlostí blesku popadl roličku papíru (jasně, že moji) a velice rychlým krokem zmizel v uličce vedoucí k záchodům. Jasně, že mi tři jsme si dali znamení, že se věci daly do pohybu. Igor se vrátil po skoro čtvrthodině a jakoby nic se opět pustil do práce, před čímž se nezapomněl posilnit z lahve limonády. (Je jasné, jaké…)

Neuběhla ani půlhodina a situace se opakovala. A pak zase, a znova… Po pátém “odskoku” povídám:

“Igo, takhle toho moc neuděláš, když budeš furt lítat.”

Odpověď byla rozpačitá:

“Když já nevim, co to se mnou je… Porád seru jak zjednanej. To dycky příde tak nahonem… Ale aspoň se pročistim.”

Nezmohla jsem se na nic, jen jsem pokývala hlavou. Tak on to bere ještě jako dar z nebes… že jako: na pročištění… No, tak takhle ho ty “čórky” těžko odnaučíme…

Také Petr s Mirkou byli trochu zklamáni. Ale nechali jsme všemu volný průběh a dobře jsme udělali…

Igova běhavka trvala již téměř týden… Konečně mu začalo být divné, že ho to drží jen v práci, doma prý to ustává. Přišel náš čas. Petr povídá:

“No, Igo, buď seš alergickej na práci, nebo, vole, na něco z jídla.”

“Ale dyk nic nejim, vole… Jen kafe a limonádu… A víš, vole, že vobědy nosim domů mladej, by nemusela vařit.”

Petr se poškrábal za uchem a nenápadně mrknul na mě. Teď zas byl čas rozehrát moji roli:

“Hele, Igoušku, když jsme u tý limonády… Mě se ta moje furt ztrácí a tebe už sem kolikrát zahlídla, jak jí do sebe klopíš. Víš, asi začínam tušit, proč máš teď z prdele výčep…”

Igor začal koktat, jako vždy, když je silně nervózní:

“N no, Já…, a ale jen t trochu… ka kapičku, víš?”

“Kapičku? Dyk zmizela skoro půlka! Víš, kdyby ses voptal, tak sem ti dala jinou fláděru… a ani bys mi jí nemusel platit. Ale v týdle mam projímadlo, páč se mi špatně to…, no… tento… sere.”

Igor vykulil oči.

“Jako projímadlo? To na sraní? Tak já nejsem nemocnej?”

Petr to nevydržel:

“Ne…, nejsi nemocnej… Ale si zloděj, vole!”

Pak jsme spustili jeden po druhém, že příště ať si nám klidně řekne, že se rádi podělíme, ale ať už raději nebere nic potají. Pochopil to a od té doby se vždy zeptal. Ano, tušíte správně… málokdy koupil kávu nebo cukr do placu za své (vlastně co kecám - nekoupil to nikdy…), ale nám stačilo to, že se zeptal. Sem tam jsme se mu složili na balík levných limonád a když si šel dělat kávu, odpracovával si ji tím, že nám všem myl hrnky… Věděl, že kdyby se nezeptal, mohl by z toho mít třeba zase “průser”…

####