Soukromá dramata? Nejen v TV... (2011)
Děsí vás pátek třináctého? Mne neděsil nikdy a ani nebude. Nedám na pověry. Ale přesto mám v sobě navždy zakotveno jiné datum, ze kterého mi vždy naskočí „husí kůže“. Je to sice pátek, ale devatenáctého. A srpen už taky nikdy nebude měsícem, kdy se těším na oslavu jmenin... Prostě devatenáctý srpen je mým osobním „černým pátkem“, sice ne na burze, ale to by mi bylo milejší.
Ten den začal nevinně, vlastně ještě ráno jsem byla samý smích a žert. Čekal mě totiž „výlet“ do Plzně, ale ne jen tak ledajaký. Moje cesta vedla do nízké moderní budovy na kraji města. Není to nemocnice, jak by se z polohy toho místa mohlo zdát, ale se zdravotnictvím to má hodně společného. Jde totiž o Genetiku. Jistě nemusím vysvětlovat, o co jde...
No, a právě tam jsem měla ten den namířeno, samozřejmě s pozvánkou a těhotenským průkazem v kapse. Už jsem se nemohla dočkat, až prvně na speciálním ultrazvuku uvidím naše mimčo v 3D „provedení“. Jenže v čekárně fronta nejméně na dvě hodiny, naštěstí ve stojanu byla slušná nabídka čtiva všeho druhu, převážně dokonce i kvalitního. Konečně jsem se dočkala a řada přišla na mně. Ještě odběr krve mojí i Danovy, sepisování rodokmenu (to bych nikdy nevěřila, co vše doktory zajímá, jste-li mamina na prahu čtyřicítky. Proč je tohle vůbec nezajímalo i dřív? Vždyť vrozené indispozice podle mne ohrožují stejně miminka i mladších maminek... to už vím z debat s mojí gynekoložkou ) a znovu na pár minut do čekárny. Dan už byl z těch prostor celý nesvůj, proto se takticky vytratil ven. Neměla jsem mu to za zlé, ta nervozita na něm byla znát víc než dost.
Z reproduktoru se ozvalo:
„Paní Lašťovková, na ultrazvuk!“
Odhodila jsem rozečtený časopis a rozechvěle vykročila k nastevřeným dveřím, kde už čekal příjemný a usměvavý doktor.
„Dobrý den. Tak koukám, sedmnáctý měsíc. No, to už je na co se podívat, nebudu to protahovat, tak šup, ať se konečně můžete lépe, kdo že si to u vás v bříšku protahuje nožičky a ručičky.“
S notnou dávkou zvědavosti jsem upírala oči na velikou obrazovku a s překvapením zjistila, že i já, pouhý laik, dokážu rozeznat hlavičku a tělíčko. To je něco jiného, než ten černobílý obraz v ordinaci u mé lékařky. Už jsem se nadechovala, jak zahrnu milého pana doktora přívalem otázek, když v tu chvíli začal mluvit on sám. Jeho hlas byl úplně jiný, než ještě při poslední větě. Jako v jakémsi divném snu ke mně doléhala jeho slova:
„Teď budu mluvit hodně rychle, ale jinak to nejde. Ten plod se přestal vyvíjet, jinými slovy: je mrtvý. Než se zeptáte, jak si mohu být jistý, předem odpovídám, že jsem si jistý. Je to moje profese a nikdy bych nestřílel jen tak od boku, kdybych si opravdu nebyl jistý. Netuším, proč se to stalo, ale věřte mi, neříká se mi to lehce.“
Nebyla jsem stále schopná promluvit. Hlavou se honilo miliony pocitů, nemohu to nazvat otázkami. Cosi jakoby sevřelo nejen moji hruď, ale i srdce a mysl... Jako by se zastavil čas. Vše přicházelo jako odněkud z dáli, skoro mi to připadalo, že se nejedná o mně, ale že sleduji nějaký film. No, film to nebyl... Do reality mě vrátil lékařův hlas, snažil se znít klidně, ale moc dobře mu to nešlo.
Najel s kurzorem (či jak to nazvat v tomto oboru) o kus dál od nehybného tělíčka tam, kde byla jen moje tkáň. Na obrazovce se objevily červené odstíny.
„Vidíte? Ta barva ukazuje živou tkáň, kudy proudí krev, kde to žije... A nyní sjedu na to maličké. Vidíte? Nic... jen šedá... Normálně se už i takto malé plody při vyšetření ultrazvukem vrtí, protože mě berou jako vetřelce v jejich výsostných vodách, jak tomu já říkám. A vrtí se i ti, kteří třeba do té chvíle spokojeně pochrupovali. Ale tady... nic.“
Dívala jsem se strnule a odevzdaně na to, co se mi snažil ukazovat. Jo, nejsem blbá... vím, že nelže... Ale něco uvnitř mne se bouřilo a vřelo! Co když vážně jen spí? Sakra, probuď se, přece se nenecháš prohlásit za mrtvolku! Znělo celým mým nitrem. Marně. K té marnosti navíc nahrával fakt s těmi červenými odstíny. Myšlenky změnily tok. Přestaly se zabývat planými nadějemi, staly se z nich zoufalé výkřiky plné otazníků. Proč zrovna já? Pustí sem Dana? Co bude dál? Budeme mít ještě šanci mít dítě?
Doktor jakoby mi viděl do hlavy.
„Máte tu někde partnera? Mám ho zavolat?“
Vděčně jsem na něj pohlédla a tiše pípla, že muž čeká venku, v bílé felicii. Lékař mi povzbudivě stiskl rameno a ujistil se, že to tu chvilku vydržím sama, než přivede Daniela. Odkývala jsem mu, že se nemusí bát.
„Nemějte strach, nejsem přece blázen. Co bych asi tak měla vyvést? Je to šílený, ale musím to zvládnout.“
Bylo na něm vidět, že mi věří, což mě paradoxně docela v tu chvíli potěšilo. Netrvalo to snad ani tři minuty a objevil se zpět a hned za ním můj Dan. Nechápal, co se děje, ten verdikt si vyslechl teprve až se posadil na židli vedle mne. Na výraz v jeho tváři a v očích asi nikdy nezapomenu. Zpětně je mi jasné, že snad hlavně pro ten výraz to prostě musíme zkusit znovu...
Stiskl mi pevně ruku a beze slova opřel hlavu o moje čelo. V očích se mu zaleskly slzy. Teprve po chvíli promluvil:
„Hlavně neplač, svět se nehroutí a mám tě pořád strašně moc rád, všechno zvládneme, neboj. Jsme spolu a jestli tohle má být zkouška, co vše vydržíme, tak mi věř, že na nás si nějaká ta zlá sudička šeredně vyláme zuby.“
Jeho slova mi dodala víc sil, než jsem vůbec čekala. Má pravdu. Brekem se nic nedá vrátit. I když se slzy derou do očí samy. Teď je důležité co dál...
Doktor nám ochotně vše vysvětlil a objednal mně telefonicky lůžko ve Fakultní nemocnici. Jelikož nebydlíme daleko, ujistil nás, že si v klidu mohu vzít doma věci a do šestnácté hodiny se mám nahlásit v recepci gynekologické ambulance na Lochotíně.
Cesta domů proběhla téměř v tichosti, jen jsme si sem tam vyměnili pohledy. V Danových očích byl znát strach, bolest, nejistota. Ale zároveň spousta lásky. Je mi jasné, že můj pohled na tom byl úplně stejně. Doma jsem sbalila potřebné věci, dala pár pokynů ohledně zásob v lednici, mrazáku a špajzce. Je jasné, že nejméně tři, čtyři dny se budou muset obejít beze mne a o žaludky se postarat sami. Ještěže Lucka stihla pochytit dost věcí ode mne, hlady mi snad nezemřou. Snažila jsem se myslet na to, že ať už vše v budoucnu dopadne jak chce, mám přece pořád dvě zdravé děti a milujícího muže. Za to přeci stojí žít, musím se upínat v myšlenkách k nim... Opravdu to pomáhalo, hned se zdálo vše lehčeji „stravitelné“.
V nemocnici jsme čekali opět šíleně dlouho, než jsem přišla na řadu. Nejdříve znovu ultrazvuk. Do místnosti jsem vcházela uslzená. Mladičký lékař zřejmě ani pořádně nevěděl, koho mu tam posílají, neboť mě přivítal s úsměvem a se slovy:
„Áááá... tak sedmnáctý týden, že?“
Podívala jsem se na něj a skoro neslyšně odvětila:
„Jo... a podle všeho asi i poslední...“
„Jo, vy jste TA...“
Víc neřekl, úsměv mu zmizel z tváře a do konce prohlídky už nepronesl ani slůvko. No, vlastně mi to ani nevadilo. Byla jsem prostě „TA“ a s „TAKOVÝMA“ se holt nemluví...
Naštěstí jeho kolega na příjmu byl úplně jiný. Sympatický lékař středního věku, s pěstěným plnovousem a dobráckýma očima. Líbilo se mi, jak vše komentoval předem, takže jsem věděla o všem, co mě čeká, kdy a jak... Vlastně byl s Danem jediný, kdo mě dokázal uklidnit. Dokonce jsem v jeho přítomnosti konečně našla zase řeč. Zeptala jsem se ho, jestli budu moct mít ještě děti. Překvapila mě jeho odpověď:
„A proč by ne? Toto je včas odhalený zastavený vývoj. My vám pomůžeme k předčasnému přirozenému porodu, jinak jste v pořádku. Nevidím důvod k obavám, protože to vypadá spíš na velikou náhodu. Vám je třicet osm? Tak to v pohodě do čtyřicítky zvládnete. Kdyby měla každá maminka takové dyspozice, jako vy, to by se mi hned o moc líp kolikrát pracovalo. Hlavně už neplačte... Držte se v klidu a co se nepovedlo teď, povede se do roka... Já to znám, žádná nečeká ten půl rok, který mi doporučujem. Jen prosím o jedno, počkejte aspoň tři měsíce... Ale to vám radím jen jako člověk, jako lékař říkám: půl roku.“
Doslova jsem se cítila tak, jako by mi nalil pohár živé vody. Copak je jasnovidec? Copak může tohle říct právě už nyní? Zeptala jsem se samozřejmě i nahlas. Usmál se a ujistil mě, že někdy to jde, že to už by se muselo stát něco nečekaného, ale že nevidí v mém případě důvod, proč by se mělo stát.
Ta jeho slova měla vážně kouzelný účinek. Najednou jsem měla konečně kousek naděje, takže když vše proběhne v pořádku, šance zůstane. Byla jsem samozřejmě smířená i s tím rizikem, že stát se může bohužel cokoli. Ale to „cokoli“ už neznělo najednou tak moc děsivě, jako doposud.
Přijetí na oddělení bylo rychlé, Dan směl ještě chvilku být se mnou. Mezitím, co já byla v ordinaci, musel po telefonu uklidnit Lucku, což jsem mu nezáviděla. Těšila se na sourozence tak, že od chvíle, kdy zjistila, že čekám prcka, sama od sebe převzala spoustu domácích prací a povinností, které byly do té doby jen a jen na mně. Vlastně jsme ani nikdy netušili, jak velké „skryté rezervy“ v ní v tomto směru dřímají.
Držela jsem se poměrně statečně, ale jen dokud za mojí drahou polovičkou nezapadly dveře oddělení. Pak jsem se tiše rozbrečela, muselo to vše ven. Nešlo to dál dusit. K čertu... ke vší smůle mně dali na jednolůžák. Tak to nedám... Otřela jsem slzy a rozhodla se vyrazit na sesternu s prosbou, nešlo-li by mně dát na pokoj k někomu, ke komukoli. Ani jsem se nedotkla kliky, když v tom se dveře otevřely a já až nadskočila. Stála proti mně sestřička a trošku rozpačitě pronesla:
„Já se moc omlouvám, ale nedopatřením jsme vás šupli na nadstandart. Chcete tu za malý příplatek zůstat? Volný to tu je... Jinak se musíte přestěhovat na standartní dvojlůžák.“
Kdyby jen tušila, jak moc mě tou zprávou pomohla a potěšila. Být to za veselejších okolností, asi bych jí radostí dala pusu. S úlevou jsem jí řekla, že jsem právě byla na cestě k ní s prosbou o zrušení téhle samotky. Také jí se ulevilo a už bez rozpaků se usmála.
„Dám vás k jedné paní, jste dokonce stejný ročník i... no, i stejný případ. Tedy podobný, ona je na tom daleko hůř, ale už to má čerstvě za sebou, takže možná byste mohly podpořit jedna druhou. Ona vás trochu uklidnit a vy jí dodat trochu bojovnější nálady. Říkal náš doktor, že už teď jste rozhodnutá bojovat nanovo. A paní Divišová naopak... Přitom... ehm... no, jak bych to... no, má pořád šanci. Tak pojďte, ať si můžete konečně trochu odpočinout a nabrat sílu na zítra. Večeři už nedostanete, stejně teď smíte už jen pít, ale jen do půlnoci, pak už jen tak symbolicky. Zbytek už víte a to, co nevíte, vám ještě řekne doktor, co přijde na noční.“
Popadla jsem svoje věci a oddaně cupitala za ní. Můj nový pokoj byl téměř stejný, jen tam nebyla televize a místo jedné postele tam byly dvě. Jedna čekala čistě upravená na mě a na druhé ležela drobounká postavička. Sestřička se s náma rozloučila a já pronesla směrem ke své spolubydlící:
„Dobrý večer, já jsem Zuzka.“
Dotyčná se mi představila coby Andrea a mě napadlo, jak je to s tím stejným ročníkem. Andrea totiž absolutně nevypadala na třicet osm let... Ona vypadala tak na dvacet! Já si vedle ní připadala jak její maminka. Přitom ale na hned na první pohled bylo znát, že její mladistvý vzhled není dílem kosmetických salónů, vyzařovala z ní stoprocentní přirozenost a zároveň jsem hned (a správně) vycítila, že ta osůbka je určitě nejen inteligentní, ale i lidsky milá. To mi dodalo trochu klidu. Andrejka se pomalu posadila na lůžku a sledovala, jak si vybaluju věci. Tiše se rozpovídala:
„Říkali, že prý také musíte na předčasný porod. V jakém jste týdnu? Já jsem... tedy byla jsem, ve dvacátémprvním. Zjistili mi downův syndrom. Bylo to těžké rozhodování, už jsme s mužem přišli takhle o dvě děti, jen s tím rozdílem, že u nich šlo o rozštěp páteře. Tohle bylo jinak zdravé... až pak ta diagnóza...“
Zatrnulo mi a rázem jsem pochopila, proč sestra říkala, že je na tom hůř. No jasně... já dvě děti mám doma a tohle nemá žádnou vrozenou vadu, je „jen“ mrtvé... Prostě jsem zde jen a jen proto, aby se ta mrtvolka dostala ven dřív, než vznikne nějaká infekce nebo samovolný potrat. Nic víc... Zato Andrejka musela již potřetí rozhodnout o ŽIVÉ bytosti... nechá-li si těžce postižené děťátko, nebo ne. Ne, neodsuzovala jsem ji ani tehdy, ani nyní... Pokud vnitřně ví, že by tu náročnou péči nezvládla, rozhodla se správně. Ač to pro ni muselo být bolestivé ve všech třech případech. Za mně naštěstí rozhodla příroda sama... Paradoxně jsem se vážně začala cítit líp. Dá-li se to tedy tak nazvat, kdo zažil, jistě chápe, co tím myslím.
Než přišel večer, stihla jsem krom přípravy k „porodu“ vyslechnout celý Andrejčin osud a na oplátku jsem si otevřela své srdce i já. Bylo to úlevné a téměř tak nějak zázračně uvolňující. A asi nejen pro mě... Večer jsme obě usínaly s pocitem, že se snad známe odjakživa.
Druhý den, hned po vizitě, zaklepal na dveře mladý „bratr – sestra“ a pomohl mi na pojízdnou postel. Vezl mě snad třemi výtahy, dlouhými chodbami a nesčetnými dveřmi. Bylo mi všelijak, ale už jsem byla se vším tak nějak smířená. Na sále nastal malý problém... Zákrok, který mě čekal, se dělá bez anestezie, což i chápu. Jde „jen“ o to, že vám přes břišní stěnu zapíchnou dlouhou tenkou jehlu a následně odeberou vzorek plodové vody a potom vstříknou látku vyvolávající předčasný „porod“. Problém nebyl v tom zákroku, ten se dal dost dobře přežít, ale ono se u toho nesmělo kýchat a smrkat... Poručte však mojí alergii, která v těch prostorách měla mocného spojence – klimatizaci. Vždyť já kýchala jak zaseklý automat! Nakonec jsme to ale vyřešili. Měla jsem povolenou výjimku – zatímco běžně musí mít pacientka ruce podél těla, já směla mít jednu ruku u obličeje v „pohotovostní poloze“, protože umím jedním obyčejným stlačením kořene nosu zastavit kýchnutí. Doktor si to dokonce nechal předvést a zajímal se o způsob stisknutí, prý:
„Takovou dobu s tím tady bojujem a ono stačí tak málo... Proč nás todle neučili i na fakultě?“
Dodatečně jsem mu velice vděčná za to nechtěné odreagování. A zároveň mu přeju, aby tu moji „metodu“ musel používat co nejméně...
Když mě odvezli zpět na pokoj, bylo mi řečeno, že pokud se do dvou hodin nezačne nic dít, můžu se najíst. Čekala jsem a doufala, že to zabere napoprvé... Podstupovat to znovu, to se mi vážně nechtělo. Jenže... dvě hodiny uplynuly a... nic...
Sestra mi tedy přinesla oběd. Hmmm... držková polévka, sekaná, brambor, okurčička. Jindy bych se na to vrhla a vypucovala bych talíře tak, že by je ani nemuseli umývat. Jenže teď... Polévku jsem zvládla, byla výborná. Jako domácí. To samé sekaná, to snad ani není možné, že se v nemocnici tak dobře dá najíst. Kuchař by zasloužil metál, což myslím upřímně, protože ani další dny nebyl důvod k ohrnování nosu nad jídlem. Snědla jsem několik soust sekané, čtyři kousky bramboru a okousala špičky okurce. Víc jsem do sebe nedostala, ač to bylo vážně moc dobré. Šla jsem si umýt ruce s tím, že potom odnesu tác se zbytky. Jenže u umyvadla mě málem až srazila k zemi nečekaná bolest v podbřišku. Za chvíli zas... a zas... Odnesení tácu jsem vzdala. Bože, co to je? Že už by bolesti? To je přece hloupost... Zašátrala jsem v paměti, jak to probíhalo u mých dvou porodů. Tehdy přece vše přicházelo pozvolna, stupňovalo se to až časem. Takovéhle stahy jsem přece mívala až těsně před tím, co se děti narodily. Bolesti neustávaly, naopak mi došlo, že už je z nich jedna táhlá, téměř nepřerušovaná bolest a ta se opravdu rovná té, kterou jsem v paměti měla uloženou coby „finální“.
Něco o bolesti jsem kdysi četla a nevím proč, vytanulo mi to na mysli právě tehdy... Fantómová bolest, chronická bolest, akutní bolest... jo, to je ono... Přesně tak to tam tehdy psali – přichází nečekaně a v plné síle. Můžou ji doprovázet poruchy dechu, mžitky před očima, nucení ke zvracení, studený pot, závratě a Bůh ví, co všechno ještě. Můj mozek mi tyto staré vyčtené informace servíroval, snad v naději, že mě to uklidní. Spletl se, neuklidnilo. Nebo alespoň tehdy jsem to tak cítila, že neuklidnilo. Ale dnes musím dodat, že asi trochu ano, protože jsem se po zpracování těch záblesků vzpomínek na starý text přestala bát. Našla jsem v sobě tolik sil, že jsem zmáčkla tlačítko a po sestřině dotazu, co potřebuji, jsem jen zašeptala, že už to je asi tady.
Sestřička přišla hned a chvíli po ní i zřízenec s vozíkem. Potvrdila mi moji domněnku, že se nemýlím, že je to sice vážně nečekaně silná reakce, ale je to už opravdu „TO“. Andrejka mi popřála na cestu hodně štěstí, abych tam nemusela být tak dlouho a ať se co nejdřív v pořádku vrátím. Stihla jsem se ještě podívat na hodiny. 13:45. No, za čtvrt hoďky návštěvy... To ani Dana neuvidím... A má s ním dorazit i Lucka, ač jsem jim výslovně řekla, že dnes ne, až zítra, až bude po všem. Copak mě někdy poslechnou? Ale to už jsem ležela na sále a pot ze mě tekl proudem. Myslela jsem, že se udusím, každý nádech byl malým vitězstvím. Sestra mi píchla nějakou injekci a řekla, že do pěti minut bolesti přejdou. Nevěřila jsem jí, to přece není možné, na kouzla a čáry nevěřím od pěti let!
Jak jsem jí ale křivdila... Nejenže nelhala, ale dokonce Danovi dovolila být na sále celé dvě hodiny, po které byly oficiální návštěvy. Lucku jsme vzhledem k jejímu věku (patnáct let) raději poprosili, aby na něj počkala v bufetu, což nakonec odsouhlasila s tím, že si bude smskovat s Týnou a dá si džus a zákusek.
Injekce opravdu zabrala, ale věřte mi, že uměle vyvolaný předčasný porod si v ničem nezadá s tím „opravdovým“, a to bez ohledu na to, jak velký je plod. Takže se mnou moc velká zábava nebyla, Dan se snažil jak to šlo. Byla jsem mu vděčná za to, s jakou trpělivostí mi pomáhal měnit minutu co minutu moji polohu, rovnat studený obklad a při tom všem mě stihl stále držet za ruce a hladit. Řekla jsem mu:
„Vidíš, takhle se má chovat správně tatínek u porodu. To by bylo nádherný.“
Vykulil oči a polekaně řekl:
„Já bych u opravdového porodu nevydržel, tohle je tak akorát... na víc bych asi neměl náturu.“
Musela jsem se přes všechny ty bolesti a nepohodlí smát.
„Daníku, ale on opravdový porod probíhá úplně stejně. Jen s tím rozdílem, že tam miminko potom vezmeš do náruče. Tady ne... Vlastně, když jsi vydržel tohle, tak ten pravý porod bys přežil levou zadní...“
Znova vykulil oči.
„Ale v televizi...“
Nenechala jsem ho dokončit větu:
„Ale v televizi někdy trochu přehánějí. Já už rodila dvakrát a kolem mě pokaždé i pár jiných maminek, ale tak, jako v telce, nevyváděla žádná, to mi věř. Zvlášť ty, které mají těžký porod, ty jsou naopak jak myšky, protože to seš pak tak utahanej, že na nějaké estrády čas nemáš, ani sílu.“
Zasmál se a dodal otázku, proč to tak dlouho trvá. Musela jsem ho zpražit, že dvě hodiny v rámci porodů neznamenají nic... Tam se „jede“ na delší časové úseky. Když jsem mu řekla, že moje spolubydlící to trvalo patnáct hodin, jen polkl a raději už nic neříkal.
Když odcházel, bylo mi smutno, ale zároveň jsem byla docela ráda, že nemusel být u toho, když naše mrtvé miminko „přišlo na svět“. Neumím to napsat jinak, protože když je někdo sedmnáct týdnů vaší součástí, neberete to jen jako „obyčejný potrat.“ Proto raději volím slova, že se narodilo předčasně a mrtvé.
A to nastalo ani ne čtvrt hodiny potom, co Dan odešel. Docela mě překvapilo, ač jsem to tušila, že se i v takovémto případě se po tom dostavil nádherný pocit úlevy. V té době už v sobě máte tolik oblbováků, že smutnění se nekoná. Je vám tak... no, prostě normálně a docela fajn, protože ta úleva je dost veliká. Čekalo mě už jen tak zvané „vyčištění“, z čehož jsem měla původně strach, protože díky tomu, že jsem snědla část oběda, nemohli použít lékaři narkózu, ale pouze nitrožilní. Na jednu stranu obava z bolesti, na druhou stranu úleva, páč z narkózy mám dost nahnáno. Nakonec jsem na rovinu panu anesteziologovi řekla, že kdybych věděla, že je tenhle způsob taky bezbolestný, tak bych ho vyžadovala i v případě oběda nesnězeného. Docela se divil, ale pak dodal něco, co mě docela rozesmálo.
„No, tohle slyším sice prvně, ale třeba to bude tím, že jste nelhala.“
„Jak... nelhala? Tomu nerozumím,“ zeptala jsem se ho udiveně.
„No, když jste přiznala, kolik opravdu vážíte. Ony mají ženy tendenci kila ubírat a pak nám tu kňourají, že to bolí. Ono to totiž funguje tak, že množství anestesika se dává podle kilíček.“
Docela ve mně hrklo... Původně jsem si totiž chtěla ubrat ta kila, která mám nad „metráček“. Jsou to sice jen čtyři, ale po mém dotazu, co by se stalo, kdybych to udělala, jsem se dozvěděla, že bych to setsakra poznala... No, ještěže od malička ctím babiččinu radu o tom, že lhát se nemá. Už vím, že se to může člověku i vyplatit.
Na sále jsem ještě strávila nějaký ten čas, ale to už nebylo tak hrozné, protože to už člověk jen a jen ležel. Využila jsem ten čas k tomu, abych po telefonu uklidnila Dana a děti a zároveň si konečně našla čas na to, abych si v hlavě srovnala pár věcí. Děkovala jsem v duchu Bohu, že dnešní uklidňující léky dokáží asi vážně zázraky, protože je vám po nich vše totálně... putna... Jinak to snad ani napsat nejde.
Po návratu na pokoj moje nová kamarádka radostně spustila na uvítanou:
„Páni, vy už jste tu? To byl fofr! Já na vás musela celou dobu myslet a držela jsem vám palce.“
Úplně mě tím dostala, zná mě jeden den a přitom má v sobě tolik upřímnosti a dobroty, ač sama má daleko víc starostí než já. Proklábosily jsme celý zbytek večera a dokonce jsme se i zasmály. Což s radostí uvátal i lékař, který se na nás přišel podívat těsně před tím, než mu končila směna. Řekl, že s takovou máme napůl vyhráno a dodal, že pevně věří tomu, že za čas se určitě sejdeme zas, jen o patro výš. Zeptaly jsme se, co že to nad námi je za oddělení, snad ne blázinec?
„Ne, dámy... ten ne. No, vlastně někdy jo... Je tam totiž porodnice.“
Podívala jsem se nenápadně na Andreu. Znala jsem její názor, že už to asi vzdá. Ale překvapila mně i lékaře, když z ní vypado:
„Jo, ale jedině když mi tady Zuzka slíbí, že uděláme všechno pro to, aby sme se vážně sešly my dvě dohromady.“
Tahle její věta zavinila, že ještě ten večer jsme si společně vymenily telefonní čísla a slíbily si, že to vážně zkusíme uskutečnit tak, aby to vyšlo. Zatím jsme obě ve fázi, kdy máme za sebou všechna kontrolní vyšetření, obě jsme dopadly víc než dobře a obě zobeme předtěhotenské vitamíny. Navíc máme podporu jak v našich rodinách, tak i u našich gynekoležek. Ty dokonce vzaly naši úmluvu snad vážněji, než já s Andrejkou...
Domů mě propustili o den dřív, než ji, protože měla problémy s krví, musela ještě počkat, až jí zaberou „železné“ tabletky, ale nesla to statečně. Její manžel je cizinec a tou dobou byl u nemocného tatínka ve svém rodišti. To, co se stalo, mu nechtěla říkat po telefonu, tak musela domů z nemocnice vlakem. Takže jí záleželo na tom, aby byla opravdu fit a nechtěla nic uspěchat.
Rozloučily jsme se srdečně a řekly si, že na všem zlém se má umět najít něco dobrého. No, a my to dobré viděly v tom, že jsme se poznaly a že obě jdeme domů s nadějí, že naše sny o miminku mají šanci se splnit...
Při podepisování propouštěcí zprávy jsem „frajersky“ odmítla léky na uklidnění.
„Doma to bude jiné... to zvládnu... „
Jo... to byla pěkná blbost... Odpoledne a večer to šlo. Ale ráno, když všichni odjeli do škol a do práce... Musím se přiznat, že jsem si do té doby neuměla vůbec představit, jaké to je, když na člověka dopadne tíha snad celého světa. Tehdy jsem to poznala a nebylo to zrovna příjemné... Nešlo to jinak, než že jsem musela zvednout telefon a zavolat své doktorce. Ta mi na dálku vypsala recept, pak zase žhavit telefon a poprosit Dana, aby jej vyzvedl a přivezl mi léky domů. Už bych nikdy takovou blbost neudělala. Protože právě doma na mně vše dolehlo v plné míře. V nemocnici to šlo, ale když otevřete skříň a vykoukne na vás pět štůsků miminkovských oblečků, lahvičky zakoupené den před tím, co vás odvezli do nemocnice a štos vlastnoručně pletených soupraviček... je vám najednou strašně těžko. A nepomůže ani to, že všechny ty věci schováte jinam. Ono totiž ve všem najdete něco, co vás rozhodí... Zahlédnete rozdělanou práci na dílně, Bože... to jsem přece rozpracovala ještě s miminkem v bříšku. To samé na vás křičí ze stovky věcí či situací.
Do toho SMS-ka od sestřenice: AHOJ, NEMOHLI JSME PRIJET O VIKENDU NA POUT, NEZLOBIS SE?
Nezlobím... Stejně jsem nebyla doma. A další SMS-KY a telefonáty... Každý se ptá:
„Tak co, mamčo? Jak je?“
Jak těžko se odpovídá... Sakra, ono je to vážně těžší, než se zdálo. Možná bych vše snáz nesla, kdybych se mohla dostat na internet. Jenže můj osud se tehdy rozhodl, že mi v tom vymáchá „čumák“ pěkně z gruntu: V ten samý den, kdy jsem se „rozsypala“ já, zkolaboval i můj noťas. Hlásil mi to Dan už při návštěvě v nemocnici. Myslela jsem, že ho jen neumí zapnout (což je vlastně pravda), ale mýlila jsem se, noťásek se nezmohl na nic, jeho poslední akce byla ta, že milosrdně dovolil zálohovat fotky, víc už nic.
Ale od toho už uplynuly dva měsíce a nějaký ten den navíc. Já se vzpamatovala o něco dříve, než chuděra noťas, ale před pár dny se i on dočkal „propuštění z nemocnice“ a jsme zase spolu. Dělá mi společnost v době, kdy jsou ostatní v práci či ve škole a hlavně už oba pozvolna zapomínáme na všechno to zlé, co nás potkalo.
Tak držte palce mně, Andrejce, ale i noťasu, snad už se osud vyřádil a konečně se snad ke slovu dostane i štěstí...
#####
Podzimní rozjímání (2011)
Léto nestálo letos za nic, tedy až na pár přívětivějších dnů. No co... alespoň si letos člověk neopotřeboval letní výbavu... Naštěstí podzim má rozumu víc, povedlo se mu předvést nám nejen nádherné „babí léto“, ale zároveň se drží jasně daných a zaběhlých tradic o tom, jak má správný podzim vypadat. Poctivě střídá větrné dny s deštivými, ale nezapomíná ani na ty dny, kdy je třeba ještě dopřát sluníčku trochu toho volného prostoru. V takových dnech je hřích být zalezlá v chalupě, takže dokud to jde, tak krom práce na zahradě užívám možnosti vzít si hrnek s kávou ven, na dvůr na lavičku.
Tam koukám, jak se naše stromy a keře mění každým dnem. Nejsilnější zážitek z letošního podzimu však byl sice jen krátkodobý, ale oč kratší bylo jeho reálné trvání, tím déle v nás asi zůstane.
Jednou jsme si tak seděli s Danem na lavičce pod oknem a plánovali, kde bude stát nový altán a co vše je ještě třeba stihnout do zimy, když v tom nám došlo, že ten den ptáci zpívají nějak hlasitě. No, a aby ne... Při bližším prozkoumání dění na dvoře a zahradě nám došlo, že si vybrali naše tři mohutné duby k tomu, aby z nich na ten den udělali startovací středisko k jejich dlouhému letu za teplými krajinami.
Ty duby jsou obrovské, staré... najednou se nám ale zdálo, že jsou maličké, protože to hejno ptáků mělo co dělat si na ně posedat. Tolik pohromadě jsem jich snad ještě nikdy neviděla... Docela jsme byli pyšní, že z těch všech stromů ve vsi a okolí si vybrali právě ta naše dubiska.
Před odletem stihli ozobat komplet náš živý plot z černého bezu (já naštěstí šťávu z jeho plodů stihla uvařit pár dnů před tím) a k tomu ještě jeřabinu, co roste v rohu zahrady. Nepohrdli ani padančaty - pěkně to pod jabloněmi vypucovali... Dopřáli jsme jim to, protože jsme dobře věděli, že na tak dlouhou cestu se musí pořádně posilnit. Vhod jim přišla i směs zrní, kterou jsme jim na přilepšenou nasypali ke kořenům dubů.
Po obědě se najednou jak na povel zvedli a s ohromným štěbetáním zakroužil ten mrak ptáků (to už nebylo hejno, ale vážně obrovský pištící mrak) nad naším pozemkem a odlétli. To nečekané ticho, které najednou zavládlo, bylo až zvláštní. Byl u nás zrovna na návštěvě malý chlapec ze sousedství. Propadl tomu momentu natolik, že opeřenečkům mával na cestu, volal za nimi své mohutné: „Ahóóóój!“ a my se v tu chvíli oba s Danem spontánně přidali. Dokonce i naše "drsná puberťačka" Lucka se nechala tím okamžikem strhnout a alespoň na chvilku se z ní zase stala malá holka, která s nepředstíranou upřímností (napřed nesměle, pak už bezprostředně) pěkně nahlas vyzívala ptáky, ať se koukají na jaře všichni vrátit „ou kej...“ (Abych zachovala autentičnost jejího projevu).
Duby ale nezůstaly osiřelé. Však tu na zimu zůstává plno jiných opeřenců, takže jejich větve jsou denně připraveny poskytnout svoje rámě komukoli z ptačí říše. Dnes tam čimčarují vrabčáci, kterých dříve bývala celá hejna. Ale kam se ta hejna poděla? Je jich stále méně, alespoň podle toho, co pozoruji já. Však v zimě si u nás přijdou v krmítkách na své nejen sýkorky a jiní zpěváčci, ale i ti věčně načepýření vrabčáci. Krmítek máme víc, každé jinak uzpůsobené, aby vážně všechny druhy ptáků měly možnost najít si to své, které jim vyhovuje.
Ale to jsem nechtěně odbočila od podzimu, však zima má ještě času dost. Zatím si užíváme nádherných scenérií, které hrají všemi barvami. Jo... kam se na na přírodu hrabou věhlasní malíři... Takové barvy, jako umí vyčarovat podzim, ty se jim nikdy nemůže podařit věrně namíchat. Prohlížela jsem plno krásných obrazů různých mistrů... Ale ač se snažili sebevíc, originál je holt jen jeden, ten pravý. A ten originál máme možnost si nejen osahat, ale můžeme jej užívat všemi smysly. Nejen očima a hmatem, ale i sluchem – mně totiž připadá, že podzimní vítr zní úplně jinak, než třeba ten letní či jarní... Už jen jak melodicky kolikrát vyzní jeho protahování se korunami stromů, kde zavadí o suché listí, pokaždé jinak, v jiné tónině...
Dalším smyslem je chuť. Ta se na podzim dobře hodí, právě teď to mohu dosvědčit všema deseti... Chroupám si tu jablíčko z naší zahrady a říkám si, jak je to fajn. Včera jsem byla otrhat šípky, které nám rostou na keři v rohu kompostu. (Keř je tam ponechán cíleně, jen jsme mu trochu pomohli ozdobnou konstrukcí k lepšímu optickému zapadnutí do těch míst.) Však čaj z nich je jeden z chuťově nejlepších. A to ani nemluvím o tom, že houby stále ještě rostou ostružin je ještě stále všude plno... Takže podzim vážně má hodně co nabídnout po všech stránkách. A že vám jeden smysl schází? Já vím... čich... Cože? Že podzim toho tomuto smyslu zrovna moc nenabízí? Ale to se pletete... Když pominu vůni všech těch ovocných zázraků, tak pořád ještě je toho tu pro náš nos na podzim plno. Já třeba hrozně miluju jemnou kořeněnou vůni padaného listí. Nemyslím tím pak to zapařené na kupce po shrabání. Myslím to čerstvé, které vítr prohání po pěšině. Jasně, podzimní květiny sice kvetou, ale zrovna dvakrát moc pěknou vůni do vínku nedostaly. Dohání to tedy svojí krásou a trvanlivostí. Ale zkuste vyrazit do lesa... tam sice nic nekvete, ale v tuto dobu to tam voní asi nejkrásněji z celého roku... Ne, že by to tam jindy nevonělo, ale nevím proč, na podzim mi přijde les nejen nejkrásnější, ale i nejvoňavější.
Letošní podzim je ještě zvláštní tím, že jeho přívětivá tvář pobláznila naše maliny natolik, že letos již podruhé plodí, nevadilo jim ani pár ranních mrazíků. Stejně tak jančí rybíz, ale jen jeden z keřů. Prostě nahodil druhé pupeny a teď se pokusil nasadit květ. No, dali jsme kolem něj igelitovou folii, ale pochybuji, že se mu podaří svůj úmysl dokončit... Měl si přece jen vzpomenout o něco dřív...
Máme podzim rádi. Já i Dan. I procházky jsou nyní příjemnější než ty letní. Za to naše děti, ty podzim nevítají už tak nadšeně jako dřív. Jo... když bývaly malé, přiřítily se ze školy, prásk s taškou do kouta, honem do tepláků a alou ven, dokud je vidět... Jednou to byla výprava na kaštany, pak zase na barevné listy... Když bylo větrno, vytáhl se drak a s ním se dalo venku vydržet tak dlouho, dokud na něj bylo vidět. Nu, ale čím byli ti dva starší, tím méně je bavilo prohánět se po louce... A co bylo nejhorší, ti „zlí“ rodičové si dovolili je zapojit do akce: „Tady jsou hrábě, támhle listí a tam kompost...“ Joj... a ke všemu zjistili, že jabloň nabízí plody nejen k jídlu, ale že sem tam shodí pár jablíček na zem a ony se musí posbírat... Já nevím, mně to baví stále, ale děti stále míň a míň... Ale když se z padančat udělá šťáva nebo štrúdl, to jsou první v řadě... Ne, nejsou zlí, ani jeden... Jen ta puberta aby už byla za námi. U syna už ustupuje a on, k našemu překvapení, letošní podzim po dlouhé době přivítal opět s úsměvem. Ne, nešel pouštět draka... Ale popadl štafle a pustil se s vervou do česání jablek. Už už jsem měla na jazyku rady, jako třeba: „Hlavně je neomlať... přebírej je pořádně...“ apod., ale překvapením mi spadla čelist... Zírala jsem, jak pečlivě jedno po druhém přendavá z košíků do lísek, ta červivá dává stranou k moštování. Nedalo mi to a zeptala se, co se děje. Jak to, že nevrčí a kde se to naučil? A jeho odpověď? Zahřála, ani nevíte jak. Řekl totiž:
„Co bych vrčel, mě to docela baví, hele co jich letos je. Na to, že byly na jaře ty mrazy je to paráda. A co se ptáš, kde sem se to naučil? Šmarjá... nejsem slepej, vim jak jste to dělali dycky vy.“
Takže ono vážně platí pořekadlo o tom, že zdání klame... Klame! A přesvědčil mě o tom právě tento podzim. Dokázal mi, že ač léto se nevyvedlo, neznamená to, že se nevyvede také on. A hlavně mi dokázal, že i když se nám třeba zdá, že naši potomci hází naše rady za hlavu, není to pravda. Oni to v sobě zakódované a uschované mají. Jen je třeba vytrvat a počkat si na ten správný čas, kdy to vypluje na povrch.
Tak vám přeju krásný zbytek podzimu a užívejte si ho s radostí a úsměvem. Zaslouží si to...
#####
Myší invaze (2011, říjen)
Malá myška dobře ví, že
když se kočka krade blíže
k její malé rodné díře
je lepší si pozor dát...
*
Raději dál od talíře,
z něhož kočka mléko líže.
Proč zadělat si na potíže,
zde na místě je se: bát...
*
Myš, ač je to malé zvíře,
umí hřešit v hojné míře,
je to postrach každé spíže,
sbaští mrkev, chléb i mák...
*
Vše to dělá v dobré víře,
že hospodář je s tím smířen,
cítí se pak jako kníže:
nedávat a jenom brát...
*
Možná se vám zdá, že jsem ke konci básničky na myší plemeno tak trochu zlá... Ale nedivte se mi. Právě jsem dva týdny sváděla boj s neúnavnou myší bandou, kterák nám bez pozvánky vtrhla. Co my si s těmi potvorami užili!
Na jejich přítomnost jsem přišla já, a to zcela náhodou. V noci... Pěkně si odfukuju, když v tom mně probudil jakýsi šramot. Co to může být? Odkud to jde? Dan to nebyl... Ten spokojeně chrupal vedle mně. Nastražila jsem uši a hele, ono to vychází zpod skříně. A teď zase za čelem postele... a za obložením...! Sakra fix, že by myši?
Odhodila jsem peřinu a rozsvítila lampičku. Ha..., jsou to myši! Támhle jedna, tuhle druhá... Ty brďo, ono je jich snad pět! Vzala jsem pantofel a lup s ním do kouta! Utekla, mrcha...!
Zvuk dopadnuvší obuvi probral Dana. Asi se pěkně lekl, ale přesto poměrně klidně zamumlal:
„Co jančíš? Ještě nejsou ani tři...“
„Já nejančim! Sou tu myši... a celá rodina. Vidíš?“
„Nevidim...“ řekl rozespale můj drahý.
Zjistila jsem, že nekecá, myši dávno vzaly roha. Došla jsem si tedy pro pantofel a zase ulehla pod peřinu. Byla jsem celá nesvá. Do rána jsem toho už moc nenaspala, tu a tam jsem zaslechla prošustit myší návštěvu a těšila se na ráno, až s nimi zatočím!
Jsem v jádru dobračisko, než-li zabít mouchu, to ji raději hodinu naháním, dokud sama nevylétne oknem ven. Ale jak přemluvit myšáky, aby sbalili ranečky a táhli někam jinam? Hmmm..., to asi ne. V duchu jsem je viděla, jak si klepou na čelo a smějou se tak, až se jim pandírka otřásají. Pastičky? Ty dosud selhaly pokaždé, když k myší invazi došlo... Ty drátěné jsou (s prominutím) na prd. Myš z ní docela obstojně umí utéct. Sklapávací? Ani náhodou! Buď sežerou návnadu a nic se nestane, nebo je všude kolem pasti doslova „myší kaše“ a kdo to má pak uklízet... To vážně ne, žaludek mám jen jeden a mám ho ráda. Dva dny se nedělo nic moc, moje číhání vyšlo naplano a Dan začínal být nervózní.
„Říkám ti, dáme ty pastičky. Takhle se tu ještě rozmnoží! A co pak?!“
Já pořád doufala v zázrak, ale pak přetekly nervy i mně: kuchyňská linka samý bobek, stokrát denně ji umývat... Vše poschovávat, nenechávat nic ležet jen tak na stole, ani na lince. Ze stolu sundat ubrus a hlídat... Jak jsme ztratili třeba jen na chvilku ostražitost, okamžitě šedé komando skórovalo. (Na můj vkus moc často a ještě ke všemu na našem kontě byla stále nula...).
No, zábava nic moc... Čtvrtý den Dan přinesl z obchodu oranžovou krabici. Prý:
„To rozsypeš po baráku podle návodu a bude to! Už se to protahuje zbytečně dlouho.“
S povzdechem jsem krabici převzala. Chudinky malé... Ale musela jsem mu dát za pravdu, protože začínalo hrozit, že budou chudinky z nás. Ke všemu jsem zjistila, že vlezly někudy i do šatníku. A le zatím jsem žila trapně v omylu, že po hladkých stěnách se nemohly nikam vyškrábat. Navíc na první pohled bylo vše v pořádku.
Návnadu jsem tedy strategicky rozmístila na kritická místa. Pobavila mně věta na krabici:
NÁVNADU DOSYPÁVEJTE PODLE POTŘEBY TAK DLOUHO, DOKUD TRVÁ JEJÍ ODBĚR
Odběr... Snad měli spíš napsat: odžer...
Ale co, odběr nebo odžer, hlavně ať to funguje! V jedné věci měl výrobce pravdu, myškám chutnalo... A chutnalo jim natolik, že se s námi rozhodly o tu dobrotu podělit, asi jako poděkování za azyl...
Nacházeli jsme růžové granulky všude: v botách, v košíku s bramborama, dokonce i pod polštářem! Nebudete mi to věřit, ale zatímco jsme spali, naši podnájemníci nám natahali hromádku návnady přímo „pod nos“, tedy lépe řečeno: pod polštář! Takže jsme měli rázem nový cíl ostražitosti – hlídat postele, změnit styl stlaní (bo ty mrchy to tam daly ještě dvakrát a za bílého dne). A nemusím podotýkat, že když už potřetí musíte během dvou dnů převlékat postele, pěkně vás to... (víte co...).
Největší šok měl ale teprve přijít. To ve chvíli, kdy jsem otevřela již zmíněný šatník... Napřed to tedy nevypadalo tak hrozně, jen asi hrst granulek návnady válejících se po dně skříně. No, tak je holt vymetu a vystříkám to savem. To jsem i udělala, dokonce i našla místo, kudy tam našly cestu. On se totiž trochu odchlípl sololit tvořící záda skříně, nejspíš při letním přesunování. Ale i ta malá skulinka jim stačila k tomu, aby se tam nakvartýrovaly.
V momentě, kdy jsem mokrým hadrem šúrovala dno skříně, zavadila jsem ramenem o Danovu bundu. O dno začaly cvrnkat padající granule!
„Do prdele...“ ujelo mi pěkně z ostra, ač jindy se držím hodně dlouho, než mě něco vytočí, ale tohle byl přesně ten „hraniční“ moment...
Zatřásla jsem bundou a další a další granule se sypaly k mým nohám. Tak to je snad zlý sen! Byla jsem rozčílená pěkně do běla! Byly v rukávech, kapsách i v kapuci... Naštěstí bude stačit jen ji vyprat... napadlo mě při té prohlídce, naštěstí ji nestihly poškodit. Ulevilo se mi, však je skoro nová a nebyla zrovna levná. Ale pořád mi vrtalo hlavou, jak se tam mohly dostat, když stěny skříně jsou hodně kluzké...
Pustila jsem se do dalšího zjišťování škod. Hmmm... to je boží (jak by řekla dcera). Takže vyprat vše... Ještěže toho Dan v šatníku zas tolik nemá. Už zbývalo zkontrolovat jen dvě věci...
Vzala jsem do ruky svetr, který jsem teprve nedávno dopletla. Zatmělo se mi před očima!
„Ty svině jedny!“ nadávala jsem už zcela bez zábran.
Milý svetr byl v přední části rozežrán doslova na cucky. Té práce! A na nic, skončí to nakonec v popelnici... Na poslední část oblečení jsem se už doslova bála sáhnout. Je to totiž Danova závodní kombinéza. Jestli s ní něco bude, potěš pánbůh... Nová stojí pěkných pár tisíc. Rozklepanýma rukama jsem ji sejmula z ramínka a pečlivě prohlédla. Tak velikou úlevu si snad ani nedovedete představit... Nic jí naštěstí nebylo. Ale došlo mi díky ní to, jak se ty mrchy dosataly ode dna: až v tu chvíli mně totiž trklo, že zrovna ta kombinéza jako jediná dosahuje odshora až dolů, na to nešťastné dno...! Rázem mi to bylo jasné, ony se prostě jen vyšplhaly po ní a pak už jim to jistě moc velké problémy nedělalo.
Ten den jsem strávila praním potřísněného oblečení a spravováním odchlíplích zad skříně. Když Dan dorazil z práce domů, byla největší škoda spacifikována. K obědu byla ten den jen bramborová kaše s párky. Víc jsem prostě nestihla... Vztek mě už pomalu přešel a já šla odhodlaně rozsypat další várku návnady. Už žádné: chudinky malé, ale: bestie šedivý! (Ostatní tituly sem vypsat nemohu, protože bych vás nerada přivedla do rozpaků).
Zase se nic nedělo, všude po baráku vládlo zlověstné ticho. Že by to už zabralo? Nechtěla jsem tomu věřit. Ale jednoho večera se ozval ze synova pokoje křik:
„Ty vole, poďte sem, já nechápu!“
Přiběhli jsme, abychom zjistili, co jindy spíše tichého Tomáše, donutilo ke zvýšení hlasu a dokonce k „volování“, jak já nazývám slovník obsahující slovo: „vole“.
Stál na prahu a ukazoval prstem na koberec přímo uprostřed místnosti. Tam ležely tři mrtvé myši. Pak už to šlo ráz na ráz: další jsme našli u něj na křesle v přehozu, pak dvě pod gaučem a po prohlídce celého bytu už jen jednu za košem v kuchyni. Jinak nikde nic...
Od té doby je po baráku opět ticho, klid a mír, pokud nepočítám čtyři plné pračky zbytečného praní a následného žehlení všeho, co myšky poctily svojí přízní.
A Tom dlouho přemýšlel, proč většina z nich přišla hromadně umřít do jeho pokoje. Rozlouskla to dcera:
„To víš, Tome, vždyť víš, že máš přezdívku „pták“ Což je taky zvíře, jako ty myše. No, a v pokoji furt prd děláš, jen se válíš. Tak si ty myše řekly, že když se tam může válet chcíplej „pták“, proč by se tam nemohly válet chcíplý myše?“
Víc nestihla doříct, protože jí ten „pták“ začal nahánět. Já je nechala být, trocha pohybu jim neuškodí... Ale neodpustila jsem si poznámku:
„Hlavně za sebou ale zavírejte dveře ven, nerada bych to absolvovalo nanovo...“
Takže už snad chápete, proč jsem nemohla, ale opravdu nemohla, napsat o myších nic veselejšího a moje básnička je tím zážitkem silně ovlivněna...
