Taková "všehochuť":zuzana.sec.calouneni@seznam.cz

Dobrý den, my jsme herci z Prahy...

 Byla sobota a my se vydali na plánovaný výlet do Dvora Králového. Ve zdejší Safari-ZOO se nám velice líbilo, spokojená byla dokonce i dcera, známá rebelka, pro kterou jsou jindy rodinné výlety nudnou záležitostí. Ale o tom psát nechci...

Když už jsme byli v těch končinách, rozhodli jsme se spojit to s návštěvou rally závodů konajících se v Trutnově a okolí. Přítel sice také závodí, ale ten den jsme tam jeli jen jako diváci, přece jen mezi účastníky byla spousta našich kamarádů a známých. Mezi nimi v řadách juniorů startoval i syn našeho kamaráda, tak jsme mu chtěli udělat radost. Navlékli jsme se do týmových trik a barev a našli si v rozpisu nejbližší RZ-tku. Jako nejvhodnější stanoviště, kde byl nádherný rozhled, jsme zvolili rozcestí nedaleko obce Vlčice. Jedna z cest vede i na známý Hrádeček. Nepřišlo by nám na tom nic zvláštního...

 Vše probíhalo normálně, až na to, že malý Luboš nakonec nestartoval díky rozbité převodovce, a také to, že se závod celkově časově protáhl. Řekli jsme si, že než vyrazíme za Lubošem do servisu, který byl v Trutnově, tak dokoukáme i zbytek okruhu. Stáli jsme hned u pásky u rozcestí a sledovali jsme nervozitu lidí, kteří čekali na uvolnění komunikace, aby mohli projet. Postupně jsme se tam začali bavit s postávajícími, mezi nimiž byli i dva policisté z řad pořadatelů. Do určité chvíle opravdu nic výjimečného. Ale pak to začalo...

Z kolony čekajících vozidel přistoupila jakási paní... Ohoz zajímavý, šminky snad i na uších...Spustila směrem k policistům:

"Dobrý den, my jsme herci z Prahy a jedeme na Hrádeček, měli jsme tam být už před hodinou. Necháte nás projet?"

"Ne paní, nejde to, sama vidíte, že co chvilku je auto na trati...prostě to nejde, na to jsou předpisy..."

Paní ladným krokem odkvačila. Jeden z policistů povídá:

"Pchh... herci z Prahy... co si už ty lidi nevymyslí, aby to na nás zkusili..."

Neuplynulo snad ani pět minut, když přišla opět nějaká žena, jiná než ta první.

"Dobrý den, my jsme herci z Prahy, máme hrát na Hrádečku, je to domluvené, nemohli byste zařídit, abychom mohli projet?"

"Paní, nejde to... vaše kolegyně už tu byla, že?"

"Ano, byla...děkuji za odpověď."

Všichni kolem brali toto za ukončené, ne tak herci z Prahy...

Netrvalo to zase ani pár minut a situace se opakovala, jen jiná paní... A to prosím ještě dvakrát...

Když spustila ta poslední, stačila jen říct: "Dobrý den, my jsme..."

Jeden z policistů to už nevydržel a povídá:

"Já vím...vy jste herci z Prahy, mám pravdu?"

"Ano...vy jste mně poznal? To je milé...to bychom se mohli nějak domluvit..."

"Ne, nepoznal jsem vás, ale jste už pátá...Kolik vás tam ještě je? Nezlobte se, ale Dáša počká, teď vás prostě pustit nemůžu, musíte počkat stejně, jako ostatní...herci..."

Paní nakvašeně odkráčela. Nevěděli jsme, co sledovat dříve...závody, nebo nešťastné herce z Prahy...

Závody se už chýlily ke konci, zbýval průjezd posledních dvou aut pro nás neznámých posádek, tak jsme se rozhodli se sbalit a jet do Trutnova, do servisní zóny, za našimi přáteli. Cesta k našemu autu vedla jediná, proto jsme zákonitě museli projít kolem mikrobusu obklopeného zdeptanými herci...

Jeden z nich k nám přistoupil a já zaslechla známý hlas:"Prosím vás, už je konec?"

"Ano, za chvíli vás pustí..."

Stále jsem přemýšlela, kam ten hlas a tvář zařadit. Pán jen úlevně pravil: "To je dobřeee..."

V tom mi to cvaklo...okamžitě jsem poznala, o koho jde. Na jméno si sice nevzpomenu ani nyní, ale šlo o představitele myslivce, jenž po zastřelení kňoura omdlí ve třídě plné žáčků ve filmu Slavnosti sněženek...

Nebyla jsem sama, kdo ho v tu chvíli poznal...Naše Lucka pěkně od plic zareagovala:

"Ty vole...voni jsou to fakt herci z Prahy..."

Za svoji reakci si vysloužila čokoládu od onoho herce a vděk hereček: "Konečně nám to někdo uvěřil..."

Dojeli jsme potom už v klidu za kamarády a samozřejmě jsme jim vše vykládali. Luboš pak povídá:

"Tak jste jeli takovou dálku, abyste mě viděli, a já nakonec ani nedojel..."

Odpověděli jsme téměř sborem:

"To máš fuk, ale viděli jsme herce z Prahy."

Od té doby, když někdo u nás doma něco potřebuje, řekne si o pomoc slovy: "Dobrý den, my jsme herci z Prahy a potřebujeme....(zde každý doplní své přání, např. ... potřebujeme pomoc s umytím nádobí)."

###########################################

ŠTĚSTÍ SE MUSÍ NĚKDY POMOCI…
(Podle příběhu mé kamarádky.)


 Nevím jak je to jinde, ale ve vsi, kde bydlí moje kamarádka, stále funguje takový ten místní - veřejný rozhlas. Slouží nejen k vyhlášení různých akcí, ale po domluvě i k soukromějšímu využití, třeba k pozvání na zabijačku, oslavu apod. Jednou se ale nasmáli všichni, protože kamarádka tuto službu využila po svém...

Její manžel byl pověstný sukničkář. Sice skvělý chlap a bezvadný táta, ale celé okolí vědělo o jeho záletech. Kamarádka samozřejmě také. Rozvodem to řešit nechtěla, přeci jenom spolu vycházeli velice dobře a věděla, že i on ji miluje, jen prostě rád odskočí i k jiným. Bylo to pro něj jako koníček, snad mu to dokonce připadalo normální. Kolikrát se kvůli tomu pohádali, Míša sekal pár dní dobrotu, ale při první příležitosti.....No, víte jak...

Renča byla dost nešťastná, ale je to holka činu, proto mu připravila zajímavé překvapení....

Přiblížil se den Míšových narozenin. To bývá dobrým zvykem nechat oslavencům zahrát v místním rozhlase pár oblíbených písniček, a kdo se nestydí, může svému oslavenci veřejně pogratulovat. Začalo to jako obvykle.....

 Renča pronesla klasickou gratulaci, ale s tím dodatkem, že píseň bude jen jedna a že ji zazpívá sama. Z reproduktorů se ozvalo odkašlání a pak to přišlo....Tak nádherně předělanou píseň od Waldemara Matušky nikde neuslyšíte, protože jde o dílo Renátčino... Svým krásným hlasem spustila:

"Sbohem lásko, tak si jdi,

tak si jdi...bude klid.

Žádný pláč už nespraví,

ty tvý nohy toulavý...

Ty že máš mě vážně rád,

no dovol...chci se smát...

Nejsi žádný ideál,

klidně táhni o dům dál..."

Pak jen pevným hlasem dodala:

"Jestli se tam tedy budeš mít lépe a nebudeme ti s dětmi chybět. Míšo, mám tě ráda, ale máš poslední šanci, jestli to teda chápeš..."

 Před hostincem, kde se sláva kolem Michalových narozenin konala, nás bylo tehdy opravdu hodně. Všichni se smáli, jen Michal zvážněl. Celé odpoledne byl jak na trní, Renča si ho všímala jen tak vlažně. K večeru se ti dva někam vytratili a když se pak vrátili, nehnul se Míša od své ženy ani na krok. 

 Oslava to nakonec byla nádherná. A navíc se stal zázrak. Náš "Romeo" dostal rozum...

Od těch narozenin je jako proměněný, drží se doma, do společnosti chodí zásadně spolu s Renatkou. Dokonce se postarali svým dvěma dětem o malého brášku. 

Fajn kamarád je to stále, nezkazí žádnou legraci, ale dodnes nemáme tušení, jestli jeho polepšení má na svědomí ta veřejná ostuda, nebo fakt, že mu došlo, o co by přišel, kdyby se choval dál stejným způsobem.

########################################

JÁ & MŮJ POČÍTAČ….


V době, kdy jsem začínala pronikat do tajů práce s počítačem, mě v tomto směru hodně pomáhal můj syn. Jasně, dnes už v tomto "kopu stejnou ligu" jako on. Ale tehdy....oou!!! To byly začátky!

Ze začátku jsem pociťovala k našemu PC úctu. Snad mě k tomu nutil jeho věk, takový staroušek... No, dnes by se řeklo: vykopávka. Úctu velice záhy vystřídala závist. Jak to, že ta kraksna vítězí vždy, když se děti mají rozhodnout v čí společnosti stráví večer? Jak to, že si pamatují všechny ty hesla, přezdívky, čísla kamarádů na ICQ ? A k mým narozeninám dostanu dárek s týdenním zpožděním s omluvou: promiň, popletli jsme datum...A to má dcera narozeniny ve stejný den jako já !

Ale i toto období přešlo, děti dostali počítač nový, výkonnější a navíc každý svůj. ( Výhoda rozvedených rodičů, zvlášť když se spolu s jejich novými partnery zdvojnásobil i počet dědečků a babiček. A zároveň výhoda být jedinými dětmi v širokém příbuzenstvu.) To jen na vysvětlenou, proč byl staroušek najednou MŮJ, a jen můj. Trvalo jen chvilku, než se nenávist změnila v respekt. Děti už neměli tolik času stát za mnou a hlídat co a proč a jak mačkám. Dokonce věřím tomu, že mi to starouš dělal tak trochu i naschvál. No prostě katastrofa. Najednou nic nevykazovalo ani náznak logiky...Snad jedině vypnutí a zapnutí.... Ale to teprve až poté, co jsem pochopila rozdíl mezi VYPNOUT a RESTART. Bylo to období ve znamení stylu: pokus - omyl...

Nebudu to protahovat. I tohle období skončilo a ze mě a starouška se stali v podstatě kámoši. Za odměnu dostal pár nových doplňků a on se odměnil tím, že se z něj stal konečně poslušný a užitečný parťák...

Zažili jsme spolu hodně. To na něm jsem se naučila vše, z čeho těžím dodnes. To on měl trpělivost s mými prvními pokusy od instalování až po brouzdání internetem. Asi už toho bylo na jeho "hardiskové" srdíčko moc a odešel do počítačového nebe. Budiž mu kontejner ve sběrném dvoře lehký.....

Ale co dál ? Doprošovat se dětí a čekat až na mě vybude trocha času u PC jednoho z nich ? Ne, to ne. Už jsem se moc namlsala svobody a soukromého vlastnictví...Vím, že Ježíšek neexistuje. Ale mě tak chyběly ty oddechovky u blikajícího monitoru a cvakání klávesnice....Tak jsem, spíše z legrace, napsala přáníčko pro Ježíška a nechala ho nenápadně ležet na jídelním stole.

Večer jsem si všimla, že přítel se synem můj dopis čtou, ale nepotěšil mě fakt, že se u toho smějou. Pomalu jsem se s vidinou nového počítače (Přála jsem si jakýkoli, třeba zase starouška), loučila. No, nevadí. Nějak se domluvím s dětmi a třeba se slitujou...

Pak ale nastal štědrý den a večer rozbalování dárků. Hmmm, tak to jsem asi moc hodná nebyla. Jen jeden balík. Asi atlas nebo velká bonboniéra. Nic jiného mě podle tvaru a velikosti nenapadlo. Ale nezapomněli...Tak jsem se pustila do rozbalování. Rovnou říkám: žádný atlas! No to snad není možný! Noťas! A můj! Nevěděla jsem honem, komu začít děkovat. Ježíšci se přiznali, že se tak trochu složili, abych mohla dostat nový a ne nějaký starý krám...Páni, jak já jim děkovala! A děkuju stále....Díky jejich dárku tu teď můžu být mezi vámi, tvořit dál na svých webových stránkách, psát a volat si s kamarády...SKYPE je super, kam se hrabe "ajsko"....

Sice jsme se s Noťáskem skamarádili velice brzy, ale věřte, že můj staroušek navždy zůstane v mém srdíčku. Zaslouží si to.

P.S. A víte, proč se ti dva smáli nad mým dopisem? Ono to mé přání v tu dobu nebylo už ani trochu aktuální. Oni mi ten noťas totiž koupili už týden před tím :)

##########################

Perličky ze života mých dětí

Děti mám dvě. Když je někdy poslouchám, závidím jim jejich bezstarostný pohled na svět. Ale na druhou stranu, snad právě díky tomu mě dokážou někdy pěkně rozesmát.

Dodnes mám v paměti dceřin komentář ke konzumaci dušené mrkve. Tehdy si chudák babička mylně myslela, jakou dobrotu té malé žábě neuvařila, ale sprcha přišla záhy:

"No, dobrý, no. Každej normální člověk má za předky opice. Koukám, že naše rodina pochází z králíka."

"Ale Lucinko, já myslela, že ty mrkvičku ráda..."

"Jo, to jo. Ale syrovou. Babi, radši bych na tom talíři viděla některého z těch ušatých předků...."

Syn také kolikrát nechodí pro trefnou odpověď daleko. Jmenujeme se Lašťovkovi. Je snad každému jasné, kolik jen toto příjmení skýtá příležitostí k vtipným narážkám. Od ptáků či šťovíku po hlášky o podzimních odletech do jižních krajin. Někdy to už je docela unavující. Ale nejlépe to řeší náš Tomík.

Seděli s kamarádem u nás na zápraží a nad hlavou se jim míhaly vlaštovičky, které právě dorazili ze zámoří. Ondra si rýpl: "Hele, máte návštěvu!"

Tom jen mávl rukou: "Nech je bejt, takhle machrujou každé jaro. Mě by to ani nebavilo létat furt na stejné místo.."

Jindy se mu na podzim kamarádi smáli, jak to, že také nebalí kufry k odletu. Tomáše nikterak nerozházeli.

"Chtěl jsem balit, ale nedostal jsem vízum. Mám holt pech..."

Někdy se jejich bezprostřední komentář týká i mě. Bez mučení se přiznám, že mám hrůzu z pavouků a podobné havěti. Co čert nechtěl, jeden takový tvoreček mě dohnal k nucenému pobytu na stole. Syn nakoukl do kuchyně a pravil:

"Tak teď nevim.....To bude k obědu husa nebo slepice?"

Řeknu vám, pavouk nepavouk....slezla jsem rychlostí blesku a s překvapením jsem zjistila, že běhat umím ještě docela slušně :)

Když už jsem zmínila slepici....Chtěla jsem po dětech, aby šli dát zbytky přes plot sousedovic kdákalkám. Vy, co máte děti, asi správně tušíte, že oslovit dvě děti a chtít po nich jednu činnost....Ano, uhodli jste. Nastalo dohadování, kdo že tam tedy jako má jít... Nakonec syn říká:

"Lucko, skoč tam ty. Jako zástupkyně podobného živočišného druhu k nim máš jediná z nás nejblíž. Aspoň pokecáte..."

Ani nedopověděl a mě v tu chvíli připomínali zástupce úplně jiného živočišného druhu...tak nějak něco mezi psem a hadem škrtičem. Naštěstí mám stále určitý respekt a tak jsem nakonec skórovala já :)

###################################

Nejen mé děti umí perlit...

Nedávno jsem vám napsala několik perliček ze života mých dvou puberťáků. Ale nejen ti dva dokážou perlit...Dnes bych vám ráda naservírovala pár perel nejstarší zástupkyně našeho rodu - mé babičky. Mimochodem, je to prababička těch dvou mých výlupků, to jen pro srovnání, po kom to ty děti asi tak můžou mít....

Jednou si tak hovíme u kafíčka. Já, bábinka a syn. Tomáš, vášnivý křížovkář, luští stylem: "ZEPTÁM SE NA CO CHCI a VY NA CO CHCETE ODPOVÍTE." Ticho protne jeho otázka:

"Babi...jak je bratr Čecha na tři...Jan? Vždyť já ani nevim, jestli ten Petr Čech nějakého bráchu má...."

Babička mu zadumaně odpoví:

"Tomášku, to oni to myslí podle mě jinak. Říkáš na tři? Napiš tam Rus..."

To už nevydržím já: "Tomáši, napiš tam Lech...."

Vychutnávám triumfální pocit vítězství, ti dva na mě obdivně hledí...

"Páni...ono to sedí! Díky mami..."

Došlo mi, že jde o jakýsi hystorický okamžik. Právě jsem pokořila dvě dominantní generace. Tu starší, která té mé generaci má radit, a tu mladou generaci, která se o tu moji má jednou postarat....



Oblíbenou činností naší babči je sledování seriálů. Čím nekonečnější, tím lepší...Jedním z nich je Ulice. Celá rodina dobře známe její antipatie k "břucháčikovi" Lumíru Niklovi.

"V těch Básníkách to byl takovej nadějnej doktor, docela sympaťák...A jakej je z něj fracek..."

Tento komentář si neodpustí snad při žádném jeho pobytu na obrazovce. No a nám nezbývá nic jiného, než jí přikyvovat, že se měl raději držet doktořiny.....



Co se týče právě televize, trpí babička utkvělou představou, že funguje na principu videa či DVD. Další její oblíbená věta je:

"Pusťte mě to zpátky ten kousek, co jsem se byla vyčůrat..."

To jen pro pochopení následující perličky. Teď před vánoci si oblíbila reklamu "o ukradeném stromečku a prasátku, které nenosí rovnátka.." Jistě víte, o kterou jde :)

Připravuji v kuchyni oběd a slyším známou větu: "Pusťte mě to....atd." (viz. výše)

Ptám se dcery, co že to babička chce.

"Ále, žahnutý žuby nahólu..."

V tom fofru jsem absolutně nepochopila stav situace. Tak volám směrem k obýváku:

"Babi prosim tě, vždyť je máš v kelímku v koupelně..."

Asi nemusím rozebírat, jaký jsem sklidila úspěch. A babička si mě obden dobírá, jestli jsem neviděla její "žahnutý žuby..."

Je jí osmdesát šest, ale její vitalitu a smysl pro humor bych přála i některým o mnoho mladším lidem, to by byl svět hned jinačí....



A když jsme u té zubní protézy, s tou máme plno veselých zážitků. To by ale nebyl fejeton, to už by byl slušný román. Za všechny tedy jen jeden....

Jedno krásné, tiché odpoledne vběhne do kuchyně dcera a histericky brečí.

"Mami...babičku asi někdo přepadl...Leží tam, zuby vyražené...krev...Honem, pojď se podívat. "

Odhazuji vše co mám právě v ruce. Když doběhnu na místo, musím se držet, abych se neumlátila smíchy. Babička si pěkně chrupká po dobrém obědě, při čemž jí z pusy zřejmě vypadly "žuby". Atmosféru zločinu dokresluje vylitá malinovka a sípavý dech stařenky. Naštěstí ji naše přítomnost probudila a vysvětlení pro dceru jsem škodolibě nechala na ní...

U nás slovo NUDA naprosto neznámý pojem, to musíte uznat sami.... :))

###############################

Lucinka mezi praještěry

Tehdy bylo naší Lucince pět let, a v Plzni se zrovna konala výstava pohyblivých modelů pravěkých ještěrů v životní velikosti. Navíc se k nám chystala kamarádka se svojí desetiletou dcerou(též Luckou) až z Ústí nad Orlicí, takže jsme vymyslely výlet s programem tak, aby se nenudilo žádné z dětí, synovi bylo osm (to jen pro úplnost). Rozhodly jsme se s nimi navštívit nejen Plzeňskou ZOO, ale také již zmíněnou výstavu. Marta mi povídá:

"A nebude se vaše Lucka bát?"

"Tak o to strach nemám. Ta by se nebála, ani kdyby byly ty potvory živé."

Prohlídka ZOO dopadla poměrně v klidu, přece jen co výběh, to nový zážitek. Strávili jsme tam pěkné dopoledne a hurá na ještěry...

Hned u vchodu Lucie hlásila, že je škoda, že jsou jen umělí, ale že je na ně stejně zvědavá. No, řeknu vám, budily ve mně respekt i přesto, že byly opravdu z plastu, či co to bylo za materiál. Kamarádčina Lucka a náš Tom to brali s rezervou, ale líbilo se jim to. Horší to bylo s naší věčně nespokojenou remcalkou. Neustále si s těmi kolosy povídala:

"Co řveš, dyk seš umělej. Se tě nebojim.....Mami, hele jak divně kouká....Teto, ty se bojíš? To já ho klidně zatahám za ocas..."

Než jsem ji stihla čapnout, už byla za lanem, kam byl vstup zakázán a odhodlaně předváděla, že ta bestie je absolutně neškodná. Zrovna v tu chvíli ještěr pootočil hlavou a zařval. Všichni čekali, že konečně dá ta všetečka pokoj. Ta se jen v klidu vrátila ke mně a pravila:

"Hele jak si otvírá hubu!" Pak se podívala na asi stejně starého chlapečka, stojícího kousek od nás. Ten měl v očích strach a pomalu mu začínaly téct slzičky a třást se bradička. Lucka mu povídá:

"Prosim tě, snad se nebojíš....Chceš ho taky zatahat?"

To už se chlapeček tulil k mamince.

"Lucko, dej už pokoj. Koukej se a na nic nesahej, jasné?"

"No jóóó. Tady je teda zábava...."

Chvíli byl opravdu klid. Slečna, která naši skupinku prováděla, povídá: "A teď prosím rodiče, aby si pevně drželi své děti. Předvedu vám, jak vypadala pravá prehistorická noční tma. Tehdy nebyly žádné pouliční lampy, krajinu osvětloval pouze měsíc a hvězdy. Jste připraveni? Tak já napočítám do deseti a pak to přijde. Jeden...dva...tři..."

Koukala při tom na naši Lucku, jako by doufala, že tomu škvrněti konečně nažene strach.

"...devět, deset!"

A byla tma. Do toho zvuky tehdejší přírody, vzdálený řev ještěrů...Začalo se ozývat první vzlykání přítomných dětí. Mně zatrnulo, cítila jsem, že držím ruku pouze Tomášovu. Ta druhá, Lucinčina, se mi z té mé vyprostila a v té tmě jsem se bála třeba jen domyslet, co majitelka té ručky zamýšlí. Její vzlykot jsem totiž nezaregistrovala ani náhodou. Zdálo se mi to nekonečně dlouhé, než slečna opět rozsvítila. Honem jsem se koukla do míst, kde by měla stát Lucka. Nebyla tam....Sakra, kam v té tmě zmizela?

Uviděla jsem jí vzápětí....a nejen já.....

V té tmě se po paměti odplížila jen o kousek dál, k hnízdu s ještěřími vejci a maketami malinkých ještěrů. Seděla tam u nich a vstala teprve až jsem na ni zhoukla, že tam se nesmí. Otřepala si prach z rukou a kolen a říká:

"Mami....ale ta paní říkala, že se mají hlídat děti, až zhasne. A tyhle miminka tu maminku nemají. Tak jsem tu s nima byla já."

Tohle už dostalo i naši průvodkyni. Smála se a řekla, že tohle se jí za celou dobu nestalo. Naše ochránkyně malých ještěrů dostala dokonce plyšového dinosaura na památku a já si oddechla, že to nakonec dopadlo dobře.

Po víkendu, když šla do školky, musela si sebou vzít onoho plyšáka a všem donekonečna vyprávěla zážitky z výstavy. Na památku nám zůstal dodnes nejen plyšáček, ale i spousta fotografií.

###############################################

Náš pes - druh podivný :)

Příběh našeho Myšáka nezačal zrovna vesele....Ale zařazení této povídky do kategorie vtipných, vám snad dává tušit, že se vše nakonec zvrtlo správným směrem.

Už jeho nástup do naší rodiny byl triumfální. Před pěti lety přišla parta dětí z naší vesnice s tím, že našly u výpadovky na Plzeň běhat psa a že ho nemají komu svěřit "no, teto a vám přece umřel Filípek, tak třeba místo něj...."

Náš předchozí psí kamarád Filip nás tehdy opravdu nečekaně opustil a tak bylo pro nalezence místo nejen v pelíšku, ale i v srdíčku. "Tak mi ho tu děcka nechte. Však si na sebe zvyknem, viď ty chlupáči?"

Pejsek už tehdy ukázal, že je pohodář a okamžitě mi olizoval ruku a hned se mnou do chalupy. Ani se ten nevděčník za dětmi, které ho zachránily, neohlédl. V kuchyni si sedl před lednici, schlamstl nabídnutý párek a okamžitě zaujal místo na pohovce, která je jeho útočištěm dodnes.

Jméno nám dělalo trochu starosti, na nic neslyšel. Ale nakonec se o něj zasloužil sám. Hned od začátku jsem tušila, že tenhle pes není obyčejný. Už první den se pokoušel o přátelství s naším kocourem Zdendou. Ten byl ale ostražitý, pes jako kamarád mu moc nevonělo. Ale pes to vyřešil po svém. Když kocour spal, lehl si k němu na pohovku a stočil se kolem něj. Když se Zdenálek probral, zažil šok. Byl v psím náručí a ten hafan ho olizoval s takovou důsledností, že tu jeho podanou přátelskou tlapku přijal. To mně moc překvapilo, protože Zdenda se psů vždy dost bál. Další šok (pro mně) nastal, když jsem zjistila, že pes loví s kocourem po zahradě myši. Nekecám, nosili mi je oba až před práh. Kocour stával skromně stranou, zatímco pejsek se za zakousnuté hlodavce nechal vychvalovat až do nebes. Tu chválu vyžaduje dodnes, lov ho baví stále stejně. Když to zjistily děti, syn jen prohlásil: "To není pes, to je myšilov..." V tu chvíli se na něj pes překvapeně podíval. Tomáš to zkusil znova: " myš....myš..."

Pes na to reagoval pokaždé, ať už to vyslovil kdokoli z nás. Začali jsme mu tedy říkat Myšák....

Co se týče jeho přátelství se Zdendou, bylo to dost vážné a oboustranné. Když se kocour válel vevnitř, Myšák si pro něj z venku přišel, doslova ho schodil z gauče a pak spolu, bok po boku, odcupitali na zahradu. Když se Zdeňa nevrátil ze svých toulek, Myšinka skoro dva týdny nežral, všude ho hledal. Po Zdendovi se u nás vystřídalo několik koček, ale tak hluboké přátelství už nebylo s žádnou z nich. Jako by tehdy tušil, že i Zdenálek byl původem nalezenec. Dobře si rozumí ale s našimi dvěmi kočkami, které jsou členkami naší rodiny teď. Kdo z vás tuší, že to byly také zachráněné koťátka, ten tuší správně. Máme je druhým rokem a Myšák se s nimi dělí o své letní sídlo - boudičku ve stínu ořešáku. V létě jim dokonce hlídal potomstvo, když couraly po okolí. Pak se ale nemohly divit, že koťátka běhala radši za psem, než za vlastníma maminkama. Bylo to legrační, naštěstí neštěkají...

Jestli si myslíte, že Myšák už ničím překvapit nemůže, tak jste na velikém omylu. Další, co mně na našem psu šokuje, je jeho záliba v oslavách všeho druhu, včetně Silvestra. Sousedé ho považují za raritu a závidí...Co že nám to závidí? Oni totiž musí své psí kamarády na Silvestra všelijak zavírat, zatímco náš Myšák rachejtle zbožňuje. S vrtícím ohonem pozoruje jednu za druhou a musíme ho držet, aby je nehonil. Absolutně nechápe, proč mu nechceme dovolit ty svištivá světélka prohnat. Ještě pak zevnitř oknem pozoruje novoroční oblohu, dokud poslední ohňostroje nadobro nezhasnou.

Další jeho zálibou je koupání. Ale kdepak vana nebo bazének...to je pro obyčejné psy. Myšák rád plave a to jde jen tam, kde je na to dostatek vody. Má to dávno vyřešené. Prostě uteče a hrrrr rovnou k rybníku. Po vesnici už je díky tomu pověstný. V rybníce se podle libosti vyráchá, cestou domů se nezapomene stavit na hlt vody a hrst piškotů u naší paní hostinské, která je jeho velká kamarádka a pak teprve se vrátí za námi.

Je to strašně vděčný a věrný tvor. Nikdy nikomu neublížil a nikdy neměl snahu utéct. Máme ho rádi všichni, rychle se spřátelil i s mým přítelem, ale je pravda, že z počátku mně nenápadně hlídal, co kdyby ten cizí chlap paničce ubližoval...Teď jsou z nich už nejlepší kamarádi. Netušíme, kde tento pes s podivnými zvyky bydlel před tím. Nebyl tehdy zanedbaný, ale přesto by mně to docela zajímalo. Možná, že to nebyl vyhozený chudák, ale jen nedopatřením zatoulaný něčí fajn kámoš. To se asi nikdy nedozvíme, ale jsem ráda, že nás adoptoval jako svoji rodinu a svou láskou nám dává denně najevo, že je rád stejně tak, jako my, že můžem být spolu.


Příběh našeho Myšáka nezačal zrovna vesele....Ale zařazení této povídky do kategorie vtipných, vám snad dává tušit, že se vše nakonec zvrtlo správným směrem.

Už jeho nástup do naší rodiny byl triumfální. Před pěti lety přišla parta dětí z naší vesnice s tím, že našly u výpadovky na Plzeň běhat psa a že ho nemají komu svěřit "no, teto a vám přece umřel Filípek, tak třeba místo něj...."

Náš předchozí psí kamarád Filip nás tehdy opravdu nečekaně opustil a tak bylo pro nalezence místo nejen v pelíšku, ale i v srdíčku. "Tak mi ho tu děcka nechte. Však si na sebe zvyknem, viď ty chlupáči?"

Pejsek už tehdy ukázal, že je pohodář a okamžitě mi olizoval ruku a hned se mnou do chalupy. Ani se ten nevděčník za dětmi, které ho zachránily, neohlédl. V kuchyni si sedl před lednici, schlamstl nabídnutý párek a okamžitě zaujal místo na pohovce, která je jeho útočištěm dodnes.

Jméno nám dělalo trochu starosti, na nic neslyšel. Ale nakonec se o něj zasloužil sám. Hned od začátku jsem tušila, že tenhle pes není obyčejný. Už první den se pokoušel o přátelství s naším kocourem Zdendou. Ten byl ale ostražitý, pes jako kamarád mu moc nevonělo. Ale pes to vyřešil po svém. Když kocour spal, lehl si k němu na pohovku a stočil se kolem něj. Když se Zdenálek probral, zažil šok. Byl v psím náručí a ten hafan ho olizoval s takovou důsledností, že tu jeho podanou přátelskou tlapku přijal. To mně moc překvapilo, protože Zdenda se psů vždy dost bál. Další šok (pro mně) nastal, když jsem zjistila, že pes loví s kocourem po zahradě myši. Nekecám, nosili mi je oba až před práh. Kocour stával skromně stranou, zatímco pejsek se za zakousnuté hlodavce nechal vychvalovat až do nebes. Tu chválu vyžaduje dodnes, lov ho baví stále stejně. Když to zjistily děti, syn jen prohlásil: "To není pes, to je myšilov..." V tu chvíli se na něj pes překvapeně podíval. Tomáš to zkusil znova: " myš....myš..."

Pes na to reagoval pokaždé, ať už to vyslovil kdokoli z nás. Začali jsme mu tedy říkat Myšák....

Co se týče jeho přátelství se Zdendou, bylo to dost vážné a oboustranné. Když se kocour válel vevnitř, Myšák si pro něj z venku přišel, doslova ho schodil z gauče a pak spolu, bok po boku, odcupitali na zahradu. Když se Zdeňa nevrátil ze svých toulek, Myšinka skoro dva týdny nežral, všude ho hledal. Po Zdendovi se u nás vystřídalo několik koček, ale tak hluboké přátelství už nebylo s žádnou z nich. Jako by tehdy tušil, že i Zdenálek byl původem nalezenec. Dobře si rozumí ale s našimi dvěmi kočkami, které jsou členkami naší rodiny teď. Kdo z vás tuší, že to byly také zachráněné koťátka, ten tuší správně. Máme je druhým rokem a Myšák se s nimi dělí o své letní sídlo - boudičku ve stínu ořešáku. V létě jim dokonce hlídal potomstvo, když couraly po okolí. Pak se ale nemohly divit, že koťátka běhala radši za psem, než za vlastníma maminkama. Bylo to legrační, naštěstí neštěkají...

Jestli si myslíte, že Myšák už ničím překvapit nemůže, tak jste na velikém omylu. Další, co mně na našem psu šokuje, je jeho záliba v oslavách všeho druhu, včetně Silvestra. Sousedé ho považují za raritu a závidí...Co že nám to závidí? Oni totiž musí své psí kamarády na Silvestra všelijak zavírat, zatímco náš Myšák rachejtle zbožňuje. S vrtícím ohonem pozoruje jednu za druhou a musíme ho držet, aby je nehonil. Absolutně nechápe, proč mu nechceme dovolit ty svištivá světélka prohnat. Ještě pak zevnitř oknem pozoruje novoroční oblohu, dokud poslední ohňostroje nadobro nezhasnou.

Další jeho zálibou je koupání. Ale kdepak vana nebo bazének...to je pro obyčejné psy. Myšák rád plave a to jde jen tam, kde je na to dostatek vody. Má to dávno vyřešené. Prostě uteče a hrrrr rovnou k rybníku. Po vesnici už je díky tomu pověstný. V rybníce se podle libosti vyráchá, cestou domů se nezapomene stavit na hlt vody a hrst piškotů u naší paní hostinské, která je jeho velká kamarádka a pak teprve se vrátí za námi.

Je to strašně vděčný a věrný tvor. Nikdy nikomu neublížil a nikdy neměl snahu utéct. Máme ho rádi všichni, rychle se spřátelil i s mým přítelem, ale je pravda, že z počátku mně nenápadně hlídal, co kdyby ten cizí chlap paničce ubližoval...Teď jsou z nich už nejlepší kamarádi. Netušíme, kde tento pes s podivnými zvyky bydlel před tím. Nebyl tehdy zanedbaný, ale přesto by mně to docela zajímalo. Možná, že to nebyl vyhozený chudák, ale jen nedopatřením zatoulaný něčí fajn kámoš. To se asi nikdy nedozvíme, ale jsem ráda, že nás adoptoval jako svoji rodinu a svou láskou nám dává denně najevo, že je rád stejně tak, jako my, že můžem být spolu.

###############################