Tom a jídlo... (vděčné téma naší rodiny)
Když bylo Tomášovi kolem roku a půl, dostal ke svému jídelnímu stolečku také svůj vlastní jídelní "servis". No, nebylo to nic honosného, jen plastová sada složená z talířku, hrnečku a lžičky. Ale on si připadal strááášně důležitě. A hned také prohlásil: "Budu papat sám."
Nic tomu nebránilo, jedlík byl od mala zdatný a brzy se naučil nové náčiní správně používat. Jenže on se bohužel zároveň s tím naučil i to, jak (promiňte mi ten výraz) očůrávat maminku. Všiml si, že za prázdný talíř je veliká pochvala. Ale jak to zařídit, aby byl prázdný i v případě tak neatraktivní stravy, jakou je třeba špenát? Pro Toma žádný problém! Prostě až se máma nebude dívat, šup s tím pod stolek.
Však jsem také chválou nešetřila: "Tak vidíš jak jsi hezky spapal ten špenátek, byl dobrej, viď?"
Chlapeček spokojeně pokyvoval hlavou:"Byl dobej..." A užíval si ty ovace až do chvíle, kdy jsem zjistila, kde ten nešťastnej špenát skončil. Povídám mu:
"Tome, a copak je to tady, na zemi...?"
Nevinný dětský pohled a ještě nevinnější odpověď mně plně odzbrojila: "Mamino to je penát..."
"A co dělá na zemi?"
"Hajá...."
To mě dostalo úplně a rezignovaně jsem vytřela "penát", ale od té doby jsem si Tomáška hlídala. Špenát nejí dodnes, od této příhody jsem mu ho už nikdy nenutila.
Když už jedl Tom s námi, u "velkého" stolu, trvalo dlouho, než pochopil, že s plnou pusou se nemluví. Stále dokola jsem mu říkala, že pokud chce něco říct, tak s prázdnou pusou. "Když máš nakřečkováno, tak ti stejně není rozumět."
Vyřešil to opět po svém. S pusou nacpanou kuřetem nám toužil něco strašně neodkladného sdělit, ale všiml si mého káravého pohledu. Bez váhání vyplivl sousto do dlaní a povídá:
"Už můžu, mam pláždnou pušu..."
"Tak to alespoň, ty čuně, polož na talíř. Proč to mudláš v ruce?"
"Já to nemudlam, já to zahžávám aby to nebylo študený, víš?"
S naprostým klidem nám sdělil, co měl původně v plánu nám sdělit, a s ještě větším klidem si šoupl "zahžávané" předžvýkané maso zpět do pusy.
Jeho vynálezem je takzvaná "hůžová kaše". Kdyby jste chtěli recept, zde jej s Tomovým svolením nechávám: Do prachobyčejné krupičné kaše nalejte čtvrt litru malinové limonády. Rychlé, levné a podle jeho tehdejšího výrazu asi i velice dobré. Já to posoudit nemůžu, odmítla jsem ochutnávku.
Když dorostl do věku, kdy ho lákalo zkusit si sem tam sám něco ukuchtit, čekalo mě jednoho dne "pěkné" překvapení. Náš brouček se chystal celé rodině opéci topinky, dodnes je umí lépe než já. Ale tehdy se mu stal menší přehmat a následkem byl šílený smrad a kouř po celém domě. V čemže se přehmátl? Vzal si láhev s nápisem OCET místo té s nápisem OLEJ. Obhajoval se tím, že je to také na čtyři písmena a také od "O".
Nebojte se, dnes už je v pohodě. Krom toho špenátu jí vše, kaši miluje sice stále, ale už bez malinovky a mimo topinek zvládne klidně i guláš.
####
Tom a jeho dětské lásky aneb: co se dá stihnout během krátké dovolené...
Tomáš je sice o poznání klidnější člověk, než jeho sestra, ale to neznamená, že by byla nouze o nějakou tu vzpomínku pro zasmání. Po konzultaci s ním se s vámi o jednu takovou podělím.
Tehdy oslavil své desáté narozeniny a radoval se nejen z nového kola a skateboardu, ale i z faktu, že si to obojí může vzít sebou na blížící se dovolenou. Jezdili jsme tehdy každým rokem do kempu do Jesenice, té kousek od Rakovníku. Nevím, jak to tam vypadá dnes, ale tehdy tam bylo nádherně, bývala tam léty stmelená parta fajn lidí a hlavně spousta možností k všemožným aktivitám. Proto jsme si sebou vozili kola a jiné sportovní náčiní.
Tomáškovi se zapalovala lýtka při každém pohledu na hezkou slečnu, byl už přece velký kluk :)
Takže hned druhý den s tajemným úsměvem vypucoval nové kolo a vyrazil na objížďku po areálu kempu. Bylo mi jasné, že má zase někde nějaký nový objekt, před kterým (kterou) by se rád předvedl. Neuběhlo snad ani dvacet minut a byl zpět. Kolo odřené, on na tom nebyl o moc lépe. Ptám se tedy, co se stalo.
"Mami, já jel proti Týně...teda to je kočka, a jak jsme na sebe koukali, tak jsme to do sebe napálili."
"Doufám, že Týně nic není..." Zhrozila jsem se.
"Neboj, jen co jí její máma ošetří, máme sraz u prolézaček. Tak chvátám, víš?"
Na to se nedalo nic namítat. Nechala jsem ho se převléci, uklidila nešťastné kolo a oddychla si, když šel na to rande jen po svých. Týna se o něj dva dny vzorně starala, jestli ho už nic nebolí, jestli něco nepotřebuje... Ale pak ji to přestalo bavit a náš zamilovaný hypochondr osiřel...
Netruchlil však dlouho. Ob dvě chatky nad námi se ubytovala rodina se dvěma krásnými dcerami. Tomíček ožil jako mávnutím kouzelného proutku. Kolo ho už jednou zradilo, tak čím upoutat ty dvě. Hmmm....kopačák je blbost. A hele...vždyť má ještě "skejt"! Musím přiznat, že ty dvě slečny opravdu upoutal...Ale jinak, než si to původně plánoval. Přivedly mi ho zafáčovaného od hlavy k patě. Myslím, že se tomu říká "chodníkový lišej", ale tenhle byl řádného rozsahu. Skateboard putoval za kolem a navíc měl i po koupání. A to bylo zrovna tak krásné počasí....Rozhodl se, že na ženské plemeno zanevře, jen ho vše bolí a výsledek hluboko na nule. Jak ráda jsem mu to rozhodnutí odkývala!
Jenže koncem týdne mu otrnulo (a mně zatrnulo). Jeho sestra Lucka si našla kamarádku ve velice pohledné a sympatické blondýnce, přebývající kousek pod námi. Musím předeslat, že Monice bylo tehdy osmnáct pryč a dovolenou s ní trávil její přítel Honza. Když Tom zaregistroval, za kým to Lucie chodí, plamen lásky opět vzplál v jeho srdíčku. O tom jsme ale neměli my ostatní ani potuchy. Vše nám došlo až v den, kdy jsem ty dva mladé ze sousední chatky pozvala na večerní grilování, protože pokud snesli společnost naší dcery bez psychické újmy, jsou to obdivuhodní jedinci a malé pohoštění si plně zaslouží. Oznámila jsem to rodině a v tom se stal zázrak. Tomáš, kterého jsme po dobu dovolené museli k osobní hygieně doslova nutit, vylétl jako blesk, popadl ručník, mýdlo a (páni, vážně zázrak) dokonce i pastu s kartáčkem! A že prý se musí nutně jít umýt právě teď. Jasně že jsem mu v tom nebránila. Jen jsem to nechápala. Až mi Lucka naznačila to, co věděla jen ona.
"Víš mami, on je zabouchnutej do Monči...tak jí chce večer balit...Ale nic mu neříkej, on by mi nabančil."
Docvaklo mi odkud tedy vítr fouká. Večer se Tom cpal pořád co nejblíže Monice, choval se jako pravý gentleman. Bylo plno legrace a to nejen ten večer. Čtrnáct dní uteklo jako nic a přišel den loučení. Monika s Honzou se s námi přišli rozloučit a Honza povídá Tomášovi: "Tak čau, soku." Tom nechápal, co to slovo znamená, tak mu Jenda řekl:"Nemysli si, že jsem nepoznal, že mi chceš vyfouknout Monču."
Zasmáli jsme se tomu všichni a Tom slavil triumfální okamžik, na který čekal celou dovolenou. Monika mu dala pusu na rozloučenou! Celou cestu nebásnil o ničem jiném.
Ale do týdne byl opět v pohodě, vždyť holky od nás ze vsi jsou také pěkné.....
Teď je mu skoro sedmnáct a těmto starým vzpomínkám se už jen smějeme. Teď už je v pohodě :)
#####
Lucka a její "koníček"
Přání naší Lucky bylo vyslyšeno a ona má koně! Ne teda úplně ve svém výlučném vlastnictví, ale má ho. Dostala příležitost od jednoho staršího pána od nás ze vsi, který se o něj nemůže už moc dobře starat. Proto je její jen částečně. Pokud se o něj bude vzorně starat, smí na něm jezdit. Na její čest mohu potvrdit, že už třetím rokem se o Edu vzorně stará, ani ve svém pokoji nemá tak uklizeno, jakou Edíka. Však jí vždy říkám, že ještě že je Eda kůň a nemůže vidět binec v jejím pokoji. To by s ní už asi nechtěl mít nic společného. Ale naštěstí má Lucku rád, což se někdy projevuje zajímavými příhodami.
Eda je inteligentní a chytrý hřebec. Ale bohužel je i zdatný útěkář, známý díky tomu po celé vesnici. Jak to jen jde, šup...z ohrady ven. Jediné místo, odkud neuteče, je stáj, ale tam přece nemůže být věčně, Edouš je tvor milující výběh.
Jednou přiběhla Lucka ze stáje s brekem, že Eda tam není. Hledala ho všude možně a nikde nic, nikdo ho neviděl. Také mně to bylo divné, Eda je sice dezertér, ale dál než na konec vsi si netroufl zatím nikdy. Šly jsme tedy milého Eduarda hledat. Nebudu vás napínat, našly jsme ho a byl v naprosté pohodě. Stál na horním konci vsi, u zastávky ČSAD, kde s Luckou čekávají na kamarádku Elišku. Když nás viděl, pohodil hlavou a hned k nám do kapes, jestli tam zase něco není na zub. Jasně že bylo, mrkev a jablka patří k povinné výbavě každého, kdo hodlá jít za ním.
Eda často pobývá na naší zahradě. Musím uznat, že je velice výkoná a kvalitní "biosekačka". Poseče - pohnojí...A to prosím zdarma. Pouze za pamlsek a pohlazení. Doporučuji všem, je na něj spolehnutí, nežere benzín a je na něj daleko krásnější pohled, než na nejdražší typ multifunkčního kultivátoru. Když ho to popadne, jde si pro Lucku až k domku. Ona ho většinou vidí z okna, tak k němu vždy dojde dříve, než on stačí začít klapat kopyty o betonovou zásep. Jednou ale byla nějak zaneprázdněná a Edík došel až ke vchodovým dveřím. Já o tom neměla nejmenší tušení. Hlavou drcal do dveří a tak jsem myslela, že někdo klepe. Dovedete si představit, jak jsem se lekla, když otevřu a proti mně velikánská hlava s velikánskýma očima a místo pozdravu obří zafrkání. Asi jsme se lekli oba, ale Eda je pohodář, nechal se drbat dokud se Lucka neobjevila na předsíni. Pak už jsem ho ani za mák nezajímala. On dobře ví, kterou paničku si má více předcházet.
Eda je ale také někdy beraní palice. Lucka slíbila kamarádce, že se může přijít na Eduardovi svézt. Nebylo by to nic nového, o Edu je mezi Lucčinými kamarádkami veliký zájem. Mám pocit, že na něj žárlí kluci v celém okolí. A to Eda nemá ani mobil, ani ICQ, a přesto za ním proudí zástupy slečen. Nikdy nemá nic proti, pokud se mu v sedle usadí někdo jiný, než Lucie. Ale tentokrát to bylo jinak. Eda se rozhodl, že přestože projížďky miluje, že teď je prostě ta nejlepší doba se pást a pást, a nic jiného než pást. Markétka v sedle už byla nervózní, Lucka se snažila, přemlouvala, slibovala hory dobrot. ..Nic nezabralo. Po půl hodině to holky vzdaly. A Eda? Ten se na ně ani nepodíval. Přece se rozhodl pást se....
####
Moji tetu mi asi závidět nebudete...
Mám tetu. Já vím, řeknete si, že tu má přece skoro každý. Ale já říkám, že takovou, jako mám já, tu teda nemá nikdo. A pokud ano, ozvěte se...Ráda si vyměním zkušenosti :)
Moje teta by byla úplně běžnou, normální tetou, kdyby neprovozovala svůj zvláštní koníček... Ne, nesbírá známky, ani brouky, ani nic jiného z obvyklých či neobvyklých sběratelských artiklů...Ona sbírá vše, co ostatní lidé vyhodí, jelikož je jim to už na nic. Pokud vám ještě nedošlo, co že je ten její koníček, řeknu to proto na tvrdo: moje teta miluje prolézání smetišť, popelnic, kontejnerů a podobných míst. Neváhá ani tajně vlézt do prostor sběrného dvora. Někdy má ale díky této činnosti zajímavé zážitky, které s nadšením sděluje svému okolí...
Sbírá vše možné, máločím pohrdne. Od bot a oblečení až po rozbité hračky, elektroniku či zbytky kosmetiky...Nejhorší je, že ji nevadí ani staré kompoty a podobné poživatiny, no - spíše už v tomto případě nepoživatiny.
Nemyslete si však, že to dělá z důvodu hmotné a finanční nouze. To by jste ji hluboce urazili! Ona má kde bydlet, má co na sebe i dostatek financí k dostatečně důstojnému živobití. Ale "bufet" je přesto pro ni tím nejmileším koníčkem, kromě houbaření, které je pro ni hned na druhém místě. Jenže i les leckdy skýtá dary i v jiných podobách, než jsou houby..
Jednou se vypravila na svoji noční výpravu za novými úlovky. Dohnal ji k tomu fakt, že v noci bývá po městě minimum očitých svědků jejích akcí. Tentokrát se cílem jejího zájmu stal kontejner kousek od jejího bydliště nedaleko náměstí. Baterkou si posvítila na jeho obsah. Hmmm....dnes nic moc, jen pár věcí na dně Ale copak je to tamhle...Páni...! Ty botky nevypadají špatně... Pokusila se na ně dosáhnout. Smůla...Je to moc hluboké. Ale přece to nevzdá....Další pokus...ještě kousek, kousíííček.....V tom ji síly zrazují a teta se ocitá v útrobách kontejneru... Co teď. Honem ven...Ale ono to nejde...Zkouší vše možné i nemožné..Sakra, nejde to. Pohled na hodinky. Hezkýýý. Něco málo po půlnoci. Jak z téhle šlamastiky ven? Zkouší volat o pomoc, ale ozvěnou je jí jen noční ticho. Ještě že teta je statečná bojovnice s dobrodružnou náturou. V naprostém klidu sundá batoh z ramen, dá do něj zmíněné botky a čeká. Čas si krátí průzkumem zbylého obsahu kontejneru. Ale žádný veleobjev se nekoná, tak jen natahuje uši, nezaslechne-li nějaký hlas. Kolem druhé hodiny ranní se nad ní její strážný anděl konečně slituje a ona zaslechne přibližující se kroky. "Halóóó, slyšíte mě někdo? Já jsem tady...v kontejneru..." Má štěstí, netrvá to ani půl minuty, když se víko odvalí a objeví se silueta lidské hlavy. "Ženská, jak jste se tam dostala, máte štěstí, že jdu kolem..." Neznámý mladík jí pomůže ven z její pasti. Nešlo to zrovna lehce, ale zdařilo se. Teta to odnesla jen pár oděrkami a modřinami. Poděkovala a odkráčela směrem k domovu. Mladík se se svojí záchrannou akcí samozřejmě pochlubil na veřejnosti a každému z městečka bylo jasné, kdo že ta paní v kontejneru vlastně byla....
Myslíte si, že po této nehodě zanevřela na svoji zálibu? Kdepak, to by ji ani ve snu nenapadlo. Ještě ten den stihla obrazit několik "spolehlivě úspěšných" míst a radovala se z bohatého úlovku. No považte, co jen ti lidé vše nevyhodí....Takový krásný deštník...Že nemá látku? Nevadí...ale konstrukce je zdravá... A takové krásné autíčko! Bez všech čtyř kol vypadá jako vrak. Však si někdy najde čas ho opravit, vždyť doma má někde schovaná kolečka bez autíčka, jak se teď budou hodit....
Asi nejsilnější (jak pro mě tak, pro žaludek) byl okamžik, kdy jsem ji jednou potkala a jak si tak jdeme parkem, teta najednou gazelím skokem zmizí v křoví. Koukám, co se děje, ale ona už se zase drápe ven, jen si opráší svetr. V ruce má nedopitou PET láhev Coca coly. "Vidíš, co všechno ti blázni vyhodí? A je to ta drahá, dobrá....Hele...a není prošlá..." Hrdě si prohlíží svůj nález. Pak koukne na mě. "Nechceš ji vzít domů dětem? Jestli ne, tak já si jí nechám..." S vytřeštěnýma očima jsem ji ujistila, že nechci. To snad nemyslí vážně!? "Ty to budeš opravdu pít? To snad neee...." Místo odpovědi jen mávne rukou a dá si hlt na košt....Nečekám, až mi nabídne. Mizím s rychlým pozdravem a radši se ani neotáčím. Naštěstí teta stále žije, lékařka jí také chválí, jak kypí zdravím....
Naštěstí ostatní její zážitky jsou opravdu jenom úměvné, toto mě ale vážně dostalo a dlouho jsem se jí potom vyhýbala. No, nejsem jediná z rodiny, která tak činí...
Jednoho dne se vypravila na skládku kousek nad městem, nedaleko hustého lesíku. Vede k ní jediná schůdná cestička. Co čert nechtěl, ta byla zatarasená parkujícím automobilem. Přece se nepotáhne s nepořízenou zpět...Všimla si, že auto není prázdné. Popošla blíže a zjistila, že se jedná o milenecký pár, a že ti dva jsou právě v nejlepším....Každý jiný by taktně a potichu zmizel. Ne tak teta! S naprostým klidem zaťuká na okénko a huláká "jak na lesy": "Prosim vás, nezlobte se že vás ruším, ale mohli by jste popojet? potřebuju se dostat támhle na smeťák a jinudy to nejde....Stačí, když couvnete kouse dál, jinak si mě nemusíte všímat....mě to nevadí....Děkuju..." Divím se, že ti dva tam doteď nesedí s údivem nad naší tetičkou. Ale z jejího vyprávění vím, že ti dva odjeli tak rychle, že se ani neoblékli....A teta? Vítězně se vrhla na průzkum svého známého naleziště...
A takhle bych mohla pokračovat dál a dál....To by se ale z povídky stal román, a to se mi zrovna nechce....Pro zasmání stačí i těchto pár útržků :)
#####
Fiktivní autonehoda...
Chtěla bych se s vámi podělit o jednu historku, která předcházela sblížení s mým přítelem, a byla výsledkem smyslu pro humor mě a mé kamarádky...
Bylo to v době, kdy jsem ještě o vlastním podnikání neměla ani potuchy a byla jsem tehdy zaměstnancem v kamarádově firmě, kde je spoluvlastníkem můj přítel, tehdy buducí. Ale už v té době to mezi námi začínalo jiskřit. Projevovalo se to hlavně tím, že jsme se snažili jeden druhého upoutat všelijak, skoro jak dva puberťáci...Kolegyně Vendy to tušila, tak mě ráda vždy podpořila, vždyť pro ní to znamenalo beztrestně si vystřelit z jednoho z našich dvou šéfíků.
Když měli kluci z dílny hodně práce, spadlo na nás dvě jet pro materiál. Vendy měla řidičák, a já hlavu.... Tak nám to bylo řečeno. Tak jsme tedy vyrazily.... Cesta dlouhá, ve velkoskladu fronta, do toho ještě měli povinnou přestávku, kterou jsme musely přečkat procházkou cizím městem. Každou chvíli telefon: "Kde jste, holky....vždyť víte, jak to chvátá..." a tak stále dokola, střídali se oba. Konečně jsme měly vše vyřízené, "matroš" naložený a v půlce cesty zpět. Zapoměla jsem se zmínit, že jsme měly půjčené Danovo auto, teď už vlastně i moje :)
Cestou jsme s Vendy vymyslely, jak jim okořenit to neustálé nahánění, kde že jsme. Vzala jsem mobil a s Vendulčinou slovní pomocí jsem vyťukala tuto SMS (mám ji dodnes uloženou.)
"JESTE CHVILKU VYDRZ, MELY JSME MALOU NEHODU. JEN CO TO SEPISEM S POLICAJTAMA, VYRAZIME ZPET, POLICAJTI SLIBILI, ZE NAS DO BLOVIC VEMOU A AUTO PRITAHNOU AZ TO NAFOTI. NEBOJ, JA JSEM V POHODE A VENDY MA JEN NARAZENY NOS."
V zápětí telefon, Daneček: "ježíšmarjá, holky....kde jste, co se stalo, máme pro vás jet?"
Stěží jsem zadržovala smích, což ve finále vypadalo, jako bych vzlykala.
"No, Dane, nejezdi, už nás vezou policajti...já nemůžu mluvit, mám slabou baterku..."
Jen co jsem típla mobil, obě jsme vybuchly smíchy. Ten nás držel až před dílnu. Ještě jsme měly v záloze nápad brnknout mému strýci, policajtovi, že by nás jako opravdu u dílny vysadil ze služebního auta, ale už se nám to zdálo moc a navíc strejda neměl službu.
Sotva jsme zastavily před dílnou, ti dva hned vyběhli ven. Koukali na auto, došlo jim, že je to vtip. Luboš jen utrousil, že ještě jednu takovou, jako jsme my dvě, tak dá na vrata nápis BLÁZINEC. Zato Dan tehdy poprvé veřejně přiznal, že mu nejsem lhostejná. Přestože věděl, že vše byl jen náš žert, zeptal se mě, jestli jsem v pořádku a nenápadně mě pohladil po ruce. V očích měl záblesk strachu, jako by jsme opravdu měly autonehodu. Pak už to šlo rychle a já mu dodnes z legrace říkám, že kdyby jsme s Vendy "nespadly do pangejtu", tak by se snad nikdy nerozhoupal...
####
Bezdomovec...
Kdykoli jedu kolem toho místa, nutí mě to přemýšlet, jak je tohle možné, jak se to může stát, kdy přišla ta výhybka, která přehodila směr?
Tím místem je jistá autobusová zastávka směrem od nás na Plzeň....Je u dost frekventovaného hlavního tahu, kousek od nově rodící se části tamní obce. Není to zase až tak dlouho, co tuto čekárnu obsadil bezdomovec. Zařidil si jí útulně, zazimoval ji vzhledem k svým možnostem a lidé si pomalu zvykli na nového souseda....
Nedávno vyšel o tom muži článek v regionálním plátku. Docela podrobně sepsaný životopis. Nejvíce mě překvapilo, že muži byla nabídnuta pomoc v podobě bydlení. Ale on ji odmítl, prý od nikoho nechce žádné milodary, tak nějak to tam stálo napsané. Vídáme ho, jak "pendluje" mezi svým příbytkem a okolními obcemi, i do Plzně vyrazí....
Pomoc přijímá pouze ve formě oblečení a jídla. Z oněch výše zmíněných novin jsem se dozvěděla, že to býval úplně jiný člověk, měl rodinu a dokonce bydlel nedaleko od nás. Nepamatuji si na něj, dokonce ani babička nevypátrala ve své paměti, o koho by mohlo jít...
Ale vrtá mě hlavou, co dokáže člověka takhle změnit. Důvodů jsou stovky...Podobných lidí také...Každý z nich s tím bojuje jinak, ale většina z nich pomoc přijme ráda, teda pokud se nějaká pomc naskytne.
Co se tomu člověku asi honí myslí, když večer usíná v tom provizorním kutlochu? Netuším....Možná bych ho pak lépe dokázala pochopit. Takhle mě musí stačit, že ode mne neodmítl alespoň pár starých dek a zimní bundu...
Moc toho nenamluví...Ale oči řeknou víc, než tisíc slov.....On v nich nemá jen samotu, bolest či rezignaci...on v nich má tak trochu i hrdost...
Vím, že mu my ostatní smíme pomoc jen tolik, co on sám dovolí, ale přesto mě vždy, cestou kolem "jeho" čekárny, přepadne zvláštní pocit.....Pocit, jak moc si osud dokáže s některými lidmi krutě pohrát.
####
Ten kocour ukradl koťata !
Dostali jsme kdysi kocourka. Dostal jméno Mikeš. Nic originálního, ale k jeho černému kožíšku to pasovalo...
Bylo to milé, přítulné zvířátko. Každý mu podstrojoval, tak milý Mikeš kynul a kynul...Za chvíli z něj byla černá vypasená kulička. Rozčilovala jsem se, ať ho pořád tak nepřecpávají, hlavně babička mu dopřávala víc, než je zdrávo.
Jednou se Mikeš ztratil...Asi po třech dnech, kdy už jsme ho pomalu oplakali, přišla dcera za mnou do dálny a povídá:
"Mami, našla jsem Mikeše...Schovává se v seně za králíkama. Jo, a ten kocour ukradl koťata..."
Šla jsem s ní, protože z její informace jsem byla trochu zmatená. Mikeš opravdu ležel na seně pro králíky a u něj vrnělo klubíčko čtyř malilinkatých koťátek, černých jako noc. Pomalu mi došlo, že Mikeš asi nebude žádný zloděj....A co víc. On to asi nebude ani Mikeš.... Po zběžné "prohlídce" našeho kocourka jsem řekla dceři: "Lucko, on je neukradl. Ony jsou jeho....teda její. Víš, ona je to holka..." Také mi došlo, že to bříško nebylo jen z dobrot od babičky.
Hned jsem to zavolala naší mamce, dárkyni onoho "kocoura". Dušovala se, že to nebylo schválně....Nezlobila jsem se na ni. Byla to i naše chyba, nikoho nenapadlo Mikeše zkoumat podrobně.
Z Mikeše se stala paní Mikeška a dělala nám společnost ještě dlouho, dokud její osud nespečetilo projíždějící auto. Její děti našly domov po známých u nás ve vsi.
Teď máme doma další dvě kočičí slečny. Berušku a Růženku...U nás je jim dobře, ale kdo ví, jak by dopadly, kdyby je dcera nepřinesla k nám domů....To už je ale úplně jiný příběh, který se do vtipných povídek nehodí.....
####
Každý má právo na lásku...
Je jich mezi námi tisíce. Na některých to poznáte na první pohled, u jiných na druhý a na některých vůbec. Ti posledně jmenovaní to buď tají, nebo naopak netají, jen s tím umí žít vyrovnaně, protože je to součást jejich "já" a oni ví, že to je neměnné a normální. Normální pro ně a normální pro ty, co chápou a ví, že to není nemoc, ani životní styl, ale jen trošku jiné, než je většina lidí schopná přijmout. O kom je řeč? Mluvím, tedy píši, o gayích a lesbičkách...
Někdo se může ušklíbnout, či nesouhlasit, ale i na to má každý právo. Stejně tak, jako tyto dvě skupiny mají nárok na svůj život a na jeho plnohodnotné prožití. Já patřím k té "normální" , většině. Mám muže, děti...Jsem šťastná, milující i milovaná...A toto si přejí mít všichni, tedy i ti, co se jim v naší společnosti říká "čtyřprocentní". Pro mě jsou to lidé se stejnými právy, samozřejmě i povinostmi, jako já, či vy...
Znám jeden takový pár. Moc fajn kluci, nezradí, poradí, pomůžou...Nejen sobě. Ale i mě, pokud o pomoc požádám. Jsou totiž oba takový "všeumělové". A to se kolikrát dost hodí. Hlavně jsou ochotní. Hovořit s nimi je požitek, oba dokáží rozebrat jakékoli téma a nuda s nimi také nehrozí. Doma mají naklizeno, že by se některé ženské mohly u nich lecčemu přiučit. A Péťovo moučníky....(ještě že se rád podělí o recepty!) Jsou spolu už devatenáct let. Je to u nich stejné, jako v běžném manželství. Někdy nějaký ten mráček, ale nakonec zase sluníčko. Co by jim ostatní mohli závidět, je jejich úcta a tolerance jeden k druhému. To některé smíšené páry ani neznají....
Proč to vše píšu? Protože to tak cítím. Pro mě jsou to opravdu úplně normální lidé. Když byl schválený zákon o registrovaném parterství, stále váhali, jestli do toho mají "praštit". No, nakonec jsme to byli my - "normální", kteří jsme je donutili svůj vztah spečetit. Byla to veselá svatba, tak jak má být. A nelitují.
Vím, že jsem možná píchla do vosího nízda, ale člověk by neměl zavírat oči před ničím, co se mu třeba zrovna moc nelíbí. Každý má právo na lásku...Život je totiž dar, který si nikdo nevybírá předem, a pokud mu k tomuto daru Bůh přidal ještě jinou orientaci...tak to není trest, ale výzva, jak si s tím kdo poradí. Myslím, že zapírat své pravé "já" by bylo daleko horší, to by pak byl opravdu trest, ale trest vynesený nad sebou samým, a vynesený neprávem...
####x
Nemůžu si pomoct...
Jsem strašně přemýšlivý tvor. Říká mi to každý. Syn mi dokonce říká, že kdybych nad vším tolik nepřemýšlela, tak bych měla život daleko jednodušší. Vím, že má pravdu. Ale mě to prostě nedá, nemůžu si pomoc...
Stačí, když mě něco zaujme, ať už jakýmkoli způsobem, a už mi to vrtá hlavou. Třeba jedna paní ze sousedství...No, paní...Spíš taková ztracená existence. Všichni jí opovrhují, každý se jí štítí. Zní to asi nemožně, ale ona se vážně myje jen když prší a nestihne se včas schovat. Donedávna jsem se jí také vyhýbala, ale zdravila jsem ji. Asi jediná, ale jsem tak vychovaná...
Pár dnů před vánoci zvonek. Za vrátky stála ona. Bylo mi všelijak, tak jsem se jen zeptala, co chce, že nemám čas. Prý jen trochu granulí pro pejska, ona že hlad vydrží, ale její fenka je na tom zle...Dala jsem jí sáček granulí a jednu konzervu. Zaslechla jsem, jak jí silně zakručelo v žaludku. Se sklopenou hlavou byla na odchodu. Vyhrkla jsem: "počkejte tady chvilku..." Vlítla jsem do kuchyně a dala do tašky pár brambor, vajíčka, konzervu lančmítu,paštiku, rohlíky z minulého dne,pár sáčků čaje a ještě pár věcí, které jsem uznala za vhodné. My jsme tím neschudli, ale pro ní to bylo jako zázrak. Opatrně si to odnášela domů a celou cestu se otáčela a děkovala. Děti nechápavě utrousili, proč se s ní tak zabývám, vždyť je to smraďoch....Jenže zase to mé přemýšlení...
Taková ale přece nebyla ždycky. A že je na lidi nevrlá? Nedivím se jí, jenom jí na potkání urážejí a nadávají. Má ráda svého psa...nemůže být ještě úplně ztracená. Pak přišel Štědrý den. Opět zvonek. A ona za vrátky. Byla jsem připravená jít zase do spíže pro něco k snědku. Ale ona povídá: "to je dobrý, nikam nechoď, už mi přišel důchod. Nesu ti kus jmelí...pro štěstí..." A podávala mi větvičku krásně hustého jmelí. S díky jsem jí popřála krásné vánoce. V tu chvíli se rozplakala. "krásné vánoce....děkuju ti. To mi už nikdo nepopřál strašně dávno...naposledy maminka, ale ta už tu není...." Rozloučila se a já měla najednou pocit, že díky ní chápu, co je to dobrý skutek.
Mezi svátky jsem se u ní stavila a dala jí pytel plný oblečení, opět potok slz vděčnosti a slova díků. Největší radost jsem měla, když jsem jí druhý den potkala učesanou, snad i umytou a převlečenou. Smála se na mě a já jí zamávala. Včera jsem zahlédla, jak si povídá se sousedkou...Ta jí chválila, jak dobře vypadá. Pocítila jsem vlnu radosti. I děti mi řekli, že jsem udělala zázrak. Jó, nebýt mého přemýšlení nad vším....Já vím. Měla bych pak život jednodušší. Ale asi chudší. Prostě....nemůžu si pomoc.....
####
Co je někomu málo...
Četla jsem ráno v nejmenovaném časopisu staršího data, jak si nejmenovaná paní mladšího data, ztěžuje, že musí do práce vstávat každé ráno "už" v sedm hodin, aby ta chuděra stihla být včas v práci.A domů se ta nešťastnice dostane až kolem čtvrté odpoledne. Bohužel pro mě neuvedla, kde že to je zaměstnaná, hned bych s ní měnila! Ona si totiž ještě povzdechla, jak těžko s rodinou vyžije, protože ona má "jen" patnáct tisíc měsíčně, což je nelidské, když musí kvůli tomu tak brzy z postele...A její manžel, toho také berou na hůl. Víc jak pětadvacet tisíc mu také nedají. Ještě že prý nemají děti...Hrůza!
Napřed jsem měla sto chutí s milým časopisem mrsknout do koše. Pak mi došlo, že ten za to nemůže. Musela jsem si udělat kafe a přemýšlet nad tím, co by za za její podmínky daly mladé rodiny s malými dětmi. A nejen ty, já bych to brala také...Proč ne. Jen bych si toho dokázala na rozdíl od ní vážit. Nebylo by to z pohodlnosti, však já bych si s tím volným časem navíc dovedla už poradit...
Já "hloupá" vstávám v pět. A s prací praštím kolikrát až večer. Neztěžuji si, jen srovnávám. Ano, mám výhodu, moje malá provozovna sídlí v našem domku, takže si během dne stihnu uvařit a uklidit. Ale ani tak jsem nikdy jsem nezklouzla k vyspávání. To radši vyperu, vyžehlím...Práce je vždy dost. Mám tak alespoň pod dozorem moji šestaosmdesátiletou babičku, která by jinak musela být sama doma. Takhle si sedne u mě v kuchyni nebo v dílně a povídá. Však její vzpomínky by také stálo za to sepsat... Přiznám klidně i svůj výdělek, mám podle toho, jaké se sejdou zakázky. Takže jsem na tom asi jako ta paní a ještě si platím sociální a zdravotní sama. Také mám víc možností být tak se svými dětmi, přestávku si dávám, když dorazí. Ale odpoledne je opět pracovní...A přítel? Je na tom o deset tisíc hůř, než manžel té paní z časopisu. Vstává se mnou v pět, dorazí kolikrát až večer. Víkendy a dovolená....co to vlastně je, vím že něco takového asi existuje, ale nějak si nemohu vzpomenout, co to je a co se s tím dělá.... Ale přesto si na sebe dokážeme udělat všichni čas a i si vyrazit alespoň na výlet. Hlavně si ale všichni o to víc vážíme těch ostatních.
Jak tak nad tím vším přemýšlím, najednou se mi s tou paní už nic měnit nechce. Já mám víc než ona. Mám skvělé děti, milujícího muže, babičku, která mě i přes svůj věk dokáže vždy zvednout náladu, mám možnost vydělávat si prací, která mě baví, mám.....MÁM ŠTĚSTÍ !
#####
Co jen k tomu dodat...?
Před chvílí jsem se probírala svojí e-mailovou schránkou. Jasně, běžná věc. Však tam také byly úplně běžné zprávy, pár objednávek a jedna opožděná PF-ka. Ale o tom moje úvaha není. I když to, co mě k této úvaze donutilo, byla vlastně také úplně obyčejná, denně používaná věc. Taková drobnůstka...A tou je heslo k mé schránce. Samozřejmě ho v rámci bezpečnosti trochu pozměním, ale tak, aby to neuškodilo obsahu této úvahy.
To heslo už mám od začátku. Ale k jeho zrodu se pojí úsměvná vzpomínka. Snad právě kvůli tomu jsem ho nikdy nezměnila.
Tehdy jsem byla počítačový amatér a založení emailu pro mě znamenalo něco strašně složitého. Syn se nabídl, že mi s tím pomůže. Na moji námitku, že "teď nemám čas", odpověděl mávnutím ruky a uklidnil mě, že mě k tomu ani nepotřebuje. Svěřila jsem mu tedy vše potřebné a šla si po své práci.
Když mě pak večer představoval můj nový email, vše bylo v pohodě do chvíle, než došlo na heslo.
"Dal jsem ti tam rok narození, abys v tom neměla guláš."
Než jsem mu za tu prozíravost stihla poděkovat, vyvalila jsem oči na monitor....Tam se v kolonce pro zadání hesla hrdě vyjímal rok "MÉHO narození" !!!
1673
Zalapala jsem po dechu. "Tomášku... to snad ne..."
Nechápavý pohled "Ale vždyť jsi sedmdesátej třetí, néé ? "
No, to jsem....ale 1973, koukni co jsi tam dal..."
chvíli nechápavě zíral na svoje dílo. Pak opět, způsobem sobě vlastním, mávl rukou.
"To máš fuk, stejně to budeš používat jen ty..."
Co na to říct...
####
