U tabule stál... výtvarná výchova
Učitelka Papoušková učila sice hlavně odborné předměty, ale připadla na ni i nevděčná role učitelky výtvarné výchovy. Proč nevděčné? No jen si zkuste představit, jak se snažíte ve třídě plné šestnáctiletých puberťáků o zázrak...
Vykřesat v některých z nich byť jen trošku náznaku zájmu o estetický pohled na zadávaná témata, to bylo vážně posledních několik let nad její síly.
Snažila se, to ano. Ale pokud to neměl některý z jejích žáků či žákyň v krvi, připomínalo to marný, předem prohraný boj.
Zvláště tato třída jí vždy naháněla husí kůži svým složením. Jasně, i zde se našlo pár vyjímek, ale to jí moc optimismu nedodalo, jelikož někteří jedinci dokázali tuto nepatrnou radost potlačit do pozadí svým přístupem k tomuto předmětu.
Hlavně Roman jí dokázal kolikrát zdatně zvednout adrenalin. To, že zásadně nenosil pomůcky, už si zvykla tolerovat, jelikož se naštěstí vždy našel někdo, kdo mu ochotně zapůjčil své. Dokonce i ona sama mu několikrát půjčila svoje vlastní.
Některé momenty jí ale asi navždy zůstanou v mysli...
*****
Na jednu hodinu výtvarné výchovy si žáci měli donést různé druhy zeleniny, ze které se sestavilo jakési zátiší a to se následně mělo přenést na čtvrtky v podobě (někdy velice zajímavých) výtvarných děl.
Také Romča se pustil s vyplazeným jazykem a soustředěným pohledem do práce.
Papoušková s obavami nakoukla přes jeho rameno. Chvíli nevěřícně zírala a pak do ticha pronesla:
"Romane... tedy já opravdu nemám nic proti tvému uměleckému cítění... ale my doma na zahrádce modrou cibuli nemáme."
Roman se nenechal rozházet...
"Já také netvrdím, že je z vaší zahrádky."
"No... ale co ta mrkev... ta také není přece modrá... a pórek... vždyť ty máš vše jen modré... to je záměr... ?"
"Ne... to je skleróza... Aleš mi nechce půjčit pastelky a já našel v penále jen modrou..."
*****
Jelikož škola byla plná budoucích nábytkářů a tato třída byla zaměřena na čalounictví, patřilo k častému tématu výtvarné vypodobnění různého čalouněného nábytku. Samozřejmostí bylo dodržení určitých zákonitostí, s čímž někteří ze začátku dost bojovali. Zejména Aleš s tím míval problémy hodně dlouho.
Při jednom jeho pokusu to Papoušková nevydržela a ujelo jí:
"Tak tohle bych si nikdy nekoupila... vždyť na tom by se nedalo ani sedět... podívej, jak ti ty linie ujíždějí."
"To je abstraktní umění, soudružko učitelko..."
"Ale my se nevěnujeme abstraktnímu umění... my se snažíme malovat reálně... to musíš předělat, Aleši. Představ si, že bys to třeba pojal tak, že je to nabídkový leták, který má podpořit prodej tohoto výrobku."
Aleš chvíli prohlížel svoje dílo. Pak pokýval na souhlas hlavou, výkres zmuchlal a sáhl po nové čtvrtce.
"Dobrá... pokusím se to tedy pojmout jako ten leták..."
Papoušková se uspokojeně usmála a usedla zpět za katedru. Její překvapení na konci hodiny bylo převeliké...
Aleš jí hrdě podal svoji práci. Na papíru bylo velkými písmeny napsáno:
PRO VELIKÝ ZÁJEM VYPRODÁNO!
Učitelka se zeptala, co že to má znamenat. Odpověď zněla:
"Zatím co jste mě zdržovala vysvětlováním, tento typ křesla byl vyprodán, tak jsem musel upravit leták tak, aby byl aktuální. Nemohl jsem ty nešťastné zákazníky nechat na omylu."
*****
Bylo jaro a vše v přírodě kvetlo. Nebylo tedy divu, že námětem jedné z hodin se staly jarní květiny. Papoušková si bláhově myslela, že namalovat narcisku či tulipán zvládne tak nějak každý a ona bude moci rozdat i pár jedniček...
To ještě netušila, co na ni chystá Petr. Jemu nikdy nešly jemné rysy čehokoli. Nedovedl si představit, jak by měl zvládnout něco, pro něj tak složitého, přenést na papír.
Odevzdal tedy čtvrtku celou nabarvenou na zeleno. Na zaražený dotaz učitelky Papouškové odvětil:
"Jak jste říkala, že můžeme nakreslit třeba i naše záhonky, které máme doma, tak jsem se do toho pustil."
"Ale kde jsou ty květiny, Péťo..."
"No... to máte těžké... otec koupil novou sekačku a zrovna včera ji vyzkoušel... klidně se přijeďte podívat... opravdu zůstala všude jen hladce sesekaná tráva."
#####
U tabule stál... Matematika
Myslíte si, že se při hodině matematiky, tak vážného předmětu, nedá zažít legrace? Tak vás díky vzpomínkám na svá školní léta hodlám vyvést z omylu...
Učitel Peterka byl po letech strávených na tomto učilišti zvyklý snad už na všechno. Časem se naučil přistupovat k žákům s jistým nadhledem, kterým si vysloužil poměrně slušnou oblíbenost a nestalo se, aby pod jeho vedením někdo propadal. Prostě uměl matematiku podat tak, že to bavilo i ty největší ignoranty.
Přesto i na něj občas čekala nějaká perla v podání jeho svěřenců.
-----
Rozdávaly se písemky z minulého dne. Jak se dalo očekávat, našlo se i několik nedostatečných. Hlavně u Ládi se Peterka zastavil a nedalo mu to se nezeptat:
"Ládine... copak ty pořád nechápeš, jak převádět ty neznámé? Minule ti to docela šlo, ale tohle je vážně chaos."
Láďa se podrbal za uchem: "Tož ono minule to šlo... to sem opsál od Pavla, ale sám přece víte, že včera chybjél... tož sem to vydedukovál podle svojého. Ale výsledky mám přeca dobře."
"Výsledky jo... ale určitě jsi k nim nemohl dojít na základě tvého postupu. To prostě nejde..."
"Však to néni podle mojého postupu... ty sú podle Martinovéj písemky... no jemu ste řékl, že má jedničku... tož jsem usoudíl, že je mám dobře aj ja."
(Laďa pochází z Moravy, tak jsem mu nechala jeho přízvuk, ať to máte do všech detailů.)
-----
Opět se rozdávají klasifikované písemné práce... Laďa opět za pět. Peterka se ptá:
"Ládine... včera ale Pavel nechyběl... copak, on už tě nenechává opisovat?"
"Tož nechává... ale on to pak přeškrtál a já nestihl opsat tu správnú variantu..."
-----
Probíhá zkoušení u tabule. Peterka je potěšen, že zatím nemusel dát horší známku, než trojku. Ale jeho nadšení vyprchalo chvilku poté, co vyvolal Boženu...
"Božka... prosím tě, podle čeho soudíš, že tohle je správný postup... tebe bych chtěl mít za účetní... to bych byl milionář... vždyť ty nepočítáš... ty zúročuješ!"
"Soudruhu učiteli, ale vždyť jste nám to takhle sám vysvětloval..."
"Jo.... ale to jsem vám jen uváděl příklad, jak se to počítat nemá... kdyby ses věčně nevybavovala se Zuzanou, tak bys to věděla. Tak to smaž a znova, jo?"
Božka smaže svůj postup a stojí před tabulí. Nic jí nenapadá, tak se jí spolužačka snaží nenápadně napovídat. Nic... Božka je hluchá. Tak jen řekne směrem k Zuzce:
"Co...? Já ti nerozumim..."
Peterka, který se do té chvíle kochal pohledem z okna, se ozve:
"No konečně máš alespoň snahu, dozvědět se pravdu. Zuzano, pojď jí to vysvětlit místo mě, já už nemám sílu a ať to pochopí aspoň na trojku. Já si zatím sednu na tvé místo a budu vám spříjemňovat výuku tak, jako to děláte vy dvě mě, souhlas?"
Zuzana se zvedne a odvětí:
"Jasně... to přežijem, viď, Božka?"
A začne kamarádce vysvětlovat postup. Za chvíli ji ale vyruší Peterkův šepot, který imituje jejich styl hovorů. Do toho se škrábe Zuzčiným pravítkem na zádech a hryže její tužku.
Zuzana jen nechápavě zírá a nejen ona. Peterka s klidem povídá:
"Nenech se rušit... já jen dělám to samé, co vy dvě... Když to vydržím já, zkus to taky... no věnuj se Božence... já si jen ještě opiluju nehty, učešu vlasy, pošlu psaníčko půlce třídy... no, snad jsem na nic nezapomněl, nerad bych vám oběma udělal ostudu..."
No, dopadlo to dobře... Božka pochopila, dostala čtyřku. Zuzka dostala novou tužku, aby si nemohla stěžovat na tu okousanou a k tomu jedničku za perfektní výklad. No a obě už si daly příště pozor, aby Peterka neměl důvod zase ji názorně ukazovat, že to někdy trochu přehánějí...
-----
Roman má za úkol vypočítat obvod trojúhelníku. Je to jen část celkového cvičení, navíc opáčko ze základky. Jenže ouha... ono se to z hlavy nějak vypařilo. Peterka mu pomáhá:
"No tak... tohle je přece naprosto jednoduché... vždyť jen sečteš strany... takže výsledek je... no..."
Roman koukne na tabuli a vypadne z něj:
"Tři..."
"Co že...?" valí oči učitel.
"No sečetl jsem ty strany... jsou tři..."
-----
Rovnice, to byl strašák dobré třetiny naší třídy. Peterka se neúnavně snažil o nekonečné vysvětlování.
"Láďo... vždyť je to jen o jedné neznámé... to snad nebude problém... ne?"
"Tož nééé... když mě poradíte jak to popřendávat..."
"No tak... to snad ne... na tom nic není... a hlavně nezapomeň, že některá znaménka se ti musí změnit, to je tvoje častá chyba... vždyť jsem ti říkal, kdy a proč se mění."
"No říkal, no... jo... však už si vzpomínám... Máte pravdu... když tu mám toto a dám to semka... no jasně... tož je to obráceně... ještě toto a toto... Ták... tož dobré, ne?"
Láďa byl na svůj rychlý výpočet náramně pyšný. Dokonce postup měl bez jediné chyby. Ale ne tu změnu znamének...
On to otočil vše... včetně toho, že děleno předělal na krát a naopak...
Chudák Peterka jen němě zíral na jeho konečný výsledek. Ten byl tomu správnému na hony vzdálený...
-----
Geometrie byla v naší třídě poměrně oblíbená, jediné, co jí sem tam rušilo, bylo zapomínání pomůcek. Vynikal v tom zejména Dan, ale vždy si uměl poradit.
Když zapomněl pravítko, posloužila hrana sešitu či učebnice. Neměl-li kružítko, neváhal si půjčit obal od květináče. Tužka...? Na co... univerzální propiska nezklamala nikdy. Úhloměr ho také netrápil... sklon úhlu tipnul a pro jistotu dopsal údaj v stupních, aby jako bylo poznat, že ví, o co jde...
Peterka to ze začátku nesl těžce. Potom zkusil variantu typu: "Půjčte mu to někdo..."
Jenže Dan zásadně pomůcky nevracel, tak to se moc neujalo. Půjčoval mu tedy pomůcky nějaký čas sám. Ale když se mu pravítko vrátilo na dva kusy, tužka zlomená a kružítko bez šroubku, vzdal to.
Nebojte se, nepropadl. Naštěstí jinak matematiku ovládal velice dobře.
-----
Jednou došlo na nějaký příklad, kde se měl vypočítat objem koule. Martina se "trošku" sekla a vyšlo jí směšně malé číslo. Netrklo ji to a tak se při navrácení sešitu s oznámkovanou desetiminutovkou docela podivila.
Našla tam kromě známky ještě vzkaz od Peterky:
Milá Martino, po přečtení tvého výsledku
týkajícího se obsahu té nešťastné koule,
jsem došel k závěru, že bych si nepřál být
akvarijní rybičkou svěřenou do tvé péče.
Pokud by mé akvárium mělo rozměry dané koule
a tys jej naplnila vodou podle tvého výsledku,
nebyl bych již mezi živými, neboť bych zemřel
na nedostatek vody. Proto se jistě nezlobíš,
když ti jménem všech akvarijních rybek
dávám pětku. S pozdravem: Ladislav Peterka
(P.S. Děkuji bohu, že jsem jen matikář a ne ta rybička...)
-----
Zajímavý rozhovor proběhl na téma: hlavně mi netvrď, že to nejde...
Peterka se opět rozčiloval nad Láďovou prací. Ten svůj výsledek obhajoval tím, že to opravdu jinak vypočítat nešlo.
"Prosím tě, netvrď mi, že to nejde... všem to šlo, jen tobě ne... tak to asi znamená, že to jde."
"Soudruhu učiteli, néjde... "
A tak to bylo ještě několikrát dokola. Nakonec Láďa pod tíhou důkazů kapituloval:
"Tož dobrá... šlo by to... ale uznajte, že je to vaša chyba, že to néšlo."
"Tomu nerozumím... jak moje chyba... jak to myslíš?"
"Tož tak... kdybyste to nerozdělíl na oddělení Á a Bé, tož sem to móhl opsat od Pavla a šlo by to... Takto to vážně nešlo, uznajte sám."
Na to se nedalo nic namítat...
####x
U tabule stál... Český jazyk
Pan učitel Máček si povzdechl. Došlo mu totiž, že ho čeká zkoušení v šesté Á, což mu nahánělo tik do oka již od časného rána. Za jeho mládí se hodinám českého jazyka přikládal veliký význam nejen z řad učitelů, ale i žáci si onu důležitost poměrně hodně uvědomovali. No... to o dnešní mládeži se toto říci nedá.
Nadechl se zhluboka a vstoupil do učebny. Raději se už ani nepokoušel komentovat dění kolem sebe, byl rád, že žáci alespoň utichli a posadili se na svá místa. To mu stačilo, protože už ho stejně nebavilo donekonečna rozebírat, proč je houba na zemi, úlomky kříd po celé třídě, vysypané květináče a kolem prázdného koše kupa odpadků. Napadlo ho, že kolega tělocvikář by s nimi měl více cvičit trefování se do koše...
Pohledem po třídě zjistil, že dnes vzácně nikdo nechybí. Přemýšlel, má-li začít zkoušet podle abecedního seznamu, nebo jen tak. Metoda stylem jen tak, měla výhodu, že měl dvě možnosti: buď vytasit napřed ty, kteří umí a pak to nějak přetrpět se zbytkem, nebo naopak napřed přežít ty slabší a pak si uklidnit nervy premianty. Hmmm... premianty... jenže těch je zrovna v této třídě s bídou pár... Pomyslel si Máček.
Zkusil tedy napřed obligátní otázku, zda-li by se nenašel nějaký dobrovolník k tabuli. Co čekal... jasně že nenašel. Dokonce ani Lída s Martinou se nehrnou a to jsou to jedničkářky. V tuto chvíli mu žáci připomínali čarodějnické učně při hodině výuky umění neviditelnosti. Musel se bezděky usmát, jediným pohledem poznal, kdo by byl v tomto oboru mistrem. Honza s Romanem neměli momentálně k dokonalé neviditelnosti nijak moc daleko.
Bylo rozhodnuto, talent je třeba odměnit, takže Honza bude dnes první obětí. Máček dobře věděl, že je to nejen flink, ale zároveň třídní šašek, takže svoji volbu ospravedlňoval tím, že když už bude muset napsat Honzovi pětku, alespoň se všichni pobaví. A Jenda nezklamal...
Máček se rozhodl dávat mu co nejlehčí otázky, ale Honzovi bylo jedno, co dostane za známku. Hlavně, že se ostatní ve třídě zasmějou...
"Takže Honzíku... jak poznáš holou větu?"
"No to je jasný, ne? Že neni chlupatá..."
Máček jen protočil panenky a třída se válela smíchy. Honza s úsměvem vychutnával svůj úspěch.
Učitel už nevěděl, co by se ho zeptal. Zkusil přechodníky, ty brali nedávno a neviděl na tom nic těžkého. Jenda se zamyslel...
"Přechodníky...? Co to má společného s češtinou, pane učiteli..."
"Hodně, Honzíku, hodně... vážně tě nic nenapadá?"
"Jóóó... napadá... ale pořád nechápu, co má přechod pro chodce společného s češtinou... nezlobte se, ale i jako téma na slohovku mi to přijde divné."
Máčkovi už také cukaly koutky úst, ale on si bohužel nemohl dovolit se smát, proto záviděl zbytku třídy jejich řehot a už se je ani nesnažil uklidňovat.
"Honzo... přechodník je třeba slovo napsavši... chápeš?"
"Nee... jak na psa vši... my psa nemáme... a vši také ne..."
"Honzo, děláš si ze mě legraci, nebo to myslíš opravdu vážně...?" Začínal toho mít češtinář už dost.
"Proč bych si měl dělat legraci...? Klidně si zavolejte matce, že psa ani vši nemáme..."
"Co s tebou... jestli chceš alespoň čtyřku, řekni mi třeba... no... tak třeba vyjmenovaná slova po B... Zvládneš to?" Zeptal se nedůvěřivě Máček.
"Ale jóóó... to možná půjde, dík za férovou nabídku. Tak tedy: by, být, bydlit... pak by tam myslim měl být někde příbytek, dobytek... jóó... a taky ještě bylina a obyčej... zbytek bych se musel podívat do knížky... ale dobrý, ne?"
Zářil nadšením Honza. Máček neměl slov, jeho vytřeštěné oči mluvily za všechno. Nakonec si Honza přece jen tu čtyřku odnesl, protože Máček ho nechtěl nechat propadnout. Příští rok je totiž bude mít kolegyně Havránková a on tak bude mít alespoň klid. Nějak mu ušlo, že v ročníku, který ho čekal po prázdninách, jej s radostí očekává Honzův bratr Kamil, který se na něj moc těší... Od Jendy totiž ví, že Máček je dobrák od kosti.
####
Když se daří, tak se daří...
Ta neděle měla být úplně obyčejným dnem, ale bohužel... Začalo to hned ráno zjištěním, že budík zradil a nechal nás zaspat. Probudilo nás až ranní světlo a hodiny ukazovaly, že už bude skoro sedm hodin. Skvělé... jindy už touto dobou mám hotovo plno věcí. Ke všemu jsem zrovna potřebovala mít vařeno hodně brzo, neboť přítel musel už před jedenáctou odjet s kamarádem odvézt do Prahy dvě závodní auta a nenechám ho přece jet o hladu...
No, pokud by šlo jen o to zaspání, ještě by to šlo v pohodě dohonit. Ale...
... vezmu to pěkně od začátku:
Večer předtím jsem dala vyvařit do rychlovarné konvice kyselinu citrónovou, abych se zbavila usazenin vodního kamene. Samozřejmě jsem na to zapomněla a voda tam zůstala do rána. Mělo mi to dojít hned, když přítel s dcerou prskali nad svými hrnky s čajem. Jelikož oba používají "Citronku", řekla jsem jim, že to nejspíš přehnali s dávkováním. Já si chtěla kávu udělat až později, tudíž jsem propásla šanci odhalit zapomenutý roztok v konvici.
Rozhodla jsem se, že napřed dám vařit polévku, rodina si přála Bramboračku... Takže jsem přichystala vše potřebné, zapnula jsem plotýnku a jelikož se mi zdálo málo vody, dolila jsem polévku vodou z konvice, dělám to tak běžně.
Mezitím jsem udělala hranolky a naloženou "čínu". Bytem už pěkně voněla Bramboračka. Však se na ni ti mlsouni už těšili. Ještě ochutnat...
Vyprskla jsem sousto do dřezu. Co to je...? Ta chuť byla příšerná... Daniel se zeptal:
"Copak... sůl?"
Mě mezitím došlo, co se stalo.
"Houby sůl... kyselina!"
Nechápal... zato já ano...
"Proto vám ráno špatně barvil ten čaj a byl divnej..."
Vysvětlila jsem jim, co a jak. Dan se zeptal:
"A to by nešlo nějak zachránit? Vždyť voní pěkně."
"Tak ochutnej..."
Dopadl stejně jako já, sousto letělo také do dřezu. Milá "Citroňačka" putovala do WC a já byla ráda, že zbytek nedělního oběda dopadl výborně. Ale neunikla jsem poznámkám, že jsem se jich asi chtěla zbavit...
To ale ten den nebylo vše...
Sotva jsme dojedli, ozval se telefon. Volali kluci z dílny, že potřebují na honem pomoc s jedním ze závodních aut, něco doupravit...
Dan byl nadšením bez sebe, chtěl ještě před odjezdem stihnout něco dodělat doma. Co se ale dalo dělat, vyrazil tedy za nimi na dílnu. Vrátil se asi v půl jedenácté a bez auta...
Během převlékání mi řekl, že ho přivezla kamarádka, naše auto je prý na dvoře u nich na dílně. Zeptala jsem se:
"Došel benzin?" znám totiž jeho tankování na poslední chvíli.
"Ne... dostal jsem tam ve vratech smyk a předek Feldy je K.O."
Říkal to tak klidně, že jsem se nezmohla na žádnou reakci. Rozloučili jsme se a on odfrčel s Ájou zpět do Blovic, kde už měli připravené dvě dodávky a za nimi na tažných přívěsech připravené závoďáky k transportu.
Klepala jsem se strachy, aby dobře dojeli. Naštěstí pak volali, že je vše v pořádku, jen neví, kdy se vrátí, že je to na kontrole na dlouho.
Měla jsem v plánu sice jinou práci, ale po zážitcích z dopoledne jsem se rozhodla raději na nic nesahat a krátila jsem si čas pobytem zde, na PP-čkách.
Najednou zvonek... kamarádka u vrat držela plech na pečení přikrytý utěrkou. Že by něco ke kafíčku...?
No, původně ano... ale rozbila se jí trouba během pečení, tak mě přišla poprosit, může-li moučník dopéct u nás. Seděly jsme tedy spolu v kuchyni a nadávaly na celý dosavadní průběh dne. Ona na tom byla podobně, krom rozbité trouby ještě ráno byli na pohotovosti, její muž si zle pořezal ruku a zmíněný moučník měl být pro něj jakýmsi bolestným...
Když odešla, našla jsem na mobilu SMS... kamarádka z nedaleké vesnice měla nehodu, naštěstí také "jen" předek auta. Už jsem se bála každého pípnutí mobilu či zvonku u dveří... Sakra... copak je pátek třináctého...?
Naštěstí se už nic nestalo, jen dceři se rozbily zimní boty, což zase nebyl až takový problém, když má ještě jedny.
Kluci dorazili z Prahy kolem osmé hodiny večer, promrzlí, ale v pořádku.
Doufám, že dnešek již bude fungovat tak, jak má, držte mi palce :)
#####
Perný den...
Ten den vypadal z počátku úplně stejně, jako jiné dny. Pěkně si odpracovat svých osm hodin v práci, doma poklidit, obstarat děti, babičku a zvířectvo. Zbývalo už jen těšit se na večer, protože jsme byli pozváni k přítelovým rodičům na grilování. Slíbili jsme, že dorazíme kolem páté, aby jsme jim stihli i trošku pomoci.
Jak krásný by ten den byl, kdyby jeho scénář nepřevzal do rukou "režisér jménem Zlomyslník Nepřejícný"... Jistě ho také znáte, je poměrně známý a úspěšný. Nikdo ho sice nikdy neviděl tváří v tvář, ale jeho díla světového formátu zná snad každý.
Začalo to hned ráno v práci... Když už to vypadalo na konec, přivezli nečekaně ještě jednu zakázku, termín šibeniční... Prostě to muselo být hotové nejlépe hned. Takže žádných osm hodin, pěkně ještě o hodinku déle. Ale nevadí... však přece jen pořád ještě stíháme...
Doma naštěstí žádný zádrhel. Tedy jen pár "maličkostí", ale to nás přece nerozhází, večerní posezení vše napraví. Jenže tento plán se zmíněnému režisérovi nelíbil... čím jen oživit děj... Už to má! He he he... vždyť oni mají mobily... Pomyslel si v tu chvíli "rejža" a honem se pustil do realizace svého plánu. Akce se zdařila, vzápětí totiž zazvonil Danův mobil...
"Prosim...? Co že?... teď hned? Vždyť jsem ti říkal, že jedeme k našim... No, co s tebou mám dělat..."
Vrazil vztekle telefon do kapsy a povídá:
"Luboš volal, že mladej Chod zůstal viset v Praze, někde u letiště... z auta mu teče olej a tak máme vzít dodávku a plaťák a jet pro něj... Luba nemůže, už si dal pivo po obědě."
Na scénu nastoupil znova mobil, bylo třeba posunout dobu návštěvy, podle Danova odhadu bychom mohli k rodičům dorazit tak kolem sedmé... Tak a teď honem vzhůru do záchranné akce...
Zapřáhnout vlek bylo otázkou okamžiku, už to máme přece nacvičené, potřebné doklady, kontrola dálniční známky a hurááá směr Praha. Nechtějte ani vědět, co ukazoval tachometr a doufám, že to nečte žádný příslušník policie ČR.
Dojeli jsme v pohodě až skoro k letišti a já (mobil opět na scénu!) vytočila Davidovo číslo.
"Tak kde jsi... trosečníku... už se blížíme k letišti..."
"No ale já nejsem u letiště... kde jste to vzali? To se musíte vrátit..."
"No, Luboš říkal, že jsi u letiště..."
"Tak to pěkně zmotal... vraťte se, já jsem dole pod mostem a tady naproti je nějakej autobazar a stojim u nějaké kapličky..."
(Jméno autobazaru neuvádím, aby se nejednalo o skrytou reklamu.)
Popsal nám ještě trochu lépe místo, kde se nachází. Vrátili jsme se a projeli jistou křižovatku tak, jak nám řekl... ale nikde jsme jeho auto neviděli. Najednou mobil...
"Já vás viděl... kam to jedete... musíte se zase vrátit..."
Byli jsme "nadšením" bez sebe... taková ztráta času, navíc místo k otočení bylo až o notný kus dál...
Nebudu vás napínat... situace se opakovala ještě jednou...
Když jsme se jeli podruhé otočit, zahlédla jsem Davida... jenže se k němu šlo dostat jen tak, že si opět pořádně zajedeme. Znova mobil:
"Já už vás zase vidím, ale jedete zase úplně blbě..."
Skočila jsem mu do řeči: "My už tě taky vidíme... máš žluté tričko?"
"Jo... mám... tak to jsem rád, zatím čau..."
Nakonec jsme auto naložili, šlo to špatně, oko měl jen v zadní části, takže celá váha motoru zůstala na konci tažného vozíku. Ke všemu už auto nešlo ani nastartovat, olej stříkal proudem všude kolem. Museli jsme ho vytáhnout pomocí navijáku. Do této chvíle pěkné počasí se změnilo v drobný, ale vytrvalý deštík. Asi nad námi ronilo slzy. A my se báli podívat na hodinky...
Sotva jsme nasedli do dodávky, opět mobil... To Danův tatínek zjišťoval, v kolik tedy dorazíme. Řekla jsem mu, že jsme v Praze a že prozvoníme až budeme v Blovicích.
Cesta zpět byla adrenalinová... Boční vítr a špatně rozložená váha nákladu dělaly své... Naštěstí alespoň přestalo pršet.
Já seděla uprostřed, tak mi to tak nepřišlo, ale neuniklo mi, že jsme se několikrát dost silně rozvlnili. Dan kočíroval dodávku jak jen to šlo a David se asi tiše modlil, protože jeho výraz podle toho vypadal.
Dojeli jsme však naštěstí v pořádku, Davida jsme odvezli až do Blovic před dům, složili auto a honem ještě vyměnit dodávku zpět za osobák. Ani jsme se neumyli, takže jsme k ohýnku dojeli jako dvě čuňátka. Samozřejmě s krásným zpožděním...
Než jsme se u rodičů trochu zkulturnili, byla pečeně připravená k servírování. Však už také bylo půl deváté večer...
Švagr jen poznamenal: "Takhle přijet k hotovému... to by se mi taky líbilo."
Nemyslel to zle, je to moc fajn kluk... ale sami jsme si tak připadali. Když jsme jim povyprávěli celou tu akci, už nám nezáviděl. Konečně jsme si užívali zasloužené chvíle klidu...
A kdesi v dálce byl slyšet rozhněvaný "režisér Zlomyslník Nepřejícný"
Takhle si ten konec vůbec nepředstavoval, on přece dobré konce nemá rád. Zato my byli rádi, že jsme ho převezli...
####
Na kole se nešlape !
Ten čas strašně letí... Tomášek se těší na své třetí narozeniny. Je to letos poprvé, co chápe význam toho slova. Takže moc dobře ví, že narozeniny jsou od toho, aby se dospěláci vytáhli a obdarovali ho různými dary nevídané hodnoty...
Jasně, znám ho a vím, že dort ho neurazí, sladké miluje (dodnes). Jasně, že při pečení musím dbát i na originální pojetí slavnostního moučníku. Takže pro letošní rok vítězí dort ve tvaru ježka... To bychom měli. Ale co se týče výběru dárku, má fantazie zklamala. Co tak mu jen dát, aby to nebylo obyčejné. Oblečení ještě nepatří k opěvovanému artiklu (to vítá s nadšením až nyní, po letech). Zkouším tedy taktický průzkum:
"Tomášku... a copak by sis k těm narozeninám přál...?"
"Tolo...jo, chci tolo..." Odpověděl s mírným zaváháním.
(Musím připojit vysvětlení, že hláska "k" mu dělala tehdy velké potíže, proto tolo...)
Došlo mi, že to vlastně není špatný nápad a manžel také nebyl proti. Když tedy přišel ten velký den, Tomášova radost neznala mezí. Měl "tolo" a pro nic jiného oči neměl. Jelikož má narozeniny v červnu, nebyl problém vzít milé kolo na dvůr, který máme opravdu veliký. První nadšení z kola opadlo velice záhy...
Věřili byste, že ta potvora kolo nechtěla jezdit sama? Naše pobídky: "Šlapej... musíš zabrat..." byly doprovázeny ukřivděným pohledem, který patřil nejen nám, ale i nešťastnému dopravnímu prostředku...
Co vám budu povídat... ne, nezanevřel na kolo. To opravdu ne. Ale pojal jeho jízdní vlastnosti po svém. Po pár marných pokusech o klasickou jízdu to vzdal a aby kolíčko nezahálelo, neúnavně ho tlačil za řídítka po dvoře sem a tam, den co den. Marné byly naše snahy o to, aby nasedl a šlápl do pedálů. Odpověď vždy zněla:
"Nemůžu... nemam sílu... Nemůžu šlapat."
Věřte mi, že už to bylo docela nad naše síly i chápání. Nechali jsme Toma nějaký čas na pokoji. Snad změní názor. Ale kdepak... Manžel byl tehdy už docela naštvaný, kolo nebylo zrovna levné a mladý pán ho už měsíc vodí po dvoře jako maroda. Zkusil tedy opět syna donutit použít kolo tím způsobem, pro který bylo vyrobeno.
Bylo to perné odpoledne. Otec i syn měli nervy k prasknutí. Dialogy snad ani nemá cenu vypisovat, snad jen namátkou:
"Seď a šlapej... zaber ty lenochu..."
"Nemůžu... nejde to..."
"Vždyť vidím, že jen sedíš... Zaber nohama... šlapej!"
"Nejde to, nemůžu..."
A tak stále do kolečka. Celé to vyvrcholilo tím, že Tom kolo převrátil na bok a začal po něm dupat. To už nervy povolily i tatínkovi:
"Přestaň! Na kole se nešlape!"
No, tím to rozštípl... Kdyby řekl nedupe... , ale asi byl ovlivněný předchozím školením, kde slovo šlapat hrálo hlavní roli. Tomáškovi zajiskřily oči, postavil kolo opět na kola a pravil:
"Já vim... potože to nejde..." A bylo hotovo.
Manžel to vzdal a já se o to už také raději nepokoušela. Večer si vyšel náš děda ven na svoji "jednu zdravotní" cigaretku. Pozoroval Toma, kterak opět vodí kolo po dvoře. Zeptal se ho:
"Tomášku a pročpak si nesedneš a nešlapeš...?"
Seděla jsem tiše na lavičce a čekala, co z toho cyklisty - šlapetisty vypadne. Vypadlo:
"Dědo, nemůžu... žítal táta: na tole se nešlape..."
Prostě si ta slova přebral po svém tak, aby měl po ruce pádný argument.
Kolo vodil ještě do září, tehdy konečně SÁM zjistil, že na kole se šlape... jen musí zabrat. Oddechli jsme si tehdy všichni, ale ne nadlouho. Nastala nová éra...
Ta se nazývala: Na kole se šlape... rodiče mě pak těžko dohoní....
####
Lucie u lékařky...
Našla jsem v poštovní schránce pozvánku. Nepatřila mně, ale mé dceři, tehdy pětileté. Šlo o pozvání k povinné preventivní prohlídce spojené s jakýmsi očkováním, už ani nevím, proti čemu...
Již předem Lucie všem hlásila, že se nebojí, že ona je hrdinka. Když nastal den "D", pomohla jsem jí ráno se ustrojit a ze zvyku jsem ji ještě jednou ujistila, že o nic nejde, jen to trochu píchne a to je vše...
"Mamino, já vim. Co pořád všichni máte...Vždyť mě znáš..."
No právě... pomyslela jsem si.
V čekárně byla naše hrdinka středem pozornosti, uklidňovala dokonce ostatní děti. Ty na ni koukaly jako na zjevení, pusinky dokořán, obdivné pohledy...
"Nevim, čeho se porád bojíte, dyk na tom nic néni..."
Konečně zaznělo naše jméno a my vstoupily do ordinace. Lucka má se svojí dětskou lékařkou dobré vztahy, které se už tehdy projevily na jejich přivítání.
"Ahoj, Lucinko...tak jak se daří?"
"Čau...no, jde to...Hele, ty mě prej budeš dneska píchat, jóó?"
"No...musím, abys byla zdravá holčička..."
"Já jsem zdravá dost! Tu injekci si nech pro ňáký nemocný děti..."
"Nesmlouvej...prostě to být musí. Tak pojď, lehni si sem...vždyť jsi to zatím vždy zvládla na pochvalu..."
Lucka se přitiskla zadečkem ke zdi a spustila:
"Hele...jestli to do mě píchneš, tak já na tebe zavolám policajty, já to viděla v televizi, to jde..."
Lékařka koukala překvapeně, já s obavami, co bude dál...
"Lucko...ale teď vážně...pojď sem, ani o tom nebudeš vědět..."
"Nepudu...já fakt zavolam ty policajty..."
To už jsem ji s použitím mírného násilí uložila na lékařské lůžko. Celou tu dobu se Lucie dovolávala pomoci.
"Pomóóóc....policajti, kde jste...chtějí mě píchnout...pomóóóc..."
Ani nevím, jak se to lékařce povedlo, ale stihla jí tu injekci, při tom všem zmatku, přece jen dát. Lucka nepřestávala ve výhružkách a dovolávání se svobody.
"Lucinko, zruš pohotovost, už je to...ani jsi to nepoznala, co?" Pravila zpocená lékařka.
Lucka na ni nedůvěřivě koukla, přestala ječet a povídá:
"Jo? Ale jdi... že o ničem nevim...to ty řikáš, abych si myslela, že jsi vyhrála..."
"Ne, opravdu už to máš za sebou...už můžeš jít s maminkou zase domů."
"Tak já tě necham myslet si, že jsi vyhrála...abys měla radost...ale ti řikam, ještě jednou mě budeš chtít píchat, tak ty policajty fakt zavolam..."
Doktorka už radši mlčela, já se omlouvala a sestřička se tajně smála. Jen naše hrdinka odcházela s hlavou hrdě vztyčenou...
V čekárně sklidila obdiv všech dětí a uklidnila je slovy:
"Až vás bude chtít píchnout, zavolejte policajty...těch se bojí, to jste měli vidět..."
Dnes se tomu už smějeme a paní doktorka jí to nikdy nezapomene připomenout.
"Luci, pamatuješ, jak jsi na mně volala policajty?"
Lucka většinou dodává: "A to jsem se měla vzdát jen tak?"
####
Lucie a čeština...
Moje dcera je na češtinu vyložené (promiňte ten výraz), dřevo... Co jen se do ní nahučím pouček, pomůcek, rad a tak dále... Prostě nic, nic, nic...stále žádný výsledný efekt. Nedávno to ovšem dorazila...
Babička tehdy slavila osmdesáté šesté narozeniny a Lucka se rozhodla, že jí také sepíše vlastní přáníčko. No, obsah by ušel...Ale jak jí to tak kontroluji a opravuji jednu chybu za druhou, padne můj zrak na konec...
No to snad ta holka nemyslí vážně...
Čtu: milé babyčce s láskou lucye...
Volám Lucku k sobě.
"Luci...tohle je vtip?"
Kouká na svůj výtvor a nechápe, v čem vidím kámen úrazu.
"Lucko, tak za prvé...copak je babička ve vyjmenovaných slovech?"
"Ne...je v kuchyni...Ne, mami to beru...nějak mi to ujelo...A co se ti nelíbí dál, koukám, že jsi mi to už opravila, tak to jen přepíšu a je to...Díky..."
"Lucko, to je sice pěkné, přepsat to samozřejmě musíš, ale radši se koukni na svůj vlastní podpis, to tluče do očí...Lucie s malým el a s tvrdým y..."
"Jóóó...to elko mi taky ujelo...to opravim. Ale za to y můžeš ty, neměla jsi mi dávat jméno, kde je i...To pořád říkám, že máte radši Tomáše(její bratr), pořídili jste si ho dřív než mě a ještě má jméno bez i..."
Nakonec to bez řečí opsala, už bez chyb, a ještě se potvůrka nechala od babičky vychvalovat, jaká je to šikovná holčička:
"Děkuju ti Lucinko...nemáš tam ani jednu chybičku..."
Musela jsem se smát a odolávat pokušení jít do koše a vyndat z něj onu nešťastnou první verzi...
####
Lucinka u zápisu...
Když šla dcera k zápisu do první třídy, byla o této instituci docela dobře informována nejen námi dospělými, ale hlavně svým starším bratrem. Naše informace v potaz moc nebrala, důležité pro ni byly ty od Toma. My jsme přece už velcí a sklerotičtí, zatímco on má přece čerstvé zkušenosti a navíc...ó, je to přece "velký bratr", který se (podle jejího tehdejšího názoru) nikdy nemýlí. Šla tam tedy s jistou dávkou odevzdanosti, že to tedy jako být musí. Zvědavost v ní byla také, ale hlavně se už tehdy projevovaly hlavní rysy její povahy. A to někdy ne zrovna tím nejvhodnějším způsobem, alespoň podle názorů nás, pro ní zbytečně se rozčilujících, dospěláků. Paní učitelka se sice snažila na tu malou rebelku zapůsobit. Podařilo se jí to teprve tehdy, když se jí povedlo nechtěně rozsypat pastelky. Uklouzlo jí u toho:"Sakra, já se na to vykašlu, kdo to dal tak na kraj..."
Lucinka se na ni prvně usmála:"Jen si to v klidu posbírejte, já mám času dost."
Výraz paní učitelky se nedá komentovat ani po těch letech.
Přešlo se k praktickým otázkám. Znáte to...barvy, počítání, písmenka...atd. Lucie ochotně odpovídala. Ale v jejím výrazu bylo znát, že jí něco vrtá hlavou. Paní učitelka si toho nejspíše všimla také. Dříve, než jsem se stihla pomodlit, ať radši nepokládá mé dceři žádnou otázku nad rámec zápisu, dotaz byl na světě: "Lucinko, copak by jsi chtěla, vidím, že by ses na něco ráda zeptala..."
Úsměv kantorce zmizel záhy. Lucinka je totiž odmala vzor upřímnosti. "No, já jen nechápu, co mě tady asi tak chcete naučit, když se tak vyptáváte. To teda můj brácha je ve druhej třídě, a umí o hodně víc, než vy."
Učitelka se to snažila napravit: "Ale já to umím, to jen zkouším, co všechno umíš ty."
Bylo mi jí líto, ale budiž jí přičteno k obhajobě, že ona nemohla přece znát heslo naší rodiny: s Luckou se nediskutuje...
Lucinka po ní jen loupla okem. "Nevím proč. Stejně sem musím i kdybych neuměla nic. Od toho jste placený vy, řikal to brácha."
Naštěstí učitelce došlo, že tady nemá šanci na výhru, pokračovala tedy dál. Chtěla po Lucii, aby jí namalovala obrázek. Odpověď překvapila i mně, a to jsem u Lucky zvyklá na cokoli. "Já maluju jen pro lidi, které mám ráda. Vy se mi moc nelíbíte."
Musela jsem zasáhnout a domluvit se s budoucí školačkou na kompromisu. Řekla jsem jí, ať tedy ten obrázek namaluje pro mně. Zabralo to, malá se chopila pastelek a mou odměnou byl vděčný pohled paní učitelky. Malování dopadlo dobře, učitelka nešetřila chválou. Chyba...Jen nejblišší okolí naší Lucky ví, že chvála není vhodný způsob, jak se naší sebekritické holčičce zalichotit. "No, jestli se vám to líbí, to je vaše věc. Mě se to teda moc nezdá...Ale doufám, že mě tady naučíte malovat líp."
Zbytek proběhl naštěstí už poměrně v klidu. Jen v závěru padla otázka, jak že se Lucinka těší do školy.
"No, máma říká, že sem musím. Tak mi nic jiného nezbývá. Ale kdybych mohla jít rovnou do oůchodu, byla bych radši. Brácha řikal, že to tady není nic moc."
Radši jsme se honem rozloučily, protože pohled paní učitelky dával znát strach, jak to asi bude vypadat v září, až tenhle element nastoupí.
Nyní je Lucinka v osmé třídě, strach z očí paní učitelky nezmizel, a naši dceru zachraňuje jen to, že jí jde učení celkem dobře. (A já věřím tomu, že učitelský sbor tajně "stříhá metr", který odměřuje pobyt naší Lucky na základní škole. )
####
Lucinčin první školní den...
Jak probíhal zápis, to jsem psala minule. Ale i dceřin nástup do řad absolventů základní školy stojí za zmínku.
Před školní budovou se to ten den hemžilo nastrojeným žatstvem, ale hlavní pozornost sklízeli čerství prvňáčci, mezi nimi naše kvítko - Lucinka. Na zádech novou aktovku s tehdy velice oblíbeným Pikačuem (jen pro připomenutí - šlo o postavičku ze seriálu Pokémoni). Novou sukénku, nažehlenou halenku a pletenou vestičku... To bylo něco, než jsme konečně vybraly z jejího šatníku kousky, ke kterým neměla výhrady. K tomu načesaný culíček...Prostě budila dojem vzorné holčičky. Ale to jen pro ty, kteří ji neznali. Já jí dělala doprovod a v duchu se modlila, ať to proboha dopadne dobře, vím přece, co dokáže.
Moje motlitby vyslyšeny nebyly, přestože začátek vypadal slibně. Dokonce zvládla i projev paní ředitelky. Ale pak se začala nudit, protože další proslovy (třídní učitelka, starosta, místostarostka, výchovná poradkyně)si byly všechny podobné jako vejce vejci. Začala očima zkoumat věci ležící na lavici.
V naší základní škole je totiž hezkým zvykem obdarovat prvňáčky drobnými dárky od sponzorů školy. Tehdy to byly školní potřeby, kytička od místního květinářství, ale hlavně nádherní ježci z vánočkového těsta od soukromé pekárny. Je vám jasné, co nastalo. Zatímco ostatní děti vzorně poslouchaly projevy od tabule, naše Lucinka se pustila do konzumace milého ježečka. Trnula jsem hrůzou, co bude dál. A bylo...
Lucka pěkně nahlas prohodila ke své sousedce v lavici:
"Dej si taky, maj to dobrý..."
Nenápadně jsem na ní pohrozila. To jsem neměla dělat.
"Co je, mami...dyk je to fakt dobrý. Chceš kousnout?"
Pokoušely se o mně mdloby. Ta ostuda.... To už ale většina rodičů řičela smíchy a děti se pomalu přidávaly také. Lucka pochopila, že se zlobím, tak rezignovaně pípla:
"Tak já už teda budu zticha, nóóó..."
Chvíli byl opravdu klid. Ale jen chvíli. Nastal totiž čas, kdy učitelka vyvolávala děti jménem, měly po jednom chodit k tabuli, krátce se představit a převzít pamětní list. Tak došlo i na naši holčičku...
Potřásla rukou paní učitelce a spustila: (toto je přepis dle videozáznamu)
"Tak já se jmenuju Lucka Lašťovková a bydlím v Seči. Támhle Kuba je taky od nás. Je to pěknej zloděj, ukradl mi ve školce plyšáka.."
Učitelka:"Ehmmm....Lucinko mluv o sobě, ne o Kubíčkovi."
Lucie:"No já ale nekradu! O sobě můžu říct, že jsem hodná a ráda zpívám. Jo...a mám ráda zvířátka...a mám psa. Do školy se netěšim, je to tu nějaký divný..."
To už jí radši paní učitelka vrazila do ruky pamětní listinu a jemně, ale nekompromisně ji odvedla zpět do lavice. Sklidila smích z řad rodičů, dokonce se ozval v rohu i potlesk...
Aby tomu dosadila korunu, při odchodu povídá paní učitelce:
"Řikala máma, že vás lituje, že prý si se mnou užijete..."
"Snad to nebude tak zlé, třeba se maminka plete..."
"Snad se plete...Jenže moje máma má vždycky pravdu."
Rychle jsem tu treperendu odtáhla pryč, dodnes vidím pohled oné paní učitelky. A jak to bylo dál? Bohužel - měla jsem pravdu...
####
