NO COMENT...
*****
Život tvůj doposud plynul jak z pohádky,
Kdepak tě napadlo, že je jen na splátky.
Najednou štěstěna točí se zády,
Za to však smůla… ta umí mít grády…
Teď nastává okamžik, kdy poznáváš pravdu,
Kdo za co stojí, či kdo kuje zradu…
Že prý štěstí stojí na rozcestí…?
Blbost… tam jen chytíš “jednu pěstí”…
Nevěříš…? Radím ti: “Raděj věř…”
Já zažila to na tu “vlastní pěst”.
Život umí jako beránek se tvářit,
Ještě stihne při tom jako slunce zářit.
Pak bez varování zmaří všechny tvoje plány,
Ty marně hledáš sny, které za něco by stály.
Co dosud jako nádherné se zdálo,
Ztratilo lesk, a stačilo tak málo…
Odrazit se od dna - jak lehce se to radí…
Co však s tou tíhou, co ti k tomu vadí…?
Nevzdávej to a zkus to třebas po sté…
Každým okamžikem tvoje šance roste…
####
LEKCE Z GRAMATIKY...
F češťyně já tápu,
ale lecos chápu!
Holá vjeta to je ta,
co vúbec neňý chlupatá.
Přechodňýk? Ten dobře znám,
přes ulicy po něm choďývám.
Souvjetí...? Hmm... co to je?
Že by něco jako souchotě?
Chibi vůbec nedělám,
jak si račte všymnout.
Kdiž sy dáte pozor,
je snadné se jym vihnout.
Ptáte se, proč češťyna
má měkké "i" a tvrdé "y"?
To je přece jednoduché,
zkusým vám to visvjetlit:
Tvrdé "y" je pro natvrdlé,
měkké pro nás - pro chitré.
Nejlepšý je obojetné...
Snad se časem uchitne.
Mě se chibi vihejbají,
přesto, že jsem lydský tvor.
Nejvýce chyb vždicki mývá
múj wordový editor.
Přectavte sy...
Takhle z rána, pýšu dopys na Pé Cé.
Editor snad každé slúfko
červeně mi podtrhne!
Proč to pořád dělá? Vždiť to přece vý,
že po mě nemá důvod něco opravyt!
Asy zrudnul vzteky nad mou chitrosťý,
nezlobým se na něj, jsem dobrák od kosťy.
Závjerem se s fámi loučým
a řýkám vám to směle:
Kdo v týdle básňy najde chybu,
ať jde do p....e!
#####
Splněný sen naší kočky
Naše kočka zatoužila
po nevšedním zážitku.
Jednoho dne rozhodla se
navštíviti ledničku.
-
Na mrštný skok stačila jí
jenom malá chvilička,
dosti také napomohla
nepozorná panička.
-
Další dění pak už bylo
souhrou náhod pouhou jen,
dveře samy zavřely se,
kočičce se splnil sen.
-
Konečně je o samotě
v zakázaném království.
To se bříško zaraduje...
Záhy ji však přešel smích.
-
Vůní svůdných plno tu je,
však něco zde nehraje...
Naše číča zjistila že:
v prázdném sedí regále!
-
Vzteky prská nad tou zradou,
jak jen se to mohlo stát?
Do toho se klepe zimou
a začíná se trochu bát.
-
Mezitím je po ní sháňka,
panička ji postrádá.
Volá: "čiči, kdepak tě mám,
kampak jsi se schovala?"
-
Minda spustí děsný vřískot,
snad panička ji uslyší...
povedlo se, spásná ruka
sahá na dvířka ledničky.
-
Číča vylétne jak střela,
míří přímou čarou ven.
Už nestojí o exkurzi
a ledničku... tu čert vem!
-
Až k večeru vrátila se,
vzteky už se nepýří,
zklamání si nyní léčí
mlsky na svém talíři.
-
Poučení z toho plyne:
kroťte svoji zvědavost.
Naše kočka dosvědčí to,
už o tom ví svého dost.
#####
BEZEJMENNÁ TRILOGIE
Zoufalství
Slzy tečou na polštář,
v duši usadil se stín.
Andělům spadla svatozář
do sítě z pavučin.
-
Tam, kde ještě před chvílí
voněl rudý květ,
tam leží křídla motýlí,
jimž nebyl dopřán let.
-
Nic už není jako dřív,
barvy ztratily svůj jas.
Zůstalo přání jediné:
Umět tak vrátit čas...
-
-
-
Poznání
Jedna kapka za druhou
padá na tvou tvář,
oči se stáčí za duhou
a ruka svírá snář.
-
Co marně v něm jsi hledala,
to náhle došlo ti,
v této chvíli kouzelné,
na louce, při dešti.
-
Skrz mraky slunce prosvítá,
hlásí se o slovo
a déšť, který už ustával
se spouští nanovo.
-
Přesto je ti nádherně,
zas cítíš sílu žít,
snář odhazuješ za sebe,
do duše vstoupil klid.
-
-
-
Rada...
Člověk v sobě skrývá víc,
než srdce jeho tuší.
Někdy zdá se, že není nic,
co zahřálo by duši.
-
Pak stačí teplých slůvek pár
a hned je všechno snazší,
nevzdávej se a zkus se smát,
úsměv každé tváři sluší.
-
Co nejde změnit, nezmění se,
ale život, ten jde dál.
Rozhlédni se kolem sebe...
Vždy je proč se smát.
####
Kde tajemství leží ukryto...
Tam, v hloubi lesa černého,
v království lesních skřítků,
tam tajemství je střeženo
v závoji křehkých kvítků.
-
Ta kvítka víly zalévají
kapkami ranní rosy
a tajemství ti neprozradí,
ať sebevíc budeš prosit.
-
Jejich ústa nevydají
nic jiného, než-li dech,
marné je hledat nápovědu
ve vílích pohledech.
-
Tisíce už odvážlivců
zkoušelo své štěstí,
šli však domů bez úspěchu,
zlostí zatínali pěsti.
-
Nepochopil ani jeden,
tím neúspěchem zdrcen,
že to kouzlo nelze získat.
Snad jen...
... otevřeným srdcem.
####
Věnováno mé kasičce - prasátku...
Má milá kasičko, tak ty se ptáš:
"Copak mi, paničko, do bříška dáš?"
Že máš hlad, čuníku? No, nejsi sám...
Počkej, já kouknu se, zda něco tu mám.
-
Korunka našla se, tady ji máš.
že je to málo...?
Ty snad se mi zdáš!
-
Ne, drahé prasátko, já nejsem zrádce!
Vždyť jsem jen typický daňový plátce.
Že by to chtělo pořádný plat?
Tak to mi povídej... kde ho však brát?
-
Co říkáš? Že spasí nás práce?
čuníku, čuníku...
Kdo je tvůj rádce?
-
Co to máš za info, kdo ti to řekl?
Copak ti mozek dočista změkl?
Řeknu ti, kasičko, co je to práce:
"V podstatě mizerně placená akce."
-
A plat? To je prý měsíční odměna za práci.
Že ho chceš vidět?
Děláš si legraci?
-
Cože?! Že odcházíš na Pražský hrad?
Blázínku... myslíš, že tam dají ti žrát?
Tam sami maj málo, jak hlásají lidu.
Nechoď tam, prosím tě, budeš třít bídu.
Jo, drahé selátko... jen ten, kdo krad
nepoznal nikdy,
co je to hlad.
-
Já ale nekradu, já nejsem vláda.
Když se mnou vydržíš, budu moc ráda.
Společně nějak to určitě zvládneme,
nad prázdným žaludkem jen rukou mávneme.
-
Jsou na tom někteří hůře než my.
Tak nefňukej, prasátko,
zas bude líp.
-
#####
Zeď v nás a kolem nás...
Nebe nad hlavou
je mi záhadou,
s rukou pod bradou,
s touhou nutkavou,
brouzdám pohledem
tou plání modravou.
Chci zažít ptačí let,
z výšky poznat svět,
nejlépe teď hned,
tři-dva-jedna… vzlet!
Z pádu nemám strach,
horší je ta zeď…
Zeď, co nemá bránu,
jen velkou, ostrou hranu,
a pouze jednu stranu…
Vždy, když před ní stanu,
opouští mě síly,
mám chuť dát jí ránu.
Ránu holou pěstí,
ona ukradla mi štěstí,
pokaždé mě přelstí,
všude dobře těsní,
nemožný je únik,
mysl moje běsní.
Běsní nad beznadějí,
v dáli umíráčky znějí,
údy mé se chvějí,
síly pekelné se smějí,
vím, že se konec blíží,
to ony dávno chtějí.
Chtějí mít nad vším vládu,
co proti nim však zvládnu,
prohru nemaj v plánu,
proto jsem bez elánu,
odevzdaně čekám,
až na dno své si sáhnu...
####
Odevzdanost osudu...
Připomíná starou loutku,
jež zaprášená v temném koutku,
čeká na ruce, co navrátí jí lesk
a ona znovu na jevišti
hráti bude za potlesk.
"Červotoč" jí ničí ruce,
však stále bije její srdce,
nepřipouští si času tok,
jednou její chvíle přijde.
Dneska? Zítra? Napřesrok?
Bez hnutí a bez emocí
stále doufá, dnem i nocí.
Pod nánosem pavučin a prachu,
na zázrak tam čeká...
Bez výčitek, beze strachu.
Každé nové ráno zkracuje její šance,
samotu jí zpestřují jen molů smutné tance.
Zatuchlý vzduch kolem vůbec nevnímá,
uniká jí vše, i to,že jejím směrem
se už dávno nikdo nedívá.
####
Starý známý...
Nečekaně, bez pozvánky
Vchází stále častěji,
Host, co tiše, bez poznámky
Krade zvolna naději…
Zná ho dávno každý z nás,
Dali jsme mu jméno ČAS...
####
To se máš čím chlubit... :)
Patříš k těm, co s pláčem,
stojí nad krajáčem,
jenž rozlit beze zbytku
chátrá bez užitku...
Dřív řízneš, než-li změříš,
všemu hned slepě věříš,
kabát svůj měníš denně,
doufáš, že stoupáš v ceně...
Pro jiné kopeš jámy,
na popud každé fámy,
a ucho džbánu tvého
už škemrá o lepidlo...
Nevěříš v Boží mlýny,
nejsi si vědom viny,
a "nohy" svojich lží
se snažíš proudloužit...
Ne, nejsi ranní ptáče,
co odhodlaně skáče,
ty radši za pecí,
nadáváš na práci...
I bez ní prý se lehce,
tahaj koláče z pece,
to do světa ty hlásáš,
ve všem na půl se jen plácáš...
Pravdu hledáš jenom ve víně,
mok ten ale chutný, je v tom nevinně...
#####
První polibek
Zrychlený dech a zpocené ruce,
dvě divoce do rytmu bijící srdce…
Pro tuto chvíli čas vzdal se své moci,
nechal nás v náruči své sestry, noci…
Mé prsty se nesměle dotkly tvých vlasů,
jen měsíc byl svědkem tlumených hlasů.
Naše rty pozvolna hledaly odvahu,
Bože, jak zdálo se, že to jde pomalu…
Prý první polibek chutná jak med,
že prý se s člověkem zatočí svět…
My dva tam stáli naproti sobě,
kolem nás ticho, tak, jako v hrobě…
Konečně ústa, našla se vzájemně,
“pověsti” nelhaly… chutnal tak kouzelně…
Přesto, že osud nám rozdělil cestu,
stejně náš polibek vídávám ve snu…
Polibků přišlo pak v životě tisíce,
spousta z nich také za svitu měsíce,
chutnaly sladce, vždyť byly vždy upřímné,
ale ten první… navždy v nás uvízne…
####x
Je-li vaše duše čistá, nebojte se trpaslíka...
Zahradní trpaslík, symbol to kýče,
po nocích potají, pomocí rýče,
poklady hledá v zákoutích duší,
co tam však nachází, málokdo tuší...
Některá dušička po růžích voní,
jiná zas po bezu, až srdce bolí...
Další zas oděna do skromných pomněnek,
nejedna zčernalý má ale oddenek...
Trpaslík zavzdychá, jde zase dále
a rýč svůj kouzelný za sebou táhne.
Duše už málokdy nabízí růže...
Stále víc častěji pálí ho kůže.
Kopřivy, bodláčí a plané křoví...
trpaslík uhýbá, slzičky roní.
Kde jsou ty časy, kdy svět tak voněl?
Omamně, líbezně, jak jarní podběl?
Už chápe trpaslík, proč kýčem jej zvou...
On po léta nezměnil dušičku svou.
Zůstal sám sebou, a to není dnes cool..
proto tu stojí, jak v plotě kůl.
Když duše ztrácejí voňavost květů,
trpaslík za vděk dá zahradním světům.
Lidé ho ale v lásce moc nemají,
bojí se, co rýčem svým v duši jim odhalí...
#####
