Beznaděj...
Nechápeš jak je člověku
když život se mu hroutí,
sny pozbývají významu,
srdce bolestí se kroutí.
Beznaděj nezná hranice
a smutek nervy drásá.
Na city pořádá se štvanice,
v nedohlednu je spása.
Už není důvod k radosti,
vše je zahaleno mlhou.
Pár slov, vyřčených ve zlosti...
a oči naráz vlhnou.
Tělo se třese zimnicí,
rozum odmítá to chápat.
Zůstává touha tesknící,
rudá, jak slunce západ.
V tu chvíli vytrácí se víra,
naděje neznamená nic.
Jen duši těžká obruč svírá,
žít nepřeješ si víc...
####
Být tak kapkou deště…
Poslouchám, jak kapky deště
vyťukávají svoji píseň na desku parapetu.
Ten rytmus vůbec nezní děsně...
Je inspirací pro poetu...
Nevyznám se v notách,
ani v partiturách.
Přesto mě ta melodie vábí...
Pokaždé zní stejně,
ale přesto stále jinak...
Když poslouchám ten deště zpěv,
cítím uvolnění a klid.
Srdce začne se mi chvět,
Chtěla bych kapkou být...
Kapkou jenom malou,
co déšť by doprovázet směla.
Kapkou hudby plnou,
kterou svět bych rozezněla.
####
FALEŠNÝ RÁJ…
Ještě ti stéká mléko po bradě
a ty už jasno máš o jeho náhradě.
Po láhvi saháš s jistotou světáka,
žít bez ní...? Tak to tě neláká.
Však jenom chlastat?
To tobě už nestačí...
Kde však vzít pilulky,
co svět ti roztáčí...
Nebojíš se kvůli tomu okrást vlastní mámu,
tu, s kterou jsi po večerech tak rád hrával dámu.
Vlastní táta nestojí ti ani za pár vlažných vět,
nemůžeš mu zapomenout, že odsoudil ten tvůj svět.
Svět utopený v alkoholu
a v dýmu "marjánky",
svět, kde se štěstí
dává na splátky.
Je z tebe troska, tvá duše je ztracená,
Ty to však nevnímáš, mysl je zastřená.
Touláš se ulicí... jó, děvky, ty to znaj...
život tvůj změnil se ve falešný ráj.
Dávno jsi pozbyl veškerou svou čest,
uznáváš právo, jemuž vládne jen pěst.
Přátele nemáš, v srdci máš pusto,
je ti to jedno, není to tvé gusto.
Z policajtů nemáš dávno
už ani trochu strach,
však oni tě pustí zase,
podle občanky jsi "smrad".
####
JEŠTĚ NENASTAL ČAS POZNÁNÍ…
Díváš se do zrcadla a přemýšlíš, s kým máš tu čest.
Říkáš si: "vždyť já tě přece znám... však odkud jen..."
Bezděky zatínáš své bezmocné ruce v pěst,
proč jen se v té tváři zračí každý tvůj den...
Každičký okamžik vyryl svoji vrásku,
vzpomínku na trápení i na první lásku...
Z těch vrásek vyčíst jde celičký tvůj osud,
však ještě nenašel se čtenář, který by to písmo znal...
Ani ty sama nerozluštila jsi jej dosud,
to umí přečíst snad jen život sám...
Zkoušíš to stále znova, ale stále nemáš tušení,
jaký kód použít ke správnému přečtení...
Jedno víš ale jistě a ví to každý z nás,
až jednou tu šifru vráskami psanou přečteš,
sama sebe v tu chvíli nejlíp budeš znát.
Asi ještě nenastal ten pravý čas...
Nenastala ta pravá chvíle,
ještě nenastal čas poznání...
####
Láska je horský vodopád
*****
Láska je horský vodopád,
jenž unáší tě proudem svým.
Jeho síla tě žene dál,
do hlubin temných, bezedných.
Z těch hlubin ale nejde strach,
lákají silou tajemnou.
Ty jsi jim zcela odevzdán,
nevnímáš hloubku pod sebou.
Cítíš jen vlnu překrásnou,
která tě vzhůru povznáší.
V náruči tiskneš lásku svou,
hledíš jí zpříma do očí.
Ta síla horské bystřiny
tě pohltila zcela,
máš jenom přání jediné...
aby navěky tu byla.
####
LÁSKA NENÍ JEN O PENĚZÍCH…
Myslíš, že oslníš darem za tisíce?
Znám mnoho věcí zdarma,
co srdci řeknou více...
Já nechci drahé kamení,
ani šperky zlaté...
mě stačí z louky kytička,
či slůvko rozevláté...
Nechci po tobě drahý vůz,
nechci konto v bance...
mě stačí letmý dotek múz
či zřít motýlí tance...
Neznamená pro mě nic
drahá dovolená...
přeji si tě slyšet říct:
"buď má vyvolená."
Nemusíš mi z dálek vozit
zlatý řemínek...
mě stačí z prachu cesty
zdvižený kamínek.
Náramek mi dáváš...
...že prý pro štěstí...
Obyčejný čtyřlístek
víc by mě potěšil...
####
MÁ CO CHTĚLA…
Tak ty že mě máš rád… ?
Tak to se musím smát…
Včera jsem tě viděla,
Jak Růža na tě visela…
A ty teď budeš lhát!
Že to byla náhoda… ?
Růža, že je potvora… ?
No, to máš sice pravdu…
Ale tuším zradu,
Však ona jistě zavolá…
Hele… už ti mobil bliká…
No tomu já říkám klika!
Koukni kdo je na drátě…
To Růženka hledá tě…
Jistě touhou vzlyká…
Co že…? Že je v nemocnici?
Mokrej hadr na palici?
Starej že ji zmaloval,
Když před tebou ji varoval?
Ale co je mi po “slepici”…
Sklidila, co zasloužila,
Když mi tebe odloudila...
####
NA NAŠEM RYBNÍCE DĚJOU SE VĚCI… :)
Na našem rybníce dějou se věci,
vodník tam řádí - nejsou to kecy.
Nesbírá dušičky, tak jako druzí…
Chutná mu pivo a pečení pstruzi.
Každou noc pořádá velikou trachtaci,
chechtá se ostošest, nezkazí legraci.
Těm, kdo se nebojí pozvání přijmout,
podá svou packu a naleje víno…
Pohádkové bytosti už nejsou jako dříve,
Rusalka, ta také ráda si s ním přihne.
Hejkal zajde obden, jak jen čas dovolí,
Po vodce mu lépe zní to jeho “hejáááhííí”.
V loni v létě pozval si také Rákosníčka,
Ten byl po pár pivech, sťatý jako svíčka…
Do rána tam vyřvávali jak smyslů zbavení,
počmárali bahnem okna u všech stavení…
Porybný se každou chvíli pustí s nimi do hádky:
“Táhněte si, milý braši, každý do své pohádky!”
Odpovědí je mu řízná skřehotavá věta:
“Nestarej se o nás… jsi z jiného světa.”
Takhle je to každé léto, pořád pěkně dokola,
Alkohol tam teče proudem, kdepak Kofola…
####
MONOLOG MATKY K PUBERŤÁKOVI… :)
Dráždit hada bosou nohou v trávě?
Že nevíš o co jde…? Vždyť to činíš to právě.
Netvař se dotčeně, je ti to na nic…
Zase jsi překročil jednu z mých hranic.
Jde ti to skvěle, jsi rozený kaskadér…
Já tě však varuju - říkáš si o malér!
Ještě jenom malou chvilku
a chytneš jednu přes pusinku…
Tvá drzost mě vždy dojímá, milý hochu…
Mám-li býti upřímná, přeháníš to trochu.
Tvé argumenty jsou k s míchu všem kolem,
nezlob se proto, že často nazvou tě volem…
Kdo seje vítr, ten lehce sklidí uragán…
Tvé řeči jsou jak krkolomný tobogán.
Slovo ti sice sklouzne nečekaně lehce,
však majitel za dopad následky nést nechce…
Proto varuju tě naposledy, zamysli se chlapečku.
Není ještě pozdě na to, vyndat na tě vařečku.
Ještě se ti pod postelí válí medvěd plyšový,
ty jsi ale nabyl dojmu, že jsi náhle dospělý.
Dokud budeš v našem domě, budeš pěkně poslouchat…
Je ti patnáct, jelimánku, tak co si budem namlouvat.
Takže sklapni, vezmi vědro, mazej vodu pumpovat…
Tak ty bys chtěl ,vlastní mámě, podmínky si diktovat…
####
TAKY TO ZVLÁDNE :)))
Tam za vodou v rákosí,
Prý se plavky nenosí…
Zašel se tam Eda kouknout,
teď s angínou zápasí.
Nešel on tam totiž v létě,
důvěřoval svojí Květě.
Ona patří k otužilcům,
Eda, ten však dopad´ bledě…
Když spatřil její ladné tělo,
do vody se mu též chtělo.
Za chvíli už “klepal kosu”,
všechno kolem oněmělo.
Květa, ta má po koupání,
teďko první pomoc shání.
Eda sotva hýbe hlavou,
mráz ho štípe, uši pálí…
Nakonec to byla jenom angína,
Eda na svůj debut v duchnách vzpomíná…
Květa u něj sedí a slibuje mu něžně,
že až se vyléčí, začne ho trénovat…
Lidi budou koukat,
až se bude šplouchat
Eda mezi ledy,
po boku své Květy…
####
Zbav se stínů
(věnováno mé sestře)
Kráčíš noční ulicí,
tvé kroky smutně zní...
míjíš lampy zářící,
však ty vnímáš jen stín.
Ten stín ti sídlí na duši
a ty nevíš co s ním.
Krom tebe nikdo netuší,
snad jen měsíc to ví...
Ten patron smutných básníků
co ti svítí nad hlavou,
ty dál jdeš jako zmámená
tam, kam prý cesty nevedou.
Vede tam jen jediná,
ta kterou jen ty znáš.
Je těžká a je trnitá,
tak jen se trochu snaž...
Až dojdeš jednou na konec,
pak stíny odletí...
ty budeš stejná, jako dřív,
zas nalezneš svůj klid.
Tvář se ti opět rozjasní
a vrátíš se zas zpět...
Až půjdeš pak noční ulicí,
už nebudeš se chvět.
Kroky tvé budou veselé,
zas lampy budou žhnout,
stín bude už jen vzpomínkou,
na dobu přetěžkou...
####
Zmatení smyslů
Tvůj život podobá se cestě mokrou pouští,
oceánu, který nechce být už obehnaný souší.
Připomínáš ptáka, co proklíná svá křídla,
jsi jako voda, která v plameni se zhlídla.
Jsi jako mrak, co nenávidí nebe,
jako sněhová vločka, která touží hřát.
Vypadáš jak slunce, které zebe,
jak dítě, které neumí si hrát.
Vše dobré připadá ti jako kruté zlo
a špatnost přehlédneš, ač nechtě...
Když všichni jsou proti, ty jediná jsi pro,
co drahé je, ty získat toužíš levně.
A věci, k mání zdarma, odhodíš jak smetí,
mezi nimi radost, lásku, štěstí...
####
NESNESITELNOST BYTÍ…
Po dlouhých nocích nepokřtěných snem,
upínám svou naději na každý nový den.
Jak smutné jsou mé večery,tak i jitra má jsou krutá.
Koho to však zajímá...To jen moje srdce puká.
Kam se jenom moje štěstí zvolna podělo?
Proč se vlastně nyní děje, co by nemělo?
Každý den se dokolečka stále jenom ptám,
co já na v tomhle krutém světě ze života mám.
Snad se jednou všechno změní a já se volně nadechnu,
v duchu věřím, že to bude brzy,snad se nepletu.....
Čím jsem si jen zasloužila tolik neštěstí,
proč můj osud není při mě a cestu mi neklestí.
####
Jsi pro mě vším…
*****
Lásko má, mám tebe,
tak co chtít od života víc.
S tebou vím, jak chutná nebe
i života drsnější líc.
S tebou nebojím se kráčet životem,
spolu ruku v ruce,více dokážem...
Jsi můj pilíř, moje opora,
snášíš moje trable, stále dokola.
Neznáš slovo "nechci",
ani "nech mě být..."
A v pravý čas, má lásko,
umíš pohladit.
Pomůžeš mi se vším,
pro mě opustil´s svůj klid,
naznač alespoň trošku,
jak ti vše oplatit.
Ano, mám tě ráda,
však to už dávno víš.
Já přála bych si dávat
ti ještě mnohem víc....
Bez tebe by život můj,
byl jen svíce zhaslá.
Díky tobě totiž vím,
co je, a jak chutná láska....
####
Odešlo poupátko…
V rozpuku poupátko,maličké děťátko,
matčiny náruče užilo nakrátko.
Bůh si ho povolal, aniž by varoval....
Cožpak má v oblacích andílků málo?
Nedopřál holátku, aby na svět se smálo...
Nedopřál rodičům laskat mu vlásky,
přesto že plod to byl veliké lásky....
Odešlo poupátko věčný sen snít,
osud mu nedopřál s námi tu žít...
Pobylo na světě jenom pár chvil,
poté ho uvítal tajemný svět vil...
Odešlo poupátko, nepoznavše svět,
nikdo ho neuvidí rozvíjet se v květ....
####
ČEKÁNÍ NA JARO…
Koukám se po kraji, který je pokryt sněhovou peřinou,
těším se na jaro, až zima a mráz pominou.
Těším se na první jarní vánek,
vonící svěžestí a s příchutí dálek.
Až první sněženky prorazí tvrdou zem,
a jejich křehká krása rozjasní můj den.
Až první vlaštovky zakrouží nad naším domem,
těším se na chvíli, kdy dám zimě sbohem....
Sluneční paprsky zahřejí naše zkřehlé ruce,
a první včelky vyletí vstříct rozkvetlé jarní louce...
####
ZANECH SMUTKU, ZANECH TRÁPENÍ…
Pod peřinou tiše pláčeš, přemýšlíš co dál,
přála by sis jeho lásku, aby o tě stál...
Nevšimla sis, že dávno v jeho srdci
není pro tebe dost místa.
Tak konečně to pochop přeci...
už nelze zpět ho získat.
Což nevidíš, že není hoden tvojí velké lásky?
Proč trápit by ses měla a mít z toho jen vrásky?
Tobě se bolestí srdce chvěje,
slz prolila jsi už moře...
On se zatím s jinou směje,
vůbec nevidí tvé hoře.
V jeho očích nebudeš už nikdy vílou spanilou,
jeho zrak se nyní stáčí již delší čas na jinou.
Nikdy pro něj nebyla jsi dost dobrá,
dával ti to najevo, tys nepoznala nic...
čekala jsi, že časem se to poddá,
teď bolí to však o to víc.
Zapomeň už na něj, je zbytečné se trápit,
stejně je už marné, snažit se vše vrátit.
Utři svoje slzy, zkus se pousmát,
věř, že časem objeví se ten,
který upřímně bude tě mít rád
a nebude to jenom pouhý sen...
Tak už zanech smutku, zanech trápení...
na hvězdy se dívej, najdeš v nich znamení.
Znamení naděje, touhy i víry,
hvězdnou sílu nekonečna,
co dodá ti zas síly,
že tvé srdce lásky jednou přec se dočká...
####
Zima končí svoji vládu…
Pozoruji z okna,
jak zima sílu ztrácí.
Zdráhá se a brání...
sbohem, děti moje...
... sbohem, sněhuláci.
Však síly ubývají,
pomoc hledá marně,
Nikdo neposlouchá její žal.
Vzteky svírá dlaně...
už není, kdo by při ní stál.
Jaro se plným právem
hlásí o svou vládu.
Zima tiše zuří...
odchod nemá ve svém plánu.
Ještě v křeči poslední,
rozhazuje zbytky sněhu.
Pak jen plna hněvu
zírá na oblevu.
Nechápe to...
vždyť napřed vítali ji.
Kolik rozdala jim radosti...
a teď? Kde je jejich vděk?
Jsou divní... no jo, lidi.
Však vzpomenou si ještě,
jak rozzářeně hleděli
na první vločky sněhu...
Jak nastavovali jim tváře
a jejich dotyk
v nich vyvolával něhu.
Zima smutně hledí,
už vztek z ní vyprchal...
už jen bezmoc v sobě cítí,
nemá sil se bránit dál.
Ať si jaro vládne...
zas přijde její čas.
"To pak uvidíte...
já předvedu vám mráz!"
####
NEVZDÁVEJ TO…
Jako loď, co brázdí oceán,
cítíš se napospas dálkám hnán.
Tvé plachty touží po příznivém větru,
místo něj však jenom bouře je tu.
Vzdoruješ vlnám, vyhlížíš pevnou zem,
přeješ si, aby to vše byl jenom zlý sen.
Sen to však není... to musel bys spát,
zbývá ti jediné - s osudem se rvát.
Vyhlížíš marně slunce nad obzorem,
v duchu dáváš všem kolem sbohem.
Namísto zoufání uchop se kormidla,
naděje přece až poslední umírá.
####
Štěstí
*****
Štěstí… to slovo každý zná…
Prý se zlaté mušce podobá.
To slovo umí rozehřát,
i slzy po něm zmizí.
Tak často o něm slýcháme,
je přesto stále ryzí.
Každý z nás ho touží mít,
chce poznat jeho sílu…
Na každého čeká,
tak neztrácejme víru.
Jakže dá se štěstí poznat?
Nevím… pouze tuším.
Někdy lehce, jindy hůře…
Ta odpověď je v duši.
####
VESELÁ - VELIKONOČNÍ….
Velikonoce jsou už za vrátky,
každý se chystá na svátky.
Opráším na beránka formu,
pak navštívím nejbližší NORMU.
Nakoupím mouku, mandle a rozinky,
a také uzené, na pekáč nádivky.
Nezapomenu ani na láhev vína,
to kdyby ve svátek chytla nás "slina".
Sluníčko stávkuje, stále jako by váhá,
snad konečně přestane ukazovat záda.
Slepice na dvoře snaží se ze všech sil,
aby se plán snůšky do svátků naplnil.
Na záhonku vykukuje první jarní kvítí,
narcisky se rozčilují, že slunce málo svítí.
Beránci si vesele na zahradě skotačí,
ví že u nás nehrozí jim pobyt v pekáči.
####
POSLEDNÍ CESTA DOMŮ…
Do ticha doznívající noci
zazní náraz tupý...
Smrt užívá si svojí moci,
ve tváři úsměv krutý.
V dálce mizí světla koncová,
a tma milosrdně tělo halí.
Už nikdy vraha svého nepozná,
oči pomalu se kalí.
Srdce vzdává svoji práci,
mysl propadá se do temnot.
Dech utichá též záhy,
kdosi típnul žití knot...
Z úst pramínek krve vytéká,
barví první jarní osení.
Život právě vyprchal
a nikdo už to nezmění...
####
SLIBY - CHYBY…
Na konci aleje ze samých lip,
v paprscích slunečních
složil jsi slib.
Slib o lásce bez hranic,
o našem štěstí,
polibkem stvrzeno...
...pak už jen pěstí.
Prý: modré z nebe
snesu ti rád...
Vzpomínka zebe,
přesto musím se smát...
Tolik jsi sliboval,
lehko se věřilo...
Sliboval´s slunce,
však jenom sněžilo.
Sliby - chyby...
samé: kdyby...
Tvou lásku na věky
na těle vyrytou mám...
Památku po noži,
co nahnat měl strach.
Ta jizva dočista
dávno už nebolí...
A sliby tvoje?
Zbyl z nich jen prach.
Život jde zase dál
a jde to i bez tebe...
Z mé lásky nynější,
nejde strach - nezebe.
####
“TAKY LIDI”…
Už se zase valí naší ulicí,
špína z něho kape,
však úsměv na líci
neopouští nikdy jeho tvář,
co je komu po tom,
že je povaleč a lhář.
Na pivo si vždycky
někde vyžebrá,
tvářit se tragicky,
vždy ňákej blbec dá...
"Copak že je pračka...?
A voda že je k mytí?
To mě podrž Mařka...
No von snad jednu chytí...!"
Rozčílený doběla
popožene Mařku,
taky jim moh´ pantáta
přihodit ňákou "kačku".
"Maruš, slyšela si?
že prý mám začít makat...
ať si nechá kecy,
jestli nechce plakat"
Pro práci se nenarodil,
to slovo je mu cizí,
jak to někde "smrdí prací"
tak jako smrad hned zmizí.
Mařka ho soucitně
hladí po ruce.
"Neboj se Jožine,
však to se nestane."
Klátí se spolu
k dalšímu domu...
"Zase nic nedali...
no u sta hromů!"
Snad v jiné vesnici
budou mít štěstí,
"tady jsou skrblíci,"
hrozí Jožin pěstí.
Přezdívku slušivou
mají v celém okolí,
"Špíňáci" (zase jdou),
je to však nebolí.
####
STARÉ RUINY…
Ten dům tu stojí snad celé věky,
opuštěn chátrá, nemaje střechy.
Slepá okna kolemjdoucím žalují,
že žádný soucit k němu nemají.
Neslyší nikdo jeho němé volání,
jen staří rodáci o něm si vypráví.
Opředena tajemstvím je jeho minulost,
vypráví o tom, co dokáže lidská zlost.
Ještě dnes vidět jsou ožehlé trámy,
po nocích slyšet je pláč nešťastné mámy.
Pro řeči proradné oheň v něm vzplál,
co štěstím mělo být, to žár si vzal.
Lidská zloba spojená se záští,
důvodem byly k velkému neštěstí.
Stačilo pár dobře mířených vět
a těm, co žili zde, změnil se svět.
Podlehl hospodář zlým řečem okolí,
prý synek není mu ni trochu podobný.
Žárlivost zastřela jindy jasný zrak,
nad štěstím rodinným objevil se mrak.
Neslyšel přísahy a prosby své paní,
poprvé cítila na tváři sílu jeho dlaní.
Nedal jí šanci obhájit pravdu,
s pocitem pomsty spáchal zlou vraždu.
Před zrakem jejím zardousil syna,
teprve potom na něj dolehla vina.
Bezvládné tělíčko zkoušel pak vzkřísit,
slzy se začaly se vzlyky mísit.
Pozdě však bylo už vrátit vše zpět,
najednou přestal mít smysl i okolní svět.
Nevnímal pláč zoufalé matky,
konání mužovo přerostlo v jatky.
Když utichlo chroptění manželky jeho,
popadl louč a vhodil ji v seno.
Nakonec sám vkročil do chřtánu plamenů,
to už se sbíhal dav zděšených sousedů.
Když oheň uhasl, zbyly jen holé zdi,
stojí tu dodnes,jako svědek té pověsti.
Viník, který pomluvou tohle vše zavinil,
nesnesl vinu svou, do týdne se oběsil.
Dnes už jen málokdo osud té ruiny zná,
přesto se každý těm místům vyhýbá.
Pokud tam vstoupíte, zmocní se vás tíha,
ta zlá událost zůstala tam vryta.
####
NADĚJE UMŘELA…
Celý tvůj svět se ti hroutí,
jak domeček z karet,
či prasklý balónek z pouti…
Sny jsou jak mýdlová bublina,
Praskají, odlétají…
Mizí nenávratně a docela…
Bez naděje stejně ztratily svůj smysl.
Naděje zemřela, i když ne poslední…
Teď umíráček zvoní pro tvou mysl.
Oči vše vidí, ale jsou jako slepé…
Stejně tak srdce…
to už jen ze setrvačnosti tepe.
Cáry duše rozlétly se jako chmýří,
nejdou již sesbírat…
Nabraly směr, pozbyly zemskou tíži…
Myšlenky zůstaly…
Ty jediné jsou věrné.
Celé však zčernaly…
Všechny jsou beznadějné...
####
