Psaní se věnuji sice relativně krátce, ale moc mě to baví :)
Věnuji se próze i veršům, troufla jsem si dokonce i na román podle skutečného příběhu mého kamaráda.
Najdete mě i na literárním serveru:
http://www.piste-povidky.cz
Na Pište - povídky se lze zaregistrovat, založit profil a psát... Psát cokoli... Rádi píšete básně, povídky, romány, úvahy, scénáře, písňové texty aj. ?
V tom případě vás na zmíněném webu rádi uvítáme mezi sebou. Je nás tam parta nadšených pisálků, mnohým se již splnil sen a vyšla jim kniha. Nabídku našich knih najdete také přímo na "PéPé" - jak zkráceně říkáme našemu domovskému portálu. Mě tam najdete pod nickem: zuzka1973.
Dílka si vzájemně komentujeme, což pomáhá i k neustálému zlepšování našich prací. Tak odhoďte stud a zavítejte k nám, třeba jen jako neregistrovaní čtenáři - rozhodnout se můžete kdykoli :))
Jediným mým dosavadním "počinem" je spoluautorství na knize: Symfonie slov - almanach básníků. Vznikla tak, že se nás dvacet autorů básní domluvilo a společnými silami jsme si splnili sen - vydat knihu. Zároveň nám přišlo vhodné, aby z toho našeho počinu mělo radost více lidí, proto jsme se rozhodli, že koupí naší knihy každý přispěje zároveň na projekt SOS Dětských vesniček. Kniha vyjde ve vydavatelství Nová forma. Bude i v jejich nabídce:
http://www.stahujknihy.cz/
Některé z mých povídek "ze života" nepravidelně vycházejí v časopisu: Napsáno životem. Zmíněný časopis ráda čtu již od jeho vzniku, o to víc mě to potěšilo, že redakce kývla na nezávaznou spolupráci a ještě byli ochotní si sami hlídat nově přidané příběhy zde a před otištěním je opatřit korekturou. Jsem jim za to moc vděčná a věřím, že i jejich čtenáři jejich skvělou práci oceňují...
*****
(
s touto povídkou jsem vyhrála první místo na domovském literárním serveru:
http://www.piste-povidky.cz)
KRVAVÁ LEGENDA
*****
L.P. 1824
Mladý muž si otřel pot z čela a pohlédl na svoji drobnou ženu. Usmála se na něj a usadila se do trávy, byli na místě. Rozhlíželi se kolem sebe a tiskli si vzájemně ruce. To místo bylo opravdu nádherné. Tak tady teď bude jejich domov. Z blízka se jim domek zdál ještě krásnější, než z dálky. Dokonce ani nebude třeba nijak zvlášť nákladných úprav.
Chvíli si odpočinuli, posilnili se troškou jídla a vody z uzlíku. Pak muž vstal a pustil se do práce. Žena mu ochotně pomáhala. Když jakž takž poklidili obytnou místnost, vybalili z rance peřiny, pár kousků nádobí a oblečení. Když se na stole objevil čistý bílý ubrus, místnost vypadala jako proměněná. Oba mladí lidé se chytli za ruce a usmáli se jeden na druhého. Lepší dědictví si přát nemohli... konečně mohou být jen a jen spolu. Dole, ve vesnici, se sice nežilo špatně, ale v domku po jeho rodičích žila ještě rodina jeho bratra s početným potomstvem. Proto jim jako dar z nebes přišel fakt, že na ně v závěti pamatoval starý strýc, žijící v domku v lese nad vesnicí.
Byli teprve rok svoji a toužili po velké rodině. Teď už jim v tom nebránilo nic. Navíc bylo okolí domku moc krásné a do vsi to zase až tak daleko nebylo. Oba už se těšili, až přinesou i zbytek věcí a přivedou do chlívku kozu, pašíka a pár slepiček. To ale počká na zítřek, dnes se již stmívá a s bratrem jsou domluveni, že jim ještě pro dnešek zvířectvo obstará a zítra jim půjčí vůz.
Mladý muž se zhluboka nadechl. Vzduch byl plný lesní vůně, která měla příjemně uklidňující účinek. Pomyslel si, že teď je z něj hospodář... opravdický hospodář... hospodář Michal. A jeho krásná žena je hospodyně... hospodyně Žofie.
Michal byl ve skrytu duše rád, že jejich hospodářství je tak daleko od ostatních. Zde se alespoň nemusí bát, že by jeho Žofie mohla podlehnout svodům chlapů z vesnice. Zamračil se při té myšlence. Věřil jí, ale co kdyby... Tady jí nemá kdo nadbíhat.
První společná noc v novém domově byla plná vášně, což jim nikdo nemohl mít za zlé. Dosud si soukromí moc neužili a tak si to nyní užívali oba plnými doušky.
Ráno bylo slunečné a vše kolem chaloupky nádherně vonělo. Cítili se jako v ráji a věřili, že zde budou šťastni oni i jejich děti, které si oba opravdu moc přáli. Doteď jen tiše záviděli Michalovu bratrovi, kterého pán Bůh obdařil již pěti caparty, zatím co oni ani po roce společného života stále nic. Jiní do roka po svatbě pořádali křtiny... Přičítali to tomu, že v přeplněném domě nemají tolik příležitostí, jako by měli ve vlastním.
Po snídani vyrazili do vesnice a během dne se ještě jednou otočili, než se jim povedlo přestěhovat zbylý majetek a zvířectvo. Michal měl u sedláka slušný plat a nějaké ty úspory také měli, takže si mohli dovolit, aby Žofie zrušila službu v hostinci a zůstala v domácnosti. Michal si to tak přál a ona si nedovolila se mu vzpírat. Vlastně jí to ani tak moc nevadilo, docela se na hospodaření ve vlastním domku těšila.
Dny ubíhaly a ti dva už si na nový domov docela dobře zvykli. Radovali se z každého pokroku, z každé maličkosti. Jejich domek jen zářil čistotou a rodinná pohoda z něj byla cítit na kilometry daleko.
Však je také často navštěvovali bývalí sousedé a známí ze vsi. Nešetřili chválou nad tím, jak tu starou usedlost vyzdvihli do krásy. Michal byl na svoji práci pyšný a pyšnil se i svojí ženou, z které se stala opravdu skvělá hospodyně. Práce v domku i kolem něj ji zaměstnávala dokonale, takže mezi lidi se dostala jen jedenkrát týdně, když se vydala na nákup do vesnice. Michal to sice neviděl rád, ale musel uznat, že Žofie přece jen nakoupí lépe a praktičtěji, než on.
Sám si po práci rád sedl s kamarády do hostince. Z počátku na jedno, pak na dvě... nakonec se stalo poměrně častým jevem, že se vrátil domů až pozdě v noci. Žofie mu nic nevyčítala, tušila, že příčinou jeho chování je to, že ani po přestěhování se do lesního domku, mu nedokázala dát potomka. Michal to opravdu nesl velice těžce, ale pomalu si zvykal, že jim to prostě není přáno. Žofii sice miloval z celého srdce, ale někdy se k ní choval hodně stroze. Bylo to vždy po návštěvě u bratra. Ten se již pyšnil šestým děckem a oni pořád nic.
Však ho Matěj nešetřil, nezapomněl si pokaždé porýpat:
"Michale... to musíš umět! Půjč mi Žofinku na týden a uvidíš... můžeš rovnou začít shánět kolébku."
Na Michala jeho narážky působily hrozně. Došlo to tak daleko, že zakazoval Žofii navštěvovat jak jeho bratra, tak i švagrovou, oni také nebyli nijak zvlášť vítanými hosty u nich.
Jenže Žofii s Magdalenou pojilo pevné přátelství, proto se za ní vždy tajně stavila v den, kdy byla ve vsi nakupovat. Vždy se nezapomněla pozdravit i se švagrem a potěšit se s jejich dětmi.
Je jasné, že to nešlo utajit na dlouho. Když se Michal dozvěděl, že i přes jeho zákaz Žofie navštěvuje Matějův dům, velice se rozzlobil. Jeho vztek ještě podnítili řeči jeho kumpánů z hostince. Prý:
"Jen ji nech... s tebou se děcka nedočká a Mates má na rozdávání..."
Tyto řeči Michala opravdu přiváděly do stavu nepříčetnosti. Zvlášť když sám Matěj rýpalům přizvukoval.
L.P. 1826
Michal ze zpočátku snažil ovládat, takže se jejich život ustálil na občasné hádky, ale Žofie si z nich těžkou hlavu nedělala. Zvykla si na ně stejně tak, jako si zvykla na jeho stále častější vysedávání v hostinci. Nadále sem tam navštěvovala Magdalenu a Matěje, vždy už předem počítala s Michalovými výčitkami. Také ona už se postupem času smířila s tím, že jejich život už nic nezmění a jejich touha po dítěti zůstane nenaplněna.
Jaké však bylo její překvapení, když koncem roku zjistila, že se jí pod srdcem zrodil nový život. Cítila se neskutečně šťastná a dokonce i Michala tato novina změnila k nepoznání. Přestal navštěvovat hostinec, ze statku chodil rovnou domů a snažil se Žofii ze všech sil pomáhat. Také v den nákupu se nechal uvolnit ve službě a chodil jí naproti ke kupci, kde si hodil na ramena uzel s nakoupenými věcmi a společně se pak mířili ke své lesní chaloupce. Ke konci těhotenství se naučil obstarat vše sám, aby se nemusela plahočit ona. Vypadalo to, že jejich život nabral konečně ten správný směr a že vytoužené děťátko bude jejich společným štěstím. Však to tak také ze začátku i bylo...
L. P. 1827
Když se pak začátkem léta narodil jejich syn, nebrala jejich radost konce. Michal se nosil pyšně jako páv a nemohl se na synka vynadívat. Také Žofie zářila samým štěstím a vzorně se s láskou o Josífka starala. Jméno mu dali po jejím otci. Bylo jí sice líto, že její rodiče již nebyli mezi živými a nemohli se radovat z vnoučka, ale péče o maličkého jí ten smutek plně vynahrazovala.
Po křtinách se již častěji vypravovala i do vesnice, vždy s Josífkem v šátku, nezapomněla se stavit ani u švagra a švagrové. Magdalena jim tu radost ze srdce přála, Matěj také, ale to by nesměl mít tu svoji nešťastnou povahu... Nemohl si odpustit rýpnutí, že Josífek je celý podobný jeho synům... Žofie to brala jako fakt, že tím Matěj míní, jak moc je malý podobný do jejich rodu. Matěj to vlastně opravdu tak myslel, takže na tom nikdo neviděl nic špatného. Zato v Michalovi se při každé takové zmínce vařila krev. Napadaly ho hrozné myšlenky, vzpomněl si jak do něj před narozením malého celá ves, včetně Matěje, šila ohledně jeho neschopnosti zplodit dítě a také mu v paměti vyskakovaly Matějovi řeči o půjčení Žofie. Co když ty její návštěvy u ctěného pana bratra nebyly jen tak nevinné...
Netrvalo dlouho a Michal opět vyměnil jejich lesní klid za zakouřený lokál hostince. Tentokrát to Žofii už tolik nevadilo, má doma přece synáčka, necítila už se tak sama. Josífek rostl jako z vody a bylo to nádherné dítě, obdivovali ho všichni z vesnice. Žofie byla pyšná, zato Michala užíral vnitřní vztek. Hodně tomu pomáhali opět kumpáni z hostince a samozřejmě pozadu nezůstal ani jeho bratr. Už se nedalo přehlédnout, že má klučík krásné, vlnité havraní vlásky. Michal měl také černé... ale ne vlnité. Vlnitými se pyšnil Matěj a jeho synové.
L. P. 1828
Čas opět plynul poměrně rychle a na Michalově chování se nic nezměnilo.
Malý Josífek se měl čile k světu,
měl za sebou už první krůčky.
Matičce byl pro potěchu,
však trnem v oku otci...
Přiblížil se konec léta a na statku se konala velká sláva. Statkáři se narodil syn, což byl důvod k veliké oslavě. Konečně má statkář nástupce, doteď měl samé dcery. Mezi pozvanými byl též Michal i jeho bratr Matěj. Měli oba na statku výsostné postavení, protože patřili k nejlepším a nejspolehlivějším. Sesedli se u jednoho stolu. Z počátku se bavili o běžných věcech, ale pomalu přešla řeč na rodinu. Matěj se nezapomněl pochlubit, že s Magdalenou čekají dalšího potomka. Michala to zachmuřilo... jejich Josífek byl ve věku, kdy už jiné děti mají sourozence v povijanu. Matěj, netuše co se v bratrovi odehrává, se mu smál:
"Bratře... já už ti více pomoci nemohu... musíš se sám přičinit. Ale že máš doma krásného kudrnáčka, že?"
Michal jen vztekle skřípal zuby. Že by na tom všem opravdu něco bylo? Popíjel ještě s větší vervou. Sakra... přece ví, že jeho bratr je veselá kopa a nevidí si do huby... ale... ty kudrnaté vlásky... Žofie na Matýska byla vždycky milá...
Michalovi se honily myšlenky hlavou jako splašené. Házel do sebe jedno pivo za druhým. A s každým dalším korbelem se v něm hromadilo stále více vzteku. Večer byl již pěkně namol a vřelo to v něm jako v kotli. Po Matějovi házel zlé pohledy a mračil se na celý svět. Poslední kapkou byla Matějova slova:
"Měl bys jít raději domů... podívej se na sebe... v tomhle stavu těžko svoji ženu potěšíš. Koukni já... já jsem čilost sama... nebo že bych k vám zašel já?"
Michal po něm hodil prázdným korbelem. Oči měl podlité krví a vztekle z něj vylétlo:
"To by se ti líbilo... už tak jsem kvůli tobě všem jen pro smích... to ti nestačí? Já sám půjdu domů... co tady..."
Matěj věděl na co bratr naráží, došlo mu, že to tentokrát asi trochu přepískl. Snažil se ho uklidnit.
"Neblázni... Michale... víš že to myslím jen v žertu. Ale domů bys jít měl, už máš dost."
Michal ho opět probodl očima:
"Však já také jdu... a já už zjednám pořádek."
Klátivým krokem se vydal k domovu. Matěj se za ním chvíli díval, ale za nedlouho už se zase vesele bavil s ostatními. Michal dorazil domů zrovna ve chvíli, kdy Žofie ukládala synka ke spánku. Podíval se na ni a doslova se mu udělalo špatně, když viděl její šťastný výraz. Dalším bodnutím do srdce mu bylo synovo zažvatlání:
"Tata... tataa..."
Prolétlo mu myslí: jo... tata... tata ti sedí dole na statku, bastarde.
Už i Žofii došlo, že dnes je něco jinak. Jindy Michal beze slov ihned ulehnul, ale dnes stál mezi dveřmi a jeho oči byly plné zloby. Pohladila ještě jednou syna po vláscích a promluvila:
"Co se děje muži... jsi dnes nějaký divný."
"Divný? Já že jsem divný? Ty jsi divná... ty i ten spratek." Vylétlo z něj.
Než se stačila udiveně zeptat, co se děje, Začal Michal křičet. Jako by se v něm najednou něco uvolnilo a vše, co v sobě roky dusil, muselo najednou ven.
"Jaké to bylo... s bratříčkem! Poběhlice jedna... to ti nestačilo, co? Ještě mu ho neseš ukázat až pod nos, jak se mu synek podobá... a co já... na mě jsi zapomněla, co? Myslíš, že si donekonečna nechám od chlapů vysmívat... že se na děcko nezmůžu a že bratrovu pomoc potřebuju?"
Žofie byla při jeho slovech ohromena. Jako by to ani nebyl její muž. Jako by jeho ústy promlouval ďábel sám...
"Michale... muži můj... co to povídáš. Vždyť já nikdy neměla jiného muže, než tebe..."
Nenechal ji domluvit, jako by ji vůbec nevnímal. Přikročil vratce k postýlce a pohlédl na dítě, které vyděšeně povzlykávalo. Jak se mu vzlyky otřásala hlavička, třásly se mu i jeho krásné kučeravé vlásky. Ten nepatrný pohyb dětských vlásků vyvolal v Michalovi náhlou vlnu vzteku a zloby. Jasně mu vytanula na mysli bratrova věta o kudrnáčkovi...
Jako smyslu zbavený ztrhl ze syna peřinku a vytáhl jej prudce ven z postýlky. Smýkl s ním na zem a ještě stihl odhodit Žofii, která se mu snažila zabránit v jeho počínání. Nevnímal její pláč, ani nářek malého Josífka, který vůbec nechápe, co se to stalo s jeho jindy docela milým tatínkem. Bolela ho ručka, jak s ním otec smýkl. Dosud nepoznal jinou bolest, než matčin lehký plácanec na zadničku, když to přehnal se zlobením.
Michal se přestal ovládat docela. Znovu odrazil Žofii, která se zoufale snažila dostat k synkovi a popadl kloučka za vlasy. Vytáhl si ho k sobě a s nepříčetným pohledem mu začal tisknout hrdlo. Chlapeček chroptěl, sil mu ubývalo, ale otec nepovolil...
"Ty bastarde... kolik posměchu jsem už kvůli tobě musel snést... nechci tě víc ve svém životě."
Žofie se opět pokusila vytrhnout syna z jeho sevření. Byla zoufalstvím celá bez sebe. On již ani nepřipomínal soudného člověka, oči mu zle plály. Odhodil napůl mrtvého synka a vrhl se na ni. Vší silou ji odhodil směrem ke stolu. Skácela se na zem jako podťatá, docházely jí síly. Přesto strach o synáčka jí nedovoloval omdlít. Znovu se pokusila vstát a znovu se setkala s tvrdým odporem svého milovaného muže. Milovaného...? V tuto chvíli to nebyl její Michal, nepoznávala ho.
Mezitím, co se těžce zvedala, přistoupil otec k již skoro nedýchajícímu synovi. Bez jakýchkoliv výčitek či soucitu dokonal své dílo zkázy. Z malého tělíčka vyprchaly i poslední zbytky života. Žofie v tu chvíli jen zalapala po dechu a bez hlesu poklesla na studenou zem. Stále ještě doufala, že je to vše jen zlý sen.
Michal se nekonečně dlouhou dobu díval na mrtvé tělo malého chlapce, který si ještě ráno vesele hrál se svými vyřezávanými zvířátky. Michalův zrak sklouzl na ona zvířátka. Sám mu je na jaře vyřezával... Podíval se znova na chlapcovy doširoka otevřené oči. Náhle mu vše došlo... a nejen to...
Ty oči... To jsou přece jeho oči, hnědé... Matěj má modré, stejně jako jeho děti. Michal stál jako opařený. Proč si toho nevšiml dřív...?
Pomalu se otočil směrem k Žofii. Ta jen tiše naříkala a odevzdaně upírala zrak na bezvládné tělíčko jejich synka. Michalovi se opět zatměl zrak. Jasně... to ona za to může... proč mu to neřekla dříve, jistě o těch očích věděla, ale klidně nechala všechny, ať se mu smějí...
Popošel k ní a pomalu sáhl na stůl pro nůž, kterým krájeli chléb.
Ona za to může... kvůli ní zabil vlastního syna... dopustila, aby se mu smáli...
Vůbec se nebránila, když jí probodl srdce... to už stejně nemělo pro koho tlouci. Přišlo mu, že sama se na ten nůž ještě více přitiskla.
Vytáhl nůž z nehybného těla a překvapeně zíral na rychle se zvětšující krvavou skvrnu. Odhodil vražedný nástroj a vyděšeně se podíval na své ruce... ruce vraha. Došlo mu, co se stalo, doteď to skoro ani nevnímal. Rozhlédl se po místnosti a ten pohled mu jen potvrdil, že to nebyl sen. Zoufale přiskočil k synově tělu a pokoušel se jej třesením přivést zpět k životu. Předem věděl, že je to nemožné, ale přesto se o to pokusil ještě několikrát. Bože... co se to s ním stalo... Poklesl v kolenou a rukama se chytil za vlasy.
"Nééé..." Vyjel mu ze rtů zoufalý výkřik. To přece nemohl být on... Už to nemůže vrátit zpět.
Namáhavě si stoupl a jeho pohled padl na dohasínající kamna. Bezmyšlenkovitě sňal ze zdi louč, strčil ji do skomírajících plamenů a počkal, až se rozhoří. Již neviděl jinou možnost. Musel to udělat i když věděl, že plameny nemohou očistit jeho duši.
Mezitím na statku přemýšlel Matěj nad tím, jak zle se zachoval k bratrovi. Měl výčitky svědomí a nakonec se rozhodl, že se spolu s kamarády zastaví v lese a pokusí se Michalovi společně omluvit jejich nemístné žerty. Již delší dobu měl dojem, že by to mohlo pomoci urovnat jejich vzájemné vztahy.
Vydali se tedy k Michalovu stavení čtyři - Matěj, Jan, Antonín a Ondřej. Vzali sebou láhev kořalky, na udobřenou. Měsíc svítil jako rybí oko, bylo dobře vidět na cestu. Jak se přibližovali k lesu, docházelo jim, že se něco děje. Z míst, kde se nacházela Michalova chaloupka, vycházela tlumená záře.
Přidali do kroku, podvědomě vycítili, že se stalo nějaké neštěstí. Matěje napadlo, že domek jeho bratra se stal obětí požáru a doufal, že se jeho příbuzným podařilo uniknout včas ze zkázy plamenů.
Když přišli na mýtinku, na které se stavení nacházelo, spatřili hrozný výjev. Dům byl už v jednom velkém plameni a všude kolem bylo slyšet praskání dřeva a hukot ohně. Najednou si všimli postavy stojící opodál. Matěj poznal svého bratra a hned k němu vykročil.
"Michale... kde je Žofie... a Josífek... Michale, slyšíš?!"
Michal se na něj podíval a v tom pohledu se zračilo veliké zoufalství. Udělal krok zpět od Matěje. Ten zopakoval svoji otázku. Ani nepostřehli, že ostatní muži se již dali do hašení požáru pomocí džberů, které si vzájemně podávali směrem od studny k hořícímu domu. Bylo to ale předem marné počínání.
Michal se stále díval na bratra a jediné co řekl, bylo:
"Ty za to můžeš... ty a tvé řeči... a ona také, nechala mě při tom... nechala vás se mi vysmívat." Pokynul směrem k ohni a dodal: " Teď už se mi nikdo smát nebude..."
Matěj k němu přistoupil a zatřásl jím: "Kde jsou... co je s nimi... Michale mluv proboha..."
Michal se tupě zasmál: "Tam jsou... oba... uškrtil jsem ho a ji... jsou mrtví... kvůli tobě..."
Nedořekl a vyškubl se bratrovi. Podíval se mu ještě jednou do očí a rozběhl se s obrovským křikem do plamenů. Nikdo mu v tom nedokázal zabránit. Chvíli po té, co jeho postava zmizela v ohni se s velikým hukotem a praskáním propadla střecha. Muži vzdali své marné snažení o uhašení plamenů.
Dům hořel až do rána, ještě odpoledne se stále vznášely proužky dýmu ze spáleniště. To již bylo všude kolem plno lidí z vesnice. Přispěchala také Magdalena a snažila se odvést Matěje od ohořelých zdí. Ten se však nenechal, jen němě koukal na místo, kde ještě včera stál dům jeho bratra. Hlavou mu zněla Michalova slova: "Ty za to můžeš... ty... ty... ty..."
Když se jí konečně povedlo dostat ho domů, byl již pozdní večer. Celá vesnice nemluvila o ničem jiném, než o velikém neštěstí, které se stalo. Ondřej, který jediný zaslechl rozhovor obou bratrů, byl středem pozornosti, takže během několika málo hodin bylo všem jasné, jak se to vše přibližně seběhlo a co bylo příčinou toho všeho.
Matěj od požáru nepromluvil s nikým ani slovo, stranil se i vlastní rodině. Dlouhé hodiny trávil na spáleništi. Všichni mysleli, že se z toho pominul na rozumu. Ani ne týden po neštěstí ho Magdalena našla oběšeného ve stodole. V jeho kapse našla strohý dopis na rozloučenou, nedokázal žít s vědomím, že jeho žertování bylo příčinou celé té tragické události.
Magdalena se i s dětmi odstěhovala neznámo kam a po čase celou tragédii připomínaly jen skromné pomníčky na místním hřbitově a ohořelé zdi, které jediné odolaly žáru plamenů. Dodnes se traduje, že se v těch místech za měsíčných nocích ozývá nářek nešťastné Žofie.
L. P. 2010 - BŘEZEN
Stojím na jarem se probouzející lesní mýtině a s pocitem bázně pozoruji staré rozpadající se zdivo. Je propletené bujnou zelení, které pranic nevadí, že roste na místě s tak pohnutým osudem. Jarní vánek mi pocuchává vlasy - také já mívala kdysi černé, zvlněné. Jako Matěj... a jako Josífek... dochází mi. Jen ty moje stihly zešedivět, ty jejich se toho nikdy nedočkaly.
Ne, nejsem jejich prapotomkem, nemám s tím rodem společného nic. Přesto mě tato nepatrná souvislost dojímá.
Stojím a nemám odvahu jít blíž. Tu nemá nikdo z lidí z okolí. Tato ruina je jediná, kde nenajdete památku na trempy či vandaly... nikomu se do těch zdí nechce vkročit, natož je zbořit. Proto tu chátrají v naprostém osamění.
Přemýšlím... v kterých místech asi stál Michal, než se vrhl do plamenů? Kde asi postával Matěj, když se chodil dívat na spáleniště? Mrazí mě z těch myšlenek. Co když stáli na stejném místě, co nyní já? Honem bezděky couvnu o krok dál a vzápětí mi dojde nesmyslnost mého počínání. Mohli přece stát kdekoli... ale také docela dobře opravdu přímo zde...
Znovu si v hlavě přehrávám zápisy ve staré kronice... také vyprávění dvou stařečků, kteří jsou přímými potomky Ondřeje - jediného svědka rozhovoru dvou bratrů, se kterými si tak krutě pohrál osud.
Nevím, jestli je mám odsoudit či politovat. Napadá mě, že kdyby si vše vysvětlili dřív... kdyby Matěj nebyl takový vtipálek... kdyby Michal nebyl žárlivec... kdyby bydleli ostatním víc na očích... kdyby... kdyby... kdyby....
Jenže nic už nedokáže vrátit čas a zastavit Matějova slova a Michalovu ruku...
####
Další z povídek z minula je tato:
Pod tíhou svědomí...
Pod starým dubem tulák sedí,
před sluncem oči přivírá.
V mysli své do minulosti hledí,
nad osudem svým přemítá...
-
Vidí vše jasně před očima, jako by se to stalo včera a ne před mnoha lety. Vzpomínky jsou kruté, ale víc než ony jej sužuje tíha vlastního svědomí. Jak jen mohl dopustit, aby ho přemohla zloba. Nebýt toho chvilkového zatmění mysli, mohl se jeho život ubírat úplně jiným směrem. Ano... sice by jej nějaký čas srdce bolelo, ale milosrdný čas by mu jistě pomohl zapomenout. Bohužel se stalo to, co se stalo a proto se musí toulat světem bez nároku na odpuštění. A zároveň bez nároku na lásku či lítost.
Cožpak už nevytrpěl dost? Ne, jeho čin se nedá vykoupit ničím. Ví to a ani nemá sílu s tím už dále kráčet životem.
Životem... Pane Bože, vždyť tohle ani žádný život není... Před tím se to tak dalo nazývat, ale nyní je to spíše přežívání. Ale může si za to sám, vždyť už jeho maminka říkávala:
"Každý svého štěstí strůjcem."
Trpce se usmál. Jinak to ani stejně už dávno neuměl. Nesmál se vlastně nikdy. Neměl k tomu důvod. Pouze ve chvílích, jako je tato, se jeho tváří mihl jakýsi náznak úsměvu, který by se ale spíše podobal úšklebku. Byl to výraz obsahující směsici pocitů, které v něm bojovaly. Nejvíce však převažovalo opovržení jeho samotného nad sebou.
-
Trpký úsměv "zdobí" jeho tváře,
jež vráskami jsou posety.
Cejch vraha nikdo neodpáře...
Budiž ty chvíle proklety!
-
Nechává spadnout únavou a bolestí ztěžklá víčka. Pomalu si snad potisící přehrává v hlavě dávnou událost, která navždy a nemilosrdně změnila jeho osud.
Po cestě zalité slunečními paprsky kráčí mladý muž. Na první pohled je na něm vidět, že je šťastný. Jde rázně a pohvizduje si do kroku. Pohání ho touha spatřit co nejdříve svoji vyvolenou. Ještě kousek a již vidí známé stavení. Jak je to vlastně dlouho, co ji naposledy tisknul v náručí? Nedokáže ty dny spočítat. Ale co... teď je konečně zpět a vynahradí si všechen ten čas. Konečně se mohou naplnit jejich sny o společné budoucnosti.
Přidal na tempu. Hlavou se mu honí spousta otázek. Nezapomněla na něj? Jak jej asi přivítá? Zůstala mu věrná tak, jako on jí?
Konečně... Už je u branky vedoucí k domku jeho milé. S tlukoucím srdcem bere za kliku a vchází na malý, ale udržovaný dvorek. Skrze otevřené okenice se ozývá veselý smích. Její smích.
Nadechne se a osmělí se zaklepat na dveře. Ty se po chvilce otevírají a mezi nimi stojí starší žena. S překvapením hledí na příchozího muže. Tomu neunikl záblesk úleku v tom pohledu. Ještě než stihne cokoli říct, žena zmateně vykoktá:
"Jane... ty... ale vždyť ty přece... Bože můj! Ty žiješ?"
Jan nechápe, co tím matka jeho milé myslí. Proč by nežil? Co se děje? Nervózně přešlápne na místě.
"Ehmm... žiju, proč bych nežil...? Jsem zpátky. Pustili mě, protože následky mého zranění mi už nedovolují dále zůstat v armádě. Ale naštěstí mohu konečně požádat o ruku vaší dcery. Dokáži se postarat nejen o ni, ale i rodinu, kterou s ní hodlám založit."
Žena bezděky udělá krok zpět a je vidět, že je značně zmatená. V tom se za jejími zády ozve:
"Maminko, kdopak k nám zavítal? Pozvi hosta dál, dnes je každý vítán, když máme tak šťastný den."
Ten hlas by poznal mezi tisíci... je to hlas jeho Barborky. Ale co to říká? Jaký šťastný den? Přece nemohla tušit, že se vrací zrovna dnes. Nikdo o tom nevěděl, jen on. Neměl to ani komu vzkázat. Rodiče mu zemřeli ještě před jeho nástupem na vojnu a jiné příbuzné také již neměl. A jí to záměrně nepsal, chtěl ji překvapit.
To už ale Barbora stojí vedle své matky a také s úžasem zírá na muže přede dveřmi. Po chvíli nekonečného ticha hlesne:
"Jane, co tu děláš? Psali přece... psali, že jsi mrtvý... Jane, já... Bože, co mám dělat?"
Matka ustoupí, aby nepřekážela těm dvěma v rozhovoru. Vlastně se jí ulevilo. Ať dcera sama vyřeší tuto situaci.
"Nepozveš mě dál, Barborko?" zeptá se potichu Jan. "Vidím, že jsi překvapená. A kdo psal, že jsem mrtev? Jak vidíš, nejsem... jsem živ a zdráv natolik, abychom mohli být konečně spolu. Tak, jak jsme si to slíbili před mým odchodem. Nebo mne již nemiluješ?"
Začal tušit, že se něco děje. Barbora byla bledá a nervózní. To se nedalo přehlédnout. Místo, aby jej pozvala dovnitř, rozplakala se.
"Janíčku... já... odpusť. Myslela jsem... psali od pluku, že nežiješ. Oplakala jsem tě... ale, víš, já... dnes... já, já..."
Pláč jí nedovoloval mluvit dál. Jan ji pohladil po ruce.
"Co se děje, lásko? Co se mi snažíš říci?"
Pojal strašlivé podezření. Určitě se muselo něco stát. Pohlédl jí zpříma do očí. Ona však uhnula pohledem a rozeštkala se ještě víc.
"Jane, já mám dnes zásnuby... Prosím tě, pochop mě. Myslela jsem, že jsi mrtvý. A já jsem mladá... Jane... rozumíš mi?"
Teprve nyní se odvážila opětovat jeho pohled. Zatrnulo jí, když viděla, jak na něj zapůsobila její slova. Zbledl, zavrávoral a zalapal po dechu.
Tak takhle to je... Už mu nepatří. Jak mohla... aha, myslela, že již nežije. To tedy dlouho netruchlila. Uvědomil si trpce. Odmítavým gestem zastavil její pokus o další vysvětlování. Nechce už víc slyšet, toto mu stačí. Bez jediného slova se odpotácí ven ze dvora a dál a dál. Nemá tu již co pohledávat, jeho vidina šťastného života se právě zhroutila kamsi do hlubin propasti jeho duše. Slyšel, jak za ním volá, ale ani se neotočil. Teprve když došel na kraj blízkého lesíka, přemohla ho slabost natolik, že poklesl u prvního stromu.
Bolest mu procházela snad každičkým kouskem jeho těla. Bezmocně zatínal pěsti a povolil uzdu lítosti a vzteku. Rozplakal se a bylo mu jedno, jestli jej někdo uvidí či uslyší. Na ničem mu v té chvíli už nezáleželo.
-
Brání se těm vzpomínkám,
ty jsou však neoblomné.
"Bože, dej ať nedejchám...
Bože, osvoboď mě..."
-
Zápasí s dechem a jeho ruce svírají trs trávy. Z očí se spouštějí slzy, stejně jako tehdy. I ten strom je týž... Jen on už není bez viny. Tehdy ještě byl. Vrátit tak čas. Změnil by tím něco? Ale ano, nebyl by nyní štvancem bez střechy nad hlavou. Své štěstí by třeba našel jinde. Pozdě je na všechny podobné myšlenky. Cítí, že jeho dny se chýlí ke konci. Cítí se den ode dne slabší. Snad se brzy dočká a najde vysvobození v podobě smrti. Jeho mrtvolu pak najdou někde v příkopu a nikdo nebude vědět, kým byl a co tížilo jeho svědomí.
Opět se jeho tvář stáhla úšklebkem. Došlo mu, že snad právě proto, že cítí blížící se konec, táhne jej to zpět. Sem, do míst, kde zažil kdysi nejen veliké štěstí, ale i nezměrná muka. Tady se zbavil práva nazývat se člověkem.
-
Svědomí nezná slitování,
vrací se stále častěji.
Marné je pozdní zpytování,
už nemá žádnou naději...
-
Znovu jej přepadá pocit strašné slabosti. Nemá sílu na nic. Ani na to, aby zastavil tok myšlenek, které se právě dnes rozhodly nedat mu pokoj. Nemilosrdně ho nutí přehrát si v hlavě i zbytek událostí...
Jak dlouho již se pořádně nevyspal ani nenajedl? Netuší a je mu to jedno. Nehodlá se zaobírat takovými věcmi. V hlavě má jen jedno jediné: Pomstít se...
Když není dopřáno jemu žít po boku milované ženy, ať to tedy není dopřáno nikomu! Už ví, co udělá a nic ho od tohoto rozhodnutí neodvrátí. A že zrovna Dohnalovi dala své srdce! Jemu, největšímu zbabělci z celé dědiny. Ani na vojnu ho nevzali! S ním by chtěla jít životem? Tak to tedy ne! To nedovolí.
Poháněn zlostí a nenávistí se blíží ke vsi. Dávno to má naplánované. Tady je keř, který mu poskytne úkryt. Zde v klidu počká na příležitost vyřídit věci podle svého. Rukou pevně stiskne ostrý nůž, jediný svůj majetek a památku na roky strávené u pluku. Netrpělivě upírá zrak k pěšině vedoucí od vesnice k lesu. Ví, že touto dobou je zamilovaný pár na cestě k němu. Je to jejich pravidelná nedělní procházka. A on toho hodlá využít. Čím dříve, tím lépe. Není důvod to odkládat. Dnes jim zkazí jejich štěstí tak, jako ho zkazili oni jemu.
Zatají se mu dech. Támhle jsou, již je nejen vidí, ale i slyší. Jako jed na něj působí Barbořin a Josefův smích. Oči se mu kalí nenávistí. Už jen pár metrů...
Teď! Teď je ta pravá chvíle! Vyráží ze svého úkrytu a beze slova využívá jejich překvapení. Proříznout Josefovo hrdlo mu trvalo jen pár vteřin. Ani to nečekal. Během mžiku svírá Barbořinu ruku. Ta se nezmůže ani na slovo. Dokonce ani nekřičí. Jen tiše vzlyká. Jan je jako zběsilý. Neváhá a nůž znovu okouší poddajnost lidské kůže. Šlo to tak rychle...
Sípavě dýchá a s uspokojením hledí na dvě bezvládná těla. Jeho pocit zadostiučinění ale kazí zjištění, že to bylo až moc snadné. Měl jim alespoň říci, proč to udělal. Ale co, to jim stejně bylo jistě jasné. Ale mohl Barboru více potrápit... No, na to už je pozdě. Mají to, co si zasloužili. Čekal, že se dostaví pocit radosti. Jenže ono nic. Naopak zjišťuje, že se mu začínají třást nejen ruce, ale i nohy. Co to? Tak to přece nemělo být. Měl by se smát. Odhodil nůž, který jako by ho pálil v dlani. Ještě jednou pohlédl na mrtvá těla. Před očima se mu zatmělo. "Co jsem to... "
Malátně se rozběhl k lesu. Ten tam je jeho klid. Právě se odsoudil k prokletí bez možnosti vrátit to zpět.
-
Proč jen se mu to vše nyní tak jasně vrací? Neumí si vybavit, co bylo před týdnem, ale tyto letité vzpomínky se mu převíjí před očima do posledního detailu, jako by ho od toho strašného činu dělily pouhé hodiny a ne celá desetiletí.
Cítí, jak jej zalívá studený pot. Pomalu se zvedá a vychází ze stínu lesa. Kráčí jako ve snách stejnou cestou, jako tehdy. Tamhle rostl ten keř. Teď už po něm není ani památky. Na místo něj tam vyrostl kamenný kříž a vedle něj lavička. Nemusí přemýšlet, proč tam ten kříž je. On to přeci dobře ví. Jen nechápe, proč ta lavička... Kdo by asi tak měl chuť usednout k odpočinku právě tady, na místě, kde zemřeli dva lidé.
Únavou už se sotva drží na nohou. Dva lidé... běží mu hlavou. Ano, dva lidé a on je ten, kdo to způsobil. Ta lavička... Právě na ní teď spočinulo jeho rozbolavělé tělo. Ta lavička... Náhle ho napadá: třeba je tu právě proto, abych na ni usedl já. Já...
Z posledních sil vyndavá obsah svých kapes a klade jej vedle sebe. Nůž... Jasně si vzpomíná, jak se pro něj tehdy s tlukoucím srdcem vracel. Jak jej každý den, třeba i několikrát, otíral v domnění, že tak z něj i ze sebe smaže alespoň část viny. A dopis... potrhaná, ušmudlaná obálka. Několikrát ho obrátil v rukou. Obsah znal nazpaměť. Však jej sám napsal. Pro koho ale? Ten dopis neměl adresáta. Ale přesto právě teď bylo načase vyndat jej položit na něj nablýskaný nůž.
Víc toho v kapsách neměl, to bylo vše. Ale i to málo ho kolikrát tížilo tak, jako by s sebou vláčel horu kamení. Oči jsou upřeny na tyto dvě věci. Dech se uklidňuje, srdce bije stále pomaleji.
-
Nalezne duše odpuštění?
Poslední výdech doznívá.
Nad obzorem západ rudý,
život jeho zhasíná...
-
Den na to jde po cestě mladý pár. Místo klidné procházky jej ale čeká nemilé překvapení. Jejich oblíbená lavička je obsazená. Otrhaný starý muž nejeví jedinou známku života. Dívka se tiskne ke svému milému, jenž otvírá třesoucí se rukou otrhanou obálku. Oči obou mladých lidí se opírají do zažloutlého listu papíru popsaného neohrabaným písmem.
Čtou s napětím a s děsem v očích. Právě se jim otevřel neskutečný příběh plný lásky i zloby. Příběh jednoho promarněného lidského života. Vlastně tří životů, jak jim dochází po přečtení. S bázní hledí střídavě na kamenný kříž a na neznámého mrtvého. Bezděky se obejmou. Jsou přes všechnu tu hrůzu šťastní. Jim naštěstí taková tragedie nehrozí.
Mladík ještě jednou pročítá jméno onoho muže uvedené v dopise. Kratina Jan...
Ve vesnici vládne pochmurná atmosféra. Na radnici se řeší, jak naložit s tělem mrtvého tuláka, který je se vší pravděpodobností nejen vrahem, ale zároveň rodákem. Zatím je jasné jen to, že mrtvý zde nemá žádné žijící příbuzné. Nakonec jej pohřbí bez obřadu za hřbitovní zdí. Na pohřbení na posvěcené půdě nemá nárok. Ani kříž mu nikdo nepostaví.
Za nějaký čas si na něj už nikdo ani nevzpomene. Jediné, co po něm zůstává, je dopis s jeho životním příběhem založený v místní kronice. A nůž. Nůž, kterého se málokdo odváží dotknout.
Poslední věty jeho dopisu zní:
Odpustí mi vůbec kdy někdo? Odpustí mi Bůh? Lidé? Já sám sobě odpustiti nemohu. Vzpomene si někdo, že jsem býval kdysi člověkem? Člověkem jménem: KRATINA JAN.
