Teď něco málo o mě... 
Jsem úplně obyčejná ženská s spoustou běžných radostí i starostí jako všichni. Touto cestou se vás pouze snažím oslovit a nabídnout to, co umím, co by vám třeba mohlo udělat radost či pomoci...
#####
Takový hóóódně volný životopis :)))
Z každé práce by se člověk měl umět radovat...
Toto mě napadlo, když jsme s dětmi probírali zaměstnání a vše s tím spojené. Začalo to synovým dotazem, proč se až po letech věnuji své původní profesi a jestli mě bavila má předchozí zaměstnání. Nakonec jsme si povídali dlouho a já mu děkuji, že mi nechtěně pomohl si v tomto udělat jakousi rekapitulaci.....
Jsem vyučená čalounice, ten obor jsem si vybrala sama a nelituji. Bohužel jsem opouštěla učiliště v době, kdy se státní podniky hroutily jeden po druhém a na mé řemeslo to mělo navíc ten dopad, že sehnat místo bylo nad lidské síly. Naštěstí jsem ještě stihla dva roky pracovat v nábytkářském průmyslu pod vedením starší paní, která mi stihla předat spoustu fíglů a rad, které dodnes využívám. Hřeje mě pocit, že jsem jí stihla za vše poděkovat, byl mezi námi velikánský věkový rozdíl, ale rozuměly jsme si spolu nádherně.
Když se tehdejší zaměstnavatel rozhodl propustit většinu zaměstnanců, vyřešil mé dilema, co dál, nástup na mateřskou dovolenou, která se s narozením druhého dítěte protáhla na sedm let. Syn nastoupil akorát do první třídy a dcera do školky. Na trhu práce se mezitím situace uklidnila, ale místo v mém oboru opět nedostupné. Pomohl bývalý kolega, který spolu s dalším bývalým kolegou vlastnil malou truhlářskou dílnu. Prý než si něco najdu podle svého...Z onoho "zatím" se vyklubalo krásných pět let. Ze začátku jsem tam byla jediná ženská mezi patnácti chlapy...Ale nemyslete si, že mě nějak zvlášť rozmazlovali...Parta byla super, ale pokud jsem chtěla slušný plat, musela jsem se naučit skoro vše, co uměli oni. Nakonec bych to s klidným svědomím mohla nazvat "druhý výučák".
Kluci nebyli žádní škrti, rádi mě zaučili do truhlařiny tak, že jsem zvládla i obsluhu strojů, včetně jejich nastavení či údržby. Bavilo mě to a dnes jsem díky tomu schopná využít tehdejší zkušenosti při opravách dřevěných částí nábytku, či si udělat poličky na míru a tak podobně. Pak ale přišel vstup do EU a s ním pohroma pro podnik. Zabývali jsme se totiž výrobou dřevěných střešních oken a najednou na trh vpadla lavina polských, levnějších. Kvalitou se český člověk jaksi nezabýval, tak už naše poctivá práce nebyla tak vyhledávána. Vyřešila jsem to tak, že jsem odešla sama, protože jsem viděla, že jim to vytrhne trn z paty, báli se mě o to požádat sami.
Navíc jsem už měla v plánu náhradní řešení. Moje maminka tou dobou pracovala již dvanáctou sezonu v lesním hospodářství a zdravotně na tom začínala být stále hůř. Chyběl jí ale odpracovat ještě rok, než mohla zažádat o odchod do předčasného důchodu. Rozhodla jsem se proto na tento její poslední rok nastoupit k ní, a trochu jí to tak usnadnit. Přece jen mě se těžké balíky stromků tahaly snáz a ona ušetřila spoustu sil. Za ta léta jí šlo sázení daleko rychleji, než mě, tak jsme si vlastně vypomáhaly navzájem. Než jsem vše natahala, ona měla osázený kus paseky a říkala, že kdyby se musela dřít s těmi stromky, tak neví jak by to zvládla. Ze začátku jsem myslela, že to v lese nevydržím, taková dřina...Obdivovala jsem mamku, jak vydržela tolik let tuhle lopotu. Povídá mi "Rozhlídni se kolem... už chápeš? Ten pohled ti přece musí odpovědět za mě."
Rozhlédla jsem se po lese zalitém slunečními paprsky. Pochopila jsem... Od toho okamžiku jsem tu dřinu začala mít ráda. Kdo nezažil, nepochopí...Je to jedna z mála prací, kde za sebou vidíte nádherné výsledky. A co víc...pokud ty stromky přežijí, ocení vaši práci ještě generace po vás...Přiznám se, že dodnes alespoň dvakrát do roka navštěvuji "své" stromečky a obdivuji, o kolik jsou zase k slunci blíž. Je to pocit, který bych přála každému. Ale ten rok utekl jako voda a bylo mi sděleno, že se současná společnost, u které jsme byly zaměstnány, rozpadá a ať si radši hledám něco nového, když už stejně maminka odchází nadobro.
Nedalo se tedy nic dělat, začala jsem shánět další místo...Měla jsem štěstí, v sousedním městečku přibírali do německé firmy nové lidi a u mě hrál do karet fakt, že jsem ovládala práci na strojích, potřebovali totiž někoho na vrtačku. Vydržela jsem tam skoro dva roky, práce to byla pěkná, ale jen do doby kdy se změnil přístup vedení a stal se z toho nekontrolovatelný Kocourkov... Nedalo se nic dělat, prostě to ztratilo jakoukoli perspektivu do budoucna. Musela jsem jednat rychle....Nemohla jsem si dovolit ztrácet čas na úřadě práce. Pomohla náhoda - můj bývalý muž mi dohodil kontakt na jednu z firem v okolí.
Nedávala jsem tomu moc nadějí, ale šla jsem tam... Byla to malá kovoobráběcí dílna a ke všemu majitel byl bratr mého kolegy z truhlárny. To pomohlol a po zjištění, že se nebojím práce na strojích, mě přijal. Práce mě bavila hned od začátku, žádná nudná sériovka, ale pěkně zakázková výroba... Když zjistili, že se vyznám v technické dokumentaci a ovládám práci s měřidly, začala jsem dostávat samostatné práce a k mé radosti i poměrně slušný plat. Ke všemu se ukázalo, že šéfův společník je velice pohledný a zábavný "starý" mládenec... Když to tak ve finále shrnu, z tohoto zaměstnání jsem si odnesla asi nejvíce. Kromě spousty nových dovedností jsem tam získala svého životního partnera, nejlepšího mužského pod sluncem... A také pár nových kamarádů, protože parta je tam sice malá, ale skvělá.
Když už vše vypadalo na nejlepší cestě, zasáhlo neštěstí. Babička ulehla a aby nemusela do nějakého pochybného, drahého zařízení daleko od nás, rozhodla jsem se oběhat si opatrovnictví a zůstala jsem s ní na plný úvazek doma. Bohužel srdíčko jí nedovolilo být tu s námi déle. Kdosi mi tehdy řekl: "stálo ti to za to, na ty dva měsíce? Takového běhání po úřadech a pro nic?"
Moje odpověď zní: "stálo...Stálo mi to za ten pocit, že jsem mohla být do poslední chvíle s ní a ona mezi námi...Stálo mi to za to, že jsme se s ní stihli rozloučit...Stálo mi to za to, že jsem její urnu ukládala s čistým svědomím, že do poslední chvíle věděla, že nám není na obtíž a že jsem jí dokázala splnit slib, že neumře někde v nemocnici...sama..."
Jenže i když v tu chvíli srdce bolelo, a bolí stále, život jde dál... Zbyla po ní prázdná místnost a pohled na ni mě donutil k dalšímu rozhodnutí. Z těch pár korun, které mi zbyly z opatrovnictví, jsem nakoupila to nejdůležitější na rozjezd firmy a s pocitem, že se za mne babička nesmí stydět ani v nebi, jsem se pustila do podnikání... Výsledky máte možnost sledovat sami, zde na mém webu.
Tak tohle vše jsme probírali s dětmi a nakonec jsem je snad přesvědčila, že ať člověk dělá cokoli, musí z toho umět vytěžit to nejlepší. Pak má pocit, že to nebylo zbytečné... Hlavně se člověk musí umět rozhodnout, váháním ještě nikdo nic nezískal, ani nedokázal. Je důležité se radovat z každé maličkosti, a ty maličkosti by měl člověk nejen umět přijímat, ale také dávat. Dětem přeji jen tu nejlepší budoucnost, ale snad z naší debaty pochopily, že bez vlastní vůle a přičinění to prostě nejde. Každý má život takový, nakolik je ochotný riskovat...
Samozřejmě s rozumem a rozvahou.
Dodatek 10.11.2013
Čalounickou dílnu jsem byla nucena k 17.7.2013 odhlásit z živnosti, protože zakázek bylo tak málo, že mě to dostalo do docela ošklivých dluhů.
Nad vodou mě podrželi plyšáci a drobné zakázky kolem hraček a šití všeho druhu. Proto jsem se rozhodla pustit se tímto směrem a zatím to vypadá, že by se konečně mohlo začít dařit...
Dodatek 2. 1. 2015
Již nějaký čas opět podnikám na ŽL, nápad s plyšáky se ukázal jako správná volba :)
Nejen, že práce je dostatek, ale přináší radost nejen mně, ale i mým zákazníkům...
Pokud se bojíte někdy něco podniknout jen proto, že vám okolí řekne :
"To je bláznivý nápad... to nemůže vyjít..."
Tak se nedejte odradit...
Ano, bála jsme se také... Ale neměla jsem co ztratit... a ono to vyšlo!
Tak mi držte palce... ;)
