DIXI Rallye show Líně - 20. 11. 2011
Dlouho jsem odolávala Danovu nenápadnému „nátlaku“ usadit se vedle něj do závodního auta. Vždy se našla nějaká ta výmluva, od nedostatku financí až po moje omleté:
„Nemám řidičák... Řekni si Áje nebo Lubošovi, ti to umí... Je to daleko..., auto má značky v depozitu...“
Jenže najednou se objevila možnost jet Dixi rallye show na letištním areálu v Líních. Moje výmluvy najednou byly na nic: Líně jsou za humny, startovné „za lidovku“, auto smí být i bez značek, Ája nemůže, jede s druhou Ájou a Lubošovi není už přes týden dobře kvůli problémům s kolenem...
„A řidičák nepotřebuješ!“ dodal Dan, jako ráznou tečku, za vodopádem výčtu mých důvodů, proč nemohu jet.
Ještě jsem pípla, že nemám „hadry“. No, opět jsem nepochodila, protože se na mně stihl spolčit s Lubošem, který se hned nabídl, že si můžu půjčit jeho kombinézu a zbytek se tam řešit nebude. Vybojovala jsem si alespoň to, že oficiálně se přihlásí coby spolujezdec Luboš, pomůže mi s rozpisem a ještě odjede alespoň první kolo (ze šesti celkových). Souhlasil on i Dan. Sice se mi trochu ulevilo, ale opravdu jen trochu...
Neměla jsem ani tak strach z rychlé jízdy, na tu jsem zvyklá i z obyčejných cest za nákupy... Vlastně závod vypadá paradoxně bezpečněji, protože tam snad odpadne strach z protijedoucích vozidel. Ale co když se někde „ztratím“ v rozpisu? Nebo se taky nemusím vejít do sedačky... (Hmm... vešla jsem se... další výmluva v háji...)
No, už nešlo couvnout. Auto bylo během týdne připraveno, vyzkoušeno, přihláška odeslaná...
V sobotu 19. 11. 2011 jsme brzy ráno vyrazili směrem na Horní Lukavici, kde přebývá závoďák v garáži u Danových rodičů. Ještě jsme chvilku museli počkat, až se dostaví David, Danův kamarád, který nám společně s Danovým tatínkem slíbil, že pomohou při dopravě závodní Škodověnky na místo určení. Počasí bylo víc než pěkné, což na zmíněný datum byl téměř zázrak. Doprava proběhla bez problémů, dokonce jsme byli v servisní zóně úplně první, takže jsme si mohli vybrat místo, jaké jsme chtěli. Takže pěkně poblíž záchodků... Před námi tam byli pouze majitelé stánku s občerstvením, kteří již pilně rozbalovali a vybalovali...
Rozloučili jsme se s Davidem a tatínkem a ještě než ti dva odjeli, už tu byla další posádka od nás: Luboš mladší se svými spolujezdci (na tomto závodě bylo dovoleno střídat spolujezdce a on tak chtěl klukům ze servisu poděkovat za celoroční podporu). Chyběly už jen obě Andrey. Luboš jel se svým obvyklým vozem a holky měly půjčené Saxo. Byly jedinou čistě dámskou posádkou přihlášenou mezi osmdesátiosmi vozy pánských či smíšených posádek. Dorazil i Luboš starší s vypůjčeným karavanem, který se nám měl stát na dva dny útočištěm před zimou.
Vybalili jsme společné zásoby a pohled na hodinky dával signál k tomu, abychom se přesunuly do nedaleké hospůdky, kde se konalo převzetí „itíků“ a takové ty administrativní záležitosti. Přijeli jsme tam trochu s předstihem, tak jsme si stihli dát česněčku na zahřátí. V servisu zůstal na stráži jen Ríša s naší Lucií, která nás na poslední chvíli přemluvila k tomu, abychom ji vzali s sebou, že se postará jak o mytí auta, tak o naše žaludky. No, bylo mi jasné už předem, že tak „žhavé“ to nebude, ale co... aspoň taky okusí něco nového, než jen ležet u televize nebo sedět u počítače.
Pomalu se začala tvořit fronta, tak jsme honem zaplatili a šli se zařadit, Luboš s Petrem hned za nás. A dobře jsme udělali... Páč v tu chvíli se nahrnulo tolik lidí, že kdybychom bývali zaváhali, stojíme tam ještě dnes...
Před námi byly asi dvě nebo tři posádky z Německa, teoreticky jsme se s nimi mohli sejít v červnu v Poesnecku, alespoň soudě dle jejich přihlašovacích údajů. (O naší návštěvě na německém Thuringen rally je zmínka v první části deníčků ze závodů). Když jsme přišli na řadu my, ulevil si jeden z pořadatelů:
„Konečně někdo, kdo zase mluví česky...“
Vládl mírný zmatek, takže jsme sice zaplatili startovné a převzali čísla spolu s ostatními nezbytnostmi, ale ani jeden z nás nepostřehl, že tam zůstala ležet karta na technickou kontrolu. To jsme zjistili až v servisu, takže Dan se projel do restaurace ještě jednou...
Já zatím pomohla udělat trochu pořádek v dovezených potravinách, lednička již chladila, tak co šlo, šup s tím do ní. Ríša a kluci již postavili stan, natáhli plachtu a vyndali vše potřebné, Lucka bojovala se strháváním starých polepů na autě. Nalepili jsme čísla a nastal čas k tréninkovým jízdám. Holky pořád zatím nikde... Hlavně kluci se báli, co je mohlo zdržet. Ne, že by o ně měli strach, ale Áji měly přivézt velký kastrol guláše, a to byl ten hlavní důvod obav...
Nasedli jsme do naší civilní feldy a vyrazili na trať. Cestou jsem mlčela a jen poslouchala vše, co Dan s Lubošem říkají a při tom jsem pořád nakukovala Lubošovi přes rameno. Hned mi bylo jasné, že je sice moc fajn, že mi pomůže s rozpisem alespoň jedné RZ, ale budu si to muset přepsat, abych to vůbec přečetla. Na konci prvního tréninkového průjezdu jsme potkaly holky, které konečně dorazily i s gulášem. Chtěly jet rovnou najíždět, ale Luboš je přesvědčil, že s ohledem na bezpečí té dobroty, kterou přivezly, bude lepší, když guláš napřed dají do karavanu a pak teprve vyjedou.
Poděkovala jsem Lubošovi za pomoc a jeli jsme, už sami, s Danem. No, přečíst některé věci po Lubovi, to bylo něco! Ještěže to nebylo už naostro... Pokud šlo o vzdálenosti a směr, to bylo bez problémů. Ale pak to začalo:
„Dane... co je to: popozdi, nebo co to tu vůbec napsal...“
„To je: probrzdi...“
„A co je tohle... a tohle...“
Pro jistotu jsem si vše přepisovala „do češtiny“ hned na místě, takže další kolo už bylo O. K. a mohli jsme si jet v klidu za ostatními a vyčkat, až se bude smět najíždět opačný směr. V servisu už se rozdávaly misky s gulášem, mysleli i na nás, takže to byl návrat z trati více než příjemný...
Technická kontrola dopadla dobře, jen nám bylo doporučeno udělat něco s přepadem z karburátoru, prý:
„Tak tam nějak přidělejte aspoň petku...“
Když petku, tak petku... Popohnali jsme Ríšu s Luckou, ať koukají rychle dopít načatou colu a nějak to tam přidrátujou. Přidělání zmíněné nádoby jim zabralo jen chvilku, horší už to bylo s jejím předchozím vyprázdněním. Se slovy:
„Si nestrhnem pajšl...“ vylili zbytek na trávu za dodávkou...
Druhý okruh jsem zvládla s Danovou pomocí zapsat sama a po pár zkušebních jízdách jsme mohli být konečně spokojeni. Vypadalo to, že když se druhý den nic nestane, mohlo by to klapnout. Den utekl jako voda, najeto měl už i Luboš mladší a holky také. Pomalu se také zaplňoval areál letiště, aut a stanů bylo v tu dobu už docela požehnaně, a to plno posádek hlásilo příjezd závoďáků až druhý den ráno.
Ze stánku od vedle se linula pronikavá vůně klobás a smaženého sýra, čemuž se nedalo odolat, zásoby – nezásoby. Za chvíli už jsme měli s Danem mastné pusy a spokojeně jsme se dali do hovoru se známými, kteří také neodolali a zašli si pro něco na zub.
Pomalu se odpoledne začalo přehoupávat k večeru a nastal tak čas k rozloučení. Zatímco ostatní zůstávali na noc v karavanu, my se raději přiklonili k možnosti přespat doma. Lucce se sice moc nechtělo, ale nakonec i ji jsme dostali do feldy a mohli vyjet. Domů jsme dorazili po tmě a než Dan roztopil kotel, já si v klidu přepsala rozpisy načisto, aby bylo na neděli vše v pořádku připraveno. Sešit jsme raději přihodili hned ke sbaleným helmám a kombinézám, protože ráno bude jistě kalup a nemusíme začínat tím, že se budeme vracet... Prý to přináší smůlu...
Ráno kalup opravdu byl... Ale nic jsme nezapomněli, takže plánovaný čas odjezdu z domova v 5:45 platil a byl také řádně dodržen. Krom Lucky s námi jel tentokrát i Tom, jako mechanik. Naštěstí se vyzná v autech nejen díky svému zvolenému oboru, ale i díky tomu, že ho to prostě baví. Počasí bylo o něco málo horší než předchozí den, ale vypadalo to, že nehrozí ani námraza, ani déšť, tak nebyl důvod k obavám. Za Řenčemi cosi přeběhlo přes cestu... kočka... a černá! No, já pověrčivá nejsem, ani Dan. Ale stejně zahlodal červíček: snad platí i druhá část pověry, že z leva do prava se to přeběhnutí neřeší...
Konečně jsme byli na místě. Osazenstvo karavanu akorát také vstávalo, tak jsme se připojili ke společné snídani. Teplý čaj s domácí bábovkou přišel vhod všem a konečně se začalo i rychleji rozednívat. Tom s Danem se pustili do výměny kol a kontroly motoru, Lucka oběhla okénka a kapotu hadrem. Auto hned vypadalo líp a byl na něj pěkný pohled. Snad vydrží poměrně náročnou trať, na které se mísila široká škála všech možných povrchů s různě náročnými zatáčkami. Čekalo nás šest rychlostek, tři v jednom směru dopoledne a tři v opačném směru odpoledne, všechny dvoukolové...
Hned ráno mi Luboš starší hlásil, že pojedu hned i tu první rz, co slíbil původně jet on. Jeho kulhání vypovídalo o tom, že vůbec nepřehání, když řekl, že jeho koleno je na tom ještě hůř, než včera. No, co se dalo dělat... Ale zase na druhou stranu... aspoň to budu mít pěkně v celku a nervozita odpadne o něco dříve, než bylo v plánu. Nervozita? Jak jsem nad tím tak přemýšlela, došlo mi, že žádná není... Jen jsem ale neuměla (a doteď neumím) vysvětlit, proč jsem byla tak klidná...
Naše číslo bylo 63. Luboš mladší vyfasoval 22 a holky 54. Což znamenalo, že nepojedeme zase tak moc daleko od sebe, takže když se začaly chystat k prvnímu startu Áji, Luboš už byl nejspíš na trati (ke startu nebylo moc vidět) a po nich pomalu přišla řada i na nás. Nacpala jsem se do kombinézy a přemýšlela, jak asi zvládnu v tomto oblečku absolvovat návštěvy kadibudky... Ono to snad nějak dopadne... prolétlo mi hlavou, protože na delší dumání nebyl čas.
Najednou to bylo tady. Stáli jsme na startu, před námi pan Valečko se startovním praporkem a než jsem stihla na cokoli pomyslet, vyrazili jsme... Docela mě překvapilo, že v tu chvíli mi to přišlo tak moc přirozené, necítila jsem žádný strach ani nervozitu. Četla jsem automaticky tak, jak mi velel rozpis a letmé pohledy na trať. Vnímala jsem čistou jízdu a dokonce jsem si to i patřičně užívala. Na to, že to byla rychlá záležitost a místy se četlo vlastně pořád, neztratila jsem se ani na moment a než by řekl člověk: „švec“, byli jsme v cíli. Podle Danova výrazu mi došlo, že to byla slušná práce... To nám potvrdily i následné vyvěšené výsledky: První rz jsme v naší třídě vyhráli a jesště byli na pěkném místě i v celkovém pořadí. Holky byly se svým Saxem o něco málo za námi, což nám dodalo elánu.
„Když to půjde takhle, tak to vidím dost dobře!“ řekl Dan a já ho trochu musela krotit:
„Až to budem číst po šesté erzetě, tak tomu uvěřím... Zatím máme jen první rundu.“
Zasmál se a nedělal si s mými připomínkami starosti. A to nám asi bylo osudným... Hned po prvním kole druhé rz se ozval při řazení divný zvuk a za chvíli to bylo jasné.
„Odešla trojka... to je v háji!“ pronesl Dan.
Dojeli jsme sice tak nějak v pohodě, ale jeho rozladění bylo znát.
„Odpískáme to! To se nespraví...“ pravil po vystoupení z auta.
Nepoznávala jsem ho. Tohle je ten chlap, kterého znám jako někoho, kdo se jen tak nevzdává? Tak to tedy ne! Popadla jsem ho za rukáv:
„Tak hele, viděl jsi sám, že i bez tý trojky to jde dát poměrně slušně. Chybí nám čtyři rychlostky. Nemáme co ztratit... Maximálně budem poslední ve třídě a když někdo odpadne, horší než čtvrtí být nemůžem. Podívej, co aut už teď má problémy a jedou...“
Moje rázná řeč pomohla. Nevzdáme to...
Třetí průjezd byl lepší, než jsme sami čekali. Řazení zlobilo, ale zas tak zlé to nebylo. Hůř na tom byl Luboš... opět prasklá poloosa. Jako vždy... Stihnul svézt alespoň Petra a Ríšu... Potkali jsme je ke konci druhé rz hned za první zatáčkou... Stihli ji sice vyměnit, ale po dojetí třetí to vzdali. Pro změnu selhaly brzdy a řazení. Zůstali jsme už jen my a holky...
Nám se lepila smůla na paty dál: Tom otevřel kapotu a povídá:
„To je divný, hele jak to tadyhle chčije. No, to snad ne... vždyť on prasknul svorník!“
Závada, která může potkat snad jen nás...
„To ta černá kočka ráno!“ rozlousknul tu záhadu Dan.
Zpražila jsem ho:
„Prd kočka! Blbej šroub... Půjde s tím jet?“
„Půjde, když seženem novej. V nejhorším pomůže drát...“
Sehnat vhodný šroub se ukázalo téměř nemožné. Tom s Danem oběhli přes půl servisu a všude pohořeli. Sehnali jsme sice stejně silný, ale krátký... Pomalu jsme se chystali k té drátenické fušeřině, když přišla Lucka, která doteď pomáhala jen hlídat malého Matěje.
„Pučte to sem, vám předvedu, jak se shání šrouby!“ řekla sebevědomě a odkvačila se vzorkem v podobě krátkého exempláře v ruce.
Za chvíli byla zpět a už z dálky hlásila na celé kolo:
„Je to vono?“
Dan k ní přiskočil a povídá:
„No, je! Kdes to sehnala? To ještě v pohodě stíháme!“
Lucka se spokojeně uculovala a zatímco kluci honem napravovali škodu, prozradila jim to:
„Sem šla k těm němcům támhle... Sem jim ukázala ten šroub a rukama jim vysvětlila, že chci takovej, ale delší. A voni ho měli. To je celý, no...“
Řekli jsme jí, že jak se do teď flákala, tak tímhle si spravila reputaci za oba dny... Pyšně odkráčela s fotoaparátem ke startu, prý abychom měli taky nějako tu fotku...
Stihli jsme to vážně jen tak tak. Zbývaly poslední tři rychlostní zkoušky. Snad bude konečně konec všem zádrhelů a povede se nám závod dojet alespoň se ctí, bez odstoupení. Snažili jsme se všichni tři... Dan, auto i já. Podmínky na trati se už mnohde změnily, tak jsem se snažila aktuálně doplňovat a měnit rozpis. Šlo to bez dopisování, trať už jsme měli „v oku“. Poslední kolo jel Dan naplno tak, že všechny psané vzdálenosti do sta metrů nemělo cenu číst. Stačilo jen sledovat trať před náma a včas hlásit jen směr a obtížnost. Konečně cíl...
Dojeli jsme... Až potom nám naplno došlo, že jediní od nás. Holky totiž musely odstoupit po předposlední rz. Po výměně zadního kola přímo vedle trati jim selhaly brzdy a ony musely dojet jen krokem „na světla“. Vlastně jsme je i zahlédli cestou, jen to vše docházelo z podvědomí do reálu až po té, co jsme naposledy sundali helmy a oddechli si, že je to za náma. Pomalu jsme začali balit, první odjel Luboš s dodávkou a druhý Luboš s karavanem. Po nich se chystaly i holky s doprovodem. Zůstali jsme jen my, protože náš „odvoz“ padl. Pomohl nám to vyřešit Milan, který dnes byl účasten pouze jen jako divák a fanoušek své ženy. Domluvil s kamarádem, že až odveze své auto, vrátí se na vyhlášení a poté pomůže odtáhnout na vozíku naši Škodověnku. Když bylo vše ujednáno, rozloučili jsme se i s Mildou a holkama a dobalili poslední zbytky.
Závoďáka jsme nechali prozatím stát u vrátnice při vjezdu do areálu a odjeli do již známé hospůdky, kde jsme měli počkat nejen na náhradní odvoz, ale i na vyhlášení. Nikdo z naší třídy nevypadl, tak aspoň uvidíme, jak dopadli ti druzí. Zbývající čas jsme proklábosili se známými, takže nuda rozhodně nehrozila. Jen Lucka se tvářila trochu nevrle, že nikoho nezná, tak nakonec odešla ven za klukama z Blovic, kteří čekali před budovou. Tomáš sice také nikoho neznal, ale za celý den si prvně mohl v klidu vychutnat pivo, tak mu to sezení zase tak moc nevadilo.
Když konečně nastal čas, kdy se ozval hlas ředitele závodu, všichni jako na povel stichli. To už byl na místě i náš sjednaný „odvoz“, ze kterého se vyklubal vítěz třetího místa ve třídě H3. Potlesk od nás byl o to vřelejší.
Začalo vyhlašování naší třídy, tedy H2...
„Třetí místo patří posádce číslo šedesát tři... „ znělo jakoby od někud z dálky k našim uším.
Podívali jsme se po sobě hodně nevěřícně. To už na nás ale pokyvovali ostatní u stolu a my slyšeli zbytek:
„Daniel Marič a Luboš Gešvinder...“
Došlo mi, že vlastně celý závod jedu pod Lubošovým jménem, jen na čestné prohlášení odevzdané před startem. To už pomalu kráčíme s Danem před osvětlené podium a ředitel vykuleně zírá na „Gešvindra“, tedy na mně... Koukne se ještě jednou do listin v ruce a trochu nejistě se ptá:
„A vy jste...?“
Představuji se tedy svým vlastním jménem a vysvětluju i naše důvody. Hlavně jsme nevěřili, že si půjdem pro pohár, tak jsme nechali jména tak, jak byla v přihlášce a vyplnili jen to čestné prohlášení.
Ředitel si oddechnul:
„Tak jsem to nepopletl já, oni se opravdu prohodili. Tak vám moc gratuluju a tady něco na památku na dnešní závod.“
Podal nám každému po poháru a ještě navíc vtisknul Danovi do druhé ruky láhev šampusu. Počkali jsme ještě, až k nám přibudou kolegové na druhém a prvním místě a po vzájemných gratulacích jsme se vrátili k našemu stolu, kde jsme přijímali gratulace nanovo.
Pro Dana možná věc tak nějak běžná, ale pro mě to bylo nové a před tolika lidma... brrrr... tu trému cítím ještě teď...
Mezitím se vrátila Lucka z venku a když se prodírala za našimi zády ke své židli, všimla si pohárů. (Ono jich u našeho stolu bylo vícero... holt člověk musí vědět, kam si sednout.) Zeptala se:
„Mami, čí to je?“
„Naše...“ zněla odpověď.
„To jako fakt? I ten šampus?“
„Jo... I ten šampus!“
„A to dostanu taky napít?“ sychrovala se naše dcerunka.
„Jo, ty i Tom. Však nebýt toho, jak jsi sehnala ten šroub a toho, jak si Tomáš všimnul pokaždý i těch nejmenších zádrhelů, tak kdo ví, jak to dopadlo. Navíc jako servisní tým jste se osvědčili, takže: díky!“
No, ale stejně Dan pořád přemýšlel a kalkuloval, že kdyby tohle a kdyby tamto... mohli jsme dopadnout líp. Snažila jsem se mu vysvětlit, že na to, že Škodovka přes dva roky stála, on taky a já jsem začátečník... do toho ten vypadlej kvalt a všechny ty zádrhele... tak je to vlastně skvělý výsledek. Třicátíšestí celkově a třetí ve třídě, to přece vážně není k zahození, když si člověk zpětně promítne, co vše nás potkalo za trable: Přišli jsme o „trojku“, v jedné rz jsme se točili v jisté (nezapomenutelné) zatáčce jak „žába v mixéru, jednou nám zatarasilo cestu odpadnuvší auto, a to nemluvím o těch, která byla odstavena sem tam podél trati a my je museli minout tak, aby nedošlo ke kolizi, což někdy znamenolo povolit nohu na plynu...
Z osmdesátiosmi přihlášených dojelo asi jen padesát jedna... (No, myslím, že ale nedorazili všichni, mám tušení, že někteří ani neodstartovali.)
Museli jsme se v půlce ceremoniálu omluvit a vyrazit k domovu. Nechtěli jsme totiž zdržovat ty, kteří se nabídli nám pomoci odvézt auto zpět do Lukavice. Navíc druhý den je pracovní a nás volá zaměstnání a škola...
Vše šlo ráz na ráz, auto bylo na plaťáku coby dup. Lucka se nabídla, že pojede s našimi pomocníky, aby jim udávala směr a konečně jsme vyjeli. Kolem už vládla tma a zima opět vystrčila o něco víc své drápky. Přesto nás něco uvnitř příjemně hřálo a nebylo to zrovna to teplé kafe vypité v hospodě...
Babička s dědou už nás čekali u vrátek a než Dan „ustájil“ našeho vítězného „oře“, stihla nám babička nejen přichystat plnou krabici buchet, ale i vyslechnout (společně s dědečkem) o tom, jak se nám dařilo.
Nebyl čas na delší povídání, rozloučili jsme se jak s naší „odtahovkou“, tak i s rodiči a vyrazili do poslední etapy – cesty domů...
Zatopeno sice ten den nebylo a večeři jsme vyřešili čajem podávaným k buchtám od maminky, ale když se pak „bouchlo“ vyhrané šampaňské, nikomu z nás ta trocha chladu nevadila. Byl za námi Danův a můj první společný závod odjetý nejen celý, ale i téměř vítězně. Zjistili jsme také, že nám to klape nejen v civilu, ale i v autě, kde se jeden spoléhá na druhého a jeden druhému musí bezmezně věřit. Navíc jsme skvěle fungovali i jako rodinný tým: rodiče a děti dohromady. Snad i toto vše mělo vliv na ten nečekaný úspěch...
Pořadatelům patří veliký dík, až na malé problémy s časomírou... SKVĚLÝ ZÁVOD!
