Rallysprint Kopná 14. 5. 2011
Zatímco značná část týmu dorazila na místo již ve čtvrtek večer, Dan a já jsme vyjížděli až v pátek ráno, něco po čtvrté hodině. Čekalo nás pět set kilometrů strávených v dodávce. Na nás záviselo téměř vše… Pokud bychom totiž nedojeli včas, všechny přípravy na závody by byly rázem zbytečné. Dodávka byla nacpaná k prasknutí kompletním vybavením a za námi nadskakoval “plaťák” se závodním autem.
Cesta ubíhala bez problémů (jaký to div - byl totiž pátek třináctého…) a my vzpomínali, že v tento den, přesně před třemi roky, jsme měli své první rande… Tehdy to bylo také v autě… Ale v našem. A navíc na krásném romantickém místě, v podhradí hradu Radyně… O romantice se tentokrát ale mluvit nedalo. Ač venku ještě panoval ranní chlad, koženková sedadla slavila vítězství nad našimi zadky… Proto jsme se modlili, ať už za sebou máme konečně průjezd Prahou a můžeme najít nějaké vhodné místo k menší zastávce. Ještěže v ten čas bývá provoz milosrdný… Konečně jsme mohli sjet na parkoviště u jedné benzínové pumpy. Jaká to slast pro zdřevěnělé údy a propocená pozadí.
Bylo ještě šero, ale příroda kolem se již probouzela ze spánku. A spolu s ní i řidiči kamionů, kterých bylo na odpočívadle vážně bezpočet. Trošku jsme jim záviděli jejich anatomicky tvarovaná sedadla. Ale zase… nás delší cesta “postihne” jen jednou za čas, zatímco oni jsou na nekonečných trasách denně. Takže jsme se shodli, že závist zajíme. Blížila se sedmá hodina, tak snídaně vážně bodla. V tomto je zase cestování výhodné. Vždyť kdypak se nám poštěstí mít k snídani řízky… Sice studené, pečené večer před cestou, ale s okurčičkou a čerstvým chlebem… ňamka…
Bylo na čase vyrazit, přece jen člověk nikdy neví, co se může kde nachomítnout, tak ať raději máme náskok. Provoz byl naštěstí stále dost mírný, takže místy jsme byli adepty na pokutu. Ale kdo zná dálnici z Prahy na Brno, tak je mu jasné, že rychlost jsme záhy velmi razantně (a ochotně) omezili… Jet po kolejích by snad bylo v tu chvíli lepší… Divím se, že to kola vydržela.
Ze Zlína do Slušovic už to byl jen kousek a naši mysl zaměstnalo hledání místní dostihové dráhy, kde byla servisní zóna. No, přiznám se - zabloudili jsme a dotyčné místo našli až na druhý pokus, a to jen díky tomu, že jsme zahlédli několik aut s malým číslem na předním skle - tréninkové vozy. Fikaně jsme zjistili, kam míří a vydali se za jedním z nich, jež mířilo směrem, kde jsme tušili cíl naší cesty. Ufff… povedlo se… Konečně jsme po pěti hodinách cesty mohli vylézt z kabiny, kde se už pomalu nedalo dýchat. Příjemný vánek a sluneční paprsky nám vynahradily celou tu dlouhou jízdu.
Rozhlíželi jsme se kolem, jestli tam nečeká někdo z těch, kteří dorazili již den předtím. Hmmm… nikde nikdo. Kde asi jsou, vždyť jsme je včas informovali. Naštěstí existují mobilní telefony, takže po necelých dvaceti minutách u nás zabrzdilo modré auto s částí týmu. Vyfasovali jsme nezbytnou samolepku na přední sklo dodávky, aby bylo jasné, že tu nejsme jen tak na výletě.
Po chvilce si nás všiml i vedoucí servisní zóny a po skouknutí naší SPZ-ky se zeptal, jestli jsme to my, kdo si u něj telefonicky zamluvil místo pro pět aut. Odkývali jsme mu to a on nás ochotně nasměroval na naše stanoviště. Sjeli jsme se závoďákem z “plaťáku” a trošku ho dali do pucu, aby na něj šlo nalepit jak startovní čísla, tak reklamní samolepky. Po té cestě byl chudák celý obalený prachem, pylem a muškami. Čekali jsme zároveň, kdy dorazí další servisní vozy od ostatních posádek z našeho kraje. Daly si na čas… Ale když dorazily, padlo rozhodnutí, že změníme plac… No, stěhování nebylo složité, jenže ona se ta situace po půlhoďce opakovala… Přišel za námi jeden z mechaniků od Honzy Sýkory, drbal se nesměle za uchem a pravil:
“Mě asi zaškrtíte, ale se zase stěhujem… Támhle dopředu… je tam plac akorát pro nás pět. Ale není to z mé hlavy, já jsem jenom spojka…”
No, co se dalo dělat… Naštěstí jsme měli vyndanou zatím jen plachtu pod auto, zbytek jsme se rozhodli vybalit až později. To kluci od Sýkory a od Vaška Kopáčka na tom byli hůř… Ze čtyř stanů už stihli dva postavit…
Když jsme se konečně ujistili, že další stěhování nehrozí, Pustili jsme se do vybalování i my. Stan stál během chvilky, závoďák byl nablýskán a my zjistili, že máme hlad… Zásoby z domova už byly ztrestány a týmový proviant byl zatím uschován v penzionu ve Vizovicích. Kluci byli na tréninkových jízdách, ostatní kdesi v luftě a na místě jen my čtyři, hlady šilhající. Opět nastala chvíle použít mobil a domluvit se, co dál. Naštěstí hlad se ozval i u zbytku osazenstva, takže jsem jen počkali, až dorazí k nám, domluvili se s klukama “od vedle”, aby nám sem tam hodili okem po našem “záhumenku” a mohli jsme vyjet. Mysleli jsme, že náš “předvoj” nás zavede někam poblíž, ale k našemu překvapení se oběd konal až ve Zlíně. První restaurace neprošla našimi nároky, ale druhý pokus, U Vinterů, již klapnul a my konečně mohli doplnit energii díky výtečným pokrmům místního kuchaře. Obsluha tam byla skvělá a obdivuju toho mladíka, který nejenže bravurně dokázal obsloužit naši různorodou společnost a všelijaká záludná přání, ale zároveň ochotně zodpovídal zvědavé dotazy jedné z našich kamarádek. Ona totiž s jejím mužem také vede restauraci, takže u ní zvítězil profesionální šotek a padaly dotazy na vše možné… Od toho, kde koupili dekorační květiny, jež vypadaly jako živé, až po dotaz na dodavatele výtečné, u nás neznámé, zmrzliny… Prostě tamní pikolík zaslouží metál! Málokdo by takovou palbu otázek vydržel…
Akorát jsme se chystali jet nazpět, když dorazila jedna z našich posádek vracející se z tréninku: Luboš junior s navigátorem Mildou. Prohodili jsme jen pár nezbytných organizačních vět a přenechali jim stůl. Do Slušovic jsme dorazili zároveň s dalším členem jiné posádky od nás: s Lubošem seniorem. Je na to označení sice háklivý, ale jak jinak ty dva mají organizátoři odlišit, že?
Čekalo nás pořádně ukotvit stan, protože vítr nevypadal moc dobře. Konečně byl čas na to, aby mechanici provedli nezbytnou kontrolu všeho v závodním voze. My ostatní užívali chvíle volna, které každý trávil po svém. Obě Andrey, spolu s Kristýnou, odfrčely na domluvenou projížďku na koních. Já se nabídla pohlídat tříletého Matěje a Fida (což je mini pes). Kluky ještě čekala technická přejímka vozu a drobné úpravy, ale i to se brzo zvládlo. Večer se přiblížil až moc rychle a mě s Danem ještě čekalo ubytování v penzionu. Ostatní toto měli již z krku…
Poprosili jsme tedy opět “sousedy” o hlídání našeho servisního místa, naskládali se do obou doprovodných osobních aut a vyjeli směr Vizovice - Penzion pod Zámkem. Penzionek to byl malý, nenápadný, ale útulný. Nám patřil dvoupokojový byteček s kuchyňkou. Pokoje byly po pěti osobách a na nás dva zbylo místo u mechaniků: Ríši a Zdenka a jezdce Luboše juniora. Ochotně nám ukázali, kde je koupelna a záchod a my ještě nakoukli vedle, kde byl ubytován zbytek týmu: navigátor Milan se ženou Andreou, patnáctiletou dcerou Kristýnou, synem Matějem, Lubošovo sestrou Andreou a psem Fidem. Společnost vážně všeho druhu i věku… Ale samí fajn lidičky, takže jsme se cítili… no, jako doma…
Než jsme stihli vybalit, Matěj zvládnul prolézt všechny postele v obou pokojích, takže nám ušetřil práci - rozestláno měli tím pádem všichni. Elán mu nechyběl ani při cestě na večeři. Milda, s Matějem za krkem, se zeptal jakýchsi domorodců vedoucích jízdní kola, kde se tu dá dobře najíst. No, nevím, podle čeho nás posoudili… Ale nasměrovali nás do jakéhosi podniku na konci obce, prý:
“Tak deset minut cesty…”
Hmmm, asi to soudili podle sebe - měli přece s sebou ta kola… Ale my šli pěšky. A to jistě o dost déle, než avizovaných deset minut…
Jenže přišel šok… ona to nebyla klasická restaurace, ale rybárna. Ryby z celé naší sestavy jím ale jen asi já… Navíc neprodávali ani cigarety, což bylo pro část party poměrně drsné zjištění. Dali jsme si tedy aspoň něco k pití, když už jsme tam tedy došli. Nejvíc se tam líbilo malému Máťovi, protože venku byl přímo ráj pro dětské návštěvníky. Trampolína, skvělá prolézačka, perfektně vybavené pískoviště… Ale co naplat… My měli hlad! Nezbylo nic jiného, než zase ťapat zpět do centra. Ještěže jsme díky intuici jednoho z nás na druhý pokus našli přesně to, co jsme hledali… Restauraci ležící jen kousíček od našeho penzionu (jen druhým směrem, než jsme šli původně). Na to, že bylo již téměř devět hodin večer, kuchař ochotně připravil deset večeří a personál byl natolik vstřícný, že tolerovali nejen Matějův elán, ale i Fidovu přítomnost. Dokonce i jemu donesl číšník sám od sebe něco na zub…
Naše slova upřímných díků a chvály zapůsobila jako kouzlo. Ač na druhý den měli nachystanou uzavřenou společnost - oslavu šedesátin jednoho místního pantáty, neváhali se s oslavencem telefonicky domluvit, že budeme vítáni opět na večeři i my. Ještě nám popřáli na druhý den hodně štěstí a rozloučili jsme se. Bylo na čase zalehnout, aby byli ráno všichni fit.
Ve sprše jsme se vystřídali v poměrně rychlém sledu, každý už se viděl pod dekou. Však značná část z nás, sotva lehla, tak usnula. Jen párek vytrvalců ještě chvíli poseděl v kuchyňce u kafíčka. Já si ho ráda odpustila, protože brzké vstávání, pětihodinová jízda dodávkou a hektické odpoledne se na mě (a nejen na mě) slušně podepsalo…
Ráno proběhla rychlá snídaně a přesun oběma auty do Slušovic. Cestou ještě dokoupit benzín do centrály, minerálky a nějaké ty pamlsky. U vjezdu do servisní zóny nás čekal zádrhel… Nikoho nenapadlo nalepit servisní samolepku na jeden z našich osobáků. Zůstala uvnitř dodávky, která ale byla tam… v areálu… Pořadatel se nejprve tvářil neoblomně a kluci se chystali vyrazit pro tu nálepku po svých. Ale pak se nad námi “vrátný” smiloval:
“Máte štěstí, že si vás všechny pamatuju… tak jeďte a dolepte si to tam.”
Pamatoval si nás díky tomu našemu stěhování z místa na místo, jež jsme absolvovali předešlý den. Chvála bohu za to…
No, a bylo to tady… Ještě poslední rychlá prohlídka, jestli se nic nezanedbalo, znovu nablýskat auto, připravit vše potřebné a popřát všem posádkám hodně štěstí. Trochu jsme záviděli těm, kteří si mohli tu atmosféru užívat v řadách diváků. Ale to už je úděl členů týmu… průběh závodů znáte jen z útržků hovoru, pořadí jen z monitoru starého notebooku, který imrvere stávkuje a zbytek až z videa shlédnutého v době, kdy už je dávno po všem…
Zase nám to ale vynahradilo sousedství našich stanů se servisy posádek slavných jmen. Honzu Sýkoru nepočítám, ten je “náš” (však jsme za něj přebírali i jejich poháry, když se rozhodli jet domů hned po skončení). Ale byla paráda sledovat sehraný tým Tondy Tlusťáka, bivakujícího hned naproti. Nebo popojít ve chvilkách volna o kousek dál a nechat se pobavit posádkou: Gondík - Brousek… Ti kluci musí mít křeč v obličeji… Já je neviděla celou dobu se zamračit, pořád se usmívali… No, nemá cenu jmenovat všechny, protože co závody - to stejná jména… Z našeho kraje chyběl jen Vašek Pech, jedoucí tou dobou jinde, ale nechyběl Valoušek, též náš známý. Chuděra… nedojel… No, to se stává… Třeba Lubovi juniorovi se to poslední dobou stávalo až moc často. Ale Zlínský kraj mu to vynahradil. (O tom se ještě dočtete).
Konečně se kluci chystají na start… Ještě perná chvilka nad stopkami, které se rozhodovaly, mají-li fungovat, či ne… Naštěstí se rozhodly, že tedy jo… No, a mohli jsme jim mávnout pro štěstí… Kolem utichl řev motorů, protože vše bylo již připraveno, první vozy byly dávno na trati a nastala chvíle ticha a pohody… Tedy, pohody… nevím, ale moc vhodné slovo to není. Protože ač panoval zdánlivý klid, obavy a strach smíšené s napětím ovládaly nás všechny, kteří jsme zůstali a čekali na návrat vozu z prvního průjezdu. Nakonec jsme zůstali jen Dan a já, ostatní se jeli podívat na jednu z Rz-tek. Naštěstí se vrátili včas, takže když přijeli naši kluci, už jsme je čekali v plném počtu. Třicet minut určených k výměně kol, umytí skel a nezbytných jiných úkonů, byl tak akorát, protože k tomu všemu se musely odvzdušnit brzdy a poladit pár věcí. No, bylo to jen tak tak… A znova ta nejistota… co brzdy? Vydrží? Jak to mysleli kluci tím, že blbne čtyřka? Kde vlastně nechali blinkr? Ani se nepochlubili… Jen prý se v jednom místě ztratili, páč se Mildovi slepily dva listy rozpisu k sobě… Ale jsou to kluci šikovní… dohnali to.
Stihli jsme připravit něco k zakousnutí a už tu jsou z druhého průjezdu… Brzdy zlobí nadále, řazení taky… Blinkr se vysvětlil - strom… Mezitím soused hlásí konec. Strom ne, nejsou troškaři… Naši kluci blinkr o strom, oni rovnou čumákem o barák.. Troškaři vážně tedy nejsou… Ale závody pro ně končí. Odváží si pohmožděné ruce a ramena sedřená od pásů… Jak moc se v duchu modlíme, aby naši kluci tentokrát dojeli… Vedou si zatím skvěle, stačí už jen nezazmatkovat a jet “na jistotu”. Obdiv patří i Vaškovi Kopáčkovi… vzdoruje své pověsti: auto je stále celé. Zázrak, velebnosti… Také posádky: Chepil - Gešvinder senior a Sýkora - Škardová si nevedou zle… Tak snad se nic nesemele…
Hlášení z přejezdů zní nadějně. Že by se štěstí přeci jen na naše kluky usmálo? Konečně jsou tu… přes všechny ty problémy je čeká pohár za třetí místo ve třídě. A Vašík dokonce první ve třídě! Honza s Martinou hned poháry tři… a Chepil s taťkou Gejšou druhé místo ve třídě. Díky internetu máme jistotu - potvrdili nám to i virtuálně. Tak šup, oběhnout autíčko s kýblem a houbou a frr na rampu. Tedy až na mě a na Dana. Ještě nám kluci pomohou sklidit celý servis do dodávky, než taky odfrčí k rampě, kde je defilé všech vozů, které dojely. No, a my dva pěkně posečkat, než milé auto propustí, abychom ho mohli zakurtovat na “plaťák”. Do té chvíle krásné počasí se rázem změnilo a spustil se déšť… Chvála Bohu, že jsme stihli vše spakovat za sucha… Ne všem se to povedlo a my na ty zmoklé bardy koukali ze sucha kabiny naší dodávky. Ale asi si nás to počasí nějak oblíbilo, či co, ale jako zázrakem přestalo pršet právě ve chvíli, kdy kluci přivezli závoďák k naložení. Louže nám nevadily, hlavně, že nezmoknem…
Ostatní odjeli do nedaleké Rakové do tamní Stodoly, kde mělo proběhnout vyhlášení a předání cen. Organizátoři využili toho, že byli přítomní již zmínění pánové: Gondík a Brousek… Takže ti se ujali modrování celé té slavnostní chvíle. My dorazili s Danem akorát včas, právě se na stupních vítězů vyjímali Vašek Kopáček se spolujezdcem a Luboš junior s Milanem. Luboš senior s kolegou již měli poháry před sebou na stole a Luboš mladší se na stupních objevil pak ještě v roli zástupce posádky: Sýkora - Škardová. Když jsme všechny ty poháry nacpali do kufru Felície, byl to zajímavý pohled…
Pohled na hodinky nám vyrazil dech… páni, osm večer pryč… Takže honem jsme naskákali do aut, rozloučili se s Andrejem Chepilem, který jel domů, páč je Brňák a vyrazili k našemu penzionu ve Vizovicích. Jenom zaparkovat tam s dodávkou, která byla prodloužená o vozík se závoďákem, to bylo něco… Ale zdařilo se, naházeli jsme věci na pokoje a hušky do “naší” restaurace. Už tam na nás čekali a hned se vyptávali, jak to dopadlo. Gratulace byly vřelé a vzájemné, protože, jak už jsem zmínila, konala se tam oslava narozenin. Oslavenec pronesl směrem k číšníkovi:
“Tož to sú tý tvoji kamarádi závodníci? Tož ať si sednou a nos jim tam!”
Takové srdečné přijetí jsme nečekali… na náš stůl se hned po várce gratulací snesla lavina domácích dobrot všeho druhu, harmonikář se přesunul na chvíli i k nám, popřát přišel osobně i kuchař… A hned po lavině dobrot nastala smršť v podobě štamprlí… Samé vynikající věci, od domácí slivovičky až po patnáctiletého “Jelínka”… Chutnalo všem, i zarytým pivařům. Společně jsme s místními nejen pojedli, ale i jsme si "zabékali" a v kole skočili… Krásný kontrast moravského a plzeňského dialektu neměl chybu…
Byl to nádherný večer, malý Matěj se také nenudil, protože se vzhlédl v tom, že směl pomáhat za barem. Takže byl důležitostí celý bez sebe, když roznášel brambůrky a limonády. Však také dal na rozloučenou paní šenkýřce pusu a s jejím kolegou si po chlapácku plácli a slíbili si, že kdyby oni někdy jeli k nám na západ Čech, musí se stavit u nich, v jejich restauraci. To jako na revanš…
Na pokoji jsme ještě rozložili přistýlku pro Luboše staršího, který se na poslední noc přesunul k nám a postupně jsme odpadali do duchen… Jen Ríša měl ještě hodně dlouho do noci záchvaty smíchu díky tomu, že se mu povedlo roztrhnout kalhoty tak, že už je nikdy nikdo nedokáže sešít do původního stavu… Ty jediné to nepřežily…
Ráno jsme já a Dan vstali už v šest, přece jen s dodávkou to déle trvá. Ostatní ještě spali. My už byli dávno v Plzni, když teprve dali vědět, že oni “už” jsou ve Vyškově…
Tak jsem zvědavá, co se semele příště… podle dosavadních hlášení nás čeká reprezentace naší vlasti v Německu. Takže: držte palce…
*****
Video k nahlédnutí:
http://www.youtube.com/watch?v=PuELXMObyCs&feature =player_embedded
zde jsou fotky z vyhlášení:
http://www.rallyfan.cz/fotogalerie.php?idgal=840
####
Thuringen rally - Německo, 2. - 4. 6. 2011
(Bohatá fotodokumentace k této akci je pod shodným názvem na:
http://zuzka1973.rajce.idnes.cz/Nemecko_2._-_4._6. _2011_-_Thuringen_rally_Poesneck/
Byl čtvrtek 2. Června a nás čekal několikadenní “výlet” do Německa. No, výlet vážně není to správné slovo, protože to bylo opět spíše “pracovně”, v servisním týmu Luboše - juniora.
Ráno se mimořádně nechvátalo, protože odjezd byl stanoven až na devátou hodinu dopolední, tak byl čas vše ještě jednou prohlédnout a překontrolovat. Jelo se třemi vozy, ale je jasné, že já s Danem jsme veleli opět dodávce, za níž se na přívěsném vozíku houpal závoďák. Tentokrát s námi v kabině jel ještě Petr, protože z nedostatku místa byl jasným vítězem - byl nejhubenější…
Naložili jsme tedy ještě honem proviant donesený manželkami a maminkami některých našich kolegů a vyrazili, protože dodávka potřebuje přece jen nějaký ten náskok před hbitými osobáky. Neujeli jsme ani pět kilometrů, když se ozval Danův mobil. Na displeji svítilo jméno Luboše - seniora. Co může chtít, před chvílí jsme spolu přece mluvili na dvoře před jejich dílnou…
“Hele, vraťte se, jste tu nechali gril… “
Dan se tvářil všelijak. Ono otáčet se s tak neforemným nákladem… Ale zvládli jsme to díky nedaleké benzínové pumpě a vrátili se pro ten nešťastný gril. Vyjeli jsme tedy nanovo, pokus číslo dva. Dan remcal skoro až k Plzni:
“Se ani nevyplatilo vracet se pro ten gril. To už by snad vyšlo líp koupit cestou novej!“
A tak pořád dokola, ale nechali jsme ho s Petrem být, když se vyremcá hned na začátku, zbytek cesty bude klid. A dobře jsme udělali, už za Plzní se Dan usmíval jako sluníčko, které se rozhodlo doprovázet nás z rodné vlasti až do sousedního Německa.
Naším cílem bylo město Poessneck, kde nás čekal 50. Ročník legendární Thuringen Rally. Jen tak na vysvětlenou: Naše dvě posádky (Gešvinder ml. + Rákovský a Roll + Gešvinder st.) byly dvě z dvaceti vybraných českých posádek, které naši amatérskou rally měly reprezentovat na tomto závodě. Evropská unie spolu s tamními pořadateli zajistila těmto dvaceti posádkám jak startovné, tak i bezplatné ubytování, stravování a zaplatili i část nákladů na dopravu. Na nás zbylo tedy jen zakoupení benzínu a jídla na cestu. Takže je jasné, že takováto příležitost se prostě neodmítá a je třeba jí řádně využít.
Cesta ubíhala rychle, však to zase nebylo nijak daleko, navíc převážná část trasy vedla po dálnici. Měli jsme sice vytisknutý “itík” včetně mapky, ale stejně jsme “zakufrovali” a dobrou hodinku ztratili. Ale to nás nerozházelo, stejně jsme podle zpráv po mobilu měli času dost a poslední jsme také nebyli. Třetí auto s Mildou a jeho rodinou se stále ještě nacházelo na území Čech.
Poessneck jsme našli pak už bez problémů, ale nastal jiný problém… Pořadatelé sice byli pečliví, značení pro posádky po městě bylo dobře viditelné, ale přesto jsme se opět ztratili. Pomohla náhoda: zahlédli jsme projíždět jeden z pořadatelských vozů, tak jsme se pustili za ním a dojeli před budovu, kde sídlilo ředitelství závodu. Teď další problém: ani jeden z nás tří neumíme německy… Ale co, Dan se jen tak nevzdal. Došel za jednou paní a rukama a nohama jí naznačil, že bychom rádi do servisní zóny. Paní nebyla žádné “béčko” a rukama a nohama mu odpověděla, že s námi vyšle jeden z jejich vozů, máme jet za ním. Padly oboustranné úlevné úsměvy a my se vydali za naším “předvojem”. Dovedl nás bravurně až k vjezdu do servisu a dokonce nám i zamával a popřál nám hodně štěstí. Pak už to byla jen otázka minutky, než jsme našli naše kamarády, kteří dorazili chvilku před námi a drželi místo.
Museli jsme uznat, že “flek” vybrali super. Nebyla tam nouze o trošku stínu, záchody hned přes cestu a ještě možnost připojit se na rozvod elektrického proudu. Paráda, aspoň nebudeme riskovat, že centrála opět vypoví službu, jako nám to předvedla na Kopné. Nezapomněla při tom tehdy na excelentní zvukové i kouřové efekty…
Sundali jsme závodní auto, strategicky zaparkovali dodávku a postavili stan. Ono těch úkonů je tedy daleko víc, než si můžete říct, že jste konečně vybaleni a připraveni… ale to by bylo na román… Ale tak nebo tak, prostě najednou bylo vše hotovo a my si mohli chvilku odpočinout a posilnit se. Mezitím dorazil i Michal Roll s mechanikem, jen Milda Rákovský stále nikde… No, tak naštěstí vše potřebné jsme měli, Shake down se měl jet stejně až v osm večer, tak nebyl důvod k panice. Kluci připravili aspoň auto, aby bylo na ten večer připraveno a nastala konečně chvíle, kdy jsme se mohli trochu rozhlédnout kolem. Zahlédli jsme plno známých jmen. Vedle nás bivakoval Tomek/Zeman, kousek dál zase Tomáš Klokočník a na rohu Petrlíček - junior. Přes cestu jsme zahlédli Trojanovi, Šlehofera a Kurku. Hned jsme se cítili jako doma, přece jen známé tváře nám dodaly jistotu, že kdyby něco, pořád je tu kolem plno známých. Češi se naštěstí drželi pohromadě všichni, včetně jedné slovenské posádky, takže nám ani nepřišlo, že jsme v zahraničí, odevšad byla slyšet čeština.
Konečně dorazil i zbytek od nás. Zdrželi se z podobného důvodu jako my - taky zabloudili. Ale s tím rozdílem, že my se ztratili v Německu a v Německu jsme se následně také chytili zpět správného směru, zatímco oni se ztratili v Německu a správný směr chytli zpět v Čechách… No, ale naštěstí to zvládli, dorazili včas a o to přece šlo. Času bylo najednou víc, než jsme doufali. Milda s rodinou toho využil k ubytování, protože s sebou měli opět malého Matýska, Týnu a nechyběl ani pes Fido. My ostatní jsme se rozhodli projít se po servisu a podívat se, s čím se kdo chystá na start. Šlo totiž o velkou amatérskou rally, kde na startu nechyběly ani lecjaké unikáty. Největším lákadlem (nejen pro diváky) byla avízovaná účast legendy Stiga Blomqvista ve stejně legendárním Audi quattro S1. Jde o kompletně zrekonstruovaný vůz, který pamatují spíše ti starší z vás.
Ríša s Petrem se dobrovolně nabídli hlídat základnu, aby ne… v základní výbavě totiž nechyběl soudek Gambrinusu… Však už ti dva měli zapnuté chlazení a mlsně čekali s kelímky v rukou, než se konečně podaří vyloudit ze soudku prvních pár kapek. No, a my tedy mohli v klidu vyrazit na obhlídku. Sice ještě chybělo plno účastníků, ale i tak už bylo na co koukat. Jedno měli ale společné všichni: auta se jen blýskala… Nikdo nechtěl svého miláčka představit jako šmudlu.
Obdivovali jsme nejen veterány a nové vozy, ale náš obdiv si zasloužila i eskadrona trabantů, jejichž majitelé kolem nich běhali se stejnou vážností, jako třeba Angličan Graham Coffey kolem svého Subaru, který již také dorazil. Jen Blomqvist pořád nikde… Že by to byla jen kachna?
Odpoledne uteklo dost rychle, přiblížil se čas připravit se na Shake down. Což je, laicky řečeno, taková exhibičně-cvičná jízda, ve které nejde o nic… Ale je to možnost zkusit si projet kousek trati a doladit detaily. Obě posádky se tedy nasoukaly do kombinéz a odjely na start, doprovod jsme jim dělali čtyři: Dan s Martinem a já s Renatou. Ostatní zůstali v servisu, však soudek s pivem už dávno nedělal cavyky a jídla tam bylo až moc, o což se rádi uvolili postarat ti ostatní. Navíc jejich úkolem bylo rozžhavit gril a připravit vše na večerní posezení.
Našli jsme si stanoviště u cíle Shake downu, kde byl veliký rybník a stín, takže nám nic nechybělo. Dorazili jsme akorát včas, protože sotva jsme zaparkovali, začala projíždět první auta. Místní pořadatelé se nestačili divit… Zatímco německé posádky se zdravily mezi sebou vlažně, my - Češi jsme dělali, jako bychom se viděli prvně v životě. Mávání a troubení nebralo konce.
Konečně projíždí první známý, Tomáš Klokočník. Zatroubí, zamává… projede zatáčku kolem rybníka a najednou bum! A stojí… Co to? Dan neváhá a běží k němu. Prasklý řemen. No, snad to dá “Klokan” do kupy a nebude muset závody odpískat. Vždyť jeho Lada je jedním z lákadel pořadatelů. Netrvá dlouho a přijíždí jej vyzvednout jeho tým. To už přijíždí naši kluci, Roll a Gešvindr st. Hlásí pohodu, auto šlape. Tak je jen upozorníme, že za zatáčkou je “chcíplej Klokan”, aby to do něj nenašili. A čekáme na Luboše juniora, který za chvilku taky přijíždí. Hned hlásí, že je třeba seštelovat předstih, což Martin s Danem během chvilky činí a frrrr… už jsou zase pryč. Mě to nedá, a ještě než Klokočníka naloží, dělám přes rybník pár fotek. (Doma zjišťujeme, že jsem byla jediná, koho to napadlo, tak má Tomáš v případě zájmu k dispozici jedinečné záběry jeho odpadnutí ještě před závodem.)
Z Shake downu jsme se vrátili až po desáté večer, auto vypadá, že by nemělo mít problémy. V servisu už panuje veselá nálada, gril nestíhá, soudek ještě “žije”. Připojili jsme se jen tak na chvíli. Čeká nás totiž ještě jedna věc: vyřídit ubytování. Sice máme adresu i čísla pokojů, ale klíče lze vyzvednout jen do jedenácti hodin, takže není času nazbyt. Uvolujeme se vyzvednout klíče nejen nám a klukům (Luboš ml., Petr, Ríša), ale i těm, kteří spí v jiném penzionu (Luboš st., Michal Roll s mechanikem a Menclovi - Martin s Renčou). No, vědět, jakou to dá fušku, tak si to oběhávali sami…
Naše pokoje jsme našli hned, bylo to v budově hned vedle ředitelství rally. Vyzvedli jsme klíče nám a klukům, hodili tam z auta naše i jejich věci a pokochali se nádherným interiérem. Bydlení zadara, ale se vším komfortem. Pokoje byly vážně super. No, a teď jak najít ten druhý penzion… Recepční v našem byla moc milá a ochotná. My neuměli slovo německy, ona zase neuměla ani slovo česky. Ale s úsměvem vzala mapu a podrobně ukázala, kam a kudy se máme dát. Našli jsme to za pět minut jedenáct… Recepční tam byl také skvělý. Takový roztomilý starší pán s evidentně slušnou sklerózou… Nemohl najít klíče, takže jsem nastoupila na řadu já:
“Ehmmm… sory, kdyby ste uhnul… “
Popošla jsem k nástěnce s klíči a podle listin našla ty dva správné. Recepční projevil přímo dětinskou radost:
“Gut, gut… danke!”
Odcházeli jsme s úsměvem na tváři a mávali starému pánovi tak dlouho, dokud jsme nezašli za roh. Do servisu jsme přijeli lehce po jedenácté, předali klíče, sezobli nabídnutý steak a klobásu a ještě chvilku jsme se snažili vysvětlit dotyčným osobám cestu, jak se dostanou do hajan. Bylo to paradoxně složitější, než když nám tu samou cestu popisovala ta recepční…
Před půlnocí jsme se nechali odvézt na ubikaci a chvilku po nás dorazili i kluci, což jsme poznali snadno - to když se z vedlejšího pokoje začal ozývat Ríšův nezaměnitelný smích… Usnuli jsme ani nevím jak, jen jsme se stihli tak nějak mechanicky osprchovat. Ráno se mělo vstávat na sedmou, takže to zase nebylo tak nejhorší…
*****
Ráno jsme vstali bez problémů. Dokonce ani kluky jsme nemuseli budit. Času bylo dost, takže jsme napřed zašli na snídani, byli jsme tam mezi prvními. Ostatní účastníci se začali scházet jen pár minut po nás. S radostí jsme uvítali, že podávaná káva není instantní, ale klasická. Čaj byl čerstvý - na objednání a netušili byste, že se při tom dá zažít i legrace…
Jeden z českých kolegů si čaj objednal. Po chvíli se vynořila servírka z kuchyně, v ruce šálek čaje a spustila:
“Tý… tý… tý…”
Pán nic… jen jeho kamarád pronesl:
“Co tady týtá? Co chce?”
Nevydržela jsem to a povídám:
“Ale vy jste si přece objednával čaj, to týtá na vás. On u nich je čaj tý…”
To už se oba smáli, a nejen oni. Smála se nakonec i ta “týtavá” servírka.
Ale ani u našeho stolu to neproběhlo bez zasmání, my se zase měli důvod smát ve chvíli, kdy jsme zjistili, že Dan si dal housku s marmeládou a na to salám… A pak že já mám chutě… Nevím, ale když jsem to viděla, přepadla mě poprvé nejistota: kdo z nás dvou je ten těhotný? To já bych přece měla mít chutě, ne on… Ale co, někde jsem četla, že tatínkové to někdy mívaj taky, tak holt se s tím musím smířit. Nahlas jsem raději neříkala nic, protože v tu dobu to ještě nebyla oficiální informace…
Po snídani jsme sjeli do místního Liedlu pro pečivo, protože v noci se snědlo k masu úplně všechno. Rovnou jsme koupili dárek pro syna, který přímo ten den, 3. Června, slavil osmnáctiny. Hned jsme odeslali i SMS s blahopřáním od všech, což našeho čerstvého dospěláka dojalo natolik, že nám i odepsal, což je vzácnost, kterou jsme náležitě ocenili tím, že jsme ještě přihodili do košíku nějakou tu drobnost navíc. Nezapomněli jsme samozřejmě ani na Lucku. Po chvilce jsme se dočkali a fronta u kasy zmizela.
Do servisu jsme sice dorazili mezi posledními, ale dnes vážně nebylo kam chvátat. Spěch měly jen posádky, které čekal den plný najíždění, psaní not a večer technická přejímka. My ostatní užívali poměrně poklidného dne. Jediná naše práce byla připravit závodní auto na noční jízdy na městském okruhu ulicemi Poessnecku, mít v pohotovosti připravenou baštu, kdyby někoho popadl hlad a hlídat “základnu”. Ríša s Petrem měli o volném čase jasno - vytáhli starou nafukovací matraci, zapnuli chlazení u soudku a víc jim nechybělo nic… Ale nuda je přece jen dostihla. Nebyli v tom ale sami… I začly se dít v okolí neobyčejné věci…
Napřed si kdosi “neznámý” pohrál se jmény posádky Roll a Gešvinder nalepenými na okénkách auta… Pachateli k tomu stačili nůžky a zbytky bílé lepenky. Tak vznikl z jedné strany auta: Troll a na druhé straně:Trotl (docílilo se toho dodání písmenka “T” a drobné úpravě písmenka “l”.
Pak další věc… jak zajistit, aby ty dvě “Tojtojky” naproti byly jen naše a nelezlo tam pořád tolik cizích lidí? Inu, to se rozhodl vyřešit Ríša s Petrem… Postačilo na obě budky nalepit nápisy: “Zavřeno” a “clossed” a jednu dokonce přelepit bezpečnostní páskou, ale tak, že se v místě otevírání dveří prořízla, aby zůstala kabinka funkční…
Ohlas to mělo ohromný. A výsledek taky. Jen málokdo si troufl porušit cedulky. A kdo je porušil, stejně se legračně ostražitě rozhlížel, než tam zalezl. Jen my tam chodili pěkně bez výčitek a s hlavou hrdě vztyčenou… Ještě jednu výhodu to přineslo: když jeli zřízenci “kadislužby” vyčistit obsah a dodat "hajzlpapír", smíchy se málem stali klienty jedné z těch budek. A pak, s mrknutím oka a spikleneckým úsměvem naším směrem, přistavěli ještě jednu “kadibudku”… Pak, že němci nerozumí srandě… Jeden ze zástupců toho národa se chvilku po poledni rozhodl započít před “našimi” budkami jakousi taneční kreaci… Asi se mu hodně chtělo…
“Main got… vas is das… ajajajaj…!!!” (To: ajajajaj jsme mu rozuměli víc než dobře).
Povídám mu:
“Vas is das? No, das ist takovej humor… šprechnzí?”
“Humor? Ja? Oh… danke…” vyhrkl s úlevou a zmizel v kabince.
Když vylezl, smál se a mával. A pak že se tu člověk bez znalosti jazyka nedomluví…
Odpoledne se konečně dostavil i všemi očekávaný Stig Blomqvist a spolu s ním dorazilo i ono legendární Audi… Za chvilku byl v obležení nejen štábů místních reportérů a novinářů, ale i všech zvědavců. My si takticky počkali, až se vše uklidní a teprve potom jsme popadli foťák a vydali se ten kousek, co nás dělil, však to bylo vážně jen pár kroků od našeho stanu…
Audina zářila a voněla už z dálky novotou a čistotou. Kam se hrabou fotky, vidět ten zázrak na vlastní oči, osahat si ho zvenčí i zevnitř… to byl zážitek. Samozřejmě, že můj fotoaparát nezahálel… Pan Blomqvist je moc milý a příjemný pán, ochotně nejen dal autogram, ale i zapózoval spolu se svojí manželkou. Nikdo by mu nehádal jeho věk. Na naši prosbu dokonce přikázal i kapotu zdvihnout, abychom se mohli pokochat pohledem na nablýskaný motor a nevadilo mu ani to, že naše zvědavost se projevovala nejen očima, ale hlavně rukama…
Naštěstí s ním jsme mohli mluvit anglicky, takže jsme mu popřáli hodně štěstí a on skromně odvětil:
“Děkuji, také já vám přeji hodně štěstí.”
Stiskl nám ruce, připojil milý úsměv a už se zase musel věnovat dalšímu příchozímu. Ten zaujal i nás… Byl to starší pán, který si k podpisu přinesl ohromný štos samolepek snad ze všech závodů, co kdy Stig jel… Ta sbírka byla úctyhodná a měla jistě cenu obrovskou, a to nejen finanční, ale hlavně tu lidskou… srdeční, jak by řekla moje babička. Však Pan Blomqvist měl docela co dělat s dojetím, když to viděl. Pravil, že to nemá ani on… A pán mu řekl něco v tom smyslu, že by mu dal cokoli, ale ne tuto sbírku…
Museli jsem ale zase zpět k našim stanům. Přiblížil se čas odvézt auta na technickou. No, kluci tam už byli, tak jen rychle vše ještě jednou pro jistotu prohlédnout a můžou jet. Když opadl jimi zvířený prach, napadla mě otázka, kterou jsem také ihned deklamovala nahlas:
“Hele, kluci, sundali jste jim ty nálepky?”
“Jaký nálepky, Zuzko? Vždyť tam měli jen ty povinný reklamy…”
“No, ty nemyslim. Myslim toho Trolla a Trotla…”
“Ne… jeli i s tím…” zněla odpověď…
No, dobrý… byli jsme docela napnutí, s jakou náladou se vrátí… Navíc nám stále vrtalo hlavou, kdo byl tím vtipálkem, protože na 100% jsme byli svědky toho, že Ríša s Petrem mají na svědomí pouze ty kadibudky.
Posádka Luboš ml. s Mildou přijeli v pohodě, jen si mají přelepit čísla z oken na dveře. Kluci je totiž aktivně nalepili “po česku”. Ale to byl detail, velice rychle napravitelný. Horší to bylo s druhou posádkou… No, prošli, to ano… Ale uřízli si tam kus ostudy s těmi jmény. Michal se napřed rozčiloval, ale pak jen mávnul rukou:
“Mě je to vlastně fuk! Když se to totiž přečte obojí rychle po sobě, naštvanej by měl bejt hlavně Gejša… Já ne…”
A víc se tím nezabýval. Jen jsme ho museli několikrát ujistit, že my v tom výjimečně prsty nemáme. Na druhou stranu: co s tím jeho jménem čekal… to k tomu doslova svádělo…
Viník se nakonec našel: k tomuto “teroristickému” činu se přihlásil Klokočníkův malý syn. No, malý zas tak ne, ale přece jen ho zachránilo to, že je ještě ve věku, kdy se nazývá dítětem… U “Klokanů” vládla konečně už veselejší nálada, poruchu se dařilo odstraňovat, takže vše vypadalo tak, že na startu závodu přece jen nebudou chybět.
Něco málo před desátou hodinou večer nastal cvrkot. První auta se začala řadit na startu. Čekaly je noční jízdy, však už všichni byli vybaveni přídavnými světly, což je vždy efektivní podívaná, hlavně pro diváky. A těch tam bylo bezpočet… Byli všude, kam oko dohlédlo. Dokonce na třímetrové odhlučňovaní stěně se jich tísnilo na desítky, ne-li více… Vydrápali se tam pomocí žebříků, přilehlých stromů, po lanech. Němci jsou úplně stejní, jako Češi, taky si s sebou do těch výšin vzali zásoby lahvového piva a batůžky s jídlem. Takže národnost v tu chvíli šlo rozpoznat jen tehdy, když dotyčný promluvil.
Nám se povedlo najít dost dobré místo, takže jsme si v klidu vychutnali první průjezdy, zvlášť Stigovo Audi mělo veliký ohlas. Však to bylo oprávněně. Ladná a čistá jízda, k tomu světelné efekty, nezaměnitelný zvuk a dozvuky mezi městskou zástavbou… nemělo to chybu. Jenže škoda, víc už jsme se dívat nemohli, museli jsme jít vypravit taky naše posádky. Ty už byly připravené a za chvilku se také vydaly směrem ke startu.
Roll s Gejšou starším jeli bez problémů. Ale na juniora s Mildou si zasedla smůla. Při jednom z průjezdů vzali obrubník a museli měnit kolo, aby dojeli. Dojeli… ale poslední, což značí penalizaci pro zítřejší závod. No, co se dá dělat. Snad už se nic nestane…
V servisu jsme jim ještě vyměnili kola na zítřek, protože ráno moc času nebude. Naší pozornosti neušel ani obrovský ohňostroj, který byl vidět určitě hodně daleko. Ale pak už jsme sbalili věci do dodávky a vyrazili na pokoje. Byla skoro půl třetí v noci, tak abychom se aspoň pár hodin stihli prospat. Potřebovali jsme to všichni jako sůl.
*****
V sobotu ráno byla většina z nás jako po bitvě. Naštěstí sluníčko nás rychle probralo. Na snídani nezbyl čas, hlavně ať jsme včas na místě, start byl v rozpisu na sedmou hodinu, takže to byl docela blázinec, ale zvládlo se to. První jsem vyrazila do servisu já s Petrem a než dokodrcali ostatní, Petr vybalil věci a já připravila kafe a snídani. Poukázky od pořadatelů jsme zatím neutratili, muselo se dojíst jídlo z domova. Nikomu to nevadilo, protože šlo o domácí řezy a bábovku, které pak zmizely rychlostí blesku.
RZ-tky byly dlouhé, na to z českých závodů nejsme zvyklí. Ale podle posádek to bylo fajn svezení a poměrně slušný povrch, takže jsme se rozhodli jim věřit.
Hned po prvním průjezdu bylo jasné, že včerejší juniorův náraz do obrubníku nezůstal bez následků. Čím dál víc zlobilo řízení, místy prý se auto stávalo zcela neovladatelné. Roll měl zatím štěstí. Po prvním servisu jsme ještě věřili, že kluci tak nějak dojedou… Čekání je nekonečné… první posádky odpadají, Češi i Němci. Tu prasklá poloosa, jinde zase prasklá hlava a jiné pohromy. Klokočník signalizuje palec dolů. Je to jasné, končí taky. Zase ten řemen… Volá junior:
“Odpískali jsme to, jedem k vám. Nedá se to.”
Za chvilku jsou v servisu, mají pravdu… Příští pauza je sice dlouhá, ale tohle se spravit nedá. Řízení je na padrť a celé to měnit, to by se nestihlo. Kolem projíždí další česká posádka s palcem dolů… Po ní německá a další Češi… Kurňa, to je úmrtnost…
Přijíždí Roll s Gejšou starším. Dan jen hlesne:
“Ty vole, voni nemaj světlo… někde ryli, hele, jak jim to visí…”
No, viselo… Když se nepovedlo pomoct jedné posádce, zkusíme to ještě s druhou. Martin je klempíř, takže okamžitě bere část prací pod své velení. Motor mají na starosti mechanici a já s Renčou se aspoň snažíme být po ruce a naše asistence se podobá té na operačních sálech… Ono i to auto v tu chvíli připomínalo spíš pacienta na ÁRU, než závodní vůz… Ale to vem čert, teď hlavně toho pacienta neztratit…
Kolem projíždí Kurka… Přední sklo vysypané, ten šel snad přes střechu… Prvně si odpustil při průjezdu kolem nás jeho oblíbené gesto… Říkám klukům:
“Tak tomu klempíř stačit nebude… tam je to i na sklenáře…”
Martin se ptá:
“Ukazoval zase, že jsme jedničky?”
“Ne… tentokrát si to odpustil… asi mu není do zpěvu.”
A nebylo do zpěvu ani nám. Milda s juniorem se automaticky přidali k nám. Společně jsme docílili toho, že auto tak nějak už zase bylo schopné jet… A taky jelo…
Jenže ne dlouho. Stačilo škobrtnout o výmol a poloosa nevydržela. Takže - taky konec. Šlo to rychle a další posádky odpadávaly jako mouchy po dešti. (Až doma jsme se dozvěděli, že několik Čechů přece jen dojelo a dokonce i se slušným umístěním.)
Nezbývá nic jiného, než polknout slinu zklamání a začít balit. Proběhlo to v tichosti a docela rychle. Konečně přišly na řadu poukázky od EU… Začal nájezd na stánky s občerstvením. Nad kusem masa opadl smutek a je zase veselo. Kluci oplakali prázdné bříško soudku z domova, ale brzo truchlení zanechali a část poukázek padlo na koštování německého piva. Já neodolala zmrzlině, měli borůvkovou a stráááášně moc dobrou… Dorazila jsem se langošem a sotva jsem funěla. Kluci neee… ti si dávali do nosu jak se patří.
Po skupinkách jsme se jezdili do penzionu vysprchovat, sbalit a vrátit klíče. Poslední posezení v servisu, než se sejdou všichni. První odjíždí Michal s mechanikem, pak mi - Dan, já, Petr. Každý odjezd komentuje junior tím, že:
“Bacha na ten sloup, ať ho nenaberete!”
Nenabral ho nikdo. Až junior sám, osobně… To se ale dozvíme až doma, po příjezdu na dvůr a na dílnu.
Do neděle zůstává jen Milda s rodinou. Oni jediní mají ubytování placené, takže je jasné, že by byla blbost to nechat propadnout, zvlášť, když jsou tu komplet celá rodina. My ostatní zamířili domů…
Ještrě pár fotek z dálnice a za hranicemi telefonát domů. Pak už šlo vše rychle… Dorazili jsme domů kolem desáté večer, takže jsme vybalili jen zbytek jídla a ničím jiným se nezdržovali.
Vlastní postel je vlastní postel… Přiznám se, že jsme vzdali i sprchu… Usnuli jsme tak rychle, že rychleji to snad už ani nejde…
Tak teď už je Thuringen rally jen vzpomínkou a my už zase čekáme, kam se vydáme příště… Zatím je to ve hvězdách… Ale určitě zase nebuda nuda! To je jasné předem…
####
