POSLEDNÍ SVÉHO DRUHU
Alena se procházela parkem a vůbec jí nevadil mrazivý chlad. V tuto roční dobu to nemohlo být stejně ani jinak. Chodila sem ráda už té doby, co se sem přistěhovala. Tedy ne sem, do parku, ale do tohoto města. Když spočítala v duchu, jak už to je dlouho, docela ji to překvapilo, protože si tu stejně připadala být stále cizí. A ono to bude už skoro pět roků.
Došla ke svému oblíbenému místu, kterým bylo velké jezírko, jenž bylo upravené tak, že ani v největších mrazech nezamrzalo. Jeho obyvateli byli už skoro dva roky dvě hodně zvláštní ryby. Nikdo, ani Alena, nedokázal určit, co to je vlastně za druh. Nedokázali to ani vědci, a tak se obě ryby staly navštěvovanou atrakcí. Alenu přitahovaly nějakou zvláštní silou, neuměla si to vysvětlit. Ze začátku sem chodila dvakrát až třikrát týdně, ale poslední rok už každé ráno, bez ohledu na počasí. Dokázala je pozorovat celé dlouhé hodiny a když nebyl nikdo na blízku, tak se často přistihla, že s nimi hovoří. Je jasné, že jí nikdy neodpověděly, ale ona měla stejně pocit, že jí rozumí.
Postupně jim vypověděla celý dosavadní průběh svého života a svěřovala se jim i se svými starostmi a problémy. Doslova ji fascinovalo, jak celou tu dobu, co na ně mluvila, upřeně hleděly obě ryby přímo na ni a pohnuly se teprve až se ona sama zvedla. Kolikrát ji napadlo, že si to jenom namlouvá, ale byla ráda, že je na světě aspoň někdo, kdo ji vyslechne a bez řečí. Kdyby to všechno povídala matce nebo kamarádce, tak by měly určitě plno připomínek k jejímu způsobu života. To už ale znala a tak snad právě proto se upnula na tyto dvě němé tváře. Ty jí alespoň nepředhazovaly to, že ve svém věku by měla mít doma manžela a nejméně dvě děti.
I tohle ráno stála u jezírka docela dlouho. Nezapomněla si rybám postěžovat, že stále nemůže najít práci a že možná přijde o byt. Opět ji němě pozorovaly a ona zase je. Už dávno si všimla, že hlavně ta větší jí pokaždé věnuje více pozornosti, než ta menší, která se chvílemi odtrhla od kraje vodní nádrže a pomalu kroužila těsně pod hladinou. Ale pak se zase vrátila zpět. Alena pokaždé obdivovala jejich zvláštní zbarvení a tvar ploutví. Už si půjčila hodně knih o rybách a taky na internetu prohlížela stránky s tou tématikou, ale nikde nenašla žádnou rybu, která by těmto dvěma byla aspoň trošku podobná. Znovu a znovu ji okouzlovala ta směs sytě modrých odstínů, zelenkavé lemování ploutví a hlavně veliké oči, které víc než rybí připomínaly spíše lidské.
Zima jí začala pronikat pod kabát. Co se dá dělat, únor je únor, a tak bude lépe jít domů, do tepla. Vždyť je asi jediná, kdo v tuhle denní dobu straší v tom mrazu venku.
"Tak ahoj, vy dvě," mávla rukou rybím kamarádům a už se pomalu otáčela k odchodu.
V tom se stalo něco nečekaného. Bylo to krátké, ale výsledek Alenu málem porazil. Větší z obou ryb podebrala tu malou ocasní ploutví a doslova ji vyhodila ven z nádrže. Co se dělo dál, bylo jako z nějakého sci-fi filmu:
Sotva se ryba dotkla sněhu, nestačila Alena valit oči. Protože přímo před ní se vyhozená ryba pomalu proměnila v malého chlapce. Ten zaúpěl a stulil se do klubíčka. Pak se rozplakal, ale tak nějak divně, Alena si všimla, že mu netečou slzy. Došlo jí, že lapá po dechu, ale než k němu přiskočila, trochu se srovnal. Alena nedokázala udělat nic jiného, než ho beze slova vzít do náruče. Kluk to byl asi tak pětiletý a z jeho úst se tiše ozvalo:
"Táta, táta!"
Pak se rozkašlal a znovu se rozbrečel. Alena pořád nevěděla, jestli se jí to všechno jen nezdá. V tom ji zaujal divný zvuk přicházející z nádrže. Podívala se tím směrem a znovu zalapala po dechu, protože ty zvuky vydávala větší ryba. Na první pohled bylo jasné, že se mohutnými odrazy snaží dostat taky ven, už měla o okraj jezírka rozedrané břicho i boky. Alena se jí na okamžik podívala do očí a málem upustila chlapečka na zem. V těch očích velké ryby totiž zahlédla bolest a prosbu. Bylo to k nerozeznání od lidského pohledu.
Konečně se vzpamatovala natolik, aby byla schopná pohybu. Automaticky sundala kabát, zabalila do něj chlapce a položila ho na zem. Vykročila k jezírku a pevně rozhodnutá vstoupila do ledové vody. Tělem jí projely tisíce jehliček, cítila, jak se začíná třást zimou, ale nepolevila. Nespouštěla oči z ryby, která jako by pochopila a připlula až k ní. Alena sebrala všechny síly, které jí zbývaly, podebrala mohutné rybí tělo, které jí pomohlo odrazem ocasu. Zdálo se jí to nekonečně dlouho, než se ryba rozplácla do sněhu vedle nádrže.
Alena pořád stála po pás v ledové vodě a s údivem koukala na břeh. Byl to ohromující pohled: Velká ryba se během chvilky po dotyku se zemí proměnila v muže, který těžce sípal a třásl se po celém těle. Jeho tělo bylo samý krvavý šrám a krev pomalu začínala zbarvovat i sněhovou pokrývku. Zatímco pořád ještě bojoval s dechem, natáhl ruku směrem k chlapci, který se vyprostil z Alenina kabátu a vrhl se k němu. Pořád plakal, ale už tak nějak jinak, už to znělo spíš jako úleva. Dokonce se na jeho tváři objevily i slzy. Také mužův dech se začínal srovnávat a s námahou se nadzdvihnul, aby mohl chlapečka obejmout.
Teprve potom se muž obrátil k Aleně, která konečně vylezla ven z jezírka a teď se tu klepala zimou. Chtěla něco říct, ale slova jako by se zasekla, ale v tom promluvil muž. Velice tichým a roztřeseným hlasem z něj vypadlo:
“Děkuju!”
Pořád při tom držel v náruči chlapce, který už mezitím přestal plakat a jen se třásl. Také Alena konečně pochopila, čeho se právě stala svědkem a začala jednat.
“Musíme rychle pryč, než někdo přijde. Rozumíte mi? Nikdo by nevěřil, co se stalo. Mám na parkovišti před parkem auto. Vezmu vás k sobě domů a tam musíme něco vymyslet. Honem, honem! Vemte si můj kabát, já vezmu malého a za chvilku jsme u mě.”
Muž se na ni vděčně podíval a pomalu se pokusil zdvihnout se ze země. Dvakrát u toho upadl, ale když si od něj Alena převzala chlapce, na třetí pokus se mu to povedlo. Bylo na něm vidět, že mu každý pohyb působí bolest, ale snažil se to zvládnout statečně. Hodil přes sebe nabízený kabát a Alena mezitím zabalila chlapečka do svého svetru, který byl jakž takž suchý. Byla jí taková zima, že sotva stála na nohou, ale když překonala první kroky, šlo to o poznání líp. Beze slova tahle zvláštní trojice, pod Aleniným vedením, vyrazila směrem ven z parku. Naštěstí nikoho nepotkali, byl na ně zvláštní pohled.
Auto naštěstí nebylo zamčené, Alena to dělala málokdy. Teď se jí to hodilo, protože zmrzlé prsty měly i tak problémy i při startování. Motor naskočil hned a auto se pomalu rozjelo k hlavní silnici. Posádka stále mlčela a stejně tak mlčky proběhlo vystupování a vstup do domu, kde Alena bydlela. Byt měla hned v přízemí a když vešli, byla v duchu ráda, že zapnula topení dnes už před svým odjezdem a ne jako jindy až po příchodu ze své pravidelné procházky parkem.
Pohotově napřed zabalila malého chlapce do teplé deky a položila ho na gauč. Kluk se udiveně a i trochu vyděšeně rozhlížel kolem sebe. Alena mezitím vyndala ze skříně nějaké oblečení, něco pro sebe a pak něco pro neznámého. Naštěstí nosila hodně pánských věcí, tak mu měla co nabídnout. Nabídla mu, že mu ošetří rány, ale on jen zavrtěl hlavou:
“Zatím ne, musím se nejdříve trochu vzpamatovat a taky vám musím hodně věcí povědět, jistě jste vyděšená ze všeho, co jste viděla. Zatím jsem vám vděčný za oblečení, ale sama by jste se měla převléci, je vám jistě zima. Mě a synovi zima moc nevadí, jsme zvyklí.”
Jeho hlas byl už jistější a už ne tak tichý. Alena přikývla a řekla:
“Máte pravdu, převlečeme se do suchého, já uvařím čaj. Tedy vlastně ani nevím, pijete čaj?”
“Ano”, usmál se muž. “Pijeme. Jen už si nepamatuju, jak vlastně chutná.”
Alena se odkráčela převléct do koupelny a když se vrátila, muž už byl také oblečený a seděl na gauči vedle syna, který mezitím usnul, jistě únavou. Alena řekla, že jde uvařit ten čaj a muž se nabídl, že půjde s ní. Souhlasila a šli společně do kuchyně. Muž se zvědavě rozhlížel kolem a sem tam jeho oči sklouzly na Alenu. Ta už měla zapnutou rychlovaznou konvici a připravovala hrnečky. Muž si odkašlal a řekl:
“Měl bych se vám konečně představit. Jmenuju se Magavin a syn také. Vím, že vy jste Alena. Pamatuji si všechno, co jste nám vyprávěla v tom parku. Víte, váš jazyk není náš rodný, ale máme takovou schopnost přizpůsobit se jakékoli řeči. A tu vaši jsme se naučili díky vám.”
Alena překvapeně odpověděla:
“Jak to díky mě? Tomu nerozumím.”
“No, vždyť vy jste byla jediná, komu jsme stáli za to, aby jste s námi mluvila. Nám k naučení řeči stačí ji poslouchat a z barvy slov poznáme brzo všechno ostatní potřebné ke zvládnutí toho či jiného jazyka. Neumím to vysvětlit.”
V tu chvíli byla voda na čaj vařená a tak se mohli i s hrnečky posadit zpátky do obývacího pokoje. Magavin zkontroloval syna, který tvrdě spal a zase se věnoval Aleně.
“Musím vám povědět celý náš příběh. Stejně vám to dlužím, když vy jste svůj vyprávěla nám. Jen nevím, jestli to pochopíte, co je pro nás normální, vám se může zdát neskutečné.”
Alena míchala svůj čaj a řekla:
“Magavine, myslím, že už jsem viděla ve vašem případě tolik, že už mě asi nemůžete víc překvapit. A váš příběh mě moc zajímá. Myslím, že je o mnoho zajímavější než ten můj. Ráda si ho poslechnu.”
Magavin se napil čaje a Alena sledovala, jak si jeho chuť doslova vychutnává. Dokonce u toho přivřel oči a ona si všimla, že nemá daleko k pláči. Nechala ho, až sám začne vyprávět. Zvědavost u ní byla rozjetá na plné obrátky. Kdyby jí tohle někdo říkal, nevěřila by tomu. Sama si do teď nebyla jistá, jestli to není jenom sen. Ale nebyl, to už jí došlo až dost silně.
Konečně Magavin odložil hrneček a začal tiše vyprávět:
“Vlastně ani netuším, odkud bych měl začít. Kdybych začal od úplného začátku, seděli bychom tu asi pěkně dlouho. Náš svět již neexistuje, zničili ho lidé. Jeho název jsme znali jen my, kteří jsme v něm žili. Neumím jej převést do vašeho jazyka, ale to není důležité. Důležité je, že ho máme v sobě, ve svém nitru. Ani vám přesně neumím popsat, kde se nacházel. Vy by jste to místo nejspíš nazvala místem pod dnem oceánu. Ano, tak nějak by se to dalo chápat, i když úplně přesné to zrovna není. Jen vás chci ujistit, že nepocházíme z Atlantidy, jak se kdysi někteří lidé mylně domnívali. Vlastně Atlantidu ani my neznáme, to jméno jsem zaslechl prvně až od lidí. Opravdu s ní nemáme nic společného.
Ale i to je teď už vedlejší. Nechci se trápit krutými vzpomínkami, ale vy si, Aleno, zasloužíte znát alespoň to nejdůležitější, aby jste pochopila, kdo jsme a co se stalo.
Náš svět byl nádherný, život tam se nedal přirovnat k ničemu tady u vás. Dlouhé věky o nás nikdo nevěděl, nebýt toho, že několik našinců skončilo v lidském zajetí. Máme schopnost proměnit se při kontaktu s vodou v ryby, což vám asi už stejně došlo. A při kontaktu s pevninou se někteří z nás dokáží proměnit v lidskou bytost. Ale v našem domácím prostředí jsme měli úplně odlišnou podobu, kterou na sebe ale nemůžeme vzít zde, takže se vám v ní ani nemohu představit. Vlastně je to asi tak lepší, možná bych vás spíš vyděsil. Ne však každý našeho druhu tu schopnost má. To už jsem vlastně říkal. Dokáží to jen ti z nás, kteří mají již krev promíchanou s lidskou krví.
Aby jste to pochopila, jen ti, kteří máme člověka v rodině, jak vy to zde nazýváte. Můj otec byl jedním z těch, kterým náš svět nestačil. Stále ho lákal ten váš, pozemský. Však už jeho otec byl míšencem obou druhů. Tak není ani divu, že i můj otec se ve své lidské podobě zamiloval do pozemské ženy. Já jsem výsledkem jejich lásky. Hned od ranného dětství mě otec zasvětil do toho, jak to s ním a se mnou je. Bylo těžké, aby nikdo nic nepoznal. Nesměl jsem se s ostatními dětmi oddávat vodním hrám a společnému koupání. Naštěstí dešťová voda nemá moc zpustit proměnu. Maminka vše věděla, ale statečně stála otci po boku.
On jednoho dne prohlásil, že by mi rád ukázal náš svět, ale ho napřed navštíví sám, aby věděl, jak to tam vypadá po té době, co byl pryč. Nikdy už se nevrátil.
Žili jsme s maminkou sami, ale zlá nemoc mi ji vzala, je to asi patnáct, dvacet vašich roků, u nás se čas měřil trochu jinak. Zůstal jsem sám a ani mi otec nestihl říct, kde a jak najdu jeho rodný svět. Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Šťastnou náhodou jsem při prohlížení otcových věcí našel kontakt na jednoho muže, který také pocházel odjinud, od nás. Nedalo mi moc práce ho vyhledat a on byl natolik hodný, že mě do našeho světa dovedl. Tam jsem se rychle přizpůsobil, geny zapracovaly a já tam žil dlouhých několik let. Bylo to nádherné místo plné, pro vás neskutečných, tvorů a věcí. Asi bych ten svět nikdy neopustil, nebýt té nešťastné chvíle, kdy jeden z nás, osobně jsem jej neznal, zradil celý náš druh. Prozradil lidem, kde náš svět leží a pak šlo vše ráz na ráz. Skončilo to katastroficky. Náš svět byl vypleněn a zničen, obyvatelé pobiti. Jen mě se povedlo zachránit si život. Přiznám se, že tak trochu lstí a jistou měrou pomohla náhoda.
Podařilo se mi totiž na palubě lodi, kam mě s některými ostatními naložili, v nestřežené chvíli uskutečnit proměnu. Asi vám teď budu připadat jako zbabělec, ale nedokázal jsem svým druhům pomoct. S hrozným pocitem bezmocnosti jsem byl svědkem jejich smrti. Nepřežil ani jediný. Nikdo si mě tenkrát ani nevšiml, brali mě jako bych byl jen vyplašený plavčík. Nikdo nepřišel na to, že nepatřím k posádce. “
Magavin musel své vyprávění přerušit, protože ho přemohl pláč. Alena na něj mlčky zírala a ani ona se neubránila slzám.
“Magavine, to je hrozné. Ale jak jste se ocitnul v našem parku. Tomu nerozumím. Jestli vás ale vyprávění unavilo, můžeme to nechat na jindy, až se vám trochu uleví.”
“To je v pořádku. Dopovím vám to, ale zkráceně, protože ty vzpomínky opravdu dost bolí.”
Alena ho chápala. Přesto však nad pochopením vítězila zvědavost. Ke všemu se v ní začaly ozývat obavy, co bude dál. Ne v jeho příběhu, ale v realitě. “
Magavin asi myslel na totéž, protože pronesl:
“Asi jsme vám právě připravili perné chvíle. Nebojte se, jen co se dáme se synem trochu do pořádku, zmizíme. Nemohu dopustit, aby jste měla kvůli nám nějaké nepříjemnosti.”
Alena zavrtěla hlavou.
“Kdepak. Klidně zůstaňte. Mohu vám v dost věcech pomoci. Stejně žiji sama a aspoň budou mít sousedky o čem drbat.”
Podíval se na ni nechápavě.
“Drbat? Nechápu…”
“Drbat, to jako že tu mám chlapa a ještě k tomu s dítětem. Ale to neřešte, to není důležité. Důležité je, aby jste si mohli vy dva v klidu dát do pořádku další život. “
Vděčně se na ni podíval a tiše řekl:
“Jste moc hodná. Rád vám dopovím i zbytek našeho příběhu.
Alena tušila, že zbytek asi nebude zrovna příjemný, ale strašně toužila znát celou pravdu. Magavin se nadechl a začal:
“V přístavu jsem co nejrychleji zmizel a znovu vyhledal onoho známého, který mě kdysi pomohl k návratu do našeho, nyní již zaniklého, světa. Naštěstí ještě žil a moje svědectví ho zdrtilo. Povzbudil mě alespoň v tom, že mi řekl, abych si nedělal výčitky a děkoval osudu, že mi dovolil přežít. Zeptal se mě i na mého otce, ale i v tom jsem ho musel zarmoutit. Podle mého pátrání po něm v našem světě, jsem se dozvěděl jen to, že tam opravdu tehdy dorazil, ale pak zase zmizel s tím, že se vrátí až spolu se mnou. Víc o něm také nevěděli.
Nějaký čas jsem žil u Quimiciho, jež si jméno uzpůsobil na Quida. Quido se mi snažil nahradit otce, ale brzy mě opustil i on. Zemřel v požehnaném věku a mě zase nezbylo nic jiného, než se spolehnout sám na sebe.
Protloukal jsem se jak se dalo. Bylo to hrozné období. Pak jsem našel práci v jedné dodávkové firmě a tam jsem se seznámil s Angelikou. Byla to dcera mého zaměstnavatele a jemu naštěstí vůbec nevadil fakt, že vše kolem mě je podivné a záhadné. Vystrojil nám pěknou svatbu, sám byl vdovec a byl rád, že dcera nezůstane sama.
Víte, nebyla zrovna ikonou krásy, ale já se do ní zamiloval pro její vnitřní hodnoty. Byla jako anděl, abych použil vám známé přirovnání. Netrvalo to dlouho a narodil se Mag. Byli jsme šťastná rodina a já byl o to šťastnější, že Angelika, když poznala mé tajemství, necouvla a rozhodla se spolu se mnou připravovat syna na to, že není jako jiné děti. Vlastně se opakovala stejná situace, jako v případě mého dětství.
Bohužel naše štěstí nemělo být dlouhé. Osud opět zasáhl, a to zcela nečekaně.
Nebudu to dlouze rozebírat, ale opět za to mohla zrada. Ne Angeličina. Ale sousedova. Nevím, zda něco zahlédl okénkem do koupelny. Nebo něco zaslechl. Opravdu dodnes nevím. Ale někde se o nás zmínil a jednoho večera k nám vtrhlo několik ozbrojených mužů.
Angeliku zavraždili a mě a syna naložili do auta. Nechci už si připomínat, co všechno s náma dělali, jakými všemi pokusy jsme museli projít. Ale pak se stal zázrak. Nějací jiní ozbrojenci zabili naše věznitele a my opět jeli autem, neznámo kam. Nikdo nám neřekl ani slovo, netušil jsem, co bude. Syn byl na pokraji sil, já na tom nebyl o moc líp.
Asi nám dali nějaký omamující prostředek, protože z cesty si pranic nepamatuju. Probral jsem se až v tom parku, v nádrži, která měla okraje udělány tak, že mi znemožňovaly dostat se ven.
Zbytek už vlastně znáte. Ale co bych se vás chtěl zeptat: nevíte něco o tom, co se o nás říká, kdo nás tam umístil a tak? Možná by mi to mohlo pomoci přijít všemu trochu na kloub.
Ještě bych vám chtěl poděkovat. Protože to vaše přítomnost a vaše návštěvy mě vyburcovaly k tomu, že jsem se dnes odvážil k tomu, čehož jste byla svědkem. Chtěl jsem to udělat již dříve, ale stále tam bylo tolik lidí, nešlo to. Až dnes.”
Alena rozpačitě odpověděla:
“Magavine, po tom všem, co jsem vyslechla, žasnu nad vaší odvahou. Muselo to být hrozné. Ráda vám povím alespoň to málo, co vím já. Mohli bychom si tykat? “
“Beze všeho, rád. Říkejte, tedy říkej mi Mag. Bude mi ctí.”
Magavin se usmál snad poprvé od jejich setkání. Podal jí ruku a ona zase jemu. Překvapilo ji, že jeho ruka není studená, jak předpokládala. Znovu jí poprosil, aby mu řekla, co ví.
“Magu, nevím sice, kdo stojí za vaším pobytem v jezírku, ale mezi lidmi se říkalo, že vás tam dovezl jakýsi muž a z jeho konta prý jdou městu nemalé peníze za to, že se o vás správa parku postará tak, aby se vám nic nestalo. Prý se ten muž od té doby už neukázal, ale peníze prý posílá pravidelně. Teď mě napadlo, já tu mám staré noviny, tam o tom něco bylo! Počkej, hned jsem zpátky.”
Odběhla do předsíně a opravdu za chvilku byla zpět i s pořádným balíkem novin.
“Já to chtěla vyhodit, ještě že jsem zapomětlivá! Počkej, tady! Tady to určitě je, v loňském ročníku. Tohle je to vydání!”
Začala horlivě listovat novinami. Magavin se třásl napětím. Co se asi dozví?
Alena konečně našla článek, který měla na mysli. Nedočkavě začala číst nahlas:
“Díky štědrosti pana Marcuse Marbachtina, mohl celý náš městský park projít výraznými změnami. Jistě mnozí z vás vědí, že nebýt jeho sponzorským darům, mnohá vylepšení by nemohla spatřit světlo světa. Není žádným tajemstvím, že jeho finanční příspěvky jsou velice vysoké částky a jejich přísun je podmíněn tím, že jako protislužbu město odsouhlasilo postarat se o dvě exotické ryby, které jsou umístněny v jednom z jezírek v našem parku. Ryby zůstávají majetkem pana Marbachtina, ale město za ně nese plnou zodpovědnost.”
Alena se podívala na Magavina, který najednou velice výrazně zblednul. Tiše řekl:
“Jak zní to jméno? Marbachtin? Bože, to je přece jméno mého otce! To snad není možné!”
Alena vyvalila oči. Jméno jeho otce? Něco ji napadlo a hned to také řekla i nahlas:
“Magu, mě to připadá, teda jestli se nepleteš… jestli je to opravdu tvůj otec, nemyslíš, že se vás tím pokusil zachránit?”
Magavin na ni hleděl s úžasem v očích a začala se mu vracet i barva do obličeje.
“Aleno, to zní sice jako nemožné, ale ani nevíš, jak moc bych byl rád, kdyby se ukázalo, že je to pravda. To by znamenalo, že otec žije.”
Alena přemýšlela a znovu se ozvala:
“Rozhodně vás dva nikam nepustím. Až se uklidní situace kolem vašeho zmizení, pokusím se vypátrat něco kolem toho záhadného pana Marbachtina. Teď by to bylo moc nápadné a rozhodně nedovolím, aby vzniklo podezření, že vy dva jste… ty ryby.”
“To bys pro nás udělala? Ale co když se to nepodaří?”
“To nech na mě. Pro začátek se domluvíme na tom, že před lidmi budeš hrát mého partnera. Ať nebudíme pozornost. Já budu muset hrát děsně překvapenou, že ryby z parku zmizely, protože spousta lidí o mě ví, že jsem u vás byla každý den. Ale to taky nech na mě. Vy jste jako od jinud, přistěhovali jste se dnes. Necháme to odležet, zatím zkusíme štěstí na internetu, třeba tam něco najdeme. Neboj, myslím, že za pokus to stojí.”
Magavin uznal, že má Alena pravdu a ještě chvíli probírali vše možné kolem jejich plánu. Vyrušil je malý Mag, který se probral ze spánku. Napřed se udiveně rozhlížel kolem sebe, ale když viděl otce a Alenu, rychle se uklidnil. Přitulil se k tátovi a beze slova zase usnul.
Velký Mag ho opět uložil do pohodlnější polohy a Alena koukla na hodiny.
“Pane jo. Musíme připravit něco k obědu. Ten čas je neúprosný. Jistě máš hlad a chlapec ho bude mít taky, až se probere úplně.”
“Máš pravdu. Dokonce se těším, že si dám něco jiného, než ty granule, co nás jimi cpali v parku. Rád ti pomohu, dost jsem se naučil vařit od Quida i od Angeliky. Baví mě to.”
“Pokud opravdu chceš, budu jen ráda. Můžeme si u toho probrat ještě další podrobnosti.”
Nakonec Alena upekla karbanátky a uvařila k nim brambory. Magavin ji překvapil velice chutnou polévkou. Stihli si u toho upřesnit jejich další postup jak v pátrání, tak i v tom, jak se k sobě budou chovat před lidmi.
Když bylo hotovo, byl vzhůru už i chlapec. Během oběda toho moc nenamluvili, měli oba co dělat hlídat malého Maga. Jíst s příborem pro něj bylo těžké, to málo, co kdysi uměl, už zapomněl, ale za chvíli už si uměl poradit dobře alespoň pomocí lžíce. Jen ho museli neustále napomínat, aby sousta pořádně kousal, často totiž polkl sousto celé a pak se dusil. Ale i to brzo pochopil a zvládnul.
Sotva dojedli, ozval se zvonek. Alena se zvedla a šla otevřít. Za dveřmi našla sousedku, která celá udýchaná spustila:
“Alenko, hrůza! Představte si, ty ryby v parku, jak jste za nima chodila, on je někdo zabil a ukradl!”
Alena perfektně zahrála úžas a pohnutí:
“Paní Nováková, co to říkáte, to je hloupost. Ještě brzy ráno jsem tam byla a byly v pořádku.”
“Alenko zlatá, tak to jste musela minout někde ty lumpy. Všude prý je kolem jezírka krev a zdupaný sníh. Hrůza je to. Kdo jen to mohl udělat, už jsou tam policajti. Až ty darebáky vypátrají, měli by je zastřelit!” pištěla dál sousedka.
Alena nevěděla jak se jí má zbavit. Nikdy tuhle drbnu neměla ráda. Ale musí opatrně. Zkusila to tedy jinak:
“Paní Nováková, jestli je to pravda, to se snad zblázním. Zrovna dnes jsem je chtěla ukázat mému příteli a jeho synkovi. Budu jim muset vymyslet jiný program. Nezlobte se, čekají na mě v jídelně, chladne nám tam oběd.”
Nováková vyvalila oči, ale než stihla něco říct, Alena zavřela dveře. Tak, to by bylo. Sice jí teď Novačka zdrbne u druhé sousedky, jaká je Alena bezcitná mrcha a že má asi nějakého chlapa, ale ať. Aspoň jí tím tak trochu usnadní práci a její “známost” se dostane mezi lidi.
Vrátila se do jídelny a s překvapením zjistila, že Magavin umyl mezitím nádobí. Zeptala se ho, jak to, že se nepromění, když se máchá v proudu vody. Musel se její zvědavé otázce usmát:
“To bych se musel vody dotknout nejméně polovinou plochy mého těla.”
“Aha,” řekla Alena a popošla k němu, aby umyté nádobí alespoň utřela a sklidila. Pořád při tom po očku sledovala malého Maga, který mlčky pozoroval rybky v jejím akváriu. Z ničeho nic promluvil:
“Ryby. Ryby, táta a Mag.”
Alena se koukla na Magavina. Ten odložil pánev a šel k synovi. Pohladil ho a řekl něco v řeči, které Alena pranic nerozuměla. Chlapec na to v téže řeči něco odpověděl a česky dodal:
“Zkusím mluvit tak. Rozumím a budu se učit víc.”
Alena se dívala z jednoho na druhého a Magavin jí vysvětlil, že synovi řekl, že tyto ryby jsou opravdové, ne jako oni. A že ho vybídl k tomu, aby se snažil co nejvíc mluvit česky, že je to důležité, aby je nikdo nepoznal.
Magavin, který zaslechl její rozhovor s paní Novákovou, navrhnul, jestli by přece jen neměli jít do parku. Jen tak, jako zvědaví lidé. Jistě tam bude podobných zvědavců plno, tak nebudou nápadní a třeba zaslechnou něco, co by se mohlo hodit. Alena proti tomu nic neměla, vlastně na to sama myslela. Našla ve skříni pár věcí, které si mohl na sebe Magavin obléci a půjčila věci svého synovce. Ještě, že je tu má, přestože syn její sestry k ní jezdil stále méně. Teď se to však skvěle hodilo.
V parku bylo opravdu plno lidí. Všichni zvědavě přihlíželi, jak se místní policie snaží zdokumentovat místo činu. Alena zahlédla starostu s několika zaměstnanci parku. Právě odpovídal na nějaké otázky policistovi a vypadal pěkně vyplašeně. Také si všimla, že na místě je už i pár novinářů a dokonce i televizní štáby. Své postřehy nenápadně sdělovala šeptem Magavinovi, ten tiše přikyvoval a jeho oči pořád zklouzávaly k jezírku, které bylo donedávna jejich domovem. Nebo vězením? Neuměl si na to správně odpovědět. Tiskl k sobě syna, který měl zabořený obličej na jeho rameni a stále mlčel.
Popošli kousek blíž k hloučku kolem starosty. Z útržků vět se dozvěděli, že za dopadení zloděje bude nejspíš vypsaná slušná odměna. Také zaslechli, že se starosta chystá zkontaktovat pana Marbachtina. V Magavinovi zatrnulo. Možná by to byla příležitost konečně vidět otce, pokud je to tedy on. Alena myslela na totéž.
Nic víc se ale nedozvěděli. Vlastně se jen ujistili, že všichni věří tomu, že ryby někdo ukradl a zabil, přinejmenším poranil. Na malém Magovi bylo znát, že mu pobyt zde nedělá dobře, proto se vydali zase směrem k východu. V tom k nim však přikročil sám starosta spolu se správcem parku a jedním policistou. Starosta povídá:
“Tady paní Kovářová sem chodívala i několikrát denně. Podle paní Novákové zde byla i dnes, brzy ráno.”
Alena se musela v duchu zasmát, Novačka vážně nelenila a stihla roznést zavčasu vše, co věděla. Nahlas řekla:
“Ano, byla jsem tu. Asi kolem sedmé hodiny, bylo ještě šero. Ale když jsem odcházela, vše bylo v naprostém pořádku. A nikde ani živáčka. To bych si přece všimla. A i na parkovišti jsem parkovala jen já, to klidně mohu odpřísáhnout.”
Policista si něco poznamenal a poděkoval jí za pomoc při upřesnění času.
“Víte, správce na to přišel až někdy kolem deváté hodiny. Vaše svědectví je cenné, protože se tím značně omezil časový rozsah a můžeme tedy vyloučit noc. Děkuji a nezlobte se, že jsme vás obtěžovali. Budete ochotná v případě potřeby vaše svědectví potvrdit i písemně či veřejně?”
“Ano, spolehněte se. Ráda jsem vám pomohla, i když ne moc. Pokud už nic jiného nepotřebujete, tak nashledanou. Malému je zima a stejně to tady není nic pro jeho oči.”
Rozloučili se a pokračovali dál v cestě z parku. Magavin obdivoval, jak si tahle žena umí se vším poradit. Děkoval v duchu osudu, že zrovna ji mu přihrál do cesty.
Při návratu do Alenina domu je čekalo překvapení. Z poštovní schránky vykukoval roh jakési obálky. Byla poměrně veliká a navíc na ní nebyla známka a ani razítko. Alena ji vzala a hned, jak se za nimi zavřely dveře bytu, opatrně ji rozlepila. Vysypala její obsah na stůl, protože v ní nebyl jenom dopis. To, co obsahovala, jim oběma vyrazilo dech. Magavin postavil syna na zem a poprosil ho, jestli by si na chvilku nechtěl třeba prohlížet časopis. Alena měla lepší nápad, podala malému krabici hraček, které zde měl její synovec. Malého hračky očividně zaujaly, a tak se Alena s Magavinem mohli pořádně věnovat obsahu té prapodivné zásilky.
To, co ukrývala, byl totiž občanský průkaz s Magavinovou fotografií znějící na jméno Gabriel Magavin. K tomu několik listin potvrzující jeho české občanství a dva rodné listy, jeden pro Magavina a druhý pro jeho syna. Nechápali to ani jeden. Alena rozevřela dopis, který jim snad podá pro to vše vysvětlení. Byl psán na počítači, ale dole byl ručně napsaný podpis. Bylo to jméno Magavinova otce. Dopis byl v češtině, tak se Alena ujala jeho přečtení sama:
Drahý synu a vážená paní Kovářová!
Jistě jste překvapeni vším, co se nyní kolem vás děje, proto píši tento dopis. Přikládám doklady důležité pro pobyt mého syna a vnuka ve vaší vlasti. Stálo mě to plno sil a peněz, než se mi je podařilo obstarat, ne vše šlo legálně, ale listiny jsou právoplatné, není třeba mít strach. Nemohu se vám zatím představit osobně, ale pevně doufám, že ta chvíle jednou přijde a já za ni budu děkovat osudu. Nemohu vám nyní napsat víc, jednou vám to povím jistě osobně. Zatím bych rád napsal alespoň těchto pár řádek.
Magu, mé srdce doufá, že pochopíš moje jednání, když jsem vás oba musel nějaký čas nechat v rybí podobě daleko od míst, kde vás nečekalo stejně nic dobrého. Čechy jsem vybral proto, že jsou malá země a snad i dost daleko od těch, kteří by vám mohli ublížit. Navíc odsud pochází tvoje babička, kterou jsi sice nikdy nepoznal, ale to není důležité. Mám tě moc rád a věřím, že nyní se tvůj život konečně změní k dobrému a že z mého vnuka vychováš skvělého člověka. Mám pro tebe i dobrou zprávu: S jedním přítelem, vědcem, pracujeme na tom, jak skoncovat s naším prokletím, s těmi nešťastnými proměnami. Vše zkoušíme přímo na mě a výsledky už jsou znát. Jsme nyní ve fázi, kdy pravidelnými dávkami našeho medikamentu, dokáži vydržet v lidské podobě při kontaktu s vodou i deset hodin, což je nádherné a já se nemohu dočkat, až toto budu moci předat i vám dvěma. Zatím ale opravdu není vhodná doba, vydrž proto, prosím. Ještě bych rád připsal několik vět i pro paní Kovářovou:
Alenko, smím vám tak říkat ?
Znám vás jen z povzdálí, vím, kolik času jste věnovala mým drahým chlapcům. Ani jste si mě nikdy nevšimla, ale já byl mnohokrát na doslech a znám tak téměř celý váš osud. Také vím, že moje srdce se nemýlilo, když jsem ve vás doufal. Nakonec to syn zařídil lépe, než by se to kdy podařilo mě. Sám jistě poznal váš drahocenný charakter, když se odvážil právě vám svěřit do rukou osud svůj i Magův. Postarejte se o ty dva, je to mé vroucí přání a slibuji, že nebudete škodná. Peníze vám jistě pomohou ve vyřešení vašich problémů a pokud budu moci být nápomocen i jinak, nebudu váhat. Vděčím vám totiž za to nejcenější, za život mých nejbližších.
Marcus Marbachtin.
Když Alena dočetla, zavládlo na chvíli ticho, které protnul až Magavinův hlas:
“Tak přece. To snad ani není možné. Aleno, otec žije a ještě k tomu se postaral, aby bylo vše zajištěno tak, abychom nebudili pozornost. Kdybych mu tak mohl poděkovat co nejdřív.”
Alena mu položila ruku na rameno a řekla:
“Myslím, že se dočkáme brzy. Víš, něco mi říká, že nemůže být daleko. Neposílal to poštou, musel to sem dát během té doby, co jsme byli v parku. Navíc píše, že mě zná a že býval také často v parku.”
Znovu si přečetli dopis a prohlédly přiložené dokumenty. Alena poznamenala:
“Magu, budete si muset oba zvyknout používat před lidmi jméno Gabriel. Dobře to tvůj otec vymyslel. Tady v rodném listě máte oba zapsán Hobart. Tasmánie. To je pravda?”
Mag zavrtěl hlavou.
“Není, ani jsem tam nikdy nebyl. Asi je to ale součást otcova plánu, jistě nám jednou vysvětlí, proč je to zrovna takto. Tohle jsou tedy listiny potřebné k životu zde?”
“Ano, tohle je občanský průkaz, ten bys měl nosit při sobě. Zbytek je spíše potřebný k vyřizování věcí na úřadech, ty s sebou nosit nemusíš. Neboj, určitě to sám brzy pochopíš.”
Ve zbytku dne hovořili ještě o mnoha věcech. Magavin projevil přání, aby ho Alena naučila český jazyk používat i v písemné a čtené formě. Ráda mu to slíbila.
Na noc je uložila oba na rozkládací gauč v obývacím pokoji. Malý Mag usnul brzy, ale oba dospělí ještě dlouho přemýšleli o všem, co se událo.
Dalších několik týdnů bylo dost hektických, oba Magavinové si zvykali nejen na nový způsob života, ale i na nová jména. Alena jim vyšla vstříc tím, že je sama oslovovala jako Gabriel. Velký Gabriel - Magavin se ukázal jako zdatný žák, během dvou týdnů pochopil princip psaní i čtení. Alena žasla nad jeho schopností učit se tak rychle novým věcem. Ani malý nezůstával pozadu. Brzy se uměl sám oblékat, obouvat i najíst bez dušení se nerozkousanými sousty. Jen stále více mlčel, než mluvil. Ale už nevypadal tak utrápeně, jako na začátku. Dokonce se dokázal občas i usmát. Jeho nejoblíbenější čiností bylo pozorování rybek v akváriu a hra s kostkami. Stavěl z nich neuvěřitelné stavby a Alena mu proto ráda dokoupila ještě jednu sadu.
Magavin s její pomocí obešel úřady a povedlo se mu zajistit přihlášení se k trvalému pobytu u Aleny. Ta mu to sama nabídla, že to tak bude lepší, než se vše urovná a než sami najdou vlastní bydlení. Mag jí byl nekonečně vděčný. Stále ale myslel na to, co asi právě dělá jeho otec a kde asi může být.
Mezi tím se uklidnila situace kolem vyšetřování zmizení ryb z parku. Alena i Magavin pravidelně pročítali všechny novinové články zabývající se tou záhadnou událostí. Moc z nich ale nevyčetli, jen to, že pachatel je stále neznámý a že město vypsalo dost vysokou finanční odměnu tomu, kdo přispěje k vypátrání zlodějů.
Pro ně nejzajímavější zpráva byla ta, v níž starosta zmínil, že po písemné konverzaci pomocí e-mailu jej pan Marbachtin ujistil, že ač ho ztráta ryb velice bolí, přesto bude nadále dotovat údržbu a obnovu městského parku.
Znamenalo to, že Magavinův otec má přístup k internetu. Alena počítač měla, internet naštěstí také. Byla to jedna z mála věcí, které si zatím neodřekla, ač na tom finančně nebyla zrovna nejlépe. Zkoušeli zadávat jméno Magova otce, ale jediné, co jim vyjelo, byly jen odkazy na zmíněné novinové články. Prostě nic, co by je posunulo vpřed. Kéž by tak znali tu e-mailovou adresu. Ale ta mohla znít jakkoli.
Čas ubíhal a oni stále nepokročili ve svém pátrání ani o krůček. Magavin to nesl statečně, ale Alenu to dost trápilo. Tak ráda by těm dvěma pomohla. Nakonec to vzdali a usoudili, že se budou muset spolehnout na slib Magavinova otce, který napsal ve svém dopise.
Léto bylo v plném proudu a malý Mag, nyní vlastně již Gabriel, už dávno nebyl tím zamlklým kloučkem, jakým byl ještě nedávno. Dokonce i kamaráda si našel. Stal se jím o dva roky starší Honzík, Alenin synovec. Když totiž její sestra zjistila, že má Alena nejspíše opravdu vážnou známost a ještě k tomu má nyní doma malého chlapce, začala k ní opět častěji docházet a pokaždé s sebou brala i Honzíka, který si Gabriela překřtil na Gábu. Dobře si spolu ti dva rozuměli a Honzík se stal nevědomky Gábovým učitelem. Sám měl jít sice teprve po prázdninách do druhé třídy, ale rád se s novým kamarádem dělil o vše, co se naučil v té první. Všechny překvapovalo, jak rychle se malý Gába učí, ale naštěstí to přisuzovali jen tomu, že je abnormálně vnímavý a chytrý. Také velký Mag - Gabriel se už dávno plně přizpůsobil novému životu a všichni z okolí žili v přesvědčení, že ti dva, on a Alena, jsou životními partnery. Nechali je při tom. Pravdu znali jen oni dva a nepřipadalo jim moudré ji svěřovat někomu jinému.
Zdálo se, že malý Gába už zapomněl, co bylo dříve. Alespoň se tak choval. Vypadal nyní jako každý jiný kluk jeho věku. Jen vodě se vyhýbal. Za celé léto nikdo neviděl ty tři, aby vyrazili třeba na koupaliště nebo na plovárnu. Ale nikomu to naštěstí nepřišlo divné.
Koncem léta byl případ zmizení ryb odložen s tím, že pachatel je neznámý a vyšetřování se znovu otevře pouze v případě nových informací či svědectví.
Zároveň se stal zázrak a Alena konečně sehnala slušně placené zaměstnání. Nabídka přišla od vedení správy parku a ona ji s radostí přijala. Šlo o spolupráci na projektech s obnovou různých částí parku. Když se ptala, jak na ni přišli, správce jí jen řekl, že jim byla doporučená jako skvělá architektka. Zarazilo ji to, protože zde ve městě jen málo lidí znalo její původní profesi. Nakonec usoudila, že asi zapracoval sestřin muž, který dělal na radnici a víc se tím nezabývala. Hlavně, že měla královsky placené místo a práci, která ji baví. Také si toho všimli i druzí a chválou nešetřili. Její návrhy brzy patřily k nejlepším a některé pomalu začínaly nabírat na reálné podobě. Magavin jí to moc přál a když došlo na návrhy vodního světa, dokonce jí sám poradil několik skvělých tipů.
Pořád je ale trápilo, že se jeho otec zatím neozval. Museli začít řešit tedy i to, co bude dál. Vyjednali přijetí malého do nedaleké mateřské školy a Magavin si také sehnal práci, v jednom velkoobchodě jej přijali za skladníka. Měl paměť lepší, než nějaký počítač, a to mu pomohlo k tomu, že ještě před vánoci přebral funkci vedoucího skladu. Plat měl také velice slušný, tak začal uvažovat nad tím, že je na čase přestat vyset Aleně na krku a začal se poohlížet po nějakém vlastním bytě. Alena z toho byla divně smutná, ale nemohla mu nakazovat, co má dělat a co ne. Jen mu řekla:
“Nechvátej s tím, alespoň dokud se tvůj otec neozve vydržte u mě.”
Souhlasil s tím, protože zjistil, že se mu do nějakého stěhování vlastně vůbec nechce. Ne ale proto, že by to takhle bylo pro něj pohodlnější, ale proto, že si nějak neuměl představit, že by měl být zase sám, jen se synem. Zvykl si na Aleninu přítomnost a navíc malý Gába na ní doslova vysel.
Okolí a Alenini příbuzní je už stejně brali jako rodinu a když o tom tak mluvili, nevěděli, jak by jejich rozdělení měli ostatním vysvětlit. Bylo to vážně snazší nechat tak, jak to zatím bylo.
Vánoce proběhly v klidu a Alena s radostí pozorovala, jak je malý šťastný. Stromeček byl pro něj vzácnost veliká a dárky ještě větší. Magavin Aleně vysvětlil, že teoreticky jsou to jeho první Vánoce, protože na ty, když ještě žili s Agelikou, už si nemůže pamatovat a jiné nezažil. Sám přiznal, že už si myslel, že něco podobného už asi nikdy nezažijí. Děkoval jí se slzami v očích.
Chystali se pomalu na příchod nového roku a doufali, že se konečně ozve i Magův otec. Na Silvestra ráno objevila Alena v E-mailové schránce novou zprávu od neznámého odesilatele. Rozklikla ji a málem ji to porazilo. Okamžitě zavolala na Maga:
“Magu! Tvůj otec píše”
Magavin přiběhl a roztřeseným hlasem četl nahlas:
Drazí, omlouvám se vám, že jste tak dlouho museli čekat na pár řádek ode mě. Nyní už je snad vhodná doba k tomu, abychom se mohli společně setkat. Trápí mě, že jsem s vámi nemohl být v době Vánoc, ale z povzdálí jsem se slzami v očích pozoroval vaše okna. Snad se kvůli tomu na mne nenahněváte. Máme si spoustu co říci. Ale potřebuji vaše svolení, zda se mohu osmělit a zazvonit na váš zvonek. Váš Marcus. M.
Chvíli na sebe hleděli a v zápětí odeslali odpověď, že na tuto chvíli sami čekají již jakou dobu a že jej velice netrpělivě budou očekávat.
Netrvalo to ani deset minut a ozval se zvonek. Že by to byl on? Tak rychle? Alena šla váhavě ke dveřím a když je otevřela, zklamaně zjistila, že na chodbě stojí jen její kolega z práce, pan Vávra. Hm, asi jde jen popřát do nového roku jménem firmy. Znala ho jen zběžně, nikdy nechodil mezi lidi a byl stále zamlklý. Ani o něm nikdy nikdo z jiných kolegů nemluvil, byl to takový postarší smutný patron. Usmála se na něj:
“Dobrý den, pane Vávro. Copak vás k nám přivádí? Nezajdete na kávu? Jsem ráda, že vás také vidím jinde, než jen v kanceláři.”
Než stihl něco říct, ozval se za ní Magavinův tichý hlas:
“Tati… Tatínku!”
Překvapeně zírala na oba a starému muži se rozklepala brada. “Magu…” hlesl a na víc neměl sil. Alena odstoupila, aby si ti dva mohli padnout do náruče. Konečně jí vše došlo, také si všimla, že muž drží v ruce pouzdro s notebookem. To snad ani není možné. Celou dobu byl tak blízko. Ale jistě jim rád vše vysvětlí.
Než se konečně dostali do obývacího pokoje, stihl starý pán obejmout i Alenu a ta mu to srdečně oplatila. V hlavě se jí honily stovky otazníků a nebyla sama. Ozval se hlásek malého Gáby:
“Dobrý den.”
Magavin ho obejmul a vysvětlil mu, že to je jeho dědeček. To slovo chlapec moc dobře znal, ale stejně mu nedocházela vážnost této chvíle. Měl sice nefalšovanou dětskou radost, ale po chvíli je opustil s tím, že by rád dokoukal pohádku v televizi. Nechali ho, věděli, že je ještě malý na to, aby celou situaci hodnotil stejně jako oni.
Usadili se a když opadly největší emoce, spustil sám host:
“Nevím, odkud začít. Ale snad nejprve vysvětlím mé jméno. Své pravé jméno jsem používal jen v konverzaci s městem a pak s vámi. Jinak jsem pro všechny jen Marek Vávra. Mám doklady na obě jména, ale to vím jen já, jeden můj dobrý přítel a teď vy dva. Vždy jsem se snažil, abys mě, Magu, tedy Gabrieli, nikdy nezahlédl. Jistě asi chápeš proč. Mohlo by se třeba potom vše pokazit. Buď bys zazmatkoval, nebo bys mě odsoudil, že o tobě vím a nechci ti třeba pomoci. Ale tak to nebylo. Potřeboval jsem čas k tomu, aby se vyřešila situace s vašimi únosci a zároveň jsem s Gregem pracoval na tom preparátu, co jsem o něm psal v dopise. A taky se přiznám, že jsem moc dobře nevěděl, jak vše provést. To jsi naštěstí vyřešil za mě a skvěle, synu. Prosím, máte-li vy nějaké otázky, jsem zde. Rád odpovím na cokoli.”
První se zeptala Alena:
“Proč mají kluci v rodných listech tu Tasmánii, když Gab říkal, že tam nikdy ani nebyl? A jak jste vydržel nedat na sobě nic znát? Vždyť to muselo být těžké, zvlášť teď, když jste mě potkával v práci. Teď mi došlo, nebylo to doporučení na mne u šéfa od vás?”
Vávra se usmál:
“Bylo, Alenko. Zjistil jsem si toho o vás věru dost a jen jsem čekal, až se uvolní místo po architektovi Bočkovi. A ta Tasmánie? Gab nelže, nikdy tam nebyl. Ale za to já tam nějaký čas žil a velice dobrý kamarád mi něco dlužil. Stačí jen říci, že než zemřel, pracoval na matrice v Hobartu. Nejhorší bylo získat doklady zde, jak pro mne, tak pro ty dva. Ale i zde se našla cesta. Ne sice legální, ale s penězi dokážete vše všude na světě. Jak už jsem psal, doklady ale platí, sice fotka je hodně stará, ale to teď už nikdo řešit nebude. A jinak máte pravdu v tom, že chodit kolem vás v práci bylo neskutečně těžké. Kolikrát jsem se chtěl zeptat na malého, na syna a prozradit vám moji totožnost. Ale nešlo to.”
Magavin se konečně také osmělil:
“Tatínku, ale proč tak dlouho? “
Starý pán zvážněl.
“Synu, opravdu to nešlo dřív a nebýt tvé odvahy vysvobodit vás z jezírka vlastními silami, asi by to trvalo o těch několik měsíců déle. Teprve včera se mi totiž podařilo zamést všechny stopy, však se to dočtete jistě i ve zdejším tisku. Povedlo se mi nastražit důkazy včetně poměrně věrohodných fotografií o tom, že nežijete, pachatel zůstane neznámý. Ale to nejhlavnější, postaral jsem se o to, aby se tyto fiktivní výsledky donesli k těm správným uším kdesi daleko odsud. Aby jistí lidé konečně vzdali hon na vás dva.”
Měli si opravdu mnoho co vzájemně vyprávět. Zatímco jiní lidé slavili bujaře Silvestra a následný Nový rok, oni se konečně dozvěděli i poslední zbytky odpovědí. Uložili společně malého a ještě dál a pěkně dlouho seděli u prostřeného stolu. Počáteční vážnost a rozpaky postupně vystřídal smích a srdečná nálada. Jako by ten ztracený a pročekaný čas najednou přestal existovat.
Největší překvapení bylo, že Vávra alias Marbachtin bydlí jen o blok domů dál.
Rozhovor nevázl ani druhý den. Jen otec byl trochu zklamaný, když zjistil, že podlehl stejnému klamu, jako jiní. Myslel si totiž, že ti dva k sobě našli jinou cestu, než jen přátelství. Když mu to vysvětlili, zesmutněl.
“A já si myslel, že vy dva, tedy vy tři, že jste rodina. No, nezlobte se na starého romantika, ale chápu to. Srdcím se poroučet nedá.”
Alena s Magavinem se po sobě podívali, ale v zápětí se oba snažili toto téma zamluvit. Otec je nechal, poznal, že jim to nebylo příjemné.
Když se rozloučili a Vávra odešel domů, promluvil malý Gába, který dosud spíše mlčel.
“Ale proč dědeček říkal, že nejsme rodina? My přece jsme rodina, ne? Říkal to Honzík i teta. A všichni to říkají!”
V očích měl znát zmatek a zároveň strach z toho, co mu ti dva odpoví.
Magavin chtěl něco říci, ale Alena ho předběhla:
“Gábinku, jsme rodina. To víš, že jsme. Jen to dědeček asi špatně pochopil. Nemusíš mít strach. Klidně si běž hrát a nelam si s tím hlavu. Dědečkovi to vysvětlíme sami, jo?”
Chlapec se na ni podíval a nadšeně souhlasil. Ještě že děti jsou v mnoha věcech praktičtější než dospělí. Víc se totiž o celou záležitost nestaral a odběhl zpět ke své milované stavebnici. Magavin se tázavě podíval na Alenu.
“Proč mu lžeš?”
Alena zrudla a sklopila oči, ve kterých se jí zaleskly slzy.
“Promiň, nezlob se, ale já nechtěla, aby plakal. Navíc, sama jsem tomu v tu chvíli strašně moc chtěla věřit.”
Rozplakala se a Magavin ji pochopil. Vlastně řekla jen to, co sám v sobě už nějaký čas dusil. Přistoupil k ní, utřel jí slzy a obejmul ji. Nesměle ji políbil na tvář a tiše řekl:
“Tak tomu budeme věřit všichni. Děkuju ti za vše, co jsi pro nás udělala a za to, žes mi teď dodala sílu přiznat ti, že tě miluju. Nevěřil jsem, že to ještě někdy budu moci někomu říct. A jsem šťastný, že to jsi právě ty. “
Pohlédla na něj uplakanýma očima a nevěřícně hlesla:
“To myslíš doopravdy? Já tě totiž taky miluju. Už dávno, ale bála jsem se ti to říct.”
Znovu ji políbil a ujistil ji, že on na tom byl stejně, ale také mu to nedovolil přiznat jeho strach.
&&&&&
Čas utekl jako voda a byl zde opět Silvestr. Ale úplně jiný, než ten minulý. Vávra spokojeně pozoroval syna a snachu, jak společně ukládají ke spánku malou Alenku. U toho jim asistoval malý Gába, který se teď strašně těšil na to, že na podzim půjde do velké školy, jako chodí Honzík. Však mu Ježíšek nadělil kompletní školní výbavu včetně nádherné aktovky. Před chvílí nadšeně dědečkovi vyprávěl, jak byli se školkou na plaveckém výcviku a že dostal diplom za nejlepšího plavce.
Dědeček to vyslechl s dojetím. A s ještě větším dojetím si prohlížel fotografie z toho zmíněného výcviku. Nejdéle držel v ruce tu, kde je jeho vnuk zachycen, jak s rozesmátou pusou dovádí se spolužáky v bazénu. Pro někoho běžná fotka. Ale pro něj ta nejvzácnější. Kdo by jen tušil, že preparát zabere tak rychle. Snad je konečně konec tomu prokletí. Znovu sklouznul pohledem na malou Alenku. Ta se již narodila jako jiné děti. Je fakt, že z jistých důvodů se narodila doma, jen za pomoci Magavina a otce. Asi nikdy nezapomenou na ten pocit, když ji zkusili ponořit do vody. Nic se nestalo, jen se ta malá pořádně rozbrečela. A oni s ní, radostí.
Konečně jim osud dopřál žít běžný život plný radosti a štěstí. Však už bylo načase!
