Den to byl nakonec dost náročný, protože ač se Janiny věci vešly do několika málo tašek, nejvíc práce dal převoz jejích zvířecích kamarádů. Cožpak rybičky… těm to bylo fuk, sotva se jejich skleněný příbytek přestal otřásat a v novém domově se uklidnila hladina vody, po chvíli už zase poklidně plavaly, jakoby se nic nestalo.
Zato papoušci celou akci doprovázeli doslova vřeštěním a ještě večer na nich bylo znát, že je toho na ně moc. Uklidňovala je jen Janina přítomnost, dokonce ani zobání nezabralo. Nevšímali si ho a pořád jen nervózně přešlapovali na bidýlku.
Karolínka z nich byla celá u vytržení a litovala, že nemohou bydlet s ní v pokoji. Nakonec si nechala vysvětlit, že by se při jejich hlučném stylu života moc nevyspala a nakonec slavila malé vítězství tím, že si vyškemrala možnost mít u sebe v pokojíčku alespoň rybičky.
Zatím, co se Karel s Janou věnovali uklízení Janiných věcí, malá neustále postávala u klece a snažila se uklidnit ptáky. Už věděla, že se jmenují Dědek a Bába. Zeptala se Jany, proč mají tak divná jména. Jana se usmála:
“No, oni se původně jmenovali Lord a Lejdy… Ale neslyšeli na ta jména. Pak jsem jim začala říkat Dědek a Bába a oni se to naučili opakovat i na to reagovat, tak jim to už zůstalo.”
“Aha… a teto, proč tak vyvádí? Vždyť jim nechci ublížit.”
“Já vím, ale oni to neví. Neboj, však si na tebe brzo zvyknou. Dej jim čas. Pak sama uvidíš. A až se trochu uklidní, ještě ráda budeš chtít, aby byli chvilku ticho.”
Karel se zasmál:
“Tak to si budou s Karolínou jistě dobře rozumět. Ona taky ten svůj zobáček ani na chvilku nezavře, co?”
Karolínka se ošila.
“Teda, tati, ty mi ale děláš pěknou reklamu!”
Karel to nechal bez poznámky a Jana mrkla spiklenecky na Karolínku, která je už stejně zase nevnímala a šeptala něco těm dvěma opeřencům.
Oběd ten den sice odbyli v restauraci, ale při večeři si to vynahradili. Už měli všichni tři pořádný hlad. Karolínka usnula mimořádně bez řečí, bylo toho na ni přece jen dost.
Když pak seděli Karel s Janou v obýváku, byli dlouho potichu. Karel pořád nemohl uvěřit, že je tu Jana opravdu s ním, že se mu to nezdá a ona na tom byla úplně stejně.
Sama sebe nepoznávala… Kam se poděla její váhavost a zamlklost? Jindy měla problém rozhodnout se v obchodě, jestli má koupit rohlíky nebo chléb a najednou dokázala učinit rozhodnutí, které razantně změnilo celý její dosavadní život. A ani trošku při tom nezaváhala…
Ano, bylo to rychlé, bláznivé, ale krásné. A stejně krásná byla i následující noc…
*****
Zdálo se, že čas najednou plynul stále rychleji. Po měsíci ani jednomu z nich nepřišlo, že ještě nedávno bylo vše jinak. Jana si získala srdce i Karlovy maminky, která byla štěstím bez sebe, že její syn konečně snad našel ženu, která má ráda nejen jeho, ale i malou Karolínu.
Nejvíce se změnila Jana. Už to nebyla ta šedá a tichá myška, jako dřív. Všimly si toho i kolegyně v práci a dokonce ji začaly brát častěji mezi sebe. Helena, která dříve Janu spíš pomlouvala, se nyní stala její velikou kamarádkou. Janě sice chvilku trvalo, než jí začala plně důvěřovat, ale nakonec si vše vyříkaly a Hela se tak stala její rádkyní v oblasti oblékání i účesu. Pod jejím dohledem se z Jany stala dokonale vyhlížející mladá dáma. Karel jen žasnul a měl ji každým dnem snad ještě více rád.
Karolínce změna také velice prospěla. Přestala být tak trucovitá a snažila se, aby Jana neměla sebemenší důvod ke starostem či nespokojenosti. Pomáhala jí a u toho pokaždé společně probraly všechny novinky ze školky. Karolínka byla ráda, že její dětské starosti bere konečně někdo vážně a Jana zase nevycházela z údivu, co vše ta malá zvládne a jak zajímavé názory dokáže mít.
Než se nadáli, byly tu prázdniny a po nich září. To byla slavnostní chvíle, protože Karolínku čekal nástup do první třídy, však celé léto nemluvila o ničem jiném. Pořád si hrála na školu a žáky jí většinou dělali Dědek s Bábou. Ti už si také dávno zvykli na nový domov a Karolínku si oblíbili tak, že kdyby Jana byla sobec, musela by žárlit. Malá ty dva naučila spoustu nových slov a oni ji pokaždé vítali s až ohromujícím rámusem.
Ve škole si Kája brzo zvykla, však ji paní učitelka pokaždé chválila. Jednou však přišla domů nějaká zamlklá. Bylo to u ní nevídané a tento její stav okamžitě Janu i Karla dost vylekal. Než se jí stihli na cokoli zeptat, spustila sama:
“Děti se mi dneska smály, že nemám mámu, ale jen tetu. Co je na tom tak špatného?”
Karel se podíval na Janu a pak na dceru. Tohle se dalo čekat, ale že to může být tak zlé, to ho ani náhodou nenapadlo. Vzal si Karolínu na klín a pevně ji k sobě přitiskl.
“Kájo… na tom není nic špatného. Vždyť přece víš, jak to je.”
“Jo! Vim! Ale tak proč se spolu nevdáte? To by pak bylo normální a Kučerka by sklapla! Oni měli svatbu v sobotu. Přitom do tý doby měla místo táty taky jen strejdu. Teď má z něj tátu a mě se směje, že vy dva se asi nemáte rádi, když se nechcete vdávat!” brečela Karolína.
Karel se zeptal:
“Ty si taky myslíš, že se nemáme s tetou rádi?”
“Ne, já vim, že máte… Ale vdávat se přece klidně můžete, ne? Tati… to je to tak těžký pochopit?”
To už se zapojila do hovoru i Jana:
“Karolínko, ale svatba přeci není důkaz toho, že se dva mají rádi… To se dá přece dokázat i bez svatby.”
“Jo, dá. To taky vim. Třeba že byste měli ještě další dítě. Jenže vy nemáte ani svatbu, ani dítě.”
Karolína se znovu rozbrečela naplno. Karel ji pohladil a řekl:
“Ale dá se to přece dokázat i tím, že když se mají lidi rádi, jsou spolu i bez svatby a bez dítěte. Prostě jsou spolu šťastní a klape jim to. A navíc máme ke našemu štěstí ještě tebe.”
“Táto, ty si jak dub… každý malý dítě ví, že když se lidi mají rádi, tak musí mít svatbu a děti. A mě už máte… to jo, ale se podívej… Kačka má bráchu, Terka ségru a já? Nic…”
Ten den měli oba co dělat, aby Karolínu uklidnili. Ale moc dobře to nešlo, protože ještě večer v posteli se rozplakala nanovo.
Seděli potom naproti sobě a beze slov se dívali jeden na druhého. První promluvil Karel:
“Jani… když tak přemýšlím, ty bys měla něco proti svatbě? Žes toho moc dnes nenamluvila… To tě ten Kájin výstup tak sebral?”
Jana sklopila oči.
“Karlíčku, já nevím, jak bych ti to… Vlastně jo… sebralo mě to. Ale jinak, než myslíš. Víš, proti svatbě nic nemám. Vlastně… ona má ta naše holka pravdu.”
“Já neříkám, že ji nemá. Jen tohle jsou věci, které bychom měli rozhodnout my a ne ona!” odvětil tiše Karel.
“Karle, to sice ano, ale… u nás o tom momentálně rozhodují asi vážně naše děti…”
Podíval se na ni s otazníkem v očích.
“Děti…?”
“Jo, děti… Karolínka už nám svůj názor řekla a to malé, které se za pár měsíců narodí, by s ní jistě souhlasilo. “
Karel nadskočil, jakoby ho někdo píchl do zadku.
“Jani, to jako fakt? Proč jsi mi to neřekla dřív?”
“Protože to jsem se to na jistotu dozvěděla sama až včera… Chtěla jsem ti to říct co nejdřív, ale i tohle Kája vyřešila za mě.”
“Tak my budeme mít miminko? Pojď sem, mamino, ať tě… teda ať vás můžu obejmout!”
*****
Tu radostnou novinu oznámili Karolínce až o něco později na návštěvě u babičky, aby to vzali, jak se říká: jedním vrzem. Zároveň přidali informaci o tom, že i svatba je v plánu…
Babička plakala štěstím a Karolínka byla k neudržení. Hlavně všechny dorazila větou:
“No, ještě že jsem s váma o tom promluvila… Jinak byste doteď nevěděli, co se musí dělat, když se dva mají rádi!”
Bylo na ní vidět, že pevně věří tomu, že všechny ty novinky jsou její zásluha. Ona jim to přece říkala…
Svatba byla v lednu a ač byla jen skromná, o to víc byla veselá. Nejvíc si to užívala Karolína, která všem nezapomínala opakovaně zdůrazňovat, že nebýt jí, žádná svatba by nebyla a ani miminko by nebylo na cestě. Nikdo jí to nevymlouval, protože to by asi stejně šlo jen stěží.
*****
Začátkem léta se narodila malá Janička a z Karolínky se stala ta nejpyšnější sestřička pod sluncem. Hlavně měla radost, že celé dlouhé letní prázdniny může být na blízku jak té maličké, tak i mamince, jak už nějaký čas Janě hrdě říkala.
Dny plynuly poklidně, řeklo by se, že ten klid nemůže jen tak hned něco narušit…
Začal poslední srpnový týden. Počasí bylo nádherné a krásně tak dokreslovalo rodinnou pohodu a klid. Jednou ráno zadrnčel zvonek. Byl to čas, kdy chodí pošta, takže Janu pranic nepřekvapila pošťačka přešlapující na rohožce. Byla to taková věčně netrpělivá ženština, která sice pořád naoko chvátala, ale přesto i obyčejné letáky předávala všem osobně, pokud věděla, že jsou adresáti doma…
Dnes však neměla jen běžnou poštu. Sháněla se po Karlovi, že prý má pro něj doporučený dopis. Jana tedy zavolala Karla, který měl tyto dny dovolenou, aby Janě pomohl s dětmi, protože se blížilo září a Karolínka se pomalu chystala na další ročník základní školy.
Karel podepsal průvodku, vzal si zpět občanský průkaz a zadumaně prohlížel obálku. Listonoška mezitím odkvačila zase o číslo dál.
Jana si Karla nevšímala, neviděla důvod věnovat dopisu pozornost. Však jí jistě sám poví, o co jde, pokud to bude něco důležitého.
Karel konečně rozlepil obálku, která ho doslova pálila v ruce. Bylo na ní totiž razítko nějakého notářství. Co to, sakra, může být? Že by si Karolínina matka po letech činila nějaké nároky či práva na dceru? Ale to je už přece dávno vše úředně a s konečnou platností vyřízené.
Rozložil list a pokusil se trochu se uklidnit. Ruce se mu klepaly tak, jak už dávno ne. Trochu se mu to i povedlo. Ale jen co se začetl do dopisu, třes rukou se vrátil a k němu se přidal i pocit závrati a překvapení. Bože… co to má znamenat? Prolétl dopis znovu a ještě jednou… Ne, nemýlí se… Kéž by to bylo kvůli bývalé manželce… S tím už by si poradil. Ale tohle…
Otřel si orosené čelo a nebyl schopen slov. Tohle měl za dávno uzavřenou kapitolu. Nebýt tohoto dopisu, dávno by na to celé zapomněl. Jak to pobere Jana? Říct jí to musí, a to co nejdříve… Pane Bože, ale jak…? Polilo ho horko.
Jana v tu chvíli vstoupila do kuchyně.
“Tak, Janina už zase spí a Kájina se ještě ani neprobrala. Neměla bych ji vzbudit?” zeptala se, ale když viděla Karlovu tvář, úplně zapomněla, co vlastně ještě chtěla dodat.
“Kájo… co se stalo? Jsi bledej jako smrtka…”
Karel se na ni podíval a jen hlesl:
“Jani… čti… já… já nemůžu… A nebudu se ti divit, jestli mě po přečtení už nebudeš chtít vidět, pochopím tě…”
Jana s rozpaky usedla vedle něj a četla. Karel ji celou tu dobu nepřestával pozorovat. Jak to, že je tak klidná? Copak to nechápe?
Když dočetla, dlouze se podívala Karlovi přímo do očí.
“Mám dvě otázky, Karle. Předně, proč si myslíš, že na základě toho dopisu bych tě měla odsoudit a potom druhá otázka: doufám, že do toho budu smět říct i svůj názor.”
Karel nechápal. Její klid ho vyvedl z míry úplně…
“Jano… ale vždyť… no, četla jsi pozorně?”
“Četla… ale neodpověděl jsi…”
“A co mám říct? Ten dopis přece mluví jasně… a… tvůj názor moc rád vyslechnu…”
Jana si povzdychla a jemně ho pohladila po ruce.
“Tak když neumíš mluvit ty, budu mluvit já… Rozhodně tohle není důvod k tomu, abych tě odsuzovala, podle toho, co tu stojí, je to stejně věc z doby, kdy jsme se my dva neznali. Je mi jasné, že jsi po rozvodu nežil jako mnich… No, stalo se a teď je na tobě, jak to hodláš řešit. Čtyřletej kluk má právo na tátu, i když ten táta se o něm dozvěděl bohužel až tímto způsobem… Můj názor ti ráda řeknu… Nenech ho na holičkách. Pomůžu ti, to mi věř a pokud ho přijmeš ty, přijmu ho i já. A Kájina to jistě pobere, holt k sestřičce přibude i bratříček. Četla jsem to pečlivě… věř mi. I ten dodatek, že kdyby tomu malému neumřela máma, asi by ses o něm nikdy nedozvěděl. Navíc jsi podle všeho jediný, kdo mu zbyl. Karle, teď bys snad mohl konečně říct i něco ty…”
Karel na ni tiše zíral. Tohle nečekal. Do očí mu vstoupily slzy a rozpovídal se. Z kraje pomalu, váhavě. Ale nakonec ze sebe dostal vše. Řekl jí, že tehdy s Martou žil jen kratičce, vlastně u něj ani nebydlela, šlo jen o takové náhodně schůzky u ní doma. Ani se s ním tehdy nerozloučila a zmizela ze dne na den neznámo kam. Neměl k ní žádnou větší citovou vazbu, takže to brzo pustil z hlavy a další známost už pak nehledal. Až Jana byla ta, s kým se rozhodl spojit svůj život. A najednou přijde dopis, ze kterého na něj vypadne kus jeho minulosti, kterému vlastně ani nikdy nepřikládal žádný význam… Marta zemřela na selhání srdce a ještě před smrtí stihla udat jeho jako otce svého syna. A jejím přáním bylo, aby se ujal jeho výchovy. Pokud by odmítl, čeká malého Romana život v dětském domově či u cizích lidí.
Jana to vše vyslechla tiše a trpělivě. Ona měla jasno… toho kluka vychovají společně s Karolínkou a Janičkou. Snad si Karel nemyslel, že ho v tom nechá samotného… Cožpak jí tak málo zná?
Karel nevěděl, jak jí co nejvíc poděkovat za její přístup. Najednou to díky ní začínal vidět i v jiném světle. Ano, Jana má pravdu… O klukovi nevěděl. A kdyby věděl, netajil by se tím. Navíc jeho povaha mu nedovolovala přijmout jiné řešení než to, že kluka přijme bez výhrad. Proto se tak bál Janiny reakce. Měl strach, že když jí řekne, že syna chce vychovávat, ona to třeba nepochopí a bude chtít odejít. Netušil, že Jana se rozhodla stejně jako on hned při čtení…
*****
Nejtěžší zkouška je čekala ve chvíli, kdy toto museli sdělit Karlově mamince. Ta ani po přečtení dopisu nechtěla věřit tomu, že Karel opravdu o ničem nevěděl. Až Janě se povedlo ji přesvědčit a uklidnit. Nakonec synovi řekla:
“Dobrá… já tyky ráda poznám svého vnuka. Ale ty děkuj Bohu, že máš takovou ženu, jako je Jana… Asi jste si byli souzeni právě proto, že žádná jiná by takového gesta ani schopná snad nebyla…”
Karel musel matce jen mlčky přikývnout.
Karolínka tu zprávu o bratříčkovi přijala s nadšením, což v jejím věku šlo dost dobře pochopit.
*****
Nešlo sice vše hladce, ale rozhodně to šlo o poznání rychleji, než v případě běžné adopce. Zde bylo prvotní slovo a čestné prohlášení chlapcovi matky, že Karel je otcem. Ale stejně se to neobešlo bez hory papírů, razítek, pohovorů u psychologa, návštěv sociálních pracovnic a jiných potřebných formalit.
Ale dalo se to zvládnout, takže na vánoce už byli všichni pěkně pohromadě. Románek si poměrně rychle zvykl, vlastně hlavně díky Karolínce, která se pyšnila tím, že se může starat hned o dva mrňousky najednou. Malý o vlastní mamince mluvil jen málo a dokonce i pláč ho přepadal jen výjimečně. Ale vždy byl na blízku někdo, kdo utřel slzičky a vzal ho do náruče. Zajímavé bylo i to, že mu nedělalo problém říkat Janě mami, ale dost dlouho mu trvalo, než se naučil oslovovat Karla jako tátu. Došlo jim, že asi žil jen sám, s matkou. Protože mu nevadila ani babička či Janiny kolegyně, za to jak se objevil v jeho blízkosti nějaký muž, hned byl Roman zamlklý a běžel se schovat k Janě.
Za nějaký čas nikomu ani nepřišlo, že je jich najednou doma pět… Roman začal chodit i do školky a díky tomu se z něj pomalu stával veselý a bystrý hoch, který uměl leckdy i hodně překvapit všechny kolem sebe.
Neustále ale všem dělal vrásky ten Romanův strach z mužů. Na Karla si sice postupem času zvykl. Nikdy však za ním nešel, když jej něco trápilo. Ani když se ho Karel na něco zeptal, nedostal ze sebe chlapec víc, než jen pár strohých vět. Ve školce problémy neměl. Učitelský sbor byl ženský a společnost kluků jeho věku mu také nevadila. Ale jakmile se měl setkat s dospělým mužem, neobešlo se to nikdy bez problémů.
Nejhůře reagoval na muže v Karlově věku, kolikrát se i rozplakal a dlouho pak trvalo, než se Janě povedlo jej utišit. Asi nejhůře to dopadlo, když se u nich doma zastavil pracovník plynáren. Jen co Roman toho muže spatřil, rozklepal se a doslova hystericky se rozbrečel. Nepomohlo nic, ani to, že ho Jana odvedla do pokojíčku, kde s ním hodlala počkat, dokud technik neodejde. Malý nebyl k utišení…
Jindy se dokázal rozptýlit hračkami či pohádkou. Tentokrát však nezabralo ani Janino konejšení. Roman očividně pláčem ztrácel síly, dokonce začal mít i potíže s dechem. Tohle už bylo na Janu moc a netrpělivě čekala, až se vrátí Karel.
Montér naštěstí odešel poměrně brzy a Karel vešel do dětského pokoje za Janou a synem. Když uviděl, v jakém stavu oba jsou, zbledl. Syn zápasil s dechem v Janině náručí a také ona vypadala hodně špatně a hlavně bezradně. Zoufalství v jejích očích mu dodalo sil začít jednat.
“Jano, takhle to dál nejde… Vždyť je to s ním pořád horší a a koukni na sebe… Jedeme k doktoru!”
Jana na nic nečekala a automaticky Karla poslechla. Pomohl jí se synem do auta a vyrazili. Pořád je ustaraně sledoval ve zpětném zrcátku. Bože… co jen toho kluka pokaždé tak rozhodí…?
Dětská lékařka je trpělivě vyslechla a mezi tím dala malému injekci na uklidnění.
“Nebojte se, za chvíli to zabere. Bylo to jen tak… Řeknu vám, že tohle jsem snad za celou svoji praxi nezažila. Myslím, že já vám ale mnoho nepomohu. Tohle vidím spíš na nějakého odborníka přes tyhle malé dušičky.”
Karel se zeptal:
“Myslíte… psychiatra?”
“Ano… nerada to slovo používám… Proto kolegům s tímto zaměřením říkám raději léčitelé duší. Dám vám doporučení na jednoho, kterému bezmezně věřím. Je to můj otec… “
Napsala jim telefonní číslo i adresu na svého otce, který pracoval léta jako dětský psychiatr. Ujistila je, že dnes to nemá cenu, protože Roman bude po injekci ospalý. Ať se zatím jenom objednají a ona se pokusí přimluvit o co nejbližší termín přijetí.
Poděkovali jí a s úlevou se podívali na syna, který byl opravdu o poznání klidnější, lehčeji dýchal a konečně se přestal třást.
Doma už na ně čekala babička, která byla na procházce s Janičkou a cestou zpět vyzvedla i Karolínku. Janička spinkala a Karolínka si po chvíli odběhla hrát do svého pokoje. Teprve až nastal klid, řekli mamince, co se stalo. Ta se nejdříve pěkně lekla, ale pak řekla:
“To jste měli udělat už dávno… Vůbec se mi ty jeho reakce nelíbí… Navíc se mi zdá, že to nebude jen tak. Už jste tam volali?”
“Ano. Ještě v autě jsem tam volala, nevydržela bych to až domů… Doktor zněl příjemně a dokonce nás pozval už na pozítří… Stejně budu do té doby jako na trní!” řekla Jana roztřeseným hlasem.
“Neboj, to zvládnem… Jen do té doby… žádnej chlap do bytu!” pohladil ji Karel povzbudivě po rameni.
Tu noc toho ani jeden z nich moc nenaspali. Střídavě se chodili dívat na Romana, který naštěstí spal klidně až do rána.
Když potom byli v čekárně doktora Němečka, bylo jim všelijak. Jak na něj bude kluk reagovat? Ale k jejich překvapení se žádný záchvat nekonal… Pomohl k tomu lékařův již vyšší věk. Tato kategorie mužů totiž malému evidentně nevadila…
Po úvodním rozhovoru je Němeček požádal, zda by šli na chvíli do čekárny, že by si s hochem promluvil rád o samotě. Vyhověli mu a netrpělivě pak sledovali hodiny. Z avízované chvilky se nakonec staly bezmála dvě hodiny…
Když konečně směli zpět, byli oba napnutí zvědavostí. Němeček poslal Romana se sestřičkou do vedlejší místnosti. Janě neuniklo, že chlapec je klidný, což jí trošku dodalo optimismus. Ona i Karel hleděli nyní na doktora s otazníky v očích.
Lékař si odkašlal a spustil:
“Začnu trochu odjinud, než asi čekáte. Ale je to důležité. Vím, že chlapec je s vámi krátce, a že předtím žil jinde. Chci se zeptat: víte o něm něco z té doby? Nebo o jeho matce? Cokoli…”
Karel zavrtěl hlavou:
“Musím vás zklamat… Nevíme o něm nic…Ani o ní… O synovi jsem se dozvěděl až z toho dopisu, který jsem vám již zmínil když jsme spolu hovořili před chvílí. Proč se ptáte?”
“No… jak bych vám to řekl… Tak ještě jedna otázka: Mluví Roman o své matce? V jeho věku bych čekal spíše šok z její ztráty. Ale on se mi jeví, jako by mu ani nechyběla. Mluvil jen o vás, Jano. A o sestrách. Vás, Karle, zmínil jen okrajově. Odpovězte mi napřed na moji otázku, teprve pak vám pokusím nastínit to, co se mi povedlo zatím tak nějak ujasnit.”
Jana předběhla Karla s odpovědí:
“Nemluví o ní, nemluví vlastně o ničem z toho, co bylo dřív, než přišel k nám. Přitom je to chytrej kluk, bystrej a vnímavej… to jste si sám musel všimnout.”
Doktor pokýval hlavou.
“Děkuji. Tušil jsem, jak mi odpovíte, ale chtěl jsem to slyšet přímo od vás. Ano, Roman je až překvapivě bystrý na svůj věk. Což by mohlo být prospěšné v jeho léčbě.”
“Léčbě?!” skočila mu do řeči vystrašeně Jana.
“Ano, léčbě. Ale nebojte se… nemyslím tím nic drastického. Váš syn bude potřebovat spíše spoustu času a spoustu lásky. Jak jsem vás stihl poznat, obojí mu jistě dokážete rádi poskytnout. Má štěstí, že vás má… To říkám upřímně… Ne každé dítě má takové štěstí. A teď bych vás rád poprosil, aby jste mě vyslechli v klidu. Nebude to pro vás asi lehké, ale je to potřeba vědět. Snadlépe pochopíte, proč má Roman takové stavy.”
Pohlédl na ně a oni tiše pokývali hlavou. Co jen se asi dozví? Jana bezděky stiskla Karlovu ruku. Němeček si znovu odkašlal a tiše začal povídat:
“Z toho, co se mi povedlo zjistit, jsem sám rozhozený, ač by se mi to stávat nemělo. Ani nevím, odkud začít… Tak snad od matky: Myslím, že o ní nemluví záměrně… ta žena ho musela zklamat… zradit… Což by samo o sobě nebylo tak zlé, kdyby důvod té zrady nebyl tak silný… Podle toho, co se mi povedlo takzvaně vyčíst mezi řádky, jsem došel k názoru, že chlapec byl zneužíván. Ne matkou… ale nejspíše nějakým jejím přítelem. A soudím, že ona to věděla a chlapci nepomohla… Opravdu se o ničem nikdy nezmínil?”
Karel s Janou seděli jako opaření. Pane Bože… co to Němeček říká? To snad…
Karel vyhrkl:
“Jste si jistý? Já ji ani pořádně neznal… ale že by tohohle byla schopná? Jde tohle vůbec dát někdy do pořádku? Až já zjistím, kdo to byl… já ho zabiju!”
Lékař jen zavrtěl hlavou:
“To není řešení… Matka již souzena být nemůže. A teď záleží na vás. Zda dát trestní oznámení na neznámého pachatele nebo vše nechat tak… Já doporučuji to první. Bude to sice znamenat nějaké potíže, ale pokud dotyčného najdou, bude to jen dobře. Vzájemné konfrontace se nebojte, jde to zařídit i bez ní s ohledem na chlapcův věk. Měly by stačit moje zprávy a váš souhlas. Konečné rozhodnutí je ale na vás.”
“Pane doktore, jak dlouho to ale může trvat? Co kluk? Nebude to pro něj ještě horší?”
“Pokud mu dokážete trpělivě dát čas, aby poznal, že vy ho nezradíte, máte vyhráno. Jak dlouho to potrvá, to záleží jak na vás, tak na Romanově nátuře. Já mohu jen pomoci radou a v případě nouze i nějakými těmi léky. Těm bych se ale chtěl vyhnout, protože jak jsem poznal Romana, mohl by to hravě zvládnout bez nich, což bývá nejlepší varianta. Ale ta záležitost s vyšetřováním… to už záleží na tom, jestli dotyčného najdou, a jak rychle… Neslibuju zázraky… jistě to nějaký čas potrvá. “
Jana se konečně také osmělila promluvit:
“Na nás se můžete spolehnout. Uděláme pro syny vše, co bude v našich silách a v jeho zájmu. A to trestní oznámení podáme, jen nám, prosím, poraďte, co a jak…”
Lékař se na ni povzbudivě usmál:
Prozatím stačí jako podklad moje zpráva z dnešního vyšetření. Zbytek s vámi sepíší oni. Ale připravte se, že budu muset provést podrobné vyšetření… bez něj by to nešlo. Navíc, pokud to ze sebe chlapec dostane, i to bude jisté malé plus přímo pro něj… Dokud to v sobě dusí, není to dobře. Ani pro něj, ani pro vás. Myslím, že pro dnešek to stačí. Děkuji za důvěru a hned zítra vypracuji zprávu, stavte se tu pro ni během dne, jsem tu do pěti do večera. Je dobře, že jste to nevzali vše na lehkou váhu. Odměnou vám v budoucnu bude spokojený a šťastný mladý muž, protože váš syn jím bude, tomu pevně věřím.”
Domů jeli v naprostém tichu. Jana pevně tiskla Romana a snažila se neplakat. Tolik se jí toho honilo hlavou… Malý byl nevšedně veselý. Jako by nebyli u lékaře, ale u nějakého kouzelníka. Všiml si, že jsou rodiče nějak zaražení.
“Mami? Ty si plakala? A proč? Táta ti ublížil?”
“Co to říkáš… Tatínek mi nikdy neubližuje. Nikdy v životě nikomu neublížil. Jak tě to napadlo?” špitla Jana.
Roman se jen zasmál.
“Tak to jo. Já vim, že náš táta je hodnej. Tak kdo ti ublížil? Nebudeš už brečet, že ne? Táto, koupíme mamince zmrzlinku? Mě pomáhá zmrzlinka, když brečim.”
Karel se usmál:
“Já vím, tobě pomáhá. A víš co? Máš pravdu! Jde se na zmrzku! Třeba nám pomůže všem… Taky bych jí potřeboval pořádný kopec.”
Chlapec souhlasně zatleskal rukama:
“Jasně, jde se na zmrzku!”
Jana i Karel byli pořád překvapeni, že návštěva u lékaře malého vůbec nerozhodila. Naopak s potěšením sledovali, že se dokonce směje, což u něj viděli jen málokdy. Ne, že by to byl nějaký uplakánek, to ne… Ale byli zvyklí spíše na jeho vážnou tvář. Smíchem jakoby vždy šetřil. Vlastně ho dokázala rozesmát jen Karolína a někdy Jana.
V cukrárně nebylo moc lidí, tak se pohodlně usadili k jednomu z volných stolků. Netrvalo dlouho a mohli si začít pochutnávat na výborné zmrzlině, kterou byl tento podnik známý široko daleko.
Roman se podíval na Janu, která už vypadala o poznání veseleji.
“Vidíš, mami. Funguje to. Už nebrečíš. Já po zmrzlině taky nikdy nebrečím.”
Jana se na něj usmála.
“Ty budeš asi jednou zázračným doktorem… umíš léčit zmrzlinou. Díky, pane doktore!”
“Jo, budu doktorem. A nebudu nikdy léčit injekcemi. Ty bolí. Budu léčit zmzkou a bonbónama… Ty nebolí. A budu léčit děti. Aby je nikdy nic nebolelo.”
Janě to nedalo:
“Romčo, a tebe něco bolí?”
Chlapec olízl lžičku a jakoby nic odpověděl:
“Teď už ne. U vás mě nic nebolí.”
“A dřív tě něco bolelo?” zkusila se ptát dál Jana a Karel raději mlčel.
“Jo. Bolelo. U… u mámy mě furt něco bolelo. Je zlá. Už k ní nechci. Nikdy. Ani k strejdovi. Od něj taky všechno bolelo.” Říkal bez jakékoli známky nervozity Roman a dál ujídal z poháru.
Jana byla rozhodnutá té situace co nejvíc využít.
“Romčo, ale maminka už pece nežije. Je mrtvá. Nemusíš se bát, že bys k ní musel.”
“Já vim. Ale strejda není mrtvej. Nechci k němu. Že nemusim? Že ne?”
“Nemusíš… to ti s tátou slibujeme. Jsi náš a nikomu tebe nedáme. U nás tě nikdy nebude nic bolet.”
Chlapec se znovu po tomto ujištění uklidnil a dodal:
“To taky vim. Řikal to ten hodnej doktor. Mami, opravdu mi u vás nebude nic bolet?”
Janě až zatrnulo, když si všimla, jakým způsobem se při té otázce podíval na Karla. Ten si toho všiml taky a úplně v něm hrklo… Ona to snad vážně je pravda, co jim naznačil Němeček. Vysoukal ze sebe:
“Nebude, Románku. To ti slibuju.”
Roman se neznatelně usmál.
“Strejda taky sliboval, že mě to nebude bolet. A bolelo. Plakal jsem a máma mě pak seřezala měchačkou. To taky bolelo. Já už nechci, aby mě něco bolelo.”
V jeho pohledu bylo najednou tolik upřímné touhy po kladné odpovědi, až je to oba dojalo. Jana ho pohladila po vlasech.
“Nemusíš se bát. Ale jestli se budeš pořád ládovat cukrovím, budou tebe bolet zuby nebo bříško… to mi pak ovlivnit neumíme… Jinak tobě ale slibuju, že nic jiného tě nikdy bolet nebude…”
Snažila se tu debatu aspoň trochu odlehčit. Chlapec, jakoby to pochopil, šibalsky se usmál a řekl:
“Ale bude mě bolet! Hlava… když Janička někdy vřeští! Ale to mě nevadí. Všechny mimina vřeští.”
S úlevou se zasmáli i oba dospělí.
Zmrzlina byla spořádána a Karel odešel k pokladně, aby zaplatil účet. Vzal ještě velkou krabici té dobroty na doma, aby i Karolínka s babičkou nepřišli zkrátka. Zatím, co čekal ve frontě, Jana zamířila s Romanem k parkovišti. Chlapec se jí chytil za ruku a šeptem povídá:
“Slyšel jsem pana doktora. Říkal, že strejdu můžou dát policajti do basy. Já chci, aby ho tam dali. Jako v televizi tam dávají zlé lidi. On je zlý, mami. Opravdu. Nelžu.”
Podíval se na ni úpěnlivě a čekal, co ona na to. Jana se zastavila a vzala ho do náruče.
“Taky s tatínkem chceme, aby ho tam dali. A zařídíme to. Aby ti už nikdy nemohl ublížit. Slibuju!”
Roman opřel hlavu o její tvář.
“Maminko, já ti věřím. Mám tě moc rád. A… a tátu… taky.”
Janě vrtala v hlavě ještě jedna věc. Má… nemá… se zeptat? Nakonec to zkusila:
“Romčo, proč ses tak bál toho pána, co nám přišel zkontrolovat to topení? Vždyť byl hodnej. Zařídil, aby nám topení fungovalo a nebyla nám zima.”
Chlapec chvíli mlčel. Pak řekl:
“Mami, on vypadal jako strejda… Pan doktor už mi řek, že nebyl zlej. Musím se tomu pánovi omluvit, až zase přijde. Byl jsem na něj zlej a já nechci bejt na nikoho zlej. Nezlobí se ten pán?”
Jana žasla nad tím, co slyšela. Taková změna po jediné návštěvě? To snad ani není možné. Nahlas odpověděla:
“Nezlobí se, neboj. On je hodnej a hodní lidé se neumí na někoho zlobit. Tak už na to nemysli. Hele… Taťka už jde…”
Karlovi se konečně povedlo dostat se k nim. Překvapilo ho, že se na něj syn usmál. Nechal to raději bez komentáře a jen mu úsměv oplatil. Odměnou mu bylo, že malý sklouzl z Janiny náruče na zem a popadl za ruku nejen ji, ale i jeho. Prvně za celou tu dobu, co si ho přivezli k nim…
Další dny a měsíce byly ve znamení neustálého napětí. Dospělí se snažili, aby děti tím vším netrpěly. V případě Janičky se to dařilo snadno… Karolínku ale museli do těch věcí zasvětit. Ale dávali pozor, aby to bylo úměrné jejímu věku. Vynechali detaily o tom, jak moc bylo Romanovi ubližováno, muselo jí stačit, že jí řekli jen to, že ho doma byli… Celou pravdu by asi ani nepochopila, ale i tak ji to dokázalo rozplakat. Slíbila, že před Románkem o tom mluvit nebudou, aby co nejdříve zapomněl.
Měli za sebou několik návštěv u doktora Němečka a po každé této návštěvě byl chlapec zřetelně klidnější a uvolněnější. Dokázal se nyní smát téměř každý den, a co je nejvíc potěšilo byl fakt, že se zázračně změnil jeho vztah ke Karlovi. Už to nebyl táta, ale tatínek a malý se mu již nevyhýbal. Naopak… stalo se pravidlem, že ti dva chodili denně na společné procházky, ze kterých se vraceli vysmátí a dlouho pak Janě a Karolíně vyprávěli, co kde viděli. Kolikrát nezapomněli přinést těm svým holkám i něco z těch svých toulek po městě a širokém okolí.
Slzy v očích měla Jana ve chvíli, kdy se u nich ještě jednou objevil pán z plynáren… Ten už ve dveřích hlásil, že má strach, aby zase nevyplašil toho jejich špunta. Než stihla jakkoli zareagovat, ozval se sám Roman:
Dobrý den, pane. Já jsem už normální. Nemusíte se bát. Pojďte dál a děkujeme za to, že jste nám zpravil to topení.”
Montér koukal překvapeně, ale pak se usmál:
“Děkuji za pozvání, mladíku. Tak to jsem rád. Tak ještě vyměníme tu karmu v koupelně a budete mít ode mě pokoj. Pomůžeš mi?”
Jana se už už lekala, ale Roman horlivě odvětil:
“Jsem malej, ale když tu není tatínek, jsem tu jedinej mužském já, tak vám pomůžu.”
Montér mu podal tašku s nářadím:
“Tak jdem na to, kolego.” Popadl bednu s novou karmou a oba odkráčeli do koupelny. Jana jen nevěřícně zírala. Šla postavit vodu na kávu a s pocitem jakéhosi druhu vítězství poslouchala útržky hovoru těch dvou z koupelny:
“Kolego, prosím tamten šroubovák… ano, to on. Děkuji.”
“Prosím, kolego, tady je. A nespadne to? Aby se mamince nic nestalo…”
“Neboj, zkus to sám…”
Jana stála tak, aby na ně viděla. Nyní překvapeně zjistila, že Roman se nechal od toho cizího muže vyzdvihnout a pod jeho dohledem zkoušel pevnost zavěšení nové karmy. Když ho muž zase postavil na zem, zeptal se:
“Tak co, dobrý?”
Hoch Protáhl uznale bradu:
“Hmmm… dobrý… jste šikovnej. Mami, koukej, už je to hotový!” otočil se se smíchem na Janu, která se málem rozbrečela.
“No, oba jste šikovní. Tak šup ke stolu, je tam kafe, čaj a bábovka. Taková práce zaslouží odměnu.”
Montér se chvíli vymlouval, že to nemuselo být, ale Roman ho nesmlouvavě odtáhl do kuchyně.
“Maminka se musí poslouchat. Pekla to kvůli nám.”
Na to se nedalo nic namítat. Během jídla muž pochválil Janě nejen bábovku, ale i malého. Jak je šikovný a jestli nebude chtít jednou pracovat u nich v podniku. Jana se usmála a řekla, ať se zeptá jeho. Roman ale s plnou pusou řekl¨:
“Nee… já budu doktorem. Pro děti. Jestli máte děti, budu vám je léčit zadarmo.”
Montér se zasmál:
“Děti mám… ale než budeš tím doktorem, budou už mít svoje děti. Leda bys léčil je… “
“Aha… no, to nevadí. Tak až ty vaše děti budou mít děti, dejte jim naši adresu.”
Když se pak rozloučili, ani ne za hodinu dorazil Karel. Jana mu vše vyprávěla a on měl co dělat, aby se dojetím nerozbrečel. Tohle byla jedna z nejlepších zpráv, které kdy v životě doposud slyšel…
Další takovou zprávou byla po nějakém čase i ta, když jim bylo oznámeno zahájení soudního líčení s přítelem Romanovi matky. Našli ho poměrně brzy, jen chvilku trvalo, než se přiznal. V té době žil s jednou rozvedenou ženou, která měla syny ve věku malého Romana. Ta se nakonec stala nejdůležitějším svědkem. Na rozdíl od Romanovi matky totiž svému synovi nejen věřila, ale dokonce onoho muže sama osobně přistihla a neváhala vše dosvědčit.
Jana s Karlem se zúčastnili až dalšího stání, kde se řešil konkrétně jejich případ. Byl přítomen i doktor Němeček. Roman naštěstí k soudu nemusel, ani ten druhý chlapec. Obžalovaný se totiž plně přiznal a přijal i svůj trest doplněný o povinnou ústavní léčbu. Když jej odváděli, ulevilo se všem…
Roman přijal zprávu o jeho uvěznění na oko vlažně, ale když tehdy uléhal a Jana se chystala číst mu pohádku, řekl:
“Maminko… už mi nemusíš číst pohádku. Já už se nebojim usnout, když strejdu dali do toho vězení. Já jsem tak moc rád…”
Pohladila ho po čele.
“My s tátou taky. Vážně nechceš pohádku?”
“Ne. Ale chci pusu. A velikááánskou. Mám tě moc rád. A až budu tim doktorem, budu léčit kromě dětí i tebe a tatínka a babičku, i Kájinu a Janičku… Protože vás mám moc rád. Všechny.”
Pusu mu dala moc ráda, a ne jen jednu.
Před usnutím probírali s Karlem všechny ty události z poslední doby a shodli se na tom, že teď už snad bude vše v pořádku. Karel ji políbila řekl:
“Bude… Teď už tomu věřím. Až se to uklidní docela, brzo to bude jen špatným snem. Ale stejně se mi zdáš posledních pár dnů nějaká nesvá… Bylo to náročný, já vím… Ale neboj, lásko, už je to za námi. Už jsme jen my dva a ti tři rošťáci, takže se klidně můžeš zase smát.”
“No, Kájo, nevím… byla jsem minulý týden u doktora a…”
“Pane Bože, snad nejsi nemocná?! Copak nemůže být chvíli klid? Je to vážný?”
Položila mu ruku na ústa.
“Jak se to vezme… Klid ještě nějaký čas bude. Ale… “
“Co… ale?” netrpělivě se zeptal Karel.
“Prostě jsem v jiném stavu… To je celé…”
“Cože? Jak to?” vyvalil oči Karel.
“Normálně… ve třetím měsíci…” pípla Jana.
Karel chvilku nevěřícně koukal, ale pak se rozesmál jako šílený.
“Tak to je paráda… no, abych začal shánět větší byt…”
DOSLOV:
Od popsaných událostí uběhl již nějaký ten rok…
Z Karolínky je třináctiletá slečna, které zůstala správně “prořízlá pusa” a smysl pro humor i pro spravedlnost. Hodlá se stát advokátkou (no, vlohy k tomu má a učí se dost dobře…) Už se nemůže dočkat, až za necelé dva roky dostane občanku.
Roman je na svých osm (skoro devět) let taky pěkný rozumbrada. Touha po doktořině už vyprchala… Momentálně básní o tom, že by mohl být učitelem. Ale ještě nedávno chtěl být policistou… Tak uvidíme, co nakonec zvítězí. Vzpomínky z ranného dětství v něm sice sem tam zahlodají, ale díky rodičům a všem lidem kolem, je z něj veselý a báječný kluk. Jinak na něj prásknu, že rád hraje šachy (mě porazí pokaždé…) a převzal po Janě štafetu v chovu papoušků… Bába s dědkem již nežijí, ale Romča má na zahradě jejich nového domku voliéru a v ní už pět papoušků. Stará se o ně na svůj věk skvěle. Ale maminka mu ráda pomáhá, a nejen ona ;)
Janička chodí do školky a je to pěkná divoška… Rozhodně není po mamince. No, ani po tatínkovi… Protože když ji chcete uhlídat bez potíží, je lépe najmout si profesionální ochranku… Snad ji v září zkrotí škola…
A poslední člen rodiny, dosud schválně nezmíněný ani v komentářích? Pokud hádáte, že je to holka, máte pravdu… Ale pravdu máte i v případě, že hádáte, že se narodil kluk…
Ona se totiž narodila dvojčata…
