Před samoobsluhou tou dobou bylo poměrně prázdno. Jen párek důchodkyň diskutujících o bolavých kloubech a hejno věčně hladových holubů, kteří se vehementně dožadovali dalších a dalších drobečků od mladé ženy, jež seděla na počmárané lavičce.
Tento klid narušilo vrznutí dveří prodejny a následný řev malého děcka:
"Néééé... já nikam nejdu, nech mě bejt... pomóóóc!"
Důchodkyně se raději uklidily za nejbližší roh a využily toho ke změně tématu jejich hovoru. Mladá žena na lavičce zpozorněla a zahleděla se směrem k obchodu. Spatřila zpoceného muže, který táhl malou, asi čtyřletou, holčičku směrem k parkovišti. Dívenka se zapírala nohama o chodník a vřeštěla na celé kolo. Muž byl celý rudý, ale nenechával se vyvést z rovnováhy. Malá "paviánka" se ale nehodlala jen tak vzdát:
"Do školky nepudu, dokud mi nekoupíš tu čokoládu! A řeknu to babičce! Nech mě... pomóc!"
Mladé ženě, říkejme jí třeba Jana, se ulevilo. Tak on je to tatínek s dceruškou... V první chvíli ji totiž napadalo opravdu ledacos. Však se taky není v dnešní době proč divit, sami to znáte z televizních či novinových zpráv.
Jana se zvědavostí pozorovala tu dvojici a na její tváři se objevil lehký úsměv. Po dlouhé době první upřímný. Ale ten najednou zmizel a vystřídal jej polekaný výraz. Vystřelila z lavičky jako střela a vrhla se k dívence. K tomuto činu ji vyburcoval nečekaný zvrat v celé té podívané...
Holčička se totiž otci vyškubla z ruky a to náhlé uvolnění ji doslova odmrštilo do vozovky. Jana koutkem oka stihla zaregistrovat blížící se automobil a zbytek byl už jen souhra podvědomých instinktů.
Otec holčičky stál na chodníku jako opařený a připadal si v ten moment, jako by sledoval jen nějaký film:
Viděl, jak se jeho dcerka řítí k zemi, zahlédl modrou kapotu blížícího se vozu a pak jakousi neznámou ženu, jež se odlepila od lavičky a doslova skočila směrem k malé. Pak už jen vnímal zvuk skřípějících brzd, směsici výkřiků a následné ticho.
Když se konečně odvážil znovu otevřít oči, viděl na okraji chodníku plačící dceru, bezvládné tělo mladé ženy, bledého řidiče modré felicie a přibíhající dvě starší paní. Jako ve snu udělal pár kroků směrem k místu nehody. Z šoku jej probrala až jedna ze starších žen:
"Jéžišmarjá... zavolejte někdo sanitku, já nemam mobil! Chlape, viděl ste to? Ona tu vaši holku normálně zachránila... fuj, mě je normálně zle..."
Druhá důchodkyně konejšila děcko a přitom lovila něco z kabelky.
"Mám ho... tady je, mobil. Ale já s tim moc neumim, vemte si to někdo a zavolejte už někam konečně..." rozhlédla se vyděšeně po všech přítomných.
Otec beze slova vzal do ruky nabízený telefon a bezděky vyťukal číslo tísňového volání. Očima sledoval střídavě vzlykající dcerku, která se tulila k jedné ze starších dam, řidiče opřeného o kapotu vozu a zápasícího s dechem a mladou ženu ležící na studeném asfaltu. Konečně se ve sluchátku ozval hlas operátorky a vyzval jej, aby sdělil, co potřebuje. Pokusil se mluvit klidně, což se mu jakýmsi zázrakem nakonec podařilo. Když nadiktoval vše, co bylo třeba, vrátil telefon majitelce. Ta mezitím nevěděla, co dělat dříve. O holčičku se postarala její kamarádka, ale stále tu byli ještě další dva lidé, potřebující pomoc.
Mladá žena se probrala z krátkého bezvědomí a tiše zasténala. Do toho se ozvalo lehké žuchnutí, to se právě k zemi skácel řidič felicie. Karel, tak se otec té malé jmenoval, se konečně probral natolik, že vzal vše do svých rukou. Došlo mu, že dcerka je v pořádku, bez zranění, proto ji požádal, ať se drží u té paní, která ji nepřestávala hladit po vláscích. Malá zaraženě přikývla a vděčně se přitulila k důchodkyni. Karel ještě honem dal instrukce té druhé, jak se má postarat o zkolabovaného řidiče. Sám přiskočil k mladé ženě, aby zjistil, jak moc zle na tom je. Vůbec nechápal, kde se v něm ta pohotovost najednou vzala.
Dříve než stihl ale cokoli udělat, ozvala se siréna přijíždějící sanitky. Ulevilo se mu. Bylo mu jasné, že odborná pomoc bude daleko lepší, než kdyby se o něco musel pokusit on sám. Odstoupil stranou a přitáhl k sobě dcerku. Sledoval rychlou práci posádky sanitního vozu. V duchu je obdivoval a byl jim nesmírně vděčný za jejich bleskový příjezd. Netrvalo to ani pár minut a měli naloženou jak Janu, tak i řidiče, protože ten byl také stále v zoufalém stavu. Ještě pár formalit a znovu se rozlehl hlas sanitky.
Mezitím dorazili policisté a nastalo poměrně dlouhé vyptávání a sepisování. Jak obě důchodkyně, tak i Karel souhlasili s dodatečnou výpovědí na stanici.
-
Od té doby uplynulo několik měsíců. Řidič byl zproštěn viny, protože neměl žádnou šanci vůz včas zabrzdit. Přesto si z té nehody odnesl nepěkný zážitek, který jej bude děsit snad už do smrti.
Obě staré ženy se z celé příhody brzy oklepaly, měly tak alespoň vděčné téma pro své známé.
Karel na tom byl od té doby špatně. Bylo mu jasné, že za vše může vlastně on. Kdyby malou Karolínu jeho matka tak nerozmazlovala, nebyla by nastala ta scéna kvůli nekoupené čokoládě. Vyčítal si, že se dceři lépe nevěnoval. Ale jak? Co od nich odešla její matka, zůstal na ni sám. Zaměstnání mu nedovolovalo být s malou tak, jak by si sám přál, a tak péči o ni zastávala především babička. Jenže ta Karolíně dovolovala téměř vše.
Nehoda ale Karlovi dodala sil k rázné změně. V zaměstnání jej naštěstí pochopili a šéf mu vyšel vstříc změnou pozice, sice s menším platovým ohodnocením, ale zato s rozumnou délkou pracovní doby. Hlavně odpadly pracovní víkendy. Matce Karel oznámil, že od teď se o dceru hodlá postarat sám. Babička to sice nesla velice ukřivděně, ale nakonec ustoupila. Nic jiného jí ani nezbývalo, Karel byl neoblomný. Karolínce se to také moc nezamlouvalo, tušila, že je konec s životem plným bonbónků a čokolád a babiččina zastávání se jejích nápadů. Ale raději neprotestovala. I přes svůj věk tušila, že se stalo něco zlého a že za to může právě ta čokoláda. Navíc podvědomě byla docela ráda, že budou s tatínkem více spolu, jen si to zatím neuměla přiznat a odůvodnit.
-
Jana již byla nějaký ten týden z nemocnice doma. Její zranění nebyla naštěstí tak vážná, jak to vypadalo. Ale stále měla před očima tu malou holčičku. Věděla sice, že se jí nic nestalo, stejně na ni musela pořád myslet. Jak by to asi dopadlo, kdyby tam tehdy nebyla?
Na to samé myslel stále častěji i Karel. Jasně si uvědomoval, že nebýt té neznámé mladé ženy, mohla být Karolínka klidně mrtvá. Vždy ho při tom pomyšlení úplně zamrazilo. Díky protokolům věděl, jak se žena jmenuje, ale nevěděl, kde bydlí. Cítil potřebu poděkovat jí za záchranu jeho dcerky.
-
Náhoda tomu chtěla, aby se ti dva, vlastně tři, sešli znovu před osudným obchodem. Jana tam chodila téměř denně v naději, že tam ty dva snad někdy zahlédne.
Karel tam s Karolínkou vyrazil ten den poprvé od té nehody. Potřeboval narychlo koupit pár drobností a nechtělo se mu kvůli tomu vracet do supermarketu. Když zamykal auto, bylo mu všelijak. Znovu se mu vybavilo celé neštěstí. Ze zamyšlení ho vytrhl hlásek malé Káji:
"Tati... támhle je ta paní jak kvůli mě skočila pod auto... vidíš? Támhle, na lavičce."
Karel se podíval tím směrem. A opravdu, ta žena tam seděla a listovala jakýmsi časopisem. Na chvilku znejistěl, ale pak jej přepadl zvláštní pocit radosti. Popadl dcerku za ruku a rázně vykročili vpřed. To už je zahlédla i Jana. Poskočilo jí srdce... tak se přece dočkala. Nejistě vstala a popošla jim vstříc.
Karel se pousmál a podal jí ruku:
"Zdravím vás... Jano... a chtěl bych vám poděkovat za to, co jste udělala pro Karolínu. Vím, díky jsou asi málo, ale pokud pro vás mohu něco udělat, stačí říct."
Jana přijala podávanou ruku a v duchu ji potěšilo, že muž zná její jméno. S ruměncem ve tváři odpověděla:
"Ale prosím vás... to by přece udělal každý. Hlavně, že malá je v pořádku."
Karolínka se stydlivě schovávala za otce. Až když ji popostrčil, odvážila se k pozdravu také ona. Jana se na ni usmála:
"Tak co, slečno? Jak se máš?"
Malá potichu a se sklopeným zrakem odpověděla:
"Dobře... tatínek říkal, že ste mě zachránila. Děkuju... "
Jana se na ni znovu usmála a pohladila ji po tváři. Pak se podívala na Karla. Ten neohrabaně řekl:
"Směl bych vás pozvat na večeři? Právě jsem přemýšlel, co dnes vařit a takhle bych toho byl dnes ušetřený a Kája by určitě souhlasila taky."
Překvapeně na něj pohlédla.
"A co vaše žena, nebude mít o vás starost?"
Karel znejistěl. Karolínka se ozvala ještě dříve, než stihl říct cokoli on.
"Táta nemá ženu, máme jen babičku. Poďte s náma, protože já to chci."
Polekaně se podívala na otce, protože slova "já to chci" měla od jisté doby zakázána. Ale taťka se dnes nedíval vůbec rozzlobeně. Vlastně byl té malé treperendě vděčný. Honem vysvětlil Janě, jak se věci mají a ani nepostřehl, že se jí tak trochu ulevilo.
Zvolili nedalekou restauraci, kde nevařili zrovna nejhůře a zároveň tam bylo i poměrně domácké prostředí. V klidu si vybral každý z jídelního lístku to, na co měl chuť a přiobjednali si i něco k pití. Teprve pak se pomalu rozpovídali. Karolínka jen sem tam něco prohodila, věděla od babičky, že dospělým se nemá zbytečně skákat do řeči. Stejně by jim momentálně neměla co říct, protože téma jejich hovoru ji nijak moc nezaujalo. Nechápala, co je baví na tom, vyprávět si u večeře o práci. Naštěstí zde byla i velká televize, kde zrovna běžela jakási komedie, tak se do ní po chvilce zabrala.
Když přinesl číšník jídlo, v klidu si jej vychutnávali a Karel pronesl při pohledu na hodinky:
" Ještě je docela dost brzy. Co byste řekly, vy dvě, malé procházce?"
Karolína protáhla obličej:
"Tati... mě už se nikam nechce... tak mě vem k babče a děte sami. Já bych radši chtěla koukat na telku."
Karel se podíval na Janu. Ta váhavě řekla:
"A není to hloupé? Sami, bez Káji?"
Dřív než stihl zareagovat, předběhla ho dcerka:
"Neni! Stejně si pořád povídáte o věcech, který mě moc nebaví, tak si aspoň můžete povídat dál. A mě to nevadí, já na tátu nežárlim. Je to muj táta a ne muž. Milence mám ve školce a budeme se brát, až tedy budem velký. Na něj bych žárlila, ale na tátu? To ne..."
Jana se musela usmát. Ten proslov ji dostal. Také Karlovi cukaly koutky úst.
"Ále... a že ses nepochlubila dřív, kdopak je ten neznámý kluk ze školky, co?"
Kájina se zapýřila:
"Táto, táto... je vidět, že máš asi sklerózu... No přece ten hezkej, jak mě vždycky mává, když jdu domů."
"Aha, už si vzpomínám. No, ten vypadá solidně."
"Tati, ale babičce to neřikej... Ona by zase vysílala!"
"Co že by dělala?", vyvalil oči Karel.
"No, vysílala... Jako že by remcala... Tati, já nevim, jak se to říká. Prostě by vysílala! Chápeš?"
"Chápu... Tak já tedy přísahám, že jí nic neřeknu, stačí?"
"Stačí, tati. Díky."
Jana se musela hrozně moc snažit, aby nevyprskla smíchy. Ale v hloubi duše jim záviděla. Mají jeden druhého. Koho však má ona? Jen sebe samu. Doteď jí to připadalo dostačující a nepřemýšlela o tom. Teď však pocítila závan pochybnosti. Vážně jí to stačí?
Z myšlenek ji vytrhla Karolínka:
"Teto, tak poď, táta už šel zaplatit."
Jana si uvědomila, že to ani nepostřehla. Usmála se na malou a vzala ji jemně za ramínko. Došly ke dveřím, kde už na ně Karel čekal. Společně vyšli do ztichlých ulic.
Karel předal malou své matce s tím, že si ji vyzvedne kolem deváté hodiny večer. Krátce jí sdělil, s kým se jde projít, což mu matka s úsměvem schválila:
"Jen jdi, Kájo. A poděkuj jí i za mě. Taky bych ji někdy ráda poznala."
Malá Karolína ji táhla do domu:
"Babi, když mi pustíš telku, tak ti o ní budu vyprávět. Ale moc toho neni... je jako táta... pořád taky mluví jen o práci. Ale jinak je fajn. Tak poď. Čau tati!"
A dveře se zavřely. Karel si oddychl a vyšel zpět na chodník. Jana na něj trpělivě čekala. Domluvili se, že půjdou jen do parku, protože zase tak moc času přeci jen nemají. Z počátku šli mlčky, ale pak se Karel osmělil:
"Nemohli bychom si tykat? Teda jestli to nevadí."
Usmála se na něj a prohlásila, že je pro. Zastavili se proto na chvilku, podali si ruce a se smíchem se jeden druhému znovu představili. Po chvilce zaváhání jí Karel dal i nesmělou pusu, prý na to tykání. Začervenala se, ale bylo na ní znát, že se neurazila.
Popošli dál, do míst, kde je malé jezírko. Pozorovali společně párek divokých kachen a Jana se rozpačitě zeptala:
"Netušila jsem, že s malou žiješ sám. Obdivuju tě, asi málokterý mužský by to dokázal."
Pohlédl jí do očí.
"Myslíš? Já myslím, že by to dokázal každý, kdo má rád své dítě. Nedokázal bych ji strčit někam do děcáku nebo cizím. Jo, je fakt, že mi dost pomohla matka. Ale nakonec jsem zjistil, že to nebylo zrovna nejlepší řešení. Strašně Kájinu rozmazlila a... No, však jsi sama viděla, kam to dospělo. Mohlas na to klidně doplatit životem. Teď se jí snažim věnovat co nevíc sám a matka má podmínku. Musí dodržovat moje pravidla. Sice jí to moc není, ale asi to i pochopila, protože už to přestala komentovat. Jak by řekla Kája: už nevysílá."
Oba se rozesmáli. Viděl, na ní, že má ještě něco na srdci.
"Trápí tě něco? Nebo ti vadí, že jsem tě tak nečekaně vytáhl na procházku?"
Zavrtěla hlavou. Jak ho to mohlo napadnout! Kdyby tušil, že před tím obchoďákem čekala schválně... Nahlas to však raději nevyslovila. Špičkou boty si pohrávala s kamínkem. Nakonec se zeptala:
"A proč jste vlastně s malou sami? Tvoje žena umřela? Jestli je ti ta otázka nepříjemná, neříkej nic. Jen jsem zvědavá. Svobodného otce ale člověk tak často nepotkává, na rozdíl od svobodných matek."
Karel si povzdechl. Tu otázku stejně dřív nebo později čekal.
"Není mi to nepříjemné, navíc i Kája to ví, proč jsme sami. Její máma od nás utekla, když byla Kájina ještě miminko. Neuměla si představit život strávený u plotny a mezi plenkami. Vždy spíš chtěla cestovat a poznávat svět, jak sama říkávala. Ani holka pro ni nic neznamenala. Myslel jsem, že dítě ji změní. Ale byl to veliký omyl. Karolínka ji bavila asi tak měsíc. Říkám: bavila, protože to fakt vypadalo, jako když se člověk nabaží jedné hračky a vzápětí chce novou. Jo, tak to vážně bylo. Dítěte se nabažila poměrně brzo a pak už ji zase popadly ty její nálady a scény k vůli tomu, že si nehodlá kazit život a že si chce užívat a plnit svoje sny... Prostě, jako uminutá. A pak najednou zmizela. Jak pára... Ozvala se od té doby jen několikrát, to když se vyřizoval rozvod a představ si, že se vzdala i té malé. Prostě maminka k pohledání. A Kája to ví, babička samozřejmě nedržela pusu. Proto o mámě nikdy nemluví, ale stejně je na ní znát, že jí ženská ruka dost chybí."
Musel si odkašlat, nebyl zvyklý na tak dlouhé řeči. Jana na něj koukala s obdivem.
"Tak to jsi úžasný chlap. Takhle sám vychovávat dítě. Docela ti závidím."
Pohlédl na ni:
"Ty mě? A co, prosím tě? Ani netušíš, co nervů to chtělo a vlastně pořád ještě chce. Naštěstí mám malou opravdu strašně rád a chápu, že nemůže za to, jaká je její máma. Za to můžu spíš já, byl jsem jak slepej."
Jana sklopila oči. Váhavě pronesla:
"Vím... Tedy, vlastně tuším, že nejlehčí to asi nebylo. Tys mě nepochopil. Závidím ti to, že jsi přes to vše nezůstal sám. Máš maminku, dceru..."
Nesměle ji pohladil po ruce. Zahlédl, že má v očích slzy. Bylo mu trapně. Tohle přece nechtěl, aby ji rozplakal.
"Copak ty jsi sama? Nikdo přece není úplně sám."
Přemýšlela, jak mu co nejlépe odpovědět. Vždyť on k ní byl tak upřímný. Pokusila se nenápadně osušit slzy.
"Víš, jsem sama. Rodiče zemřeli oba už dávno, babičky a dědečkové jakbysmet. Kamarádky a kamarády jsem nikdy neměla, každému jsem přišla moc divná. Přitom já byla spíš jen smutná. No, jsem odjakživa trochu uzavřenější, než ostatní, ale nikdo si nikdy nedal práci s tím, aby to změnil. Ani já ne... Tak bydlím sama ve své garsonce a jedinými společníky jsou mi rybičky a párek papoušků."
Už zase se jí spustily slzy, ale už se nenamáhala je otírat. Nechala je být a koukala přitom zarytě do země. Napadlo ji, jestli neměla raději mlčet. Ale Karel byl rád, že k němu byla upřímná. Dokonce ho napadlo, že to byl snad osud sám, kdo je tak náhle a nečekaně spojil dohromady. Musel se nad tou myšlenkou zasmát a aby to nevypadalo tak, že se směje její zpovědi, řekl to i nahlas.
Jana se na něj překvapeně podívala a zeptala se ho, jak to myslí. Usmál se:
"No tak! Chápeš to? Já jsem sám, ty taky a... Jak bych to řek... Jsi náhodou moc fajn holka a... Jano, co kdybychom se vídali častěji?"
Vyvalila na něj překvapeně oči. On by se s ní chtěl ještě vidět? Srdce jí poskočilo radostí. Ale zároveň ji tak trochu ohlodával i strach. Nikdy s žádným mužem nechodila a najednou se jí nabízí takový fešák a ještě k tomu s dítětem. Tolik štěstí, že by najednou měla? Ani tomu pořád nemohla uvěřit. Ale jeho oči jí dodaly pocit jistoty, protože ten pohled byl plný upřímnosti. Vysoukala ze sebe:
"Myslíš? Ty bys opravdu chtěl? Ale já jsem jen obyčejná ženská, na které se tak trochu podepisuje její samotářský život. Asi bys musel mít víc trpělivosti, než si myslíš!"
Pokusila se o úsměv. Stejně reagoval i Karel. Ujistil ji, že ona zase na oplátku bude muset mít trpělivost s ním. Odůvodnil to tím, že ač má dítě, je vlastně, čistě teoreticky, starým mládencem. V duchu mu došlo, že jí nelže. Vždyť co si stihl užít. Věčné odmítání jeho bývalé ženy... Narození malé Káji byl vlastně zázrak. Dokonce si ze začátku myslel, jestli je ta holka vůbec jeho. Ale byla mu naštěstí tak moc podobná, že přestal pochybovat. Dokonce si uvědomoval, že i kdyby nebyla jeho, stejně by ji měl pořád stejně rád. Už by si nedokázal představit život bez ní.
Počáteční ostych byl po chvíli ten tam a ti dva najednou nevěděli, kdy přestat. Až pohled na hodinky je zarazil. Půl deváté...
Honem se rozběhli směrem k domku Karlovy matky. Chtěl stihnout vyzvednout Karolínku ve smluvený čas. Zítra je sice sobota, ale to není důvod k tomu, aby malá ponocovala déle, než je nutné. Doběhli snad na vteřinu přesně. Kája už čekala na předsíni a vítala je tak, jako by je týden neviděla. Karel ještě představil vzájemně obě ženy, ale vzápětí se zase všichni museli rozloučit. Bylo už opravdu pozdě. Na ulici se Jana nabídla, že je doprovodí, má to prý při cestě. Oba její nabídku přijali a Karolínka řekla:
"Teda, já už si řikala, kde ste... babča zase byla na zabití."
Karel se zamračil:
"Kájino, takhle se o babičce asi nemluví, nebo snad ano?"
Malá pokrčila rameny.
"No, asi nemluví. Ale jak mam asi slušně říct, že babča prudila?"
"To už to: prudila zní líp, než to o tom zabití. A proč prudila? Jestli to tedy není tajemství?"
"Ále... prudila, že jestli budeš chodit tady s tetou Janou, tak že eště rád mě zase dáš na krk jí a tááák. Tati, vy spolu chodíte?"
Karel s s Janou vyměnil pohled. Znal svoji dceru, takže věděl, že u ní uspěje jedině s pravdivou odpovědí.
"No, Asi už ano. Tedy podle mě ano. Ale ještě nevím, co na to Jana. A na babčiny řeči nedej, víš snad sama dobře, že bych tě nikdy nikomu nedal."
"Já vim, tati. Proto to beru v pohodě. Ale teto, řekni taky něco. Babča vyzvídala, jestli tě mam ráda. Jí jsem nic neřekla, ať si láme hlavu. Ale jestli ti to pomůže, tak já tě mam ráda. Zachránila si mě a táta tě má taky rád, když by s tebou chtěl chodit. Mě to nevadí, jak si myslí babča. Všichni tátové mají nějakou ženu, tak co. A muj táta je jedinej, kterej ji nemá. A ty by ses mi líbila, fakt, teto."
Karel jen zíral, ale v podstatě ho ten dceřin proslov nepřekvapoval. Znal ji. Zato Jana byla pěkně naměkko. Chvilku mlčela, ale pak z ní přeci jen vypadla odpověď:
"No, jestli ti to opravdu nevadí a taťkovi taky ne, tak já..."
Karolína ji nenechala domluvit:
"Tak to je dobře. Tak to může bejt klidně co nejdřív svatba."
Než se ti dva na cokoli zmohli, popadla ta malá treperenda oba za ruku a se spokojeným úsměvem je táhla směrem k domovu.
Před domem se rozloučili a když už chtěla Jana vykročit směrem k zastávce, Karolínka nekompromisně zavelela:
"Tak snad si dáte pusu, ne?"
Oba zrudli, ale malá se na ně dívala dost neoblomně. Nedalo se tedy nic jiného dělat a vůbec jim to ale nevadilo.
Celou cestu domů musela Jana myslet na průběh právě uplynulých hodin. Vždycky se smála tomu, když někdo říkal, že láska na první pohled opravdu existuje. No, najednou ji ten smích přešel. Ono na tom všem snad něco doopravdy bude. Jak jinak si má vysvětlit, že se jí při vzpomínce na Karla rozbuší srdce a tváře se rozpálí do ruda? Už je to tu zase... Opět se musela pořádně nadechnout, aby se zklidnila. V duchu sama sobě přiznala: Už je to tak, holčičko... Jsi v tom až po uši. Jenže drž se při zemi... co by asi dělal s takovou nezkušenou a trhlou holkou.
Karel na tom byl podobně. Uložil malou Karolínu, která ho do poslední chvíle nepřestávala bombardovat svými zvědavými otázkami. Musel jí vysvětlit, že svatba není jen nějaká legrace, která se dá pořídit ze dne na den a že pokud nepřestane být dotěrná, tak se nikdy žádné svatby nedočká, ani té vlastní. Karolínka se nechápavě zeptala, jak to myslí. Se škodolibým úsměvem jí řekl:
"Protože kdo by chtěl za dceru nebo za manželku takovou zvědavou opici, jako jsi ty! A už koukej spát, hele co je hodin!"
Malá chtěla ještě něco namítnout, ale otcův pohled ji od toho odradil. Usoudila, že dnes bude lépe poslechnout a zbytečně neprovokovat. Honem mu mlaskla pusu na tvář a zavrtala se pod peřinu.
Karlovi se ještě spát nechtělo. Ráno stejně nikam nemusí a jak zná Kájinu, ta dřív jak v osm stejně nevstane. Ze zvyku otevřel lednici, ale hlad neměl. Vlastně neměl ani na nic chuť. Přesto si udělal alespoň kávu, se kterou se pohodlně usadil v obýváku a pustil si po chvilce váhání televizi. Znechuceně se ušklíbl. Zase jeden z těch nekonečných přeslazených seriálů... Najednou se z ničeho nic rozesmál. Napadlo ho, že to, co se dnes stalo, by se klidně hodilo právě do nějakého takového seriálu. Sáhl znovu po ovladači a televizi vypnul. Rozhodl se v klidu dopít kávu a zalehnout. Neuměl si vysvětlit, proč se dnes cítí tak divně sám.
Než usnul, nevyhnul se vzpomínce na Janu. Je snad možné, že se do ní zamiloval? Sám se té myšlenky lekl. To raději musí udržet na uzdě... Jo, Jana vypadá moc dobře, ale copak má právo uvázat se jí na krk i s tou malou nezbedou? Kdepak. Musí se snažit uvažovat střízlivě. K němu se hodí tak nějaká rozvedená mamina s jedním, dvěma děcky. Ale ne mladá holka, která má život před sebou. Vůbec mu nedošlo, že ta "holka" je jen o necelé tři roky mladší než on.
-
Ráno vystřelila Karolínka z postele už před sedmou hodinou a okamžitě se dožadovala otcovy pozornosti. Ten jí raději ustoupil a pustil ji k sobě pod peřinu. Přitulili se k sobě, byl to jejich víkendový rituál.
"Tati, já mam hlad."
"Hmmm... já taky. Káji, vydrž aspoň než se proberu. Co že jsi tak brzo vzhůru?"
"Páč se mi už nechce spinkat a mam hlad!"
Karolína byla neústupná. Jasně, lenošení s taťkou v posteli mělo své kouzlo, ale prázdný žaludek se prostě hlásil o svoje práva. Hodila po otci neodolatelný pohled. Moc dobře věděla, co na něj platí. Karel s povzdechem pohladil dcerku po vlasech a smířený s osudem "táty-mámy" se odšoural do kuchyně.
"Ale než udělám snídani, ať máš ustláno a jsi převlečená, jasný, mladá dámo?"
"Jasně, už letim!"
Karolína poslušně odběhla do svého pokojíčku. Karel neměl důvod jí nevěřit, moc dobře věděl, že v tomto směru odvedla babička dobrou práci. Škoda, že tak důsledná nebyla i v rozmazlování té malé. Ale co. Holka je vnímavá a určitě ještě není pozdě na to, aby se některé její manýry nepovedlo napravit.
Konečně cvakla rychlovarná konvice. Rychle namáznul několik krajíců chleba sýrem a plácnul na každý pár plátků šunky. Položil vše na jídelní stůl a spokojeně se v duchu pochválil, jak mu to jde.
Karolína v tu chvíli vpadla do kuchyně a sebevědomí mu hodně rychle zchladila:
"Jééé... Zase šunka a sejra. Tatí, ty vůbec nemáš žádnou fantazii. No, ale furt lepší aspoň todleto."
Nechal to bez komentáře. Nebyl k němu důvod, protože takhle remcala pokaždé, ale stejně vždy vše snědla do posledního sousta a dnes tomu nebylo jinak. Sám se také pořádně najedl, až se divil, jak mu dnes chutnalo.
-
Jana se také probudila poměrně brzy a byla překvapená, že na to, jak dlouho jí trvalo, než večer usnula, je docela čilá. Její první kroky vedly do koupelny a než sama usedla ke skromné snídani, nasypala napřed krmení rybičkám, které už netrpělivě rejdily v rohu akvária. Byly tak naučené, že jakmile se mihla na dohled od jejich skleněného království, srotily se všechny v jednom rohu a doslova žebraly o potravu. Musela se pokaždé pousmát. Jak někdo může tvrdit, že ryba je hloupý tvor. Ty její němé kamarádky jí denně dokazovaly, že tomu tak není. Sotva se potěšila pohledem na jejich barevná drobná tělíčka čeřící povrch hladiny, ozvali se zbývající dva obyvatelé jejího malého bytečku. Usmála se a popošla směrem k veliké kleci, kde na ni povykovali dva nádherní papoušci. Také jim dala něco dobrého k snědku a se smíchem na ně promluvila:
"Tak co, dědku a bábo? Jak je?"
"Jak je... Jak je... bábo... Jak je?" zněla dvouhlasná odpověď, stejně jako každé ráno. Jana si povzdychla a potichu bezděky odpověděla:
"Divně, kamarádi... Divně."
Ale ti dva si jí už nevšímali, jak měli co zobat, vše kolem šlo stranou. Jana míchala zamyšleně čaj a automaticky ukusovala suchý rohlík. Její myšlenky byly o pár ulic dál...
-
Odpoledne si Karolína vyškemrala u otce návštěvu dětského hřiště v parku. Karlovi se sice ven moc nechtělo, ale co by pro svoji dcerku neudělal, zvlášť když ho poprosila slušně a bez obvyklých záchvatů doprovázených vzteklým dupáním nohou. Cestou už malá zase vyzvídala, jak je to s tou novou tetou. Karel byl nervózní. Nevadily mu ani tak dceřiny otázky, jako to, že ty odpovědi sám neznal.
"Karolíno, už toho nech. Sakra, vždyť já sám nevím. A navíc pochybuju, že by stála o mě, když mám tak zvědavou holku, jako jsi ty!"
Malá na něj překvapeně koukla.
"Tati, ty to řikáš, jako by si ji měl fakt rád. Hele, tati, já ti klidně slíbim, že před ní budu ta nejhodnější holčička na světě, jo? Hele... A nechceš jí zavolat? Jako, že by šla s náma."
"No, ehmm... Já nemám její číslo. Ani nevim, kde bydlí, já se na to ani nezeptal. Kájino, nech to být, ano? Jestli nás bude chtít vidět, tak se určitě objeví, neboj. Kde bydlíme my dva, to přece ví, ne?"
"No, to je fakt, tati. To ví. Ale ti řeknu, ty si trubka! O číslo na mobil si přece dneska řekne každý! Já se picnu, zrovna já mám tátu, kterej si neumí najít ženskou. Víš snad dobře, že jdu v září do školy a jediná já nemám mámu. Ani tetu. A když bych ji mohla mít, tak ty si neřekneš o číslo..."
Karel jí skočil do řeči:
"Tak... A dost! Jak to se mnou mluvíš? Nemyslíš si, že jsi pěkně drzá? To je snad hlavně moje věc, jestli někoho mám nebo ne. Nebo by se ti líbilo, abych byl jako paní Nováková? Každý týden doma někoho jiného?"
Karolína se nehodlala jen tak vzdát. Když si něco vzala do hlavy, dokázala být neskutečně tvrdohlavá.
"Táto, já nejsem drzá! Já ti jen řikám pravdu a nerozčiluj se, jo? To škodí zdraví, řikala to babča. A Nováková mě nezajímá, je divná a babča řikala, že je... no, že je to... kurva. A ty přece kurva nejsi, tak se fakt nerozčiluj. Já dobře vim, co je to kurva, vim to z televize a ..."
O Karla se pokoušel infarkt. Tedy obrazně řečeno. Doopravdy naštěstí ne, protože by to byl asi jeho jistý konec.
"Karolíno, ty máš tedy vážně vytříbený slovník... Už taková slova přede mnou raději neříkej, jestli nechceš pár na zadek. A jak... z televize? Já tě přece nenechávám na takové věci koukat? No? Co z tebe vypadne teď?"
Koukal se na ni hodně přísně, až pomalu začala litovat, že tu debatu rozpoutala. Pípla:
"No, ty mě nenecháváš... Ale babča jo... Neřikej jí nic, prosim! Ona by...!
"Vysílala... Jo, to je mi jasný. Ale víš co, necháme toho, nebudem si kazit sobotu, co ty na to?" řekl o poznání smířlivěji Karel.
Karolínka to s povděkem přijala a ulevilo se jí, že to táta nehodlá rozmazávat dál. Park už byl na dohled a ona se upřímně těšila na to, až bude moci prošmejdit všechny ty kolotoče, prolézačky a houpačky. Nejvíce se ale těšila na trampolínu. Tu tak mít doma... No jo, jenže to by napřed museli mít zahradu, a to oni nemají. Ještě že to sem od nich není daleko.
Počasí bylo ten den víc než vstřícné, proto se Karolína mohla na hřišti vydovádět do syta. Karel se posadil na lavičku a vytáhl z Karolínčina batůžku knihu. Malá byla ve svém živlu, tak třeba bude mít štěstí a podaří se mu přečíst alespoň pár řádek. Jenže za nedlouho byla kniha už jen jakousi kulisou... Karel nevnímal písmenka, ani věty. Vlastně jen tak upíral zrak doprostřed rozečtené stránky a jediné, na co se soustředil, byl zmatený tok jeho myšlenek. V hlavě se mu míhaly vzpomínky jak z minulosti, tak i z dní nedávných. Do toho směs otazníků týkajících se budoucnosti a vlastně i současnosti. Prostě měl v hlavě z ničeho nic docela slušný zmatek.
Prudce se oklepal a zaklapl knihu. Z odpočinkového čtení asi nebude nic... Pomyslel si mrzutě. Ale jen tak sedět se mu tedy nechtělo. Vstal a rozhodl se, že se alespoň trochu projde v okolí dětského hřiště. Zavolala na dceru:
"Kájino, já se tu jen kolem trochu projdu, aby mi nezdřevěněly nohy. Neboj, budu na dohled. Batůžek ti tu nechám, máš tam džusík a tatranku, jo?"
"V pohodě, tati. Se klíďo projdi, já budu na trampolíně."
Ani se na něj nepodívala a v mžiku zmizela na své nejoblíbenější atrakci. Karel pomalu vykročil po cestičce, která byla vybudována tak, aby po ní mohly korzovat maminky s kočárky a přitom neztratily možnost po očku hlídat své starší ratolesti hrající si na hřišti. Karel sice nebyl maminka s kočárkem, ale to mu nebránilo v tom, aby se loudavým krokem nevydal na tento okruh. Sem tam se podíval směrem k trampolíně, ale převážně byl opět zajatcem svých vlastních myšlenek. Promítal si v hlavě i ten rozhovor s dcerou. V něčem má ta žába pravdu. Jen ho zaráželo, jakým stylem mu to podala. To on v jejím věku... No, ale je fakt, že dnes jsou děti opravdu trošku otrkanější, než byla jejich generace. Ovšem to, co mu nevadilo u cizích dětí, to mu v případě jeho vlastního na radosti moc nepřidávalo. Teď ho ale víc než forma dceřina sdělení, trápil jeho obsah. Jemu samotnému jejich dvoučlenná domácnost dodnes pranic nevadila. Tak proč je tomu, sakra, najednou jinak? Proč najednou musí myslet na Janu a na Klářiny narážky na téma maminka, svatba...?
-
Už ani nevnímal, kolikáté "kolečko" absolvuje. Když v tom ho ze zamyšlení vytrhl známý hlas:
"Karle, ahoj! Kde máš malou?"
Byla to Jana. Zůstal překvapeně stát a jen němě pokývl hlavou směrem k prolézačkám. To už je ale zaregistrovala Kájina a div se nepřerazila, jakou rychlostí vylítla z trampolíny. Už na dálku mávala a radostně Janu vítala. Ta se taky smála na celé kolo a když k ní malá doběhla, spontánně ji objala. Karel se na ty dvě díval chvíli ještě mlčky a s údivem. Takhle svoji dceru neznal, byla sice živé dítko, ale k cizím lidem měla vždy odstup. A najednou se tu objímá s Janou, kterou zná jen chvilku.
Nakonec se ale přeci jen vzpamatoval a dodatečně se přivítal s Janou také on. Neušlo mu, že při podání ruky zčervenala a sklopila oči. Ve skrytu duše se mu lehounce zatřepotal plamínek naděje, aniž si to v tu chvíli stačil uvědomit. A už vůbec nemohl tušit, že jeho úsměv vyvolal stejnou reakci také v Janině srdíčku.
Karolína je ale rázem vtáhla zpět do reálného dění. Nadšeně jim vykládala o trampolíně a o tom, co nového se na ní naučila.
"... No, a už ani nepadám při saltu dozadu!" dozníval jim v uších zbytek jejího sdělení.
Karel ji pohladil po hlavě a pochválil ji. Ona si to patřičně užívala, protože běžně musela vyslechnout řeči o tom, že až jí nastane škola, na takové blbiny už čas nezbyde. A teď najednou chvála a ještě k tomu pobídka, aby si šla ještě hrát... Raději to honem odkývala, aby si to taťka přeci jen ještě nerozmyslel. Usmála se na ně na oba a vzápětí už se rozběhla zpět k hřišťátku.
Došli pomalu k trampolíně a sledovali Karolínu. Opravdu nepřeháněla, když jim vyprávěla, co vše dokáže. Malá je zahlédla, takže o to víc se snažila a s radostí přijímala jejich obdivné komentáře.
-
To odpoledne nakonec vzala pod svoji režii malá Karolína. Nejenže je donutila k další společné večeři, ale ještě to navlékla tak, aby Jana strávila večer u nich doma. Odůvodnila to tím, že jí chce ukázat svůj pokojíček, no a když už bude za chvíli večerníček, tak že ho musí "skouknout" s nimi... Až nakonec Jana nesměla chybět u Karolínčina ukládání se k spánku.
Když už konečně ta malá rošťanda ležela pod peřinou a Jana jí dávala pusu na dobrou noc, Karolína ji chytla kolem krku a se vší svojí dětskou upřímností jí pošeptala do ucha:
"Teto... buď u nás... Víš, jako taťkovo žena. Kdybyste měli svatbu, bylo by to úplně nejlepší. Mám tě ráda. Jsi fajn. A dej mi prosim tě na tebe číslo, táta je trubka, určitě by si o něj zase neřek."
Jano byla dojatá, nevěděla, jak správně zareagovat. Pohladila Karolínku a řekla:
"Víš co? To není tak jednoduché, to nezáleží jen na mě, ale i na tátovi... "
"Tátu si zpracuju sama! To nech na mě. Dáš mi to tvoje číslo?" nenechala se odbýt malá dohazovačka.
Jana se na ni usmála a vzdala to. Sama stejně nevěděla, jak se věci vyvinou, tak se rozhodla nechat všemu volný průběh. Napsala svoje číslo do podávaného bločku a pak se ty dvě rozloučily s tím, že se určitě zase brzy uvidí.
-
Když se Jana vrátila do obýváku, řekla Karlovi, že už je na čase, aby vyrazila k domovu. Tomu se ale ještě nechtělo ukončit jejich společnost, zvlášť když to malé, upovídané stvoření konečně zapadlo do svého pokojíčku a oni měli konečně také chvilku jen pro sebe.
"Co kdybys ještě chvilku zůstala a dala si se mnou ještě trochu kafe? Kája konečně spí a já bych s tebou taky aspoň chvilku prohodil pár slov jen tak, mezi námi..."
Jana s lehkým zaváháním souhlasila a on odešel do kuchyně, odkud se za malou chvíli vrátil zpět se dvěma voňavými šálky. Položil je na stolek a pohodlně se usadil tak, aby na Janu dobře viděl. Nenápadně si ji snad už po sté prohlížel. Když ji viděl prvně, přišla mu taková obyčejná... Prostě takový běžný typ. Ale čím víc se na ni díval, tím víc se mu líbila. Už mu nepřipadala obyčejná. Vnímal její hluboké modré oči, jemné rysy obličeje, lehounce se vlnící blond vlasy a hlavně její úsměv v něm vyvolával zvláštní chvění.
Všimla si, že si ji Karel prohlíží a opět zčervenala až po kořínky vlasů.
"Co na mě tak koukáš? Já vím, měla bych jít k holiči."
Nic jiného ji nenapadlo a Karla její od boku střelená věta rozesmála. To se jí trochu dotklo, ale jeho odpověď ji zase uklidnila.
"Ne, nikam nemusíš. Jen se prostě koukám, no... To je přece normální, že když s někým mluvím, tak si ho prohlédnu."
Povídali si právě končícím dni. Jana s rozpaky řekla i to, co jí řekla malá při večerním loučení.
Karel v tu chvíli zvážněl, až se lekla, jestli raději neměla mlčet. Ale jeho slova jí vzala dech:
"No a co...? Vlastně má pravdu... Věř mi, že kdybys o mě jen trochu stála, tak bych neváhal. "
Díval se jí přímo do očí a zjistil, že je opět rudá jako čerstvě uvařený rak. Její oči napřed jeho pohledu uhýbaly, ale nakonec se jejich pohledy slily v jediný.
"A kdo říká, že o tebe tak trošku nestojím?" pípla tiše.
"Jen trošku? To já hodně moc..." hlesl překvapený Karel.
"Já... no... vlastně taky hodně... moc..." zněla přerývavá odpověď.
Karel už to nevydržel a přisedl si k ní. Trochu sebou cuknula, ale neuhnula. To dodalo Karlovi odvahu a během několika málo vteřin už ležel jeden druhému v objetí a jejich ústa se spojila v nekonečně dlouhý, ale nádherný polibek.
Když se od sebe konečně zase odlepili, oba zrychleně dýchali. Karel ji nepřestával hladit. Cítil silné vzrušení. Věděla, že po ní touží, ale měla strach. V životě ještě nikdy neměla žádného muže. Uvědomila si, že Karel z ní stahuje tričko. Nic pod ním neměla, takže sotva ten kus oděvu přetáhl přes její hlavu, měl vše přímo před očima. Okouzleně přisál své rty k jejímu tělu. Přes všechen svůj strach zasténala rozkoší. To už se jeho ruka potýkala se zipem jejích kalhot. Jemně se mu v tom snažila bránit, ale nakonec to vzdala. Touha po jeho dotycích pomalu, ale jistě převládla nad jejím strachem.
Opětovala jeho polibky, ale neodvažovala se zajet rukama dál, než na jeho hruď. Mezitím ji on zbavil i posledního kousku oblečení a jeho nenasytné ruce cítila snad na každičkém kousku svého těla. Přesto ale odolávala jeho pokusům o vniknutí ruky do jejího klína. Přestal ji na chvíli líbat a zeptal se:
"Miláčku, jestli je to na tebe moc brzo, neboj se mi to říct. Nerad bych, aby sis o mě myslela, že..."
Dala mu prst na rty a přerušila ho:
"Karle... já tě moc chci, ale... prostě... já jsem... no, jednoduše jsem panna."
"Takže mám přestat?" políbil ji na tvář.
"Ne, jen... abys nebyl překvapený, nebo zklamaný..."
Znovu ji vášnivě políbil.
"Zklamaný určitě nebudu. A neboj, budu se snažit být co nejněžnější. Nerad bych totiž, abys byla zklamaná ty."
Víc slov už nebylo třeba. Karel se zbavil i svých svršků a jejich těla se k sobě přimkla tak, jako by byla slepená a už nikdy se od sebe neměla odlepit. Její stehna konečně povolila a on honem využil toho okamžiku, než si to třeba zase rozmyslí. Cítil, jak se Jana chvěje, proto se ještě pohledem ujistil, jestli opravdu smí. Vytušila jeho váhání a dala mu najevo, že je připravená. Na nic už nečekal a opatrně do ní vnikl. Jen malinko vykřikla, ale pak se plně oddala společnému milování. Jak jen se té chvíle mohla tak bát?
-
Ani jeden z nich si ráno nemohl uvědomit, kdy vlastně konečně usnuli. Karolína naštěstí ještě spala, však bylo ještě docela brzo. Usmáli se jeden na druhého a políbili se. Karel ji nechtěl jen tak pustit, ale nakonec mu nic jiného nezbylo. Pokud se chtěli dát do pořádku dřív, než se probudí malá, vstát prostě museli.
Společnými silami vyměnili přehoz z gauče a posbírali rozházené polštářky. Při tom si neodpustili letmé dotyky a polibky. Konečně bylo vše v pořádku a oni seděli naproti sobě u kuchyňského stolu. První promluvila ona:
"Karle, budu muset domů. Musím nakrmit domácí mazlíčky."
"Já bych raději krmil svého mazlíčka..." pohladil ji Karel očima.
Usmála se na něj a dodala, že rybičky by to ještě nějak přežily, ale papoušci by jí to asi jen tak neodpustili.
V tu chvíli se od dveří ozval jasný dětský hlásek:
"Jééé ty máš papoušky? A tys mě poslechla a zůstaneš u nás? A ty papouškové budou taky bydlet teď u nás? A..."
Karel jí musel skočit do řeči:
"Tak za prvé: napřed snad pozdravíš! Za druhé: Mazej se převlíct, ustlat a umýt! A za třetí: Kdo se moc ptá, moc se dozví! Tak plav!"
Karolínka raději poslechla. Jana se jí zastala:
"Nebuď na ni tak drsný. Je malá a bere to vše trochu jinak než my. Spíš vymysli, co jí řekneme..."
"Co by... řekneme jí pravdu, ne? Nikdy jsem jí nelhal. Prostě jestli chceš s námi dvěma doopravdy být, řeknem jí, že jedem pro papoušky..."
Jana se musela smát. Namítla, jestli to není moc rychlé. Karel mávnul rukou:
"A proč... říkala jsi, že máš jen garsonku. Tak to by mohlo být přestěhované během dneška. Nebo myslíš, že ne?"
Chvíli přemýšlela a došlo jí, že má Karel vlastně pravdu. Proč by tu bláznivou věc nemohli zkusit uskutečnit. Vždyť co se může stát... Buď to bude klapat, nebo ne. Koneckonců, nemusí garsonku hned prodávat. Nabídnou ji k pronájmu, však zájemců o levné bydlení je vždycky dost.
Karel byl rád, že jeho návrh přijala. Po dlouhé době se cítil šťastný a uvolněný. Jako by měl z ničeho nic křídla. Nic se mu nezdálo složité nebo nedosažitelné.
-
Když to konečně vypověděli i Karolínce, ta skákala nadšením div ne do stropu. Nevěděla, komu dát pusu dřív, jestli tátovi nebo Janě. Snídani doslova spolykala, už se nemohla dočkat, až vyrazí pro Janiny věci a hlavně vidina dvou papoušků ji popoháněla ze všeho nejvíc. Už aby byli tady!
Karel ji musel krotit, že tak rychle to nejde. Napřed musí připravit místo tady a ještě také sehnat větší auto. Karolínka si ale nenechala nic namluvit... Tátu znala, tak věděla, že ten když něco slíbí, tak to taky dokáže splnit ať to dá sebevětší práci. Však byla odhodlaná ve všem mu pomoci a Jana určitě pomůže také. Jsou teď přece tři a to by bylo, aby to ve třech nezvládli.
