další pokračování:zuzana.sec.calouneni@seznam.cz

xxx

Moc toho naspat nestihli, už kolem sedmé ráno je probudilo bouchnutí dveří. Než se stihli vzpamatovat, byly v obýváku všechny tři děti. Kateřina skrývala rozpaky a Marek jakoby nic prohodil:

"Vy už jste vzhůru?"

Pak letmo políbil Katku a špitl jí do ucha:

"Tak... a máme usnadněné vysvětlování..."

Děti kulily oči a Mareček řekl Martinovi:

"Ty jóóó... ono to funguje..."

Teď pro změnu kulili oči Marek s Kateřinou. Marek se zeptal, co že jako má fungovat...

Martin se zasmál a řekl:

"Ale... včera jsme se tak bavili, že nejlepší by bylo, kdyby jste spolu chodili... my nemáme tátu, Marča mámu... Nejvíc to chtěl Marča, tak jsem mu řekl, že když bude hodný a brzo usne, že se mu to třeba splní... No... a teď zírám i já sám, že to funguje... Jen doufám, že je to doopravdy."

Mareček nenechal Martina skoro ani domluvit, sápal se po Kateřině a horečně se ujišťoval, jestli bude opravdu jeho maminka... Do toho se nesměle vložila i Kačenka.

Bylo to tak spontánní, že jim to přišlo z ničeho nic úplně normální... Nakonec byli rádi, že je děti neumačkaly radostí, protože sotva Kateřina se slzami v očích "adoptovala" Marečka, okamžitě si to samé vymínili na Markovi i Martin s Kačkou.

Ti dva dospělí měli co dělat, aby se jim podařilo děti uklidnit a dostat se z jejich obležení také nebylo snadné.

Marek je musel doslova poprosit, aby je také nechali jít se převléci, sice už bylo jaro v plném proudu, ale po ránu bylo ještě dost chladno. Ještě stále doznívalo dětské komentování nově vzniklé situace. Mareček říkal Martinovi:

"Vidíš... a ty si řikal, že muj táta nemůže mít rád tvojí mámu... a hele... že to jde."

Martin mu s úsměvem přikývl, sám byl strašně rád, že věci nabraly takový spád. Byl jediný, který tušil, že vztah těch dvou má šanci dopadnout právě takto...

Děti se nabídly, že připraví snídani všem a Marek s Kateřinou osiřeli v obývacím pokoji. Vůbec jim to nevadilo. Přitiskli se k sobě a Marek povídá:

"Tak... mámo... to jsou šoky, co? Potkali jsme se nedávno... a už máme tři děti... I když... v našem věku je to lehko pochopitelné... nebránil bych se ještě čtvrtému... víš, aby se to jako zaokrouhlilo..."

Nedopověděl, protože Kateřina ho lehce plácla po ruce:

"Hele ho... tři mu nestačí... Pojď, půjdem do kuchyně, moc by mě zajímalo, co tam ti tři šéfkuchari vyvádí."

Ještě jednou se políbili, Katka počkala až se Marek přesune na vozík a vyrazili zkontrolovat děti. Ty už na ně čekaly s připravenou snídaní.

Odpoledne přemýšleli, co by mohli podniknout. Martina napadlo, že by mohli jít do bazénu. Kateřina se podívala tázavě na Marka...

Ten její pohled pochopil a ujistil ji, že pokud jde o něj, problém není.

"Už na ubytovně jsem chodil plavat... je to jediný sport, který můžu dělat úplně stejně, jako ostatní. Náhodou mám díky tomu docela slušné svaly... Tak proč ne."

Kateřina se ozvala:

"No jo, ale dnes tam bude narváno... je neděle..."

Marek se usmál:

"Tak já zavolám Burdovi... ten má v areálu sice bazén menší, ale v neděli skoro prázdnej... každej má návštěvy, tak se tam moc lidí nepohrne... A Jirka nás rád uvidí, to mi věř."

Všichni souhlasili a tak Marek vytočil Jiřího číslo. Když mu sdělil, o co jde, Burda byl nadšením bez sebe a div je nepopoháněl, jen aby už vyrazili...

Připraveni byli hned, tak jen o něco málo později je vítal Jiří u zadního vchodu svého areálu. Bylo to tak lepší, protože veřejnosti byl místní bazén otevřen jen málokdy.

Burda je všechny vřele pozdravil, nechal se vzájemně představit s Katčinými dětmi. Prošli chodbou k šatnám a společně se sešli opět až po chvíli, přímo u bazénu. Nebyl tak veliký, jako městský, ale k pohodlnému zaplavání si, bohatě stačil. Bylo zde opravdu prázdno, jen asi tři starší ženy se zdržovaly na druhé straně bazénu.

Marek Jiřímu ještě jednou poděkoval za to, že je sem pustil, připadal si tady lépe, než na veřejném místě, přece jen to tu dobře znal a i pro děti to bylo lepší, když měly bazén skoro jen sami pro sebe.

Martinovi učaroval skokánek, hned se na něj hrnul.

Kateřina chtěla pomoci Markovi do vody, ale ten ji s úsměvem odmítl. Pochopila a odešla tedy směrem ke schůdkům. Po očku sledovala Marka, s jakou samozřejmostí popojel k zábradlí, chytil se ho a vší silou se nadzdvihl. Bokem trochu odsunul vozík a spustil se na dlaždičky lemující bazén. Pak už to byl jen okamžik, kdy se sklouzl vlastní vahou do vody. Kateřina stála pořád ještě na schůdcích, když k ní připlaval.

"Tak, Kačenko... kde jsi... to jsem netušil, že já budu ve vodě dřív, než ty..."

Musela uznat, že má pravdu. Obdivovala ho stále víc. Nedaleko měl sice nájezd do vody pro vozíčkáře, ale ani si ho nevšiml.

To už u nich byl i Burda a předával jim Marečka, který byl doteď pod jeho dozorem. Malý se okamžitě chytil Kateřiny a ta mu pomohla navléci se do nafukovacího kruhu.

Strávili nádherné odpoledne a Burda nevycházel z úžasu. To snad ani nejsou ti dva, které on znal takovou dobu... tohle byli úplně jiní lidé...

Nemohl přeslechnout, že děti je oslovují mami a tatí. Zeptal se Marka, co že tak rychle. Ten mu se smíchem vysvětlil celou tu historku a Jirkovi nezbylo nic jiného, než jim pogratulovat a v duchu i nahlas jim přál jen to nejlepší. Také on v jejich společnosti viditelně pookřál.

Když se pak loučili, museli mu slíbit, že se určitě zase někdy zastaví, což slíbili velice rádi. Kateřina s radostí poznala, že Burda je nejen skvělý doktor, ale i kamarád.

Stavili se společně na večeři v Josefově restauraci, kde si připili na tykání nejen s Jirkou, ale i s Josefem. Kateřina tak získala během jediného dne jak nového syna, tak i dva nové přátele.

Děti, plné dojmů usnuly, jako by je do vody hodil. Marek s Katkou už se také těšili na kutě a nebylo to jen z důvodu příjemné únavy...

Ráno se vypravili všichni společně, Mareček se nemohl dočkat, až všechny novinky bude vyprávět ve školce. Kateřina s Markem jen zářili štěstím a ještě se s paní učitelkou domluvili, že občas malého vyzvednou i jeho noví "sourozenci". Ta proti tomu nic nenamítala, ostatně si Kačku i Martina moc dobře pamatovala.

Marek, cestou ze školky, musel jet na rehabilitaci, před nedávnem se totiž rozhodl podpořit snahy doktorů o zlepšení svého stavu. Sice před tím cvičil alespoň sám, ale přeci jen odborná péče je odborná péče.

Sám už zjistil, že co se týče pravé nohy, svaly i klouby mají skutečně snahu jakž takž spolupracovat. S levou je to horší, tam žádné zlepšení necítí, ale to mu přece lékaři řekli na rovinu už kdysi. Věděl, že vozíku se sice nezbaví, ale pokud nepoleví, je tu šance, že alespoň po bytě by se mohl pohybovat pomocí speciálních holí. Dřív mu to jako motivace nepřišlo, ale nyní to začínal vidět úplně v jiném světle.

Kateřininy myšlenky směřovaly také do budoucna. Najde si práci, protože se už cítí naprosto v pořádku. Jen oběhat ukončení nemocenské, což je ale to nejjednodušší, co může udělat pro svůj nový start do běžného života. Možná to měla udělat už dřív, ale není si jista, zda by to bývala zvládla. Teď se toho už nebojí, teď tu jistotu cítí téměř hmatatelně.



Dny najednou utíkaly jako voda...

Koncem týdne překvapil Marek Katku tím, že jí večer nesměle podal malinkou krabičku. Rozechvěle ji otevřela a spatřila nádherný prstýnek s droboučkým kamínkem. Podívala se něžně na Marka a ten řekl:

"Možná by někdo mohl namítnout, že je to rychlé, ale ber ho prosím jako zásnubní... Myslím, že v našem věku nemusíme brát ohledy na čas, navíc máme oba jasno... nebo ne?"

Pohlédl na ni s troškou nejistoty v očích. Kateřina ho políbila a s dojetím v hlase mu odpověděla:

"Cítím to stejně, nejsme už přece žádní puberťáci... já mám také jasno... chci žít svůj život s tebou. Je moc nádherný."

Pohladila prstýnek pohledem a pomalu si ho navlékla na prst, seděl jí jako ulitý. Prohlíželi si ho společně a znovu zpečetili svá slova polibkem. Marek se jí podíval do očí a pravil:

"Víš, jak jsem ti řekl, že by nebylo špatné zaokrouhlit počet dětí... myslíš, že je to hloupý nápad? Já nad tím přemýšlel, věk máme akorát... co ty na to?"

Katka na něj překvapeně vykulila oči.

"Já myslela, žes to řekl jako vtip... víš... já bych také nebyla proti. Vždy jsem si přála mít velkou rodinu, když já sama musela vyrůstat jako jedináček... ty to myslíš tedy opravdu vážně?"

Pohladil ji po ruce: "Jedině vážně... o takových věcech bych si žertovat nedovolil... Jen bych rád věděl, jestli i ty bys to chtěla."

"Marku... chtěla... a strašně moc, také jsem si v duchu s tou představou hrála... byla bych moc šťastná a myslím, že ani děti by nebyly proti."

"To jsem rád, bál jsem se, že se mi vysměješ... ale neboj, chápal bych tě, ať už by ses rozhodla jakkoli."

K odpovědi ji už nepustil, přitáhl ji k sobě a jejich polibek se pozvolna proměnil v nádherné milování. Tentokrát se gesty shodli na tom, že se přestanou hlídat. Své rozhodnutí o společném potomkovi vzali doslova…

Den na to, poprvé společně, oslavili svátek obou Marků. Bylo u toho plno smíchu a dobré nálady. Přišel je při té příležitosti navštívit i Jiří, stavili se Petr s Klárou a dokonce se telefonicky ozvali i Katčiny rodiče.

Jak šel čas, vše se postupně uklidňovalo a už nikomu ani nepřišlo, že ještě nedávno žil každý z nich v podstatě sám.

Marek vyřídil sobě i malému nové trvalé bydliště, chodil poctivě na rehabilitace a pomáhal Kateřině snad se vším. Nebránila mu, dobře věděla, jak moc je to pro něj důležité.

Děti se naučily chodit ven, mezi kamarády a často sebou brávaly i Marečka, který byl na svůj věk hodně samostatný a vyhovovala mu společnost starších dětí. Ty ho mezi sebe přijaly bez řečí, ač byl malý, názory měl na jejich úrovni.

Sem tam se zašli všichni podívat za Josefem či Jiřím, navázali také kontakt s Karlem, který je vždy rád viděl na své farmě, kde jim poskytl možnost projet se dosyta na koních. Obě rodiny se velice brzo spřátelily.

xxx

Koncem května jim oznámila Klára s Petrem radostnou novinu. Klára to sice tušila už dříve, ale nyní to měla potvrzené i od lékaře. Čekají miminko...

Marek s Katkou jim to moc přáli, sami se jim pochlubili se svým rozhodnutím, pořídit si také ještě děťátko. Klára se smála:

"To by bylo skvělé... mohly bychom s Katkou chodit na procházky společně."

Nakonec je popadl bláznivý nápad...

Když už Klára s Petrem plánují svatbu, proč to nevzít při jednom. Souhlasili všichni, včetně dětí, takže se návštěva protáhla o plánování celé té bláznivé akce.

Ve stejnou dobu je navštívili Katčini rodiče, to bylo slziček, objetí a vyprávění...

Největší radost z nich měl Mareček, který jim okamžitě, po vzoru obou starších dětí, začal říkat: babičko a dědečku.

Když se maminka s tatínkem dozvěděli o plánování dvou svateb a dvou miminek, tatínek se jen spokojeně usmíval a maminka brečela štěstím. Když odjížděli, nemohla dojetím ani pořádně mluvit. Museli jí slíbit, že hned, jak budou mít termín svatby, musí jim dát okamžitě vědět, že oni jim moc rádi pomůžou s přípravami.

Ještě těsně předtím, než odjeli, přistoupil Katčin tatínek k Markovi a povídá mu:

"Hele... známe se leta... víš, s vašima je mi to líto... ale co kdybys nám přestal říkat teto a strejdo. Zkus třeba táto a mámo, nebo babi a dědo... to nechám na tobě, ale udělal bys mi tím radost a mámě taky... koukni, už zase bulí... a napadlo mě ještě, že bych mohl Klárku odvést k oltáři spolu s naší Kačenou... aby jí to nebylo líto. Byla by to pro mě čest a zároveň bych udělal službu svému příteli, vašemu tátovi... jistě by byl rád, že ji nepovede někdo cizí... řekni jí to."

Marek zadržoval slzy dojetí. Takovou nabídku nečekal.

"Moc si vážím vašich slov... tatínku... Klárce to určitě vyřídím, myslím, že bude souhlasit... jsem vám moc vděčný."

Pan Krásný ho s úsměvem poplácal po rameni.

"Tak to ber jako samozřejmost a mějte se tu krásně, však se zase brzy uvidíme."

Loučení bylo dlouhé a plné dojetí na obou stranách.



Čas teď opravdu ubíhal jakoby mílovými kroky. Zanedlouho byl jasný termín jejich společné svatby, Klára s Kateřinou obíhaly jednu půjčovnu šatů za druhou. Ale nikde nepochodily, chtěly mít totiž šaty podobné, což ale byl docela problém.

Děti prožívaly přípravy také naplno, hlavně Kačenka propadla stejné mánii, jako obě nastávající nevěsty. Moc si přála nádherné šaty, aby jako družička vypadala k světu.

Klára nadšeně souhlasila s nabídkou Katčina otce, i slzička radosti ukápla. Byla mu moc vděčná, že nepůjde k oltáři jako sirotek.

Marek s Petrem vyřídili vše ostatní, od květin až po hostinu. Ta samozřejmě nesmí být nikde jinde, než u Josefa, to by jim asi jen tak neodpustil. Koupili i prstýnky, sehnali obleky sobě i Martinovi s Marečkem. Jen nevěstinky a družička stále nic...

Nemohli se na ty tři hromádky neštěstí dívat, Petr je naložil do auta a rozhodl se s nimi objet celé město. To by v tom byl čert, aby si nakonec něco nevybraly.

Vrátili se všichni až večer, Marek s chlapci už na ně čekali s připravenou večeří.

Marek se podíval s otazníkem v očích na Petra. Ten se jen usmál a hlavou ukázal směrem k dámské části společnosti.

Marek se víc neptal, protože viděl, jak všechny tři drží objemné tašky a září spokojeností. Takže nakonec přece jen něco sehnaly, jinak hrozilo, že budou muset jít v pytli od brambor, jak se v žertu před tím zmiňoval Martin.

Při večeři si libovali, jak je vše krásně nachystáno, když v tom Klára vyhrkla:

"A co oznámení! Na to jsme úplně zapomněli..."

Marek jí skočil do řeči:

"Jen klid... sestřičko... zatím co vy jste pořádaly hon na šaty, byl jsem vyzvednout toto... společně jsme to s Péťou objednávali před týdnem."

Položil na stůl balíček, který po rozbalení odhalil štůsek nádherně vyvedených svatebních oznámení. Katka s Klárou si je dojatě prohlížely a musely uznat, že ti jejich dva chlapi to zařídili opravdu moc pěkně.

"My vás nemít..." pípla Klára.

Petr se zasmál.

"Vy nás nemít, tak bychom to přece nepotřebovali, ne?"

"To máš pravdu... ale to je hrozná představa... že vás nemít."

"Nápodobně, dámy... Klárko, měli bychom už jít, koukám, že děti už spí, tak je od nás pozdravujte."

Konstatoval Petr a pomalu se odebrali k domovu.

Než se ten den dostali do postele, bylo už hodně dlouho, ale vůbec jim to nevadilo...

xxx

Pár dní před tou dvojitou svatbou se k nim vypravila Katčina maminka a u Kláry s Petrem se na stejný čas ubytovala Petrova matka. Obě maminky se snažily být co nejvíce nápomocny při vrcholících přípravách, stejně tak se snažily i děti. Pozadu nechtěl v tomto případě zůstat nikdo, takže když konečně nastal den "D", bylo vše nachystané do posledního detailu. Jako "velín" byl zvolen Katčin byt, přece jen byl prostornější a také už jen kvůli dětem i Markovi to bylo nejlepší řešení.

Hned ráno se dostavili Katčin a Petrův tatínek, kteří se do příprav raději nemotali a svůj příjezd záměrně nechali až na poslední chvíli. Po nezbytné vzájemném představení se pan Krásný sháněl po obou nevěstách. Martin mu hlásil, že jsou od časného rána zalezlé i s babičkou v ložnici a nikdo tam nesmí. Marek řekl:

"Ale jen klidně zkuste zaklepat... ten zákaz platí jen pro mě a pro Péťu... vás snad na milost vezmou."

Tatínek opravdu uspěl a byl vpuštěn do ložnice. Obě nevěsty už byly oblečeny, probíhaly poslední úpravy, při kterých ochotně pomáhala oběma Katčina maminka, zatím co Petrova maminka měla na starosti děti a občerstvení pro postupně se scházející hosty.

První se honem dědečkovi chlubila Kačenka, která se již nemohla dočkat, až to vše vypukne. Spolu s Pavlínkou, dcerou Petrova bratra, budou družičkami a tak se podle toho patřičně obě nosily. Dědeček jí pochválil šaty a jen co zmizela zase v obýváku, soustředil se na obě nastávající nevěsty. Cítil, že se mu dojetím svírá hrdlo.

"Holky zlatý... já nemám slov... Jste nádherné, to ti dva budou koukat, až jim vás přivedu... Nikdy mě nenapadlo, že povedu k oltáři i tebe, Klárko... je z tebe krásná žena, vaši by měli radost."

Podal jí ruku na přivítanou a lehce ji políbil na tvář. S Katkou se přivítal stejně vřele a ještě jednou se na obě povzbudivě usmál. Pak se raději vytratil do obýváku za ostatními, aby zbytečně nepřekážel.

Mezitím se už sešli i ostatní pozvaní hosté, takže se všichni navzájem seznamovali, což bylo chvílemi až legrační. Bylo načase pomýšlet na přesun k radnici.

Předem již bylo domluveno, že Martin s Marečkem pojedou společně s Markem a Petrem, v dalším voze pak Petrovi rodiče s Kačkou a Pavlínkou, dále Petrův bratr Pavel se ženou a s nimi Josef s Burdou. Katčini rodiče povezou fotografa, kterým byl Petrův kamarád - novinář. Nevěsty pojedou zvlášť, speciálně pro ně pronajatým vozem, aby měly dost místa pro svoje objemné róby.

Ženiši jeli o něco dříve, aby stihl Marek být včas zpět ve svém vozíku, v čemž mu ochotně pomohl Nejen Petr, ale i Martin.

Kateřina s Klárou umně skrývaly šaty do poslední chvíle pod dlouhými kabáty, které sundaly až když jejich nastávající zmizeli z dohledu. Pohled na ně byl opravdu úchvatný. Šaty měly skoro stejné, jen kytici měly každá jinou.

Když konečně bylo po všech nezbytných formalitách, čekali Petr s Markem v obřadní síni a okouzleně sledovali, jak za zvuku Svatebního pochodu přivádí pan Krásný hrdě obě nevěsty. Maminky byly naměkko a brada se dojetím klepala i tatínkům.

Po celou dobu obřadu měl Marek co dělat, aby se soustředil na proslov oddávajícího, protože ho to pořád svádělo koukat se na Katku.

Kláře s Petrem jejich slib odsvědčil Pavel s manželkou a Markovi s Kateřinou Jiří s Josefem. První manželský polibek si užily oba páry do sytosti, ale naštěstí se od sebe dokázaly včas odtrhnout. Maminky žmoulaly uplakané kapesníky, děti užívaly vážnost celého toho okamžiku. Kačka s Pavlínkou stály vzorně, podle instrukcí, braly svoji roli družiček opravdu vážně.

Když došlo na gratulace, zjistili, že přišlo ještě pár společných známých, kteří o jejich svatbě věděli. Mezi nimi i společná známá ze středoškolských let, Zuzka. Marek na ni rád vzpomínal, navštěvovali spolu tehdy taneční kroužek a jako taneční pár slavili poměrně slušný úspěch. Dnes již byla trochu při těle, ale její typický úsměv se od té doby vůbec nezměnil. Měla s sebou své dvě děti, které byly věkově asi tak nastejno s Martinem a Kačkou.

Marek se jí překvapeně zeptal, kde se tam bere, naposledy se viděli těsně před nehodou a pak letmo několikrát u Josefa. Ale nikdy neměli čas pořádně si promluvit. Ona měla své práce dost a jemu tehdy zrovna moc do řeči nebylo. Usmála se a odpověděla:

"Kdybys nebyl paličák, věděl bys, že s Klárou jsme nikdy nepřestaly být kamarádkami. Jsem ráda, žes konečně procitnul. Přeji vám oběma... vlastně vám všem strašně moc štěstí a lásky."

Stihnul jí ještě poděkovat a domluvili se, že se v budoucnu musí určitě ještě vidět. S úsměvem jim to slíbila a rozloučila se, protože spěchala domů. Byla ráda, že se jí povedlo najít trochu času a nenechala si ujít jejich svatbu.

Konečně došlo na přesun do restaurace. Josef si vymínil, že musí jet první.

"Jako majitel vás přece musím osobně uvítat a... no znáte to... připravit něco na symbolické rozbití... hahaha... tomu neujdete!"

Zasmál se a zmizel v autě. Stihl vše jen tak tak, ostatní tam byli jen o chvilku déle po něm.

Po obědě ještě naposledy zapózovali fotografovi a nevěsty se šly převléci do pohodlnějších šatů, které měly připraveny u Josefa v kumbálku již od minulého dne. Počítalo se prostě se vším.

Když se obě vrátily a Katka usedla zpět vedle Marka, pokynul Marek Martinovi s Kačkou, aby šli oba k nim. Řekl jim:

"Po domluvě s maminkou, se vás obou chceme zeptat na jednu věc… Co vy na to, že byste měli možnost jmenovat se stejně, jako mamka... rozhodnutí je na vás."

Martin okamžitě vyhrkl:

"To jako, že bych už nemusel být Kučera? Že bych byl Krásný?"

Marek se zasmál.

"Ne... Krásný ne... Nezapomeň, že mamka je už skoro tři hodiny Krátká... po mě."

Kačka se konečně také usmála a Martin dojatě řekl za ně oba:

"Takže bychom byli jako opravdická rodina? Všichni? Mar... teda... tati... pro mě by to znamenalo hrozně moc a myslim, že Kačena souhlasí... že jo, Káčo...?"

Podíval se na sestru, která honem přikyvovala na souhlas. Výjimečně se jí nedostávalo slov, ale cítila radost z té nabídky. Také ona cítila, že změna příjmení bude krásným upevněním jejich nově vzniklé rodiny.

Kateřina na obě děti s úsměvem mrkla a Marek jim oběma kamarádsky stiskl ruce, což mu s radostí oplatili. Pak to honem běželi říct i babičce a dědečkovi, kteří jim dojatě přáli hodně štěstí skoro stejně, jako předtím mámě a Markovi na radnici.

Odpoledne i večer se vydařily, jen Markovi bylo trochu líto, že nemůže Katku vyzvat k tanci. Ale té ke šťestí stačilo, že může sedět vedle něj na pohodlné pohovce, kterou speciálně kvůli Markově pohodlí, připravil prozřetelně Pepa.

Se smíchem pozorovali děti, hlavně Mareček s Kačkou vypadali dojemně při svém společném pokusu o tanec. To Martin už byl v tomto ohledu šikovnější a po počátečním ostychu se věnoval Pavlínce, Petrově neteři. Klára si toho všimla a povídá Kateřině:

"Tak proto Martin odmítl mě i babičku... to se nám to příbuzenstvo zamotává stále víc, co?"

Zasmáli se tomu všichni, Martin je naštěstí neslyšel. Ale nezapomněl se matce pochlubit, že si s Pavlínkou vyměnili telefonní čísla.

"Víš... mami, ona má taky mobil, tak si budem psát."

Na chvíli je poctil svojí přítomností Josef, který dnes většinu práce nechal na personálu.

"Já se na vás pořád nemůžu vynadívat... hele, Máro... víš, že jsem si jeden čas myslel, že si asi na kluky? Sorry... ale vždycky si tu byl nanejvýš s Jírou... se pak nediv."

Kateřina se musela smát a Marek nakonec také:

"Pepo... prosim tě... nemůžeš dát hned na svuj první dojem. Hele, kolikrát jsem tu byl jen sám s tebou, když jsem ti pomáhal s papírama... a balil jsem tě snad někdy?"

"Nééé... to nééé. Ale stejně to bylo podezřelý."

Zasmál se Pepa a zmizel zase někam směrem k výčepu. Kateřina se musela smát.

"Teda... to je zajímavá představa... ty a Pepa... to jsem netušila, že Pepa by mohl být tvůj typ."

Marek jí z legrace pohrozil prstem: "No počkej, ženo moje... však já ti doma ukážu, kdo je můj typ."

Nakonec se ale sám musel té představě smát. Pepa byl už takový, nikdy nezkazil žádnou legraci a jeho smysl pro humor znal snad každý, kdo s ním přišel do styku.

Kolem desáté večer se nabídla Katčina maminka, že vezme děti domů a uloží je. Byla sama už docela unavená a tatínek to samé. Domluvili se, že si rozloží gauč v obýváku a rozloučili se s ostatními. Zároveň se rozloučil i Pavel s rodinou, musí stihnout vlak. Ač je totiž zítra neděle, Pavel musí do práce.

"Děkujeme za všechno a ještě jednou hodně štěstí. Rádi bychom zůstali, ale bohužel... to je úděl nás, soukromníků. Práce nepočká. Moc rádi jsme vás všechny viděli a věřím, že se nevidíme naposledy."

Po půlnoci se rozloučil i zbytek společnosti a Marek s Kateřinou dorazili domů něco kolem jedné hodiny ranní. Děti i maminka už spaly, ale tatínka našli sedět v kuchyni se sklenkou červeného vína. Pokynul jim, ať si přisednou a nalil jim také. Pořád dokola dojatě opakoval, že je strašně šťastný, že mohl vést dnes obě nevěsty. Podíval se na Marka.

"Já vás furt vidim, jako malé děti... copak ještě vás dva, ale Klárku vidim pořád docela živě, jako škvrně s dudlíkem v puse... jak za váma pořád běhala, abyste si s ní hráli... a vy... teda vy ste byli pěkný kvítka, ta si od vás něco vyposlechla a vytrpěla... a dneska... děti... já snad budu bulet, jako naše máma..."

Katka ho pohladila po ruce: "Tati... už jsme prostě vyrostli... teď už je všechno úplně jinak..."

"Já vim, holčičko... ale jsem to pěknej truhlík... proč tu na vás čekam..."

Vytáhl z kapsy růžovou obálku a položil ji před ně.

"To je ode mě... a od mámy... Nechci slyšet žádné odmítání... však se vám to do začátku bude hodit, zvlášť když chcete rozšířit rodinu o dalšího potomka. Je tam sto tisíc..."

Marek namítl, že to nemohou přijmout jen tak. Tatínek ale zašermoval rukou.

"Kuš... řekl jsem, že námitky nepřijímam… Když se Káča vdávala prvně, také jsem na věnu nešetřil. Ale teď věřím tomu, že to využijete oba lépe, než... no, to sem nebudu tahat, to je dávno pryč. Prostě... tady to máte a ať se vám společně daří."

Dojatě mu oba poděkovali, ještě jednou si společně připili a pak se odebrali na kutě. Však už hodiny ukazovaly skoro půl třetí ráno. Než ale usnuli i novomanželé, venku již začínalo svítat.

xxx

Blížil se konec školního roku, z čehož měly největší radost hlavně děti, které se těšily na nastávající prázdniny. Stejně už se moc ve škole neučily, spíše si užívaly školních výletů. Dokonce i Mareček se dočkal svého prvního výletu se školkou a byl nadšením bez sebe, když mu Martin věnoval starý fotoaparát. S napětím pak sledoval, jak Martin z jeho nafoceného filmu kouzlí docela povedené fotografie.

Jednoho večera Martin všechny překvapil. Ukázal celé rodině svůj zrealizovaný nápad v podobě vlastnoručně udělaného fotoalba. Pyšně jim ukazoval jeho obsah. Na začátku byly nejvydařenější fotky z jejich návštěvy ZOO, následovaly snímky ze svatby a školní fotografie všech tří dětí. Nejvíce byl pyšný na poznámky pod fotkami, které byly psány s vtipem a deníkovou formou včetně datumu. Sklidil veliký úspěch.

"Je tam ještě spousta místa na pokračování a není problém potom založit další," dodal s úsměvem na vysvětlenou.

Marek uznale pokýval hlavou a řekl:

"Teda, Martine... to je paráda... to je lepší, než nějaký obyčejný deník. Vážně se ti to moc povedlo."

Jelikož jim Kateřina slíbila, že pojedou na prázdniny k babičce a dědovi, rozhodl Martin, že to album musí vzít za každou cenu sebou, v čemž mu nikdo nebránil.

Vysvědčení dopadlo skvěle, dokonce i Martin se poprvé mohl pochlubit vyznamenáním, které bylo jindy výsadou pouze Kačenčinou. Dědeček s babičkou si vyžádali, aby k nim směl i Mareček, ten byl neskutečně nadšený, bylo to pro něj něco docela nového a těšil se tak, že nemohl večer před odjezdem ani usnout.

Děti si vyzvedl Katčin tatínek osobně a Kateřina s Markem museli slíbit, že se také během prázdnin na pár dní ukážou u nich, v Krkonoších. Slíbili to velice rádi.

xxx

Červenec utekl jako voda, Marek s Katkou si užívali dny, které měli jen pro sebe. Často zajeli za Karlem na farmu, u něj na jízdárně pro ně vždy byly otevřené dveře. Chodili také hodně plavat, kvůli Markovi, pro kterého to byla součást rehabilitace. Však začínal dělat velké pokroky...

Doktor jej ujistil, že pokud nepoleví, bude moci alespoň po bytě používat chodítko, které je vyrobeno tak, že ho nebude nijak moc omezovat. Kateřina byla z těch zpráv nadšená, moc mu to přála, věděla, že je to pro něj důležité. Marek jí se smíchem řekl, že se nejvíc těší na dvě věci, které bude moc díky chodítku uskutečnit.

"A jaké dvě věci to jsou... to by mě zajímalo," zeptala se ho.

"Až ti dám poprvé pusu ve stoje a až se zase budu moc vyčurat jako chlap..." odpověděl jí a oba se tomu zasmáli.

Kateřina v duchu věřila, že on to opravdu dokáže. S jeho povahou určitě...

Nezapomínali ani na Kláru s Petrem, Kateřina, s troškou závisti, pozorovala Klářino rýsující se bříško. Ale uklidňovala se tím, že se také dočká. Však se snažili až dost, tak to jistě nezůstane dlouho bez odezvy. Moc se těšila na okamžik, kdy i ona bude moci oznámit, že čekají miminko. Snad je osud nenechá dlouho čekat.

Ještě než odjeli za dětmi a rodiči do Krkonoš, stavila se u nich Zuzka, která byla ráda, že si po dlouhé době může s oběma popovídat. Přála jim ze srdce jejich štěstí, sama takové neměla, její manželství tou dobou začínalo mít docela vážné trhliny. Věřila, že snad i na ni ještě někde číhá to pravé štěstí. Kdyby jen tušila, že už to zase tak dlouho trvat nebude, byla by jistě veselejší. Domluvili se, že už si nikdy nesmí tak na dlouho zmizet ze života, poutalo je všechny opravdu plno krásných vzpomínek.

Do Krkonoš se vypravili vlakem, na nádraží na ně čekal tatínek s autem. Vozík dali na vlek, protože jinak by se do staré škodovky ani nevešli a vyrazili k chalupě, kde už na ně netrpělivě čekala babička s dětmi.

Ty je ani pořádně nenechaly vystoupit z auta, až je musela babička krotit.

"Tedy... do teď jste byli takoví hodní... to se pěkně předvádíte... a vy pojďte dál... už jsme se vás nemohli dočkat."

Zvala je honem do chalupy. Museli ale napřed pomoci Markovi na vozík, což muselo počkat než se s ním pořádně uvítají děti, protože ty se na něj sesypaly jako vosy hned poté, co se přivítaly s Kateřinou.

Ta se překvapeně rozhlížela kolem sebe, jak se tu vše změnilo. Bylo znát, že její rodiče odvedli spoustu skvělé práce. Zarostlá zákoutí zmizela a na místo nich se všude vyjímalo spousta krásně upravených keřů a záplava perfektně sladěných květin. Nešetřila chválou a Marek také tak. Pamatoval si na své návštěvy zde, ještě s rodiči. Proto dovedl také on ocenit všechny ty změny. Tatínek skromně řekl, že zahrada je hlavně maminčina práce.

"Ale já také nezahálel... uvidíte sami, uvnitř vás čeká také plno nového, tak už konečně pojďte dál."

Opravdu nepřeháněl, také interiér domku prošel obrovskou proměnou. Zatímco jim tatínek podrobně vysvětloval všechny změny, maminka uvařila kávu a postavila před ně veliký tác buchet. Děti je pomalu nepustily ke slovu, musely honem sdělit všechny svoje zážitky. Mareček hlásil:

"Děda nás vzal na ryby... sou v mrazáku a večer pudou na gl.. gr.. glir... no, prostě... večer je upečeme."

Kačka zase oznamovala, že už umí vylézt konečně na strom, tak už si může sama natrhat třešně. Jindy byla závislá na tom, co jí dolů hodí Martin. Ten si nezapomněl rýpnout, ať se pochlubí, jak řvala, když se bála slézt potom dolů:

"Jen jim řekni, jak tě děda musel sundavat..."

Kačka po něm zle hodila pohledem: "Ale jenom dvakrát... teď už lezu i dolů sama."

Museli je krotit, jinak by všechny za chvíli bolela hlava. Babička na to šla mazaně: poprosila je, ať jdou nanosit věci z auta do pokoje za kuchyní a pak že můžou jít zalít záhonky. Naštěstí ji s nadšením poslechly a dospělí si konečně mohli také v klidu popovídat.

Večer připravili vše na grilování, děti už se zklidnily, jen Mareček každou rybu komentoval, kdo ji chytil a jak. Marek mu řekl, že se diví, že s jejich vyřídilkami vůbec něco chytily. Dědeček se jich musel zastat, že prý u vody byly jako myšičky, až se prý sám divil.

Kateřina znovu a znovu projevovala údiv nad vším kolem. Martin ji pohladil po ruce:

"Mami... my ti to ale s Kačenou řikali... jenže tys nás nikdy neposlouchala..."

Kateřina sklopila oči. Martin má pravdu. Pokaždé jí po návratu odtud líčili novinky, ale ona je opravdu skoro nevnímala. Podívala se na maminku a ta hned poznala, co se její dceři honí hlavou. Instinktivně proto pokárala Martina, proč že to mamce připomíná. Kateřina ale zavrtěla hlavou:

"Jen ho nech, mami... vždyť má pravdu. Ale už je to pryč, to vím naprosto jistě."

Marek se na ni povzbudivě usmál. Věděl, že co se týče minulosti, má opravdu již vyhráno. A nejen ona...

Večer se nakonec skvěle vydařil a také další dny byly jako vystřiženy z nějaké pohádky. S životem ve městě se to vůbec nedalo srovnávat, dokonce i počasí bylo krásně slunečné.

Dva dny před odjezdem si užili dvojitou oslavu, protože Marek s Martinem slavili narozeniny. Zatímco maminka s Katkou se pustily do příprav, tatínek se nabídl, že půjdou nakoupit ještě něco málo na doplnění a vezme sebou Marka a děti, aby se Marek také trochu podíval po vsi. Cestou mu děti hlásily, kdo kde bydlí, kudy se jde k řece, kudy do lesa...

Sice si to vše pamatoval, ale nechtěl jim kazit radost. V místním obchůdku je prodavačka vítala jako staré známé a pan Krásný jí honem představil Marka jako svého zetě.

Cestou z obchodu se stavili ještě u hospůdky, kde si tatínek s Markem dali oba pěkně orosené pivo a dětem koupili nanuky. Byly už po obědě a sluníčko k tomu stejně přímo vybízelo. Tatínek se přivítal s hostinským a Marek překvapeně zjistil, že je to tentýž, jako když sem sám jezdil jako kluk s rodiči. Bursík ho také poznal, protože od Krásného již věděl, kdo že se to k nim do rodiny přiženil.

"Marku... ty ses ale změnil... počkej, musim zavolat našeho Vaška, ten bude koukat, kdo k nám zavítal. Pamatuješ si ještě na toho našeho holomka? On mi teď pomáhá na hospodě... to víš, mě už nohy tak neslouží. Hned ti ho sem pošlu."

Za chvilku opravdu vyšel z kuchyně muž Markova věku a hned se k nim hrnul.

"No nazdar, Máro... to je dost, že se taky ukážeš. Tedy... jak to děláš, žes tak zhubnul... koukni na mě... hrůza, co?"

Podali si navzájem ruce a Marek musel uznat, že Vašek už nepatří zrovna mezi hubeňoury. Ale zase vypadal jako správný hostinský.

Mladý Bursík si k nim přisedl a pusa mu jela jako o závod, v tom jediném se vůbec za ta léta nezměnil.

"Tak prej ste nakonec skončili s Káčou stejně spolu... to bylo jasný už když sme byli děti... Gratuluju ti. To já jsem šťastně rozvedenej, to víš, fiflena z města... nevonělo jí to tu. Ale co... třeba ještě taky udělám štěstí, ne?"

Zasmál se a přiťukli si na to shledání. Nakonec si dali ještě každý po dvou pivech, protože na povídání se našlo tolik věcí, že jim čas utekl jako voda a museli se pomalu vydat na zpáteční cestu.

Však jim doma maminka vyčinila:

"Já to tušila... že on tě dědek zatáhl do hospody, co?" zeptala se Marka.

Tatínek se ohradil: "Ale, no tak... to musíš před mladejma tak vyvádět?"

"Vždyť tě znam... dědku bláznivej, je ti to podobný!" nedala se maminka.

Marek se musel zkroušeného tchána zastat a vysvětlil jí, že se zapovídali s Vaškem Bursíkem. Najednou bylo po bouřce a maminka už jen dodala:

"Tak to jo... tak ty sis povídal s Vašíkem... A poznal tě?"

"Ale jo..." řekl Marek a otočil se na Katku.

"Kači, toho bys nepoznala... přibral snad metrák."

Katka se tomu divila, pamatovala Vaškovu atletickou postavu. Je vidět, že se toho vážně změnilo daleko víc, než si myslela.

Oslava nakonec proběhla v naprosté pohodě, byl tak krásný večer, že se nikomu nechtělo jít spát. Dokonce i dětem dovolili přetáhnout půlnoc o dobrou hodinu. Nakonec se ale postupně vytratili všichni do svých pokojů a u ohně zůstal už jen Marek s Kateřinou, kteří se venku zdrželi skoro do rána.

Druhý den je vzbudilo až sluníčko a oni s překvapením zjistili, že už bude pomalu poledne. Maminka jim s úsměvem řekla:

"Vždyť se nic neděje, však si vstávání užijete ažaž, jen co zase nastane škola."

A ten čas se už blížil opravdu mílovými kroky, do konce prázdnin zbýval už jen jediný týden a ten utekl jako nic...

xxx

Začátek školního roku proběhl bez problémů, děti se rychle přizpůsobily, a tak se prázdninové zážitky staly jen krásnými vzpomínkami.

Marek dělal veliké pokroky v chůzi s chodítkem, ale zatím jej zcela vyčerpalo i jen pár kroků. Věděl, že musí vytrvat, přestože vozíku se už nikdy natrvalo nezbaví. Ale už se mu splnilo jedno z jeho přání, mohl konečně dát Kateřině polibek ve stoje. Byl to pro oba neskutečně silný okamžik.

V polovině září slavily Katka i Klára narozeniny, využili toho tedy všichni k větší rodinné oslavě. Klára už měla pěkné bříško a Kateřina po ní závistivě pokukovala. Nakonec se jí svěřila se svojí obavou, že ať se s Markem oba snaží sebevíc, stále nic.

"Katko... prosím tě, vždyť jste spolu krátce, nevzdávej to. Nesmíš se na to tak upínat. Uvidíš, že to nakonec určitě vyjde."

"Já vím... ale mám strach, aby si Marek nezačal myslet, že je to snad jeho chyba."

"Pokud vám doktoři řekli, že je to v pohodě na obou stranách, tak nepanikař. Jen to chce asi trochu čas... věř mi."

"Máš asi pravdu, Kláro... a nezlob se, že tě s tím zatěžuju, ale taky... no, čas utíká, přece jen nám už není dvacet... chápeš?"

Klára ji pohladila po rameni a usmála se na ni.

"To neřeš... koukni kolem sebe... je ti třiatřicet... a když se pořádně rozhlédneš, tak hele, co ženských si pořizuje mimčo kolem čtyřicítky. Prostě na to vážně tolik nesmíš myslet. Však se dočkáš, já tomu věřím."

"Máš pravdu," povzdechla si Kateřina. "Ale díky, žes mě vyslechla, pomohlo mi to. Před Markem o tom raději moc mluvit nechci."

V tu chvíli se ve dveřích objevil Petr.

"No holky, kde se zašíváte... nekujete tu žádné pikle... doufám."

"Ne... hned jsme u vás, Péťo... jen jsme probíraly takové ty ženské řeči, to by vás stejně nezajímalo. Hned jsme u vás," uklidnila ho Klára.

xxx

Na tento rozhovor si Kateřina vzpomněla velice krátce na to. To když se koncem září vypravila ke svému gynekologovi, jelikož měla poslední dobou problémy s menstruací. Měla strach, jestli se jí nevrátil zánět, který kdysi prodělala. Jaké bylo její překvapení, když jí lékař sdělil, že ten její domnělý zánět je nejspíše hodně čerstvé miminko, asi tak měsíc staré.

Honem si to nechala proletět hlavou... to by znamenalo, že ať počítá jak počítá, seběhlo se to nejspíše tu noc po oslavě Markových a Martinových narozenin, na zahradě jejích rodičů.

Připomněla si, jak krásné milování to tehdy bylo. Padala rosa a oni se třásli nejen vzrušením, ale i chladem nastávajícího rána.

S úsměvem poděkovala lékaři a ten jí jen se smíchem odpověděl:

"Mě neděkujte... to si nechte pro manžela. Ale ještě mi neutíkejte... musím vám vystavit těhotenský průkaz."

Cestou domů se skoro vznášela radostí. Nemohla se dočkat, až to sdělí Markovi. Koupila v jednom z obchodů malinkaté, dětské pletené bačkůrky, už se jí v hlavě líhl plán, jakým způsobem to Markovi dá na vědomost.

Večer si přisedla k němu na gauč. Marek se zeptal:

"Jsi dnes nějaké zamlklá... děje se něco?"

Kateřina se na něj usmála a uklidnila ho, že vše je v nejlepším pořádku a podávala mu malý balíček.

"Víš... koupila jsem ti takový malý dárek... ale nevím, jestli se ti bude líbit."

Marek ji políbil: "Mě by se líbila i škrabka na brambory, jen když by byla od tebe."

Pomalu rozbalil jemný papír a překvapeně si prohlížel obsah balíčku - malé, miminkovské bačkůrky. Okamžitě mu došlo, co to znamená.

"Kačenko... je to opravdu tak, jak si myslím?"

Kateřina se k němu přitiskla a zabořila svoji hlavu na jeho hruď.

"Ano... budeš táta... je to tak."

Pevně ji objal a políbil.

"Ty ani netušíš, jakou mám radost. Už jsem se bál, že se doktoři mýlí a já už nebudu moc nikdy mít děti. Bože... já jsem štěstím úplně naměkko... ne, že se mi budeš smát, ale asi snad pustím pár slz."

Kateřina jej políbila a usmála se na něj. Jí už se slzy spustily. Ale slzy štěstí jsou příjemné, takže se tomu nakonec neubránil ani on.

Kateřina ještě ten večer zavolala tu novinu Kláře. Ta byla překvapená a hned jí připomněla, jak se ještě nedávno bála, že se toho nedočká. Zasmály se tomu obě a Klára jim popřála hodně štěstí.

Hned druhý den se u nich Klára stavila osobně, skoro ani nepustily Marka ke slovu, protože měly co probírat. Ten se raději s úsměvem stáhl do Martinova pokoje, stejně si potřeboval něco najít na internetu, takže se rozhodl využít toho, že Kateřina má náhradu za jeho společnost.

Klára znovu připomněla Kateřině její plané obavy.

"Tak vidíš, že jsem měla pravdu. A necháš si říct, co to bude? My už to víme."

"My se necháme překvapit... Marek si to tak přeje a já také. Ale hořím zvědavostí, co řekli tobě... teda jestli to není tajemství."

Klára se usmála: "Není to tajemství... bude to kluk... Petr, po tátovi. A jaká jména chystáte vy... Marka i Kačku už máte."

"No... napadlo nás, že kluk by byl Jirka, po Burdovi... víš, bez něj bychom se vlastně ani možná nepotkali. A holčička Růženka... po naší mamce. Protože podle všeho se nám to povedlo právě na návštěvě u našich."

Ty dvě by snad povídaly až do večera, ale když se vrátily děti ze školy, musela se Klára rozloučit a Kateřina se věnovat žaludkům své rodiny. Dokonce i malý Mareček měl hlad jako vlk, přestože obědval ve školce.

xxx

Konečně bylo také vyřízené oběhávání úřadů kvůli změně příjmení Martina a Kačky. Trvalo to o něco déle, než si mysleli, ale nakonec to dopadlo dobře a Marek se stal úředně otcem i Kateřininých dětí.

V den, kdy Katka vyzvedla nové doklady svých dětí, připravila s Markovou pomocí slavnostní večeři. Martin se divil, co že se slaví, když nikdo z nich nemá ani svátek, ani narozeniny. Marek mu řekl, že se vše dozví, jen co ještě dorazí Kačka.

Když byli konečně všichni pohromadě, Marek vzal do rukou dvě obálky a podal jednu Martinovi a druhou Kátě. Ti neskrývali svoji zvědavost a bylo až dojemné, když tu zvědavost v jejich očích náhle vystřídala radost a překvapení ihned po té, co zjistili, se jim v rukou ocitly výpisy z matriky a nové rodné listy.

Hlavně Martin si stále dokola pročítal své nové jméno.

Martin Krátký... Martin Krátký...

Jak moc to pro něj znamenalo. Už nemusí nosit příjmení svého otce, který tolik ublížil nejen mamince, ale i jemu se sestrou.

Když se trochu vzpamatovali, málem radostí umačkali nejen mamku, ale i Marka, který jim nyní byl i právoplatným otcem. Kateřina je musela trochu krotit a když se jí to konečně podařilo, řekla:

"No a aby těm překvapením nebyl konec, ještě bychom vám rádi řekli, že příští rok v květnu vám přinese čáp sestřičku, nebo bratříčka... podle toho, co se mu vejde do zobáku."

Ani to pomalu nestihla doříct a objímání začalo nanovo. Nečekali, že tu novinu vezmou děti tak spontánně. Nejvíc to ale rozštípla Kačka:

"To budete adoptovat nějaké dítě z děcáku?"

Marek ji přitiskl k sobě a se smíchem ji vyvedl z omylu.

"Ne... adoptoval jsem jen vás dva... to miminko bude naše, narodí se mamince úplně stejně, jako ty a Martin, chápeš?"

Kačka se rozzářila: "Ahááá... jéé.. já jsem ale trubka! Už to chápu... ale půjčíte mi kočárek... že jo?"

"To je jasné... jako velká sestra na to dokonce budeš mít výsadní právo," uklidnila ji matka.

Mareček doposud spíše mlčel a zkoumavě si prohlížel Kateřinu. Nakonec mu to nedalo a zeptal se:

"My budeme mít miminko? No, ale kde máš bříško... teta má bříško... já tomu nerozumím... Ty ho tam teprv dáš?"

"Ne... nedám, ono už tam je... jen je ještě malinké, víš... teta už má větší miminko, ale neboj... to naše taky vyroste!" pohladila ho Kateřina po vlasech.

"Tak to jóóó... já ti věřim..."

Ale stejně na něm bylo vidět, že tomu moc nevěří. Jeho malý rozoumek mu říkal, že když už má být miminko, musí být přece také bříško. Zároveň ale věděl, že táta s mámou by mu nikdy nelhali.

Ještě před usnutím se Martin s Kačkou vrhli na přepsání jmen na všech svých sešitech. Chvíli to trvalo, než i poslední Kučera - Kučerová bylo přeškrtáno a přepsáno.

Hlavně Martin staré příjmení škrtal s velikým zadostiučiněním, ani nevěděl proč, ale náhle se mu připomněly všechny ty zlé chvíle, které měl s tím jménem spojené... Projela mu hlavou vzpomínka na to, jak tehdy zaslechl babičku, jak pláče do telefonu a pak říká dědečkovi, že jejich dcera je v nemocnici... že ji ten neřád málem zabil... Vůbec si tehdy nevšimla, že ji Martin slyší.

Na to vše nyní vzpomínal a když psal jméno Krátký, myšlenky se samy strhly jiným směrem, k Markovi. Díky němu má on i Káťa nového tátu... díky němu je mamka šťastná. To jemu vděčí za to, že mají skutečnou rodinu. A dokonce je dokázal oba přijmout za vlastní.

Když skončil s přepisováním, Kačka už spala. Také jemu se oči klížily. Ale cítil obrovskou úlevu, jako by mu ze srdce spadl obrovský kámen - kámen v podobě minulosti.

xxx

Všechny ty novinky samozřejmě, ještě za tepla, doletěly i do Krkonoš a babička s dědečkem z toho byli opět řádně naměkko.

Všichni se snažili Kateřině co nejvíc pomáhat, až je musela usměrňovat, že není nemocná, jen těhotná. Ale byla jim ve skutečnosti moc vděčná.

Každý večer usínala s Markovou rukou na bříšku, dokonce mu musela slíbit, že neodmítne jeho přítomnost na porodním sále. Musela se tomu smát, vždyť to je ještě tak daleko...

Dělala si z něj legraci:

"Jen abys tam potom neomdlel... to prý se tam tatínkům stává."

"Neboj... já něco vydržím. Nechci si nechat ujít tu chvíli, kdy se poprvé ocitne mezi námi. Však to zvládnu, neboj."

"No, já se nebojím... ale třeba si to do té doby rozmyslíš."

"Nerozmyslím, Kačenko... to ti klidně odpřísáhnu."

Tušila, že ho trápí výčitky kvůli Marečkovi a nemýlila se. Opravdu myslel na to, jak chladně se kdysi choval k Markétě, když mu oznámila, že čekají miminko. Těšil se na něj, měl ho rád i po jeho narození. Ale jeho matku nikdy nedokázal milovat doopravdy. V jeho srdci byla vždy Kateřina a on s tím nedokázal tehdy nic udělat. Trápil se podobnými myšlenkami často, ale věděl, že čas už nic nevrátí.

Když se tu novinu dozvěděl Burda, pomalu skákal radostí a nedalo mu, aby Markovi konečně neprozradil, jak se to doopravdy mělo s tou "náhodou" u něj v čekárně. Kateřina se k přiznání přidala a Marek se musel chtě nechtě smát.

"Tak takhle tedy funguje osud... tak to jste mě dostali oba. Ale stejně je v tom veliký kus náhody... Stačilo, aby se tě Katka na mě nezeptala... Brrr, z toho mě zamrazilo."

"Ale já se zeptala... a nebudu toho nikdy litovat."

xxx

Kateřinino tělo si postupně zvykalo na těhotenství, takže občasné nevolnosti pozvolna ustupovaly a ona si to mohla začít užívat plnými doušky. Podle lékaře probíhalo vše tak, jak má, tak nebyl důvod k nějakému zvláštnímu omezování.

Pohybu měla tak akorát, pomáhaly jí procházky spojené s vyzvedáváním Marečka ze školky. Dny jim všem utíkaly poměrně rychle, takže se ani nenadáli a byl tu začátek prosince. Kateřina začala péct cukroví a díky tolika pomocníkům měla za chvíli plné krabice.

Blížil se Mikuláš, což prožíval hlavně malý Mareček. Už předem se strachoval, kolik asi přijde čertů. Ale všichni ho uklidňovali, že hodné děti nemají důvod se bát. Slíbili mu, že mu to před čerty klidně dosvědčí. Náladu mu trochu spravila oslava jeho pátých narozenin, ale za chvíli už měl v hlavě zase jen a jen čerty.

Marek byl domluvený s Josefem, který se těšil na svoji roli čerta. Petr přislíbil sehrát Mikuláše.

V ten den, který děsí nejedno malé dítě, se vrátil Mareček ze školky trochu zaražený. Kateřina se ho zeptala, co je s ním. Odpověděl jí:

"Maminko... ve školce byli čerti... víš, mě nic neudělali, ale některý kluky odnesli za dveře a paní učitelka je musela jít zachránit... já se bojim..."

"Neboj se, já tě nedám a táta také ne... jsi přece moc hodný kluk, tak nemusíš mít strach."

Když se vrátil Marek z rehabilitace, řekla mu, jestli by nemohl Josefa poprosit, ať to večer nepřehání. Marek mu tedy zavolal a dostalo se mu ujištění, že si dá Pepa pozor.

Mareček se celý večer ploužil jako stín. Nemluvil, jen se stále držel poblíž Kateřiny a s obavou se díval směrem k předsíni. Když se rozdrnčel zvonek, viditelně zbledl.

Marek jel otevřít a do bytu vtrhl čert a hned za ním důstojně vkráčel Mikuláš. Martin s Kačkou slíbili, že i oni odříkají krátkou básničku, aby dodali malému trochu odvahy. Ten jen s vykulenýma očima sledoval, jak jim čert hrozí, ale Mikuláš se jich zastal. To ho opravdu viditelně uklidnilo, a tak i on oddrmolil svoji říkanku, při čemž ani na chvíli nespustil zrak z pekelníka.

Ten se sice pokoušel pouštět hrůzu a vyhrožoval peklem. Ale Kateřina mu řekla, že má smůlu, že u nich nepochodí, protože Všechny tři děti jsou moc hodné. Že si má pytel šetřit na ty zlobivé.

Mikuláš předal dětem balíčky s dobrotami, ale čert se nenechal jen tak odbýt.

"Když si nesmím odnést děti, tak si vezmu maminku..."

A už se sápal po Kateřině. V tu chvíli se stalo něco, co nikdo nečekal. Mareček odhodil svůj balíček a se slzami v očích si stoupl před čerta:

"Tak to teda nevemeš... táhni pryč, ty hnusnej čerte... maminku nech být, ta je naše... vypadni, nebo ti nakopu prdel..."

Byl tak rozčílený, že zapomněl na všechen strach. Čert opravdu raději rychle zmizel na chodbě a Mikuláš také. Markovi neuniklo, že měli oba co dělat, aby se nezačali smát.

Kateřina objalla Marečka a dojatě mu děkovala, jak se jí zastal. Všichni chválili jeho statečnost. On se schoulil Kateřině do náručí a stále se ještě chvěl rozčílením.

"Maminko... já se tak bál, že tě veme pryč... já už nechci být bez maminky... ale že táhnul, že jo...?"

Pomalu se uklidňoval a Kateřina měla sevřené hrdlo dojetím. Podívala se na Marka a ten na tom byl stejně. Katka cítila, že větší důkaz lásky jí ten malý nemohl dát...

Cítila se v tu chvíli, jako by jí nějaká vyšší moc pasovala na jeho opravdovou maminku.

Mezi tím se nenápadně vmísili mezi ně i Josef s Petrem, již řádně odmaskováni. Měli strach, jak to dopadlo. Ulevilo se jim, když viděli, že Mareček opustil Katčinu náruč a šel sebrat svůj balíček s mikulášskou nadílkou. Teprve když začal zkoumat jeho obsah, všiml si nově příchozích.

Petr povídá:

"Tak jdeme po chodníku k vám a představte si... potkali jsme čerta, jak mu Mikuláš nadával, že je zlobivej, ať maže zpátky do pekla a ještě mu dal pár na zadek."

Mareček ožil:

"No... tak ten tu byl... ale já ho vyhnal, chtěl mi vzít maminku."

"Ty ses ho nebál?" divil se Petr.

"Bál... a hodně... strejdo, ale chápeš... on mi chtěl opravdu odnést maminku... tak sem ho prostě musel vyhodit."

Petr ani Josef nešetřili chválou a v duchu si oddychli, že je kluk v pohodě. Měli vážně docela nahnáno, jestli to nepřepískli. Nenapadlo je, že jejich vtip vyvolá u toho malého takovou reakci.

Děti si zalezly do Martinova pokoje a dospělí ještě chvíli rozebírali ten Marečkův hrdinský čin. Marek prohlásil, že ho chápe, on by se přece také kvůli ní bil, třeba do krve.

"Jo...? A že ses mě taky nezastal, ty hrdino," smála se Kateřina.

"Ale mamino... vždyť to nebyl čert... to byl Pepa."

"Slyšíte ho... čertovi by mě nedal, ale Pepovi jo... no to je pěkný!" rozesmála se znovu Katka.

Josef se k jejímu smíchu přidal a že prý teda tu nabídku bere. Marek ho usadil:

"Tak to zasejc ne... vždyť ty jsi ještě horší, než ten čert."

Kateřina změnila téma tím, že se zeptala Petra, jak je na tom Klára. Ten ji ujistil, že je vše v pořádku a že pokud termín nezklame, tak mají o vánoční dáreček postaráno, mělo by to vyjít tak, že na Štědrý den by ji tak akorát měli propustit domů.

"Ale jsem zvědavý, jak to bude, znáte to... znám dost málo lidí, kterým to klaplo na termín, tak se necháme překvapit. Hlavně, když to bude v pořádku, víc si nepřeju," řekl ještě Petr, když se loučili.

Marečkovi ten večer trvalo o něco déle, než usnul, Kateřina mu tedy přečetla hned dvě pohádky najednou a on ji celou dobu držel za ruku.

Na Marečkovi naštěstí ta nešťastná návštěva čerta nezanechala žádné následky, už druhý den byl veselý a hovorný, jako jindy. Navíc měl teď v hlavě především blížící se Vánoce.

Jednoho dne přivezl Marek krásnou malou jedličku a Mareček se hrozně divil.

"Proč si koupil stromeček... ten přece přinese Ježíšek... my budeme mít víc stromečků?"

Marek se zarazil, ale Kateřina byla naštěstí pohotovější.

"Marečku... už ti bylo pět let... takže to se trochu mění situace. Víš, ten stromeček táta nekoupil... ten mu dal Ježíšek a vzkazuje, že podle toho, jak ho s Martinem a Kačkou ozdobíte, vám pak přinese pod něj dárky. Chápeš?"

"Aha... chápu... když se mu bude líbit, budou dárky... tak to by šlo. Já to ale neumím..." svraštil čelo malý.

Katka ho pohladila po hlavě. "Však to společně zvládneme, neboj se."

Kačka honem matce přikyvovala a tak za chvíli byly rozehnány i poslední zbytky pochybností.

Marek se vděčně usmál na Kateřinu a ta jen mrkla okem na znamení, že to je v pořádku. Alespoň je vyřešená otázka, kam by zatím stromek schovali.

Dvacátého prosince se, chvíli před půlnocí, rozezněl jejich bytem Markův mobil. Marek rozespale přijal hovor, ani nekoukal na display, kdo to může v tak pozdní hodinu být.

"Prosím... Krátký... cože? Už...? No to víš že poslouchám... vyřídím... a gratuluju. Co...? Jo, klidně se zítra stav, půjdeme rádi s tebou. Tak ahoj a nepřežeň to."

"Kdo to byl?" zeptala se Kateřina.

"Petr... tak mají kluka... narodil se před necelou hodinou. Počkej, jak to říkal... jo... tři kila padesát a padesát jedna centimetrů. Chce se zítra stavit a jestli bychom tam šli s ním."

"Proč ne... děti budou ve škole všechny, tak moc ráda. Tak už to mají za sebou... to jsem ráda. No, teď ještě já," pohladila si bříško.

Marek ji objal a políbil.

"Neboj... však se taky dočkáme. Víš že mě se najednou nějak nechce spát?"

"A víš že mě taky ne?" odpověděla něžně Katka a za chvíli už nevnímali nic jiného, než jeden druhého.

xxx

Ráno oznámili dětem, že teta Klára už má miminko. Museli krotit jejich zvědavost. Kateřina jim vysvětlila, že by je tam možná ani nepustili, ať si počkají, až bude teta s maličkým Péťou doma.

Ještě řekla Martinovi, že dnes musí vyzvednout Marečka ze školky s Kačkou sami a malý byl z toho nadšením bez sebe. Byl totiž vždy pyšný na to, když mohl ze školky odkráčet v doprovodu svých starších sourozenců. Takovou možnost tam moc dětí nemělo, proto si to vždy užíval.

Petr přišel chvilku po obědě a společně se vydali do porodnice. Cestou jim Petr nadšeně ukazoval snímky na mobilu, které pořídil v noci. Záběry nebyly moc kvalitní, ale i tak bylo poznat, že má novopečený otec k hrdosti důvod.

Když se konečně dostali na pokoj, kde ležela Klára s maličkým, nemohla se Kateřina vynadívat na ten drobný uzlíček, který spokojeně oddychoval v malé postýlce.

Klára byla také v naprostém pořádku, takže si mohli všichni v klidu popovídat. Kateřina se celou dobu nehnula od postýlky, skoro ani nedýchala a lehce hladila malinkatou ručičku svého synovce.

Než se rozloučili, ještě jednou popřáli šťastným rodičům hodně štěstí a zanechali Petra s Klárou o samotě, aby si mohli popovídat jen sami dva, dokud ten maličký spinká.

xxx

Kláru opravdu pustili domů na Štědrý den, hned ráno si ji Petr vyzvedával a samozřejmě to nezapomněli zavolat Markovi a Katce. Domluvili se, že po novém roce se k nim zajedou podívat i se všemi dětmi, které už hořely nedočkavostí spatřit nového bratrance na vlastní oči.

Mezitím přišla i gratulace z Krkonoš, od Katčiných rodičů, kteří přijali Kláru za svou stejně tak automaticky, jako Marka. Prostě Katka i Klára byly "holky jejich zlaté".

Ten den byly děti vzhůru nezvykle brzo. Hned po snídani se pustily do zdobení stromku. Odmítli pomoc dospělých, však jsou na to přece tři...

Když byl stromek ozdoben, postavil jej Martin na malý stolek v obývacím pokoji a všichni museli uznat, že se jim to povedlo. Hlavně Mareček se nemohl dlouho vynadívat na jejich společné dílo. Nakonec prohlásil, že je dobře, že je mu pět a smí už zdobit stromeček, protože to Ježíškovi určitě ušetřilo spoustu práce a zbylo mu víc času na kupování dárků. Tím rozesmál úplně všechny.

K obědu měli čočku, ale bez masa. Prý kvůli Zlatému prasátku. Martin s Kačkou to už znali, ale Marečkovi to museli vysvětlit. Že když nebude jíst až do večera maso, uvidí Zlaté prasátko. Malý chvíli přemýšlel a povídá:

"A salámek je taky maso?"

"No... taky..." odpověděla Kačka.

"Hmm... tak to uvidím prd... já si vzal v lednici kousek salámku..." pokrčil smutně rameny Mareček. "Tak příště... no... až mi bude šest."

Víc to nerozebíral, ale bylo na něm znát, že ho to mrzí. Všichni byli překvapeni, jak rozumně to pobral. Byli u něj zvyklí na ledacos. Však i Klára jim potvrdila, že zhruba od tří let ji začal překvapovat bezchybnou a rozvinutou mluvou. Ale brzo si na to zvykla a byla v podstatě ráda, jelikož se tak značně zjednodušila komunikace s tím malým rozumbradou. Některé jeho reakce byly kolikrát neúměrné jeho věku, ale jinak byl stejně hravý a zvídavý jako jiné děti.

Doktorka sama řekla, že to se sem tam stává a že to je v pořádku, jen se nemají divit, že ho to stále více potáhne do společnosti starších dětí, což se opravdu stávalo. Mareček si rozuměl více s kamarády svých nových sourozenců, než s dětmi ve školce, ale ani tam neměl problémy, byl hodně přizpůsobivý.

Po obědě pomohly děti umýt nádobí a Marek pomohl Katce připravit mísu bramborového salátu a obalit řízky, které na své opečení počkají zatím v lednici. Chtěli mít vše připraveno, aby nebyl večer zmatek. Chlebíčky a chuťovky nechala Kateřina zcela v režii dětí, byla to vždy vlastně hlavně jejich práce a moc si to vychutnávaly, měly pocit velké zodpovědnosti. Tak jim tu radost nechtěla kazit.

Nakonec stihli i krátkou sváteční procházku. Poletoval sníh, takže atmosféra byla přímo dokonalá a odevšad na ně dýchalo kouzlo toho svátečního dne.

Nezapomněli se stavit u Burdy a u Josefa, pro oba měli připraven drobný dárek a ani od nich neodcházeli s prázdnou. Pepa jim dokonce nabídl ochutnat cukroví od jeho maminky a přidal jim láhev vína s tím, ať si při přípitku vzpomenou i na něj, což mu ochotně slíbili.

Večer u stolu Martin prohlásil:

"Tak to má být, je nás pěkně sudý počet... takže se můžeme těšit, že nás štěstí neopustí... tak dobrou chuť."

Kačka to nechápala.

"Martínku... se nauč počítat... je nás pět."

Martin se na ni usmál, nehodlal se s ní hádat:

"Ségra... omyl. Je nás šest... a co to mimčo... To neznamená, že když ještě neni venku, že tu neni."

"No jóó... máš pravdu, brácha..." plácla se Kačka do čela a všichni se tomu museli usmát.

Martin měl pravdu, bylo jich opravdu šest...

Večeři snědli všichni do posledního sousta, hlavně děti popoháněla nedočkavost. Ale maminka byla neoblomná. Poslala Marka "jako" na předsíň uklidit bundy a sama zaměstnala děti při mytí talířů a poklízení kuchyně. Takže když se Marek nečekaně objevil a tvrdil, že slyšel zvoneček, Mareček mu oponoval, že on tedy nic neslyšel.

"Protože jsi byl tak zabraný do práce, žes to přeslechl. Ale já to vážně slyšel."

To už Marečka nikdo nemohl zadržet a i Martin s Kačkou se vrhli nedočkavě do obýváku. Malý jen vyhrkl:

"Byl tu..."

A už se nedočkavě rozplácl na kolena přímo pod stromek.

Z dárků měli radost všichni, hlavně děti. Martin ještě nenápadně přistrčil dárky od něj a od Kačky.

Do postele se dostali docela pozdě, ale byl to přece jen výjimečný den, tak to ani trochu nikomu nevadilo.

Marek s Katkou věděli, že i když je čeká ještě spoustu společných vánoc, žádné už nebudou mít takové kouzlo, jako tyto první společné. Na tom se shodli oba ještě těsně před tím, než usnuli i oni.

Mezi svátky se těšili, že přijedou babička s dědou z Krkonoš, ale místo nich přišla SMS-ka, že se k nim dostanou možná až po novém roce, protože příděl sněhu jim v tom zatím brání. Tatínek měl strach nechat stavení v takovém počasí opuštěné. Denně musel odhazovat kvanta sněhu, aby nezapadli úplně.

Silvestra strávili doma, ale přijali alespoň Josefovo pozvání na večeři do jeho restaurace, kam se dostavil i Burda s vnoučaty, které mu mladí milostivě svěřili na hlídání, aby si mohli nerušeně užít oslavu konce roku. Jiří byl šťastný, protože jinak je moc často nevídal.

S Klárou a Petrem si popřáli alespoň po telefonu a už se těšili, až se za nimi budou moct zajet podívat osobně. Podle MMS zprávy od Kláry si mohli udělat alespoň trochu lepší představu o tom, jak se má malý Péťa k světu.

Do půlnoci vydržely bdít i děti, včetně Marečka, který si sice na chvíli schrupnul, ale kolem třiadvacáté hodiny se sám od sebe vzbudil se strachem, jestli nepřišel o ohňostroj.

S úderem půlnoci si všichni připili, Kateřina s dětmi jen symbolicky. Honem se oblékli a vyšli před dům. Městský ohňostroj z náměstí byl dobře vidět i od nich, tak stačilo jen sledovat, jak nebe protínaly pestrobarevné gejzíry všemožných tvarů a velikostí. Mareček vykuleně zíral, byl to pro něj zase nový zážitek, docela mu přišlo líto, když ta podívaná skončila. Dokonce se mu ani nechtělo jít spát, ale nedalo se nic dělat, jelikož i Martin s Kačkou museli do postele.

Marek s Kateřinou vydrželi jen o něco málo déle, pak je také přepadlo spaní. Venku byl již také dávno klid a znovu začaly poletovat vločky sněhu.

xxx

Čas opravdu letěl jako voda. V lednu oslavila Kačka desáté narozeniny a ani ne týden na to se konečně objevili babička s dědou. Přivezli sebou kupu dárků a Mareček se divil, že i jemu Ježíšek nechal dárky u nich. Museli mu vysvětlit, že ho u nich Ježíšek v létě zahlédl a nechtěl se tahat se všemi dárky až sem, tak nějaké nechal cestou u nich, protože věděl, že oni mu je jistě rádi předají. Malý se s tou odpovědí spokojil a byl rád, jak to má Ježíšek skvěle promyšlené.

Nezapomněl se pochlubit, že dostal kolo a že si ho určitě vezme sebou k nim, až tam zase pojedou. Babička ho pohladila po hlavě a řekla:

"To víš, že si ho vezmeš sebou. Tam ho alespoň pořádně užiješ."

Dědeček se přidal:

"Já budu jezdit s váma, děcka... někde se mi tam válí staré kolo, tak ho trochu promažu a můžem vždy někam vyrazit."

Babička si neodpustila rýpnutí, že jak ho zná, tak stejně nedojede dál, než k hospodě. Ale dál už raději mlčela, protože ji děda sjel vyčítavým pohledem.

Po telefonické domluvě se společně vypravili ke Kláře a Petrovi, kteří je už nedočkavě očekávali. Neviděli se už docela dlouho, navíc se chtěli konečně všem pochlubit maličkým, který se od narození změnil k nepoznání, byl ještě krásnější, než když si ho poprvé prohlíželi v porodnici. Klára pyšně řekla:

"Péťa je zlatej... báli jsme se, jak se nevyspíme a on už od začátku prospí celou noc. Asi to má po Petrovi, to je taky takový spáč. Přes den toho také moc nenabrečí, je vážně strašně hodnej."

Kačka si nenechala ujít kojení a přebalování, to samé Kateřina, která už se nemohla dočkat, až i jejich miminko bude na světě.

Strávili u nich příjemné odpoledne a Klára se s nimi dojatě loučila. Byla šťastná, jak ji přijali Katčini rodiče, bylo jí, jako by se loučila se svými vlastními. Věděla, že ty už jí nikdo nevrátí, ale přesto se cítila v sedmém nebi, když ji Krásní oslovili: "Děvenko naše zlatá…".

Rodiče se zdrželi u mladých tři dny, pak museli domů, navíc nechtěli přidělávat práci v už tak přeplněném bytě. Tatínek ještě zavolal jednomu ze sousedů, jak to u nich vypadá a pak spokojeně oznámil mamince, že kalamita se nevrátila, tak se nemusí bát toho, co je doma čeká. Rozloučili se a slíbili, že se ozvou, jen co dorazí, aby Katka s Markem neměli strach, jak dojeli.

Děti si užívaly zimy jak se patří, Kačka s Martinem si zašli několikrát týdně zabruslit na stadion a zároveň využívali svah za domem, kam chodily sáňkovat děti z celé ulice. Takže i Mareček si přišel na své, neboť si u tety Kláry vyzvedl své boby a mohl je prohánět ostošest.

Koncem února se začalo oteplovat a sníh pomalu mizel. Březen je přivítal prvními sněženkami a brusle i boby se přestěhovaly opět do komory, kde počkají do další zimy.