pokračování:zuzana.sec.calouneni@seznam.cz

Ráno vypravila Kateřina děti do školy a poklidila byt. Mezitím jí volal Marek, jestli se může stavit. S radostí ho ujistila, že ano. Když dorazil, přivítala ho s mírnými rozpaky, pořád měla před očima jeho polibek, kterým se s ní minule rozloučil. On na tom byl stejně, ale ani jeden na sobě nedali nic znát.

Podával jí igelitovou tašku: "To je něco na zub... jel jsem kolem pekárny a té vůni nešlo odolat."

Překvapeně prohlédla obsah tašky, bylo v ní několik koblih a koláčků, voněly opravdu neodolatelně. Počkala, až zajede do obýváku a přendala pečivo na tác, aby se nezapařilo, bylo vidět, že je hodně čerstvé. Zeptala se ho, jestli mu nevadí, že si teprve teď dá kávu a jestli by si ji nedal s ní. Neodmítl, snídani dnes jaksi odbyl, tak mu to přišlo vhod.

Kateřina si pohrávala se lžičkou a pokusila se prolomit ticho.

"Tak už jsi se rozhodl pro nějaké konkrétní datum stěhování? Pokud jde o mě a děti, můžeš klidně hned."

"No... co jsem tak mluvil s Klárou, řekla mi to samé... Mareček prý zaslechl náš hovor a je prý k neudržení. Naštěstí neví kam se budeme stěhovat, to už by ho neudržela vůbec. Pořád o vás mluví, hlavně o malé."

Kateřina se usmála.

"Však Kačka se ho už také nemůže dočkat. Tak proč to neudělat radikálně... co třeba hned teď, o víkendu? Je zbytečné čekat, když už jsme stejně všichni domluveni."

"Vlastně máš pravdu... proč ne... jo, abych nezapomněl... už mám ta madla... jestli máš vrtačku, můžu je přidělat hned... jestli ti to teda nevadí..."

"Budeš se divit, vrtačku mám... táta mi tu nechal všechno nářadí, mockrát už se hodilo."

"To jsi mě překvapila... nečekal jsem, že vrtačka patří do výbavy krásné ženy."

Zasmáli se tomu oba a Kateřina mu během chvilky vrtačku podala i se sadou vrtáků.

"Pokud bys potřeboval pomoc, zavolej... já jdu vařit."

"Neboj, to zvládnu sám," řekl jí sebevědomým hlasem a zmizel v koupelně.

Za chvíli už se rozléhal bytem zvuk vrtačky a z kuchyně pro změnu zavoněla omáčka.

Kateřině bylo najednou strašně dobře, připadalo jí to jako za starých, dobrých časů...

Marek byl hotov jen o okamžik dříve, než dorazily děti ze školy. Měli dnes oba krátké vyučování. Kačka pomohla uklidit podlahu v koupelně i na záchodě a než si stačila umýt ruce, svolávala je Kateřina ke stolu. Marek se napřed bránil, že ji nemůže hned od začátku takhle vyjídat, ale nakonec opět musel kapitulovat a sníst svoji porci.

Řekli dětem, na čem se domluvili a děti to s nadšením odsouhlasily. Potom se vytratily do svých pokojů a Marek s Katkou ještě dlouho probírali vše možné.

Nakonec odjížděl skoro ve čtyři hodiny odpoledne. Kateřina ho šla opět vyprovodit dolů. U vchodu ji Marek vzal jemně za ruku a přitáhl si ji k sobě. Věděl, co chce udělat a také to udělal. Políbil ji tak, že nemohlo být žádných pochyb, že tento polibek není rozhodně ani trochu kamarádský.

Kateřinu to překvapilo a chvíli na něj jen nechápavě koukala. Marek si to její zaváhání vysvětlil po svém a omluvil se jí, ale že nemohl jinak.

"Nezlob se, ale já to tak cítím..."

Uvědomila si, co to znamená a rozhodla se neztrácet čas. Spadly z ní poslední zbytky zábran a beze slov mu polibek vrátila.

"A já to cítím stejně..." řekla na vysvětlenou a na odpověď nečekala.

Obratně, s jeho pomocí, se mu posadila na klín a jejich rty splynuly v jednom velikém, vášnivém polibku. Tiskli se jeden k druhému tak, že cítili, jak tomu druhému tluče srdce.

Najednou jim loučení připadalo těžší, než kdykoli před tím.

"Kačenko... tuhle chvíli jsem si snad milionkrát představoval jen v duchu... Miluju tě snad ještě víc, než tehdy. Jen jsem se bál, že... že i ty... časem... třeba také..." nevěděl, jak jí nejlépe říct vše, co měl na srdci.

Ona mu to usnadnila: "To je dobře, že teď ses nebál... Já tě totiž také miluju... sice je to čerstvé, ale opravdické a silné... a bála jsem se také."

Pohladil ji po tváři.

"A čeho ses, prosím tě, bála ty?"

"Že už mě nechceš mít rád, když já tehdy..."

"Takže, kdybych dnes odjel jako jindy, trápili bychom se oba zbytečně? "

"Asi ano... teda určitě ano."

"Tak to jsem rád, že jsem nezaváhal..."

A znova se dlouze políbili. Marek cítil, že Burda měl pravdu... Cítil, že jestli na něm bude ještě chvíli sedět, tak pozná i ona, jak moc po ní touží...

Naštěstí si Kateřina stoupla sama, musela nazpět k dětem, aby jim nepřišlo divné, kde je tak dlouhou dobu. Ještě se krátce políbili na rozloučenou a ona počkala, dokud se zcela nedovřou vchodové dveře.

xxx

Marek jel po chodníku a skoro nevnímal okolí. Tak tohohle se bál? Ještě že Jiří mu dodal odvahu...

Večer volal Kláře, aby jí sdělil termín stěhování. Ta nezaváhala ani na chvíli a přislíbila být nápomocna, jak jen to bude možné.

Záměrně jí zamlčel o svém loučení s Katkou... to má ještě čas, sám se z toho ještě nestihl vzpamatovat. Prohodil ještě pár slov se synem, který z něj doloval informace o stěhování. Řekl mu, že se musí nechat překvapit, kam to bude. Malý se nakonec musel s touto tajuplnou odpovědí spokojit.

Počkal, až Mareček předá telefon zpět Kláře. Domluvili se, že nebude nic špatného na tom, aby si Marek příští den vyzvedl malého ve školce už sám. Klára slíbila, že to tam ráno domluví a může se tam pro něj stavit hned po obědě. Marek byl rád, že poslední večer a noc na ubytovně nebude trávit sám. Jak ale přečkat dnešní večer...?

Zkusil zazvonit u Burdova bytu. Měl štěstí, Jirka byl doma a okamžitě Marka pozval dál.

"Jen pojď... akorát si dělám kafe, tak nechci slyšet žádné odmlouvání... dáš si pěkně se mnou, bude mi alespoň víc chutnat."

"Dobře, ukecal jsi mě... tak mi ho tedy udělej, bude to naposledy, co si ho s tebou dám jako soused."

Burda překvapeně povytáhl obočí.

"Ále... copak to... počkej, povíš mi to v klidu, hned jsem zpět."

Odkráčel do kuchyňky a za chvíli už byl zpět s dvěma hrnky voňavé kávy. Položil ještě na stolek talířek se slanými tyčinkami.

"Promiň... nic jiného tu nemám... Tak povídej, kam mi hodláš zmizet, sousede...?"

Marek mu řekl vše, vynechal jen to samé, co zatím zamlčel i Kláře. Jirkovi věřil, ale nechtěl nic zakřiknout.

Jiří neskrýval radost a údiv. Na tohle čekal snad celou tu dobu, co se znali. A fakt, že se do toho tajuplným řízením osudu připletla Kateřina, jeho upřímnou radost ještě umocnila. Poplácal ho přátelsky po rameni.

"Marku... nevím, co říct. Snad jen... držím ti palce a doufám, že zůstaneme přáteli i nadále. Budeš vždy vítán, a ne jen ty... rád vás uvidím všechny."

"Jirko, to se nemusíš bát, jsi můj nejlepší kamarád... rád se ukážu, neboj."

"Takže můžem konečně oficiálně ukončit tvoji docházku do mé ordinace... no, budeš mi chybět i jako pacient."

Marek se zasmál.

"Prosim tě... nemám obavu, že bys měl v dnešní době pacientů nedostatek... jsou jiní, kteří tě potřebují víc než já. Díky, jakou jsi se mnou měl trpělivost."

Jiří se také pousmál. "To máš pravdu... ale na tebe jen tak nezapomenu, to mi věř."

Když se Marek vrátil na svůj pokoj, nedalo mu to a musel zavolat Katce. Potřeboval alespoň slyšet její hlas. Přijala hovor rychlostí blesku:

"Ahoj... moc ráda tě slyším."

"Já také... stýská se mi... Nejraději bych byl u tebe, ale asi by to v této chvíli nebyl ten nejlepší nápad. Miluju tě... moc."

"Já tebe také... máš pravdu, nesmíme nic uspěchat. Mluvil jsi s Klárou? Řekl jsi jí to?"

"O nás jsem jí zatím nic neříkal, to má ještě svůj čas. Ale s tím rychlým stěhováním souhlasí a zítra po obědě už budu mít malého u sebe... Ten hoří nedočkavostí a to ještě stále netuší, že budeme bydlet u tebe."

Zaslechl ve sluchátku vzlyknutí.

"Kačenko... ty pláčeš? Co ti je... snad ne kvůli mě."

"Ne... jen... to já... víš radostí. A taky protože... Marku, já jsem asi šťastná."

"Asi...?"

"No, asi určitě... pořád ještě nevěřím, že je to všechno pravda."

"Tak tomu, holčičko moje, věř... v sobotu už budeme spolu... moc se těším. Jen jsem zvědavý, co na to řeknou děti... zatím jim nic neříkej, necháme tomu volný průběh... souhlasíš?"

Její hlas už zněl opět veseleji: "Souhlasím... bude to tak lepší. Už se na vás oba moc těším."

Ještě chvilku si povídali. Počkala, až ukončí hovor sám, ona k tomu neměla sílu. Připadala si jako puberťačka, ale vůbec jí to nevadilo. Bylo jí krásně... sice zároveň i smutno, ale tak nějak zvláštně, že to nebolelo. Naopak se cítila jako motýl, který lehce tančí nad rozkvetlou loukou.

xxx

Najednou ji napadlo, že by bylo načase zavolat mamce. Ta bude koukat a taťka jistě taky...

Vytočila matčino číslo a chvilku trvalo, než ve sluchátku zaslechla její hlas.

"Halo...? To jsi ty, Martínku?"

Kateřina se tiše usmála. To mohla čekat. Martin používal její mobil pokaždé, když volal babičce. Odkašlala si.

"Ne, mami... to jsem já, Katka... mami."

Na druhém konci bylo chvíli ticho, pak se maminka zeptala:

"Káťo... To je překvapení... stalo se něco?"

"Ne... nestalo. Teda... stalo... Mami, nevím jak bych... no, slib mi, že to necháš bez komentáře... prostě už jsem v pohodě a víc se mi to po telefonu rozebírat nechce."

Bylo slyšet, že maminka pláče.

"Kačko... to mi táta nebude ani věřit... škoda, že není doma. Povídej... povídej cokoli, jen když tě můžu zase slyšet takhle."

"Mami, je toho víc... radši si sedni..."

Pověděla mamince vše... ta jen nestíhala vycházet z údivu. Ještě nedávno byla její dcera jak pytel neštěstí a najednou jí tady líčí, že je zamilovaná a od soboty nebude v bytě už jen sama s dětmi. Zeptala se:

"Kačenko... a není to nějak ukvapené? Znáš ho pořádně?"

Katka jí se smíchem odpověděla:

"Mami... přestanu tě napínat... ty ho znáš taky. Je to Marek... Marek Krátký... Už víš, o kom mluvím?"

A dopověděla mamince i ten zbytek, který před ní zatím tajila.
Maminka šla do kolen znova.

"Tak to jsi mě dostala... holčičko moje, to bude i táta koukat... a co děti... jak to berou?"

"Mami, děti jsou v pohodě... ale zatím si myslí, že je Marek jen kamarád. Ale myslím, že problémy nebudou, to ti neumím takhle moc dobře vysvětlit, ale věř mi."

"Já ti věřím... a moc vám všem držím palce. Už se moc těším, až se uvidíme. Určitě se ozvi častěji... já se také ozvu a ráda."

"Neboj mami... teď už se vážně ozvu častěji... pozdravuj tátu... mám vás oba moc ráda."

"My tebe také, Kačenko. Pozdravuj děti... a Marka také! Udělala jsi mi velikou radost. Pa... ahoj."

"Ahoj, mami... a dobrou noc."

Kateřina se po rozhovoru s matkou cítila ještě lépe. Ten večer usínala s úsměvem na rtech a po dlouhé době se jí zdály jen ty nejrůžovější sny.

xxx

Marek se ráno snažil soustředit své myšlenky hlavně na syna. Ke školce dojel raději o chvilku dříve, tak musel pár minut počkat, než malý dojí oběd. Sotva spatřil tátu, okamžitě se k němu rozběhl a málem ani neodpověděl učitelce na rozloučenou.

Ta jen s úsměvem mávla rukou, že to chápe, beztak prý malý od rána nevnímá nic jiného, než hodiny... a kdy už konečně přijede tatínek.

V šatně Mareček překotně vyprávěl tátovi, co vše se událo během týdne, kdy se neviděli. Pak vyhrknul:

"Tati... víš, že mám za týden svátek? A ty taky, když se jmenuješ po mě... to spolu budeme slavit, viď? Já se už nemůžu dočkat."

Marek se musel smát: "Jasně že to vím, když jmenuju po tobě... Vidíš... já doteď myslel, že ty se jmenuješ po mě."

Podrbal ho vesele po hlavě. Malý mu to vrátil.

"Jo... já to popletl... já po tobě. Ale už se fakt těším."

Táta ho ujistil, že on také a myslel to upřímně... vždyť mají co dohánět.

Mareček vyzvídal, co mu táta chystá za dárek. Ten mu řekl, že tím hlavním dárkem bude to, že konečně budou moc být spolu a už opravdu napořád. Ale že určitě dostane i jiné dárky.

Cestou k ubytovně malý nepřestal brebentit a Marek se jen usmíval a ochotně mu odpovídal na všechny jeho zvědavé otázky. Když dorazili, nabídl synkovi zmrzlinu.

"Tedy, jestli jsi snědl ve školce celý oběd... jinak ji sním sám."

"Snědl, klidně se zeptej paní učitelky... ale tati... řekneš mi, kam se spolu budeme stěhovat? To půjdu do jiné školky? Já... to by se mi stýskalo. Ale jestli budem spolu... Teta mi to taky nechtěla říct. Prej mi to povíš ty... tati... já to chci vědět."

Pohladil syna po vláscích.

"Povím ti to... a neboj, do jiné školky nemusíš... a stěhujeme se už zítra."

"Fakt?... nenavádíš mě? A kam tedy...?"

"Co ty na to, když ti řeknu, že budeme bydlet u tety Katky a u Kačky s Martinem…?"

"U Kačky? Jako fakt? Tati... to je paráda! To je prostě senzační. Tak mi dej tu zmrzlinu, já mám na ni velikááánskou chuť. Já mám totiž velikou radost!"

Za chvíli už s chutí nabíral tu mraženou dobrotu a nepřestával se vyptávat na další a další podrobnosti. Zároveň se Marek dozvěděl, že Klára malého na jejich společné soužití náležitě připravila. Vyplynulo to z Marečkova povídání. Byl jí za to v duchu náležitě vděčný.

Také mu vyprávěl, jak ve školce děti zíraly, když jim řekl, že jezdil na koni a že má holku. Marek se zasmál.

"Ty máš holku? Prosím tě... vždyť jsou ti čtyři."

"Náhodou... už mě bude pět! A holku už mají kluci od nás skoro všichni. Mám přece Kačku... to nevíš?"

"Aha... promiň... zapomněl jsem, omlouvám se..."

Malý mávl rukou.

"To je v pohodě... ale táto... jak to, že ty nemáš žádnou holku... vždyť už ti čtyři byly dávno... to je divný, ne?"

Marek byl jeho upřímně mířenou otázkou zaskočený. Když se to tak vezme, vždyť on už tu holku má... ale říkat to tomu špuntovi zatím nehodlal. Syn však pokračoval dál

"Tati... vážně je to divný, že nikoho nemáš... to proto, že máma umřela?... Ale Kájovi taky umřel táta a už mají nového... víš... já bych mámu moc chtěl... všechny děti ve školce jí mají, jen já ne. Ale říkal Kája, že toho nového tatínka jeho maminka našla... tak já nevím. Kde se dají najít tatínkové a maminky? Ty jsi velký, měl bys to vědět. Kdybych to věděl, tak bych ti pomohl..."

Marek ho jen tiše poslouchal a nechápal, jak tak malý kluk dokáže takhle přemýšlet. Nahlas se ho zeptal:

"A já ti nestačím?... Alespoň zatím?"

"Tati... stačíš, že se ptáš. Ale neboj, my tu maminku najdeme, že jo? Slib mi to."

Podíval se synovi do očí. Viděl v nich tolik touhy a důvěry, až ho z toho zamrazilo.

"Slibuju... ale nebudeme chvátat, to slib zase ty mě."

"Tak jo, tati... taky ti to slibuju."

Marek byl rád, když že téma konečně stočilo jiným směrem, bál se, aby malý nechtěl slyšet něco víc o jeho pravé matce. Na podobný rozhovor ještě necítil dostatek sil.

Den jim uběhl jako nic, Marek ještě stihl po telefonu domluvit podrobnosti zítřejšího stěhování nejen s Kateřinou, ale i s Klárou. Vše šlo hladce a všichni byli napnuti, jak to vše zvládnou a jak to vše dopadne.

Ráno vstal Marek dříve a připravil snídani malému. Mezitím, co syn jedl, dobalil posledních pár věcí. Rozhlédl se po místnosti, která byla takovou dobu jeho domovem.

Domovem...? Napadlo ho, že ten pravý domov na ně teprve čeká.

Klára s Petrem dorazili přesně ve smluvený čas. Pomohli jim nanosit věci do dodávky, Petr pomohl Markovi do vozu a naložil jeho vozík.

Kateřina na ně čekala před domem, děti s ní. První vyběhl Mareček a vrhnul se ke Kačence. Pak vystoupila Klára, chvíli se dívala na Katku a pak si ty dvě padly do náruče. Tak dlouho se neviděly... Ale najednou jim to přišlo, jako by to bylo včera.

Mezitím Petr pomohl Markovi zpět na vozík a ten je vzájemně všechny seznámil.

Vynosili společnými silami zavazadla do bytu a když bylo hotovo, pozvala Kateřina všechny k malému pohoštění, které již měla připravené předem. Děti se odebraly do Martinova pokoje, protože Mareček prosil, kdy už mu ukážou ten počítač...

Však si dospělí měli o čem povídat i bez nich. Klára vzpomínala na dobu, kdy do tohoto bytu jezdívala spolu s Markem a rodiči. Ty vzpomínky vehnaly slzy do očí nejen jí, ale i Markovi. Sama proto raději stočila řeč jinam.

"Katko... jsem ráda, že ti dva budou zrovinka u tebe. Budem to mít k sobě kousek a třeba už spolu zůstanete... Vím, že mi do toho nic není, ale slušelo by vám to spolu... a jako švagrová by ses mi taky líbila."

Kateřina zčervenala a pohledem dala Markovi najevo, že jim mohou říci, jak se věci mají. Společně vysvětlili existenci svého čerstvého vztahu. Klára jen zírala a Petr se zasmál:

"Tak, aby jste věděli, nejste sami, kdo má nějaké překvapení. Mám tu čest oznámit vám, že v červnu chystáme svatbu... a tímto vás všechny zvu, protože jste jediná Klářina rodina."

Po tomto proslovu pro změnu zrudla Klára a dodala:

"Petr má pravdu... nikoho jiného nemám, jen Marka s malým... a díky jim i tebe s dětmi... Oznámení ještě nemáme, je to moc brzy... ale budete první, kdo ho dostane."

Marek popojel k sestře a pohladil ji po ruce. Popřál jí i Petrovi hodně štěstí a ujistil je, že na jejich svatbu určitě přijdou.

Povídali si ještě dlouho a během loučení ukáply i slzičky dojetí a štěstí zároveň. Mareček ujišťoval tetu, že bude hodný a bude poslouchat a hned zase zmizel v Martinově pokoji u počítače, kde měl rozehranou hru.

Museli se nad ním pousmát, jak rychle si zvykl na novou situaci. Kláře se sice svíralo srdce, že už neodjede s nimi, ale byla šťastná, že je konečně opět spolu s tátou a ona má přece Petra... plánují svoji rodinu. Těšila se na novou budoucnost úplně stejně, jako se na tu svoji těšili i Marek s Kateřinou.

Když ti dva odjeli, pomohl Marek Katce poklidit obývák a pustili se do vybalování. Neustále po sobě házeli pohledy plné lásky. Kateřina řekla:

"Nejraději bych ti tvoje věci dala ke mě... věříš mi to?" A pohladila ho po tváři.

"Věřím... ale musíme brát ohled na děti. Raději to necháme ještě nějaký čas takhle, bude to lepší. Moc tě miluju... však se dočkáme, neboj."

"Já vím... také tě moc miluju a jsem ráda, že jste tu. Ale stejně..."

Marek se na ni šibalsky usmál: "Ale věcem je jedno, ve které skříni leží... a já se můžu uložit klidně jinam."

Kateřině zrudly tváře. Myslela na totéž, jen se to bála vyslovit nahlas. Políbili se a začali opět rovnat věci do polic.

Obědvali ten den docela pozdě, ale nikomu to nevadilo. Děti se samy nabídly, že potom umyjí nádobí a celé odpoledne i večer vydržely sedět u počítače. Mareček se ho nemohl nabažit, ještě že Martin měl slušnou zásobu her.

Když večer konečně všechny tři děti usnuly, vystřídali se v koupelně i Marek s Katkou. Katka obdivovala Marka, jak moc je soběstačný. Věděla, že i když je na vozíku, je to chlap, který jí dokáže být oporou víc, než jiní - bez vozíku. Uvědomovala si, jak moc ho miluje a byla šťastná, že je to vzájemné.

Usadili se spolu v obýváku, Marek se přesunul z vozíku vedle ní.

Položila mu hlavu na hruď a on ji objal. Byl to jejich první společný večer.

Marka napadlo, jestli to není jen sen... kolikrát si tuto chvíli v duchu představoval... a teď je doopravdy vedle něj, může ji hladit a líbat. A ona mu to oplácí se stejnou dychtivostí. Pocítil náhlé vzrušení, které už nehodlal dál potlačovat...

Kateřina se k němu silně tiskla. Marek cítil, že po něm touží stejně, jako on po ní.

"Kačenko... moc tě chci... ale nevím, jak dál. Je to poprvé od té nehody... a cítím se dost neohrabaně."

"Miláčku, to já také... ale myslím, že to půjde. Moc tě chci."

Znova se vášnivě objali a dlouze políbili. Marek se poprvé odvážil zajet rukou pod její noční košilku. Netrvalo to dlouho a košilka ležela na zemi. To už i ona jemu pomáhala vysoukat se z pyžama.

Kateřina si lehla na jeho svalnaté tělo, cítila, že je silně vzrušený a sama už se také ovládala jen stěží. Špitl jí do ucha:

"Nemusíš se bát, já ti včas řeknu... neboj."

Bylo to nádherné a nekonečné...

Když pak oba leželi schouleni jeden druhému v náručí, chvěli se ještě dlouho potom štěstím i slastí. Přetáhli přes sebe deku, bylo docela chladno. Nemohli se nabažit vzájemného hlazení a polibků. Něžně jí řekl:

"Bylo to moc krásné, miláčku... měl jsem strach, abych tě nezklamal. Jsi úžasná a jen a jen moje."

Pohladila ho a ještě víc se k němu přitiskla. Po chvíli mlčení řekla:

"Já měla možná větší strach, než ty... nevím, jak ti to vše říct... bála jsem se, že to nedokážu... ale ne kvůli tobě..."

Přivinul ji k sobě, ale nic neříkal. Tušil, že se mu toho chystá říci mnohem víc. Nemýlil se...

"Marku... musím ti o sobě říct vše... ale určitě se u toho rozbrečím... ale říct ti to musím."

"Neboj se, pláč kolikrát dokáže pomoci... sám jsem se mu vždy bránil, ale pak jsem poznal, že zbytečně. Hodně se mi potom ulevilo."

Políbil ji a dodal jí tím odvahu k dalšímu vyprávění.

Vypověděla mu, jakým divným způsobem poslední roky žila. Jak se sice snažila, už kvůli dětem, ale nešlo to. Hodně jí pomáhal Burda, ale všemocný nebyl...

Poslouchal ji tiše a nepřestával ji hladit. Cítil, že to hlavní, co by mu ráda sdělila, zůstává stále nevyřčeno.

Kateřina se nadechla a velmi potichu začala vyprávět svůj příběh:

"Víš... já se tehdy opravdu vdávala z veliké lásky... Kučera byl ze začátku úžasnej a milej... no, prostě to vypadalo vše tak krásně... Ale co se narodil Martin, začal se manžel měnit. Bylo to nenápadné... ale stále víc se vracel domů dlouho a opilý. Martin byl maličký, ale často ho otcovo chování dokázalo dost rozplakat. Ten si nejprve vylejval zlost jen na mě... ale pak i na malém. Bezdůvodné, žárlivé scény byly na denním pořádku. Přibyly rány pěstí, facky, znásilnění... Najednou jsem byla znova těhotná... Myslela jsem, že se vše zase srovná... Ale nesrovnalo. Klidně mě zkopal a zbil... i když jsem čekala Kačku... Divím se, že se narodila zdravá. Chtěla jsem se rozvést... ale vyhrožoval mi. Byl to hrozný kolotoč zoufalství, beznaděje a víry... nevím, jak to správně říct."

Musela se odmlčet... pláč jí bránil pokračovat dál. Marek ji jen tiskl, nedostávalo se mu slov. Tohle mu vyráželo dech a byl si jist, že ještě neskončila. Bylo to na ní vidět, že jen sbírá síly. A opravdu:

"Nakonec jsem sebrala odvahu... odvezla jsem děti k našim, poradila se s právníkem a podala žádost o rozvod. To, co se stalo ten den, kdy jsem mu to oznámila, nikdy nezapomenu... Martin také ne... nebyl sice u toho, ale zaslechl to, když se o tom bavili naši a přehlédli, že stojí za dveřmi..."

Opět se rozplakala a Marek se neodvažoval ji přerušovat. Kateřina cítila, jak se jí každým slovem, i každou větou, ulevuje. Rozhodla se k dokončení vyprávění celého svého trápení:

"Tehdy jsem čekala, až se vrátí domů... neměla jsem tušení, jak zareaguje, ale couvnout už nešlo. Přišel dlouho v noci, opilý... jako vždy. Čekala jsem všechno možné... bytí, řev... ale on jen mlčel... Nikdy nezapomenu na jeho pohled tehdy. Ty oči... a to divné ticho... pak už si toho moc nepamatuju..."

Marek se zatnutými zuby vyslechl, jak ji tehdy její muž, otec jejich dětí, popadl za vlasy a bez jediného slova vytáhl z kapsy vystřelovací nůž. Jak se jí po celou tu dobu tiše díval do očí... neuhnul pohledem ani ve chvíli, kdy se čepel nože dvakrát zanořila do jejího těla.

Kateřina odhrnula deku a ukázala ve sporém osvětlení Markovi dvě vystouplé jizvy na hrudi. Nebyly moc velké. Došlo mu, že si jich vlastně sám všiml, když ji před tím hladil po těle. Jen nevěděl, co to je. Teď už to ví...

Chtěl něco říct, ale Kateřina pokračovala dál:

"To je památka na tu noc, kdy jsem se rozhodla změnit svůj život. Málem ho změnil on... ale úplně jinak, než jsem chtěla já. Naštěstí mu to nevyšlo. Od policie vím, že po druhém bodnutí utekl... zahlédl ho ale soused a protože slyšel od nás křik, zavolal na policii. Prý ho chytili ještě dřív, než jsem opustila operační sál. Měla jsem prý namále. Jeho zavřeli a já se po vynesení rozsudku sesypala... Ještě v nemocnici jsem se pokusila sníst nějaké prášky, ale sestřička mě u toho chytila... Naštěstí jsem potom začala chodit k Burdovi a ten mi hodně pomohl, i když ne docela... A zbytek už znáš... pak jsem potkala tebe..."

Nevěděl, jaká slova by měl zvolit. To, co mu řekla, jej doslova šokovalo. To vážně nečekal. V duchu si přísahal, že už nikdy nedopustí, aby jí někdo mohl ublížit.

"To je hrozné... čím vším jsi musela projít. Ale nedovolím mu, aby se k tobě nebo k dětem ještě někdy přiblížil... to ti slibuju."

Políbil ji a utřel jí slzy. Ona mu polibek vrátila a dokonce se usmála.

"On už nám nemůže ublížit... asi se mu ve vězení vše rozleželo v hlavě... já už pak jen dostala vyrozumění z věznice, že spáchal sebevraždu... Víc už se o něm opravdu bavit nechci. Mám děti, tebe a Marečka... já už své štěstí našla."

Znovu ho políbila a on ji k sobě opět pevně přitiskl. Cítila velikou úlevu, že se mu dokázala svěřit. Napadlo ji, že musí vyřešit to, jak sdělí dětem, že se rozhodli spojit své životy poutem daleko větším, než přátelstvím... řekla to i Markovi:

"Co myslíš, řekneme jim to už zítra? Zítra je neděle, alespoň budou mít čas to vstřebat."

Odpověděl jí s úsměvem:

"Omyl... zítra je pondělí. Neděle už je dobré tři hodiny."

A podržel jí před očima své náramkové hodinky.

"Páni... takhle dlouho jsem vzhůru poslední dobou nebyla."

"A budeš ještě o něco déle..." řekl Marek a podíval se na ni tak žádostivým pohledem, že mu ani nehodlala odporovat.

Zatoužila po něm úplně stejně, jako on po ní...

Usínali pak jeden druhému v náručí, jen se ještě před tím raději oblékli. Co kdyby děti vstaly dříve než oni.