pokračování...:zuzana.sec.calouneni@seznam.cz

Doktor tu původně měl jen jakési přechodné bydliště, ale pak se rozhodl rodinný domek přenechat synovi s rodinou a nastěhoval se sem nastálo. Po smrti své ženy mu to tak přišlo praktičtější, měl tak vše pod jednou střechou, kliniku, ubytovnu i bydlení. Byl zde nejen majitelem, ale i správcem, údržbářem a zahradníkem. Marek obdivoval, kolik toho Burda při svém zaměstnání stíhal.

Dnes je pátek, a to mívá Jiří volno. Marek toho hodlal využít, a tak za chvíli už klepal na jeho dveře. Burda otevřel a hned ho zval dále.

"Jen pojď dál... vlastně jsem tě čekal, kamaráde..."

Marek už věděl od Kláry, že Jirka od ní všechno ví. To mu dost usnadnilo další rozhovor.

"Ahoj Jirko... já vím. Klára mi říkala, že s tebou mluvila. Ale stejně ti to rád povím ještě osobně."

"Dáš si něco?" Zeptal se Burda.

"Ani ne... jedu z jídelny... Tak co tomu všemu říkáš? Na tvém názoru mi dost záleží..."

“Marku... můj názor znáš... tohle jsi měl udělat už dávno. Ale nebudeme vytahovat minulost. Takže... jsem rád, že jsi dostal rozum. A malého tu občas mít můžeš, já ti to, coby majitel, povoluji..."

"Díky... jsi vlastně můj nejvěrnější kamarád. Nikdy ti nezapomenu, co jsi pro mě všechno udělal, a teď ještě tohle... Díky opravdu moc."

"Hlavně mi pak musíš synka představit... Já ho znám jen z fotek... Jééé... vidíš... fotky! Já bych zapomněl..."

Natáhl se pro velikou obálku ležící na stole a podal ji Markovi.

"To je pro tebe, posílala mi to Klára, ale jak sám nejlépe víš, ty jsi o to nikdy neprojevil zájem. Konečně ti to můžu předat s klidným svědomím, že to nehodíš do koše..."

Marek vyndal z obálky štůsek fotografií. Postupně si je prohlížel a cítil, jak se mu spouští slzy z očí...

Mareček první den ve školce... fotky z narozenin... vánoce...

Došlo mu, že tohle vše on nikdy neviděl, nebyl u toho...

A nikdy už nebude... čas nevrátí. Přišel kvůli své hlouposti o kus synova dětství. Tohle mu nemůže nikdy ničím vynahradit.

"Jirko... moc ti děkuju. Ani ne tak za ty fotky, ale že jsi věřil ve mně víc, než já sám... Dlužím ti moc... tobě i Kláře."

"Neděkuj. Pro mne je dluh splacen tím, že to dopadlo takhle."

Marek mu byl neskutečně vděčný.

"V neděli se u tebe s malým dopoledne stavím. Zítra to nejde, chceme vyrazit s Katkou a dětmi do ZOO..."

"S kým???... Ty někoho máš?"

"Ne tak, jak si myslíš. Ale znáš ji... mluvili jme spolu o ní, když jsem byl naposledy u tebe v ordinaci... Katka Krásná..."

Pověděl mu o všem, co se za posledních pár dnů událo. Burda poslouchal se zájmem i uspokojením.

"Já nestačím zírat... jestli to takhle půjde dál, a vy se mi budete uzdravovat navzájem, přijdu o pacienty... z čeho pak budu živ? Ale to byl vtip! Naopak... jsem šťastný, že vy dva jste se takhle dali dohromady. Něco mi říká, že to tak prostě být muselo..."

"Jirko, rád bych s tebou klábosil, ale ve čtyři přiveze Klára malého a koukni na hodiny... Musím jet. Ale ta neděle platí."

“To doufám... nebudu tě zdržovat, tak se měj a držím palce."

Ještě mu mávl na chodbě na pozdrav a odjel ke svému pokoji. Tam si prohlížel místo, které ráno vyklidil pro synovu válendu. Už za chvíli tam bude a večer nebude prázdná. Vymyslel to tak, aby se jejich lůžka dotýkala v místech, kde budou mít hlavu.

Ještě zkontroloval podlahu, vytíral sice večer, ale co kdyby náhodou...

Vše bylo v naprostém pořádku. Teď už věřil, že se stejně jako se dokáže postarat o sebe, dokáže se postarat i o syna. V tuto chvíli mu už zbývalo jen čekat, až se ozve zvonek. Místo zvonku se však ozval mobil...

Marek si přečetl SMS-ku, byla od Kláry. Sdělovala mu, že právě vyjíždějí. Tak to znamená, že tady budou každou chvíli. Honem se přesunul z pohovky na vozík, urovnal přehoz a popadl klíče. Rozhodl se, že na ně počká před budovou.

Nečekal dlouho, když zahlédl bílou dodávku. Počkal, až její řidič zaparkuje, jen honem zamával její posádce. Sotva auto zaparkovalo, vyhrnul se ven Mareček a za ním vystoupila Klára. Malý už se mu dral na klín a zasypával ho pusinkami.

"Táto... už jsem tu, nemohl jsem se dočkat."

Marek mu dal velikou pusu a přimáčkl ho k sobě.

"Vždyť já už jsem byl také celý nedočkavý, to mi věř."

Mezitím Klára pokynula muži za volantem, aby šel také k nim a než tak učinil, pozdravila se s bratrem.

Marek si prohlédl muže, se kterým ho sestra vzápětí seznámila.

"To je Petr, můj přítel. A to je Marek, můj bratr..."

I jako chlap musel uznat, že má jeho sestra vkus. Podal Petrovi ruku a on jemu. Byl to vyšší, štíhlý mladík, měl černé vlasy a hnědé oči.

"Ahoj, rád tě poznávám... Je dobře, že už jsi v pořádku. Tak kam s tou válendou?"

“Až ji sundáte, stačí jít za mnou... je to jen kousek chodbou. Jako vozíčkář mám tu čest bydlet v přízemí."

Marek vyrazil se synkem na klíně napřed, aby otevřeli dveře a za chvilku už byla válenda na svém místě. Marek jim nabídl, ať se posadí.

"Dáte si kafe?"

Oba se tedy usadili a kývli na souhlas. Klára se zeptala:

"Chceš pomoc?"

Marek se na ní vyčítavě podíval.

"A kdo myslíš, že mi ho vaří jindy... Možná by ses divila, co všechno zvládám..."

"Já to tak nemyslela... promiň..."

"Já vím... ty promiň. Naježím se automaticky, když mi někdo nabízí pomoc s něčím, co zvládnu sám. Tak, kamaráde... vystupovat. Jdu udělat to kafe a nerad bych tě opařil."

Pomohl Marečkovi slézt ze svého klína zpět na pevnou zem. Zeptal se ho, jestli si dá čaj nebo radši džus.

"Tatí, já bych radši ten džus. Ukážeš mi potom, kam si můžu dát svoje věci?"

"To víš, že jo. Zatím si ten batůžek nech na posteli. Potom spolu vybalíme, ale teď bych ještě rád mluvil s tetou, ano?"

Malý přikývl na souhlas a položil své zavazadlo vedle peřin, které přivezli spolu s válendou. Marek připravil hrnky a zapnul konvici. Nalil Marečkovi džus a opatrně mu ho podal.

"Tak, už se vám můžu věnovat. Jinak cukr je na stole a pokud chcete smetanu, hned ji vyndám z lednice."

Mezitím cvakla konvice, tak během okamžiku už byla káva na stole. Marek konečně také zaujmul místo u stolu, který byl o něco nižší, než běžné stoly, ale nikomu to nevadilo. Mareček si přitáhl židli co nejblíže k němu a nespouštěl z něj oči. Klára si zamíchala kávu a podala cukřenku také Petrovi, Marek ji odmítl, sladí málokdy. Pohlédl na syna.

"Tak co, bude se ti tu líbit?"

"Bude, táto... něco pro tebe mám, dělal jsem to ve školce, ale trochu mi pomáhala paní učitelka. Ale dám ti to až pak, jo?"

"Jasně, také ti potom musím něco dát..."

Vzpomněl si, že tu pro něj má autíčko od Kateřiny.

"Ale teď nás nech chvilku popovídat, potom už budeme mít čas jen a jen pro sebe."

"Hmmm... můžu si zapnut televizi?"

"Samozřejmě, zvládneš to? Tamhle máš ovladač."

"Tati, to přece umí každej... Děkuju..."

Okamžitě se uvelebil na Markově posteli a už přepínal jeden program za druhým. Klára se rozhlédla po místnosti.

"Máš to tu pěkný... to musím uznat. Ale připrav se na to, že ti to tu Marča převrátí naruby. Je to pěkný divoch, řekla bych, že je celý po tobě. Tak si užiješ..."

"Však si poradím, neboj. Alespoň se nebudu nudit. A co vy dva? Konečně budete mít víkend jen pro sebe."

Podíval se na Petra.

"Říkala mi Klára, že se chcete brát. Takže jsem rád, švagre, že tě poznávám."

Petr se usmál a Klára zčervenala.

"Doufám bráško, že mi půjdeš za svědka.Víš, že nikoho jiného už nemám... A neboj, víkend už máme naplánovaný. A co ty?"

"Také to mám naplánované, ale malému to potom povím v klidu sám. Je to pro něj překvapení, však on vám to pak poví sám, pokud se mu to bude líbit."

"To chápeme... Vyřídil jsi pozdrav Katce? Ráda bych ji někdy viděla. Musíme se někdy sejít, to už je let..."

"Mluvil jsem s ní včera, také mám vyřídit pozdrav. Řekla mi to samé, co ty. Také by tě ráda viděla."

"No... já myslela, že bys mohl využít toho, že má také děti. Mohli by jste někam vyrazit sem tam společně."

Marek se musel smát.

"Je vidět, že jsi moje sestra... mě napadlo to samé." Ztišil hlas, aby je malý neslyšel.

"Jsem s ní domluvený, že zítra všichni společně vyrazíme do ZOO. Přijde mi to dobrý nápad... Co ty na to?"

"Já to také vidím jako dobrý nápad. Jsem fakt ráda, že se zase s Katkou vídáš. Promiň, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby ses rozhodl udělat z ní moji švagrovou."

Teď se pro změnu začervenal Marek.

"Kláro... je to jen kamarádka..."

Rozhodl se změnit téma a promluvil směrem k Petrovi, který doteď jen tiše usrkával kávu:

"Nenudíme tě? Nezlob se, že jsme tě tak vynechali... Pokusím se kluka mít u sebe častěji, aby jste měli čas jeden pro druhého, slibuju. Musíš mít na mě vztek, když se musela kvůli mě starat o malého a ty jsi ji nemohl mít jen pro sebe... Promiň..."

Petr zavrtěl hlavou.

“To neřeš… Já poznal Kláru v době, když už měla kluka u sebe, dokonce jsem si ze začátku myslel, že je její. Pak mi vysvětlila, jak to je a já ji v tu chvíli měl snad ještě radši. Já mám bratra, ale pochybuju, že by pro mě dokázal udělat to, co tvoje sestra pro tebe. Řeknu ti, máš bezva sestru a skvělého kluka... Važ si toho. Doufám, že jednou budeme mít i my dva takového super kluka... nebo holku."

Podíval se přitom na Kláru a ta zrudla až po kořínky vlasů. Vyměnili si navzájem krásný úsměv a Marek musel uznat, že jim to spolu moc sluší. Poděkoval Petrovi za jeho přístup. Klára se podívala na hodiny.

"Marku, budeme muset jet. Strašně ráda jsem tě viděla. Zároveň tě také nechceme obírat o čas, který by měl patřit tobě a malému."

Postupně se navzájem rozloučili a oba Markové jim společně mávali z okna, dokud dodávka nezmizela z dohledu.

Marek zavřel okno a nabídl svoji pomoc synkovi s vybalováním. Ten ho ale nevnímal a vytáhl z batůžku malý balíček.

"Táto... to je pro tebe, jak jsem ti říkal... dárek..."

Marek opatrně balíček rozbalil a malý ho přitom nespouštěl z očí. Uvnitř se skrývala keramická figurka nesoucí stopy neumělých dětských ruček. Mareček ihned vyhrkl:

"To jsem já, víš? Abys mě měl u sebe, i když budu u tety... Jó... a dáš mi ten dárek, no jak jsi říkal, že pro mě taky ještě něco máš…?"

Pochválil mu dojatě hliněného klučinu a sáhl pro autíčko od Kateřiny. Podal ho malému a ten si ho nadšeně vzal.

"Páni... další auto... děkuju, to se mi hodí do mé garáže, víš? Já mám od Ježíška garáž, skoro jako opravdovou a tohle auto se tam vejde. Fakt ti děkuju."

"Mě neděkuj, to ti posílá jedna teta..."

"Ta s tím počítačem?" vzpomněl si Mareček na jejich rozhovor z cukrárny.

"Jo, ta s tím počítačem... Marčo, já jsem s ní domluvil na zítra výlet do ZOO, co ty na to? Má dvě děti, tak by jsme šli společně."

Podíval se s napětím na synovu reakci. Ten jen nadšeně přikývl.

"To jó, to souhlasím. Aspoň se jí zeptám na ten počítač..."

Večer utekl jako voda, však si ti dva měli tolik toho povídat. Nakonec Mareček usnul až skoro v deset hodin. Marek chvíli tiše pozoroval spícího syna a cítil přitom směsici pocitů. Od štěstí až po zodpovědnost.

Urovnal mu peřinu a sáhl po mobilu. Poslal SMS Kateřině, že domluva platí a zítra se sejdou podle plánu. Při čtení její odpovědi už se mu začínaly klížit oči.

xxx

Také Kateřina seznámila obě děti s nápadem na společný výlet. Přijaly to s nadšením, byly zvědavé, kdo je ten tajemný mamčin kamarád, díky kterému se tak zázračně proměnila.

Kateřina po dlouhé době usínala s pocitem, že život je vlastně přece jen krásný a má smysl. Zatrnula při vzpomínce, že kdysi stačilo málo a její život by nebyl...

Prostě nebyl...

S úlevou ale zjišťovala, že vzpomínky z minulosti už ji neděsí tak, jako ještě nedávno. Naopak ji jakýmsi nevysvětlitelným způsobem začaly posilovat ve víře v budoucnost a v touze žít...

xxx

Ráno vyrazil Marek se synem o chvíli dřív, aby Kateřina neměla strach, že si to třeba rozmysleli. Ta už ale i s dětmi čekala před domem. Děti trochu s údivem koukaly, že si máma s Markem dali na uvítanou letmou pusu, ale měly z toho v skrytu duše radost. Po vzájemném představení se vydali na zastávku MHD. Na lince již delší dobu jezdí i bezbariérové vozy a konečná stanice je jen kousek od Zoologické zahrady. Takže bylo jasné, že využijí právě tento spoj.

Cestou od zmiňované konečné stanice k jedné z bran ZOO byly všechny tři děti zamlklé, ale nikomu neuniklo, že Mareček po očku sleduje malou Kačku. Ta si toho samozřejmě všimla také, tak hned po zakoupení lístků se ho zeptala:

"Marečku... nechceš jít se mnou? Víš, aby z tebe tatínka nebolely nohy..."

Malý totiž celou dobu seděl na Markovi. Podíval se na tátu a ten mu kývnutím hlavy naznačil, že je to dobrý nápad. Sklouzl tedy na zem a nesměle se chytil Kačenčiny ruky.

"Tak já půjdu s tebou... ty se mi líbíš..."

Všichni se zasmáli a Kačka se začervenala. Kateřina se malého zeptala, jak se těší na zvířátka.

"No, těšim... ale některých se asi budu bát..."

Pohladila ho po hlavě: "Neboj, my tě nedáme."

xxx

Moc se jim líbili tygři. Hlavně Martin z nich byl u vytržení.

"Tý jo... to je koťátko, toho mít doma, co... mami?"

"To určitě... ten by v nás každou chvíli viděl potencionální oběd, pochybuju, že žere granule..."

Mareček neohroženě zavrčel na tygra, ale ten se jen líně protáhl.

"Teto, ten je neškodnej... koukej..."

"Hmmm... připomínáš mi tatínka, když byl malej. Taky takový optimista."

"Ty si znala tátu, když byl malej?" zeptal se udiveně Mareček.

"Jo a dost dobře. Ať ti poví, jak jsme spolu kolikrát zlobili..."

Marek jen s úsměvem odvětil:

"Radši ne, ještě by jsme ho zkazili a on by pak zlobil jako my."

Syn ho rázně uklidnil: "Tak to se neboj... já umím zlobit sám."

Zasmáli se tomu všichni a ještě chvilku postáli u tygřího výběhu. Martin přemýšlel nad tím, že ten mámin kamarád je docela fajn. Když ho ráno poprvé spatřil, zarazilo ho, že je na vozíku. Když ale viděl, jak máma v jeho blízkosti září štěstím, měnil se jeho názor z minuty na minutu. Navíc i jemu se Marek dost zamlouval. Ve skrytu duše si docela dobře dokázal představit Marka a mámu jako pár. Ze zamyšlení ho vytrhla mamka.

"Copak, ty s náma nemluvíš? Už potřetí ti říkám, že jdeme dál..."

"Já jsem přemýšlel..."

"Snad ne zase nad nějakou nevěstou?"

Martin se podíval po Kačce, jestli nezaslechla matčinu otázku. Ta ale právě o něčem zaníceně diskutovala s Marečkem. Oddechl si, bál se jejích narážek.

"Jo, uhodla jsi..."

Vlastně ani tak moc nelhal, ale přece mamce nemůže říct, že tou nevěstou v jeho hlavě byla ona. Marek se ho zastal:

"Jen ho nech. My jsme přece v jeho letech nebyli jiní..."

Martin mu byl v duchu neskutečně vděčný. Bál se, aby mamka nechtěla začít zjišťovat identitu oné neznámé nevěsty.

Museli zdolat špatně sjízdný úsek cesty, ale společně to zvládli bez větších problémů. Zbytek stezek už byl naštěstí uzpůsobený i Markovu vozíčku.

Došli k medvědinci, který byl obklopen velikým výběhem. Děti už si našly šikovné místo, ze kterého měly nádherný výhled na vodní nádrž, ve které si zrovna dva medvědi užívali dopolední cachtání. Martin už měl samozřejmě v rukou svůj fotoaparát a snažil se ulovit co nejlepší záběry. Kačka s Marečkem se smíchem komentovaly každý pohyb huňáčů ve vodní lázni. Martin nezůstával pozadu.

"Mami, to není na foťák... to je na kameru... Hele jak se pošťuchujou..."

Museli mu dát za pravdu, ale kameru bohužel k dispozici neměl ani jeden z nich.

"Neboj, Martine. Ty fotky budou určitě perfektní. Vždyť fotíš jako profesionál," utěšovala ho Kateřina.

Marek se ho zeptal, jestli mu potom také půjčí negativ, aby si mohl také nechat přidělat nějaké snímky.

"Strejdo, prosím tě, přece bys za to někde neplatil. Já ti ty fotky udělám rovnou s našima. To už umím dávno, viď mami."

"To je pravda. Jen koupelnu pak musím uklízet já."

"Já se polepším, slibuju..." Řekl Martin a otočil se na Marka:

"To víš, strejdo, ženské... pořád by jen uklízely... Ale ty fotky ti udělám, máš mé slovo. Jako dík za tu knihu od tebe, je super, díky i za Káťu..."

Marka jeho slova potěšila, Kateřininy děti mu byly obě moc sympatické. Oceňoval hlavně to, že ho i s vozíkem berou úplně normálně, bez zbytečného soucitu a vyptávání.

Kateřina je mlčky pozorovala a byla ráda, že si ti dva tak padli do noty. Podívala se, co dělají ti dva mladší. Stále se ještě bavili nad medvědím pošťuchováním. Než je stačila oslovit, ozval se Mareček, že má docela veliký hlad. Martin se okamžitě přidal a Káťa samozřejmě nemohla zůstat pozadu.

Martin měl nyní příležitost blýsknout se svými znalostmi o ZOO, které získal při loňském školním výletě zde. Prozradil, že nedaleko se nachází perfektní posezení, kde se dá dost dobře najíst i napít a ještě u toho mít výhled na kus zahrady.

Měl pravdu, místo to bylo pěkné a vhodné i pro Markův vozík. Každý si vybral to, na co měl chuť a děti si při jídle nadšeně sdělovaly čerstvé zážitky. U stolku vedle nich se usadil mladý manželský pár s malým synkem, asi tříletým. Chlapeček vydržel v klidu jen pár vteřin a za chvíli už se jeho pozornost soustředila na Kačku s Marečkem.

"Ahoj... já šem Kuba..." usmál se na oba.

Kačka mu odpověděla: "Já jsem Káťa a to je Marča..."

"Můžu ši šednout k vám?" zeptal se Kuba a zahleděl se tázavě na ně i na své rodiče. Ti chtěli něco říct, ale předběhla je Kačka:

"Jasně... sedej..."

Kateřina ujistila prckovy rodiče, že jim maličký nevadí. Dopili si v klidu objednané pití a museli se usmívat dětské debatě, do které se raději nemíchali.

Nastal čas k odchodu. Kuba byl viditelně smutný, že se musí vrátit k rodičům. Jeho maminka se výmluvně usmála:

"Mějte se hezky a nezlobte se... Kuba je jedináček a jak vidí děti, hned jde za nimi... Vy to máte dobré, když máte tři..."

Vyšli zpět na cestičku a Kateřina se podívala na Marka. Vlastně se jejich pohledy v tu chvíli střetly. I beze slov bylo vidět, že právě myslí oba na stejnou věc...

Než to stihli vyslovit, promluvil Martin, myslel totiž úplně na to samé.

"Hele... oni si mysleli, že sme rodina... že nás všechny tři máte vy dva spolu... Dobrý, ne?" zasmál se.

"Martine, oni přece nemůžou vědět, jak to je... neznají nás přece…”

Vysvětlovala mu Kateřina. Měla při tom tváře červené jako okvětí vlčích máků. Podívala se na Marka. Barevně spolu v tuto chvíli ladili dokonale. Marek řekl Martinovi:

"Tak je nech... ať si to myslí. My přece víme, jak to je a to nám stačí, ne?"

Kateřina pokývala hlavou: "Máš pravdu. Ale přišlo mi to takové... takové zvláštní..."

Martin jí vpadl do řeči: "Náhodou... mě to přišlo fajn, že si to mysleli... na tom přece není nic špatnýho."

Katka rezignovala: "Tak dobře... rodinko... jdeme dál, ať se ještě stihneme podívat i na další zvířátka."

Marek se zasmál: "Tak, děti... slyšely jste maminku... jdeme..."

Martin se vesele uculoval, zato ti dva mladší nevěděli, co si mají myslet. Nechápali ještě tak dobře, jako Martin.

K vidění toho cestou měli víc než dost. Zastavili se u každého výběhu a Martin už musel vyměnit film ve foťáku. Byl rád, že ho napadlo strčit si do kapsy ještě dva náhradní. Najednou ho něco napadlo...

"Mami... tak mě napadlo, no... ať máme památku... prostě já nás všechny vyfotím. Tady by to šlo, protože si můžu tamhle na tu zídku položit foťák, ale chvilku počkejte, než to nastavím..."

Marek mu řekl, že to je výborný nápad. Chvilku trvalo, než zaujali vhodné pozice. Martin nastavil fotoaparát a honem si stoupl k nim.

Cvak....

Ozvala se Kačka: "Martínku... prosííím... vyfoť mě ještě s Marečkem. My chcem mít fotku jen sami dva..."

Martin se musel usmát. Každému bylo jasné, že ti dva si evidentně padli do oka. Rád jim vyhověl a nabídl to samé Markovi a matce. Ti se na něj nechápavě zadívali. Ale pokud šlo o focení, byl Martin neoblomný.

"Prostě si vemeš mámu na klín, jestli to jde a já vás cvaknu..."

Nedal jim šanci se vymluvit, a tak jim nezbylo nic jiného, než poslechnout. Marek ji ujistil, že vozík to vydrží určitě, ale že neví, co na to jeho nohy. Tím ji trochu uklidnil a ona se mu opatrně usadila na klín. Položil jí jemně ruku na kolem pasu. Cítila, jak jí rudnou tváře. Martin jim oznámil, ať se nehýbají, že takhle je to super.

Moc ho v tu chvíli nevnímali ani jeden. Kateřině prolétla hlavou myšlenka, že je velmi příjemné cítit jeho ruku na svém boku. Neuniklo jí, že také jemu lehce zčervenaly tváře.

Když jim konečně Martin řekl, že je to hotové, Kateřina pomalu opustila Markův klín a upravila si svetřík. Ani jeden najednou nevěděl, co říci. Naštěstí to zachránila malá Kačka:

"Mami... mami... no koukej! Támhle se smí jezdit na koni a jen za deset korun... mamííí, že tam jdeme, že jo...?"

Nebylo co řešit, protože se k ní přidal nejen Mareček, ale i Martin.

Stoupli si tedy vedle jízdárny, dali dětem každému na pár jízd a Marečka si převzal majitel koníků s tím, že na něj osobně dohlédne a nepustí ho jinam, než na poníka. Kateřina s Markem osiřeli.

"Máš šikovné děti. Takové samostatné... a fajn," řekl Marek.

Kateřina se zastyděla. Kdyby jen věděl, proč jsou tak samostatné... Vlastně jim nic jiného ani nezbývalo, když ona byla tak dlouho “matka na baterky“. Asi by to nepochopil... Ale rozhodně mu to zrovna nyní nemínila vyprávět, sama si to neustále v duchu vyčítala. Raději to zamluvila.

"Však tvůj malej je také bezvadnej... ani bych mu netipla čtyři roky. Vypadá o hodně starší. I chováním připomíná spíš staršího. Líbí se mi, jak si tě celou dobu hlídá očima, přesto že se nehne ani na krok od naší Kačeny. Asi se bojí, že se mu ztratíš..."

Podívala se na něj tázavě a sledovala jeho tvář. Podíval se jí přímo do očí.

"Neztratím... to už nedovolím. Věř mi..."

V hloubi duše cítila, že mu věří. Hodně mu věří... Nedalo jí to, musela se ho zeptat, jak to vlastně teď bude mít se synem.

"No, zatím pořád nevím. Na víkendy může být u mě, Burda nic nenamítá. Ale jako konečné řešení to není nic moc. Hledám podnájem... ale... no co ti budu povídat. Nic, co by bylo pro nás..."

Kateřinu napadla bláznivá věc. Chvíli přemýšlela, jestli ji má doopravdy vyslovit nahlas. Nakonec to udělala.

"Marku... něco mě napadlo. Ale je to takové... no, kdyby ti to pomohlo, mohli by jste být zatím u nás, než něco seženeš... Máme volný pokoj po našich, pro vás dva akorát. A vozík by ti nepřekážel. Vjezd je upravenej a výtah funguje bez poruchy snad po celou dobu, co pamatuju... Po bytě bys také neměl mít problém. Uvažuj nad tím... myslím to vážně."

Podíval se na ni překvapeně. Tohle nečekal.

"Katko... to je sice moc hezké, ale domysli to... co na to lidi v baráku... Přijdeš do řečí, těžko jim vysvětlíš, že jsem jen podnájemník... a ještě... že sis našla... mrzáka..."

Sklopil oči a dodal: "Nechci ti komplikovat život..."

Položila mu ruku na rameno.

"To neřeš... a nemluv hlouposti, jakej mrzák? Myslíš že jsi jediný člověk na vozíku? Mě nezajímá názor sousedů... mě zajímá tvůj názor. A myslím to opravdu vážně... Potřebuješ to mít vyřešené co nejdřív. Už kvůli malému. Potřebujete mít místo, kde můžete být spolu."

Podíval se na ni a bylo mu jasné, že její nabídka je opravdová, bez zbytečného soucitu.

"Slibuju, že o tom budu přemýšlet. Samozřejmě, že bych ti přispíval na nájem a vařit umím... pokud by šlo o tohle. Zatím nevím, co k tomu říct víc. A co děti... myslela jsi i na ně?"

"I to víš, že jsem myslela na všechno. Jak je znám, nebyly by proti. Neber to jako nějaký závazek... je to jen upřímná nabídka kamarádovi v nouzi. Prostě si to nech projít hlavou, nic víc..."

Než jí stihl odpovědět, přiběhla k nim Kačka.

"Mami, ten pán si taky myslí, že Marča je náš brácha. Tak jsme mu řekli že jo, ať v tom nemá guláš... nevadí?"

To už se hlásil o slovo i udýchaný Mareček.

"Tati, já bych chtěl Káťu domů... že až koupíš ten byt, tak k nám bude smět chodit, prosííím..."

"To víš, že jo... když jste takový kamarádi..."

Malý se ošil: "Jaký kamarádi... já se s ní oženim. Teda až vyrostu..."

Kateřina se musela smát: "Tak se mi zdá, že se ti právě zamiloval syn..."

Marka napadlo: a asi není sám…

Cítil totiž, že i on sám začíná stále více pociťovat to samé ke Kateřině. Staré city k ní se ozývaly stále víc. To ho také brzdilo v souhlau s její nabídkou. Ona mu to nabízela jako kamarádovi, ale on měl strach, že by to pro něj mohlo být časem dost bolestivé. Asi by se nedokázal pořád tvářit jen tak a co když by nakonec vše pokazil.

Ne... nemůže ohrozit jejich znovu nalezené krásné přátelství. Navíc mu bylo jasné, že ona by jeho lásku těžko opětovala. Je mladá, krásná...

Tak co by s ním asi měla za život. Nechtěl si celé to zklamání prožít znovu. Pokud její nabídku přijme, tak jen kvůli malému a kvůli Kláře... ta má také konečně právo začít svůj život a ne se mu do nekonečna starat o syna. Už tak pro něj udělala víc, než musela. Dluží jí to.

To vše si ale nechal pro sebe. Nahlas jen řekl:

"Třeba bude mít větší šanci, než kdysi jeho táta..."

Kateřina dobře věděla, co tím myslel. Pocítila vlnu výčitek, že si tehdy nevšimla, jak se věci mají. Všimla by si dnes? Neví... Marek už totiž není ten sedmnáctiletý kluk, jako tenkrát. Dnes už k ní těžko může něco cítit, když ho tehdy přehlídla...

Najednou zaváhala, jestli se svojí nabídkou neudělala chybu. Co když by na ní poznal, že jí není lhostejný... že ji zajímá víc, než jen jako kamarád...

Pokárala v duchu sama sebe. Nesmí myslet sobecky... prostě mu pomůže, pokud to přijme, však se z toho nějak potom dostane. Nemůže ho nutit aby se do ní zamiloval. Na to už je pozdě, ona o tu šanci přišla sama, už před lety...

Kdyby tak v tuto chvíli tušili, co se tomu druhému honí hlavou, asi by zde příběh mohl pomalu končit. Ale lidské osudy jsou někdy nevyzpytatelné a rozhodně ne tak jednoduché. Teď by se jim bývala hodila ta jejich nevysvětlitelná telepatie, kterou jako děti, překvapovaly nejen sebe, ale i okolí. Jenže ta právě teď byla mimo provoz... najednou nefungovala. Proto jim oběma přišlo vhod, že je z jejich myšlenek vytrhly děti.

"Mami... pojďte se také podívat, jak nám to jde. Tady odsud toho moc nevidíte," tahala Kačka mámu za rukáv.

Poslechli ji oba a přesunuli se blíže ke koňskému výběhu. Martin je oba pozdravil z koňského hřbetu :

"Ahoj... jak je tam dole? Tady je nádherně!"

Rádi mu to věřili. Na všech třech dětech bylo vidět, že je to pro ně nejlepší zážitek z celého dne.

"Mami... já bych tak chtěla koně..." zasnila se Kačka.

"Mami... já taky..." pronesl Mareček a ani mu nedošlo, co právě řekl, protože už uháněl za Kačkou s další desetikorunou v dlani.

Kateřina za ním překvapeně zírala.

"Slyšel jsi ho? Řekl mi mami... Asi mu máma chybí... Ví o ní vůbec? Promiň, jsem zvědavá, co? Ale zajímá mě to..."

Marka její otázka sice zaskočila, ale ne natolik, aby jí neodpověděl.

"Ví o ní... Klára mu to úměrně jeho chápání vysvětlila. Ví, že nežije... Nemluví o ní, ale myslím, že to s přibývajícím věkem teprve přijde. Zatím to ještě nechápe tak jako my, dospělí."

Marek se odmlčel. Prolétla mu hlavou myšlenka, jak moc by si přál, aby ONA byla opravdovou matkou jeho syna. Ta myšlenka ho doslova zarazila svojí silou. Vzpomněl si, jak mu právě tato myšlenka zněla v hlavě i tehdy, když mu Markéta oznámila, že čeká dítě. Jak moc si tehdy přál, aby na jejím místě stála Kateřina. Moc dobře si najednou vybavil chvíle, kdy po milování s Markétou tajně chodil na balkon a v kouři cigarety utíral slzy. Nikdy Kateřinu nedokázal vymazat z hlubin svého srdce. Co když ta nehoda byl vlastně trest... Trest za to, že svoji ženu nedokázal milovat doopravdy... Sakra... proč to ale museli zaplatit tři lidi životem...

Kateřina poznala, že je myšlenkami někde hluboko v sobě. Nechala proto jeho odpověď bez komentáře. Naštěstí promluvil první on.

"Už by toho ti kovbojové měli nechat. Nebo je snad ani nedostaneme domů. "

Neuvědomili si, že na doslech od nich stojí jeden z ošetřovatelů koní. Takže se poměrně dost lekli, když k nim náhle přistoupil a promluvil na ně.

"Jen jim to dopřejte... máte šikovné děti, drží se v sedle pevně. Věřili byste, že se dnešní děti koní někdy i bojí?" usmál se muž.

Marek mu úsměv oplatil: "Věřím... to mě by se docela líbilo, podívat se na svět z koňského hřbetu..."

"A co vám v tom brání? U nás nejezdí jen děti... jsme tu i pro dospělé..."

"Asi vám ušlo, že jsem na vozíku..." řekl trochu zaraženě Marek.

"Neušlo... ale věřte, že vím proč vám to říkám. Moje dcera je také na vozíku... vidíte ji? Tu holčinu v červené helmě, na tom hnědákovi? No, tak to je ona..."

Marek s Kateřinou pohlédli směrem, kterým jim muž pokynul. Spatřili asi patnáctileté děvče cválající v zadní části prostorné ohrady. Muž pokračoval:

"Jezdí takhle už druhým rokem. Stalo se jí to při pádu z koně. Ale nezanevřela na ně... V naší rodině máme koně v krvi, ani jí nenapadlo, že už by nikdy neseděla v sedle. Zavolám na ni..."

Než stihli jakkoli zareagovat, muž zavolal na dívku a gestem jí naznačil, ať jede k nim. Než k nim dorazila, nabídl jim další jízdy pro děti zdarma. Oznámil to mladíkovi, který je měl na starosti a ten s úsměvem přikývl. Muž vysvětlil:

"To je můj syn... pomáhá mi, protože já bych tu celý den nevydržel, nejsem na tom zdravotně zrovna nejlépe..."

Mezitím už byla dívka u nich. Muž se ujal představení:

"To je moje dcera, Anežka... jo, a já jsem Karel..."

"Těší nás, já jsem Marek a to je Kateřina…" oplatil mu zdvořilost Marek.

Teprve nyní si všimli, že dívka má trochu jiné sedlo, než ostatní. Nohy měla upnuté ve zvláštním postroji. Karel si všiml, že je to zaujalo, tak pronesl:

"To jsem sám vymyslel... Anežka je s tím docela spokojená..."

Otočil se směrem k dceři: "Anežko, tady Marek nevěří, že se dá z vozíku přesedlat na koně..."

Dívka se zasmála.

"Tak já jsem živým důkazem toho, že to jde... Jen musí jít stranou hrdost a musí se počítat s tím, že bez pomoci druhých to nejde. Chcete si to zkusit? Táta vám pomůže stejně jako mě... Nic na tom není."

Marek se podíval na Katku. Ta se na něj usmála a pohladila ho po rameni.

"Pokud chceš, tak proč ne...?"

Anežka poprosila otce, aby jí pomohl dolů na vozík, který jí mezitím přivezl její starší bratr. Marek je pozoroval a byl ze všeho docela nervózní. Sledoval, jak kůň poklekl na zem a trpělivě čekal, až jeho velitelka s otcovou pomocí opustí jeho hřbet. Stejně trpělivě přečkal i Markovo přesednutí. Karel byl silák, proto to trvalo jen chvilku a Marek se ocitl v sedle. Cítil se všelijak... radost se střídala s nervozitou. Karel dal koni pokyn a ten se vyhoupl na nohy v celé své výši. Pomalu ani nepostřehli, že se s nimi Anežka rozloučila s tím, že se jede najíst.

Marek cítil vlnu blaženosti. S pocitem radosti se na něj dívala i Kateřina a Karel, ten se jen spokojeně uculoval. Dětem málem překvapením vypadly oči z důlků, když zjistily, co se děje.

Martin samozřejmě nezapomněl vše důkladně zdokumentovat svým fotoaparátem.

Když se nakonec museli přece jen už rozloučit, měli všichni pocit, že na tento den skutečně jen tak nezapomenou. Karel jim dal při odchodu svoji vizitku a přidal pozvání na jeho farmu, kde má daleko větší jízdárnu, než tuto provizorní.

Zbytek Zoologické zahrady prošli sice se zájmem, ale zážitek z koňské ohrady nic nedokázalo převýšit. Domů dorazili dost pozdě večer, což jim ale nikterak nevadilo. Rozloučili se před domem, kde bydlela Katka s dětmi. Tentokrát to proběhlo bez rozpaků, během dne se poznali všichni natolik, že už jim ani nepřišlo, že ráno bylo vše ještě jinak.

xxx

Po večeři Kateřina řekla dětem o své nabídce Markovi s podnájmem.

"Záleží to i na vás dvou..." ukončila svoje vysvětlení.

Zvědavě vyčkávala jejich reakci. Martin měl jasno a rozhodným hlasem řekl:

"Pokud je to nejlepší možnost, jak jim pomoc, tak já jsem pro..."

Kačka chvíli mlčela a pak pronesla: "já také nevidím problém..."

Kateřina jim poděkovala za jejich přístup. Teď už se tolik nebála, pokud Marek nabídku přijme, však to zvládnou.

Když Kačka odešla do svého pokoje, Martin se nejistě podíval na matku. Již dlouho v sobě nosil otázku, která mu nedávala spát. Když už je mamka v pohodě, mohl by to zkusit. Snad mu odpoví...

Kateřina si všimla, že je nějaký nervózní. Usmála se na něj a zeptala se, co ho trápí. Martin polkl a vyhrkl:

"Mami... mohl bych se tě zeptat na pár věcí? Jestli ale nebudeš chtít odpovědět, nebudu ti to mít za zlé..."

Katka byla docela zaskočená. Jeho výraz totiž dával tušit, že se jedná jistě o něco vážného.

"Tak se ptej... pokud to půjde, ráda ti odpovím na cokoli..."

No, mami... je toho víc... Ale začnu od Marka. S tím podnájmem souhlasím a na rovinu ti říkám, že kdyby se tu rozhodli zůstat napořád, vůbec bych nebyl proti. Jsou oba moc fajn a ty bys aspoň přišla na jiné myšlenky." Podíval se na ni, co ona na to.

Kateřina honem nevěděla, jak má reagovat, ale Martinova upřímnost ji docela dojala. Rozhodla se, že ať se zeptá na cokoli, odpoví mu stejně upřímně...

"Martine... to není tak jednoduché, Marek je můj kamarád, ale nemůžu ho nutit do něčeho, v co ty tajně doufáš..."

"To je mi jasné... jen chci, abys věděla, že by mi to nevadilo. A myslím, že Kačeně taky ne..."

"Jsi hodný a děkuju ti, že jsi mi to řekl... Neboj, kdyby mělo dojít ke změně, ty a Kačka budete první, kdo se to dozví..."

"Já ti věřím, mami... jinak bych o tom vůbec s tebou nemluvil."

"Také jsem ti vděčná, že spolu můžeme mluvit na rovinu. Jsi ještě sice kluk, ale v něčem už máš názor jako dospělý."

Usmála se na něj a jeho to povzbudilo k pokračování.

"Mami... chci, vlastně musím, s tebou mluvit o Kučerovi..."

Překvapeně na něj pohlédla. Věděla sice, že o svém otci mluvil zásadně jako o Kučerovi, ale proč s tím přišel právě teď...? Ale to už Martin pokračoval:

"Prostě se chci zeptat, jestli nehrozí, že by se tu mohl někdy objevit a ukrást nám zase náš klid a... a... a tvůj úsměv... Já nevím jak jinak to lépe vyjádřit..."

Vylíčil jí všechny své obavy, které mu tato nejistota působí. Třeba jak moc se bojí, že ho potká někde na ulici... nebo že z ničeho nic zazvoní u jejich bytu... Bojí se toho člověka ještě někdy spatřit, nikdy mu neodpustí to, jak moc ublížil jeho matce...

Martin mluvil dlouho a celou tu dobu jí koukal přímo do očí. Chápala ho... měla mu to vše říci už dávno. Ale jak, když sama byla ráda, že se zmůže alespoň na základní konverzaci...

"Martine... sice se mi o tom také nemluví lehce, ale máš právo jisté věci vědět... promiň mi, že jsem tě tak dlouho nechávala v nejistotě, netušila jsem, že tě to trápí tak moc..."

"Neomlouvej se, zeptal bych se už dřív, ale nechtěl jsem ti působit starosti... Stejně za to všechno může on! Mami... jak to tedy je...?"

"Odpovím ti po pravdě... není důvod mít strach... Toho člověka se už bát nemusíš. To, že skončil ve vězení, to víš... Já ti jen mohu říci, že sám sebe odsoudil víc, než jeho soudce... Martine... je to asi tak dva roky, co spolykal nějaké prášky... a... no, nepřežil to... Prosím tě, víc nemám sílu to rozebírat, pochop mě..."

Martin ji se sevřeným hrdlem ujistil, že to téma také nehodlá dál probírat. Spadl mu ze srdce veliký kámen... Napadlo ho, že i když je to docela kruté, má v podstatě radost z toho, co mu matka právě řekla. Ale nahlas to raději nevyslovil.

Poděkoval jí, že ho neodbyla a řekla mu to. Rozloučil se s ní a odebral se do svého pokoje, bylo už opravdu dost pozdě.

Kateřina si uvědomila, že se i jí v podstatě vlastně hodně ulevilo. Než usnula, přemýšlela o všem možném. A nebyla sama...

xxx

Marek také nemohl usnout. Pozoroval spícího syna a zvažoval Katčinu nabídku. Musí to ještě probrat s Klárou... Strašně rád by byl s malým co nejvíc, ale to tady, na ubytovně, nepřipadá v úvahu. Snad by to mohl u Katky alespoň zkusit, než sežene něco vlastního...

Ráno Marka probudil synkův hlásek.

"Tati... můžu na chvíli k tobě pod peřinu?"

"To je jasné... jen pojď."

Mareček se k němu přitulil a společně probírali zážitky ze včerejšího dne. V jednu chvíli se malý odmlčel a jeho obličejík vypadal najednou nějak smutně. Marka to docela vylekalo a honem se ho zeptal, co se mu stalo.

"Nic... víš, tati... mě je smutno, že zas musim domů... Bude se mi stýskat. Tetu mám moc rád, i strejdu... ale teta mi vždycky říkala, že jednou budu moc být s tebou pořád... až se uzdravíš... Tati, kdy to bude?"

Podíval se na něj pohledem, který vůbec nevypadal jako pohled čtyřletého kluka. Markovi jeho slova skoro vehnala slzy do očí, hlas se mu mírně chvěl, když mu odpovídal:

"Mě se bude také stýskat, jsi moc bezva kluk... Taky bych byl moc šťastný, kdybychom spolu mohli být už napořád... Ale zatím to opravdu dost dobře nejde. Slibuju ti, že co nejdřív zařídím vše tak, aby se nám to splnilo..."

V pohledu malého se objevila radost a objal tátu tak, že byl Marek doslova zaskočený jeho silou.

Pohladil syna po vláscích a hlavou mu znovu projela myšlenka na Katčinu nabídku. Začínalo mu docházet, že sehnat vhodný podnájem asi nebude otázkou nejbližších dní. Její nabídka v tuto chvíli dostala punc naděje a nejrychlejšího možného řešení. Stále se ale necítil dost odhodlaný na to, přijmout ji. Mareček mu vlepil pusu:

"Já ti věřím... tati..."

V těch pár slovech bylo tolik víry a naděje, že se Marek cítil skoro bezradně a zahanbeně, že mu tu jistotu nemůže dát tak jistě, jak by si přál.

Hodiny neúprosně ukončily jejich pobyt v teplých peřinách. Honem se nasnídali a Marek žasl, s jakou šikovností mu malý pomáhal s mytím hrnků a talířků. Zeptal se ho, co by řekl tomu, že se společně zajdou podívat za jedním "strejdou", který je tatínkův dobrý kamarád. Měl na mysli Burdu, slíbil mu přece, že se dnes za ním oba staví.

Mareček nic nenamítal, tak už za několik málo okamžiků seděli oba v Burdově pokoji a povinně uzobávali koláčky, které jim doktor přichystal.

"Jen si dejte... ty sem sám kupoval..." zasmál se Burda vlastnímu vtipu.

Marek si vzal jen tak, aby se neřeklo, zato malý se ládoval až mu drobečky padaly od pusy. Burda se neubránil úsměvu. Byl šťastný, že ty dva viděl takhle spolu. Pohladil Marečka po hlavě a zeptal se:

"Tak co, chutná? A jak se jmenuješ... mladý muži?"

Mareček s plnou pusou odpověděl: "Já sem Marek... jako muj táta... A ty?"

Burdovi jeho tykání vůbec nevadilo. S úsměvem mu řekl:

"Já jsem Burda Jiří, tituly vynechám, ty by ti stejně nic neříkaly... Ale ty mi říkej Jirko... budu moc rád..."

Malý pokýval souhlasně hlavou a bez zaváhání sáhl po dalším koláčku.

"Máš je fakt dobrý, Jirko..."

Strávili u Jiřího příjemné dopoledne, Mareček mu vyprávěl, co vše včera zažili a jak táta také jezdil na koni. Burda se nestačil divit, ale v duchu se tetelil radostí. Na Markovi mu vždy dost záleželo, zvlášť, když jejich vztah byl již hodně dlouho zpečetěný přátelstvím.

I Kateřinu měl rád trochu jinak, než jen jako pacientku. O to víc ho teď všechen ten nečekaný sled událostí těšil. Loučil se s nimi trochu nerad a nezapomněl přidat pozvání k častějším návštěvám. Měl sice syna, snachu a vnoučata, ale vídal se s nimi hodně málo, mladí jsou prý moc vytížení a na nějaké návštěvy jim čas nezbývá... A vnoučata? Ta jezdí častěji k druhému dědečkovi a babičce, kteří mají více času, jelikož už jsou oba v důchodu. Cítil se proto někdy strašně sám a Marek mu vlastně tak trochu nahrazoval vlastního syna.

S vařením oběda se nezdržovali, využili služeb Pepova podniku. Ten se pořádně podivil, když spatřil, že má sebou Marek malého kluka a ještě víc ho dorazilo, když mu toho klučinu představil jako svého syna. Nechal si ale své zvědavé otázky pro sebe a bleskově jim přinesl jídelní lístek.

Během jídla překvapil malý Marka nečekanou otázkou:

"Tati... a líbí se ti teta Katka? Mě se líbí, ale Kačenka víc... Martin je taky fajn. Víš, co je legrační? Oni nemají tátu a já nemám maminku... Myslíš, že by mi ji někdy Kačka s Martinem mohli půjčit?"

Marek váhavě řekl: "Maminky se přece nepůjčujou..."

"Já vím... ale já bych chtěl taky maminku... Jenže ta moje je v hrobečku a tak můžu mít jen půjčenou, chápeš?"

Podíval se Markovi upřeně do očí a ten honem nevěděl, co na to říct. Chápal...

"Marečku, to není tak jednoduché, jak si myslíš... Neumím ti to vysvětlit, ale prostě máš mě, Kačka s Martinem mají tetu... Také si žádného tatínka nepůjčují a je jim spolu dobře..."

"Já bych jim tě klidně půjčil, třeba je to ještě ani nenapadlo... Že se může tatínek půjčit…"

Marek se bál, aby se do tohoto rozhovoru moc nezamotal, ale naštěstí ho vysvobodil Josef, který si na chvíli přisedl. Chtěl se jen ujistit, jestli s ním může počítat jako vždy, blížila se uzávěrka a Pepa si již zvykl, že mu pokaždé Marek pomáhá s účetnictvím. Dostalo se mu ujištění, že jejich spolupráce stále platí.

Rovnou vyrovnali i účet a když vyšli ven, využili pěkného počasí k malé procházce. K tématu o půjčování rodičů se malý naštěstí už nevracel, měli spoustu jiných věcí ke společnému povídání.

Den utekl jako nic a když si večer přebírala Klára Marečka, neubránili se ani jeden slzám. Markovi se potom ani nechtělo zpět do prázdného pokoje. Když mu došlo, že bude opět usínat sám, sevřelo se mu hrdlo tak, že se málem znovu rozbrečel. Vrátil se proto ještě na skok k Josefovi, aby si trochu srovnal myšlenky.

xxx

U Kateřiny to ten den bylo podobné, i ji vzbudily až děti. Celý den se u nich probíral včerejší výlet, takže se docela nasmáli. Večer, když už děti spaly a ona osiřela v obývacím pokoji, už to to Kateřina nevydržela a vzala do ruky mobil. Vytočila Markovo číslo. Ten to zvedl hned po druhém zazvonění.

"Ahoj, akorát jsem ti chtěl volat... předběhla jsi mě. Jak se daří?"

"Celkem fajn, nenudili jsme se. A co ty? Malý už jel?"

"Před chvílí si ho vyzvedla Klárka... víš, že se mi po něm docela stýská? Kdybych se nestyděl, tak ti povím, že jsem ten jeho odjezd obrečel..."

"Za to se nemusíš stydět, mě to přijde normální... prostě k sobě patříte, tak se nediv."

Oba se na chvíli odmlčeli a teprve pak se Katka zeptala:

"Přemýšlel jsi aspoň trochu nad mojí nabídkou? Mluvila jsem o tom s dětmi a nic proti tomu nemají..."

"Přemýšlel... ale je to těžké... rád bych o tom ještě mluvil s Klárou. Malému jsem nic neříkal, nerad bych, aby se na to upnul... chápeš mě?"

"Chápu, neboj. Nechci aby to vypadalo, že na tebe tlačím. Jen vážně myslím, že by to pro vás bylo do začátku nejlepší řešení. Nebudu tě zdržovat, moc ráda jsem tě slyšela... Ahoj... a dobrou noc."

"Neboj... nezdržuješ mě, ty opravdu ne. Také hezkou dobrou noc... ahoj."

Zatímco Markovi trvalo dost dlouho, než se mu podařilo usnout, Kateřina s tím problémy neměla. Poslední dny usínala v klidu a bezesné, probděné noci, se jí už zdály jako vzdálená minulost...

xxx

Ráno Marka probudilo slunce, které už i po ránu začínalo mít poměrně sílu. Docela ho zaskočilo, že je už půl deváté. To se mu často nestává, aby zaspal. Ale nevadilo mu to, stejně nikam nechvátá. Při snídani přemýšlel, že by si mohl účetnictvím přivydělávat legálně.

Díky Josefovi z praxe nevypadl a navíc ho to docela bavilo. Přišlo mu to jako bezvadný nápad. Vlastně i život mu teď začal připadat celkově fajn. Pokud se mu podaří začít nový život se synem a ještě k tomu si zajistit stálý příjem, bude to veliká výhra. Chybí už jen vyřešit ten podnájem...

Inzeráty už zavrhl, nemá to smysl. Nic, co by mu vyhovovalo. Stále více přemýšlel o Katčině návrhu. Pořád si ale nebyl jistý, jestli je to opravdu nejlepší nápad. Z jeho zadumání ho vytrhl zvuk mobilního telefonu. Volala Klára. Honem hovor přijal.

,,Ahoj, dostala jsem tvoji SMS, že se mnou chceš mluvit. Tak co máš na srdci?"

,,Také tě zdravím... potřebuju tvoji radu ohledně jedné nabídky týkající se toho mého podnájmu."

,,Prosím tě a v čem já ti můžu poradit, to je přece hlavně na tobě... já ti mohu maximálně pomoc, ale poradit... no, tak povídej, třeba bych to mohla alespoň zkusit."

,,No... možná bych něco měl a dá se říct, že by to mohlo být i brzo vyřízené... "

Klára ho nenechala dokončit větu:

,,Tak jestli ti to vyhovuje, nevím v čem je problém... proč do toho prostě nejdeš?"

,,Problém... problém... já bych to ani neviděl jako problém, a vyhovující by to taky bylo... ale..."

“Tak tomu nerozumím... Prosím, pokus se být věcnější a stručnější. Vážně tomu nerozumím."

Skočila mu opět do řeči Klára, tentokrát trochu zmatená.

Marek se nadechl: ,,No tak já ti to povím rovnou... tu nabídku mám od Kateřiny... jen pořád váhám, nevím... prostě... ale to bys asi nepochopila."

,,Co ty víš... třeba to chápu... Máš strach, viď?"

Její hlas nezněl vůbec výsměšně, naopak. Bylo poznat, že asi tuší, o co jde. Proto jí tiše odpověděl:

,,Jo, bojím se... jen ti to neumím vysvětlit."

,,Ty jí máš pořád rád, co?" zeptala se Klára.

,,Kláro... tobě bych lhal nerad. Mám... a právě proto se bojím."

Oba se na chvíli odmlčeli. První ticho protnul Klářin pevný, rozhodný, hlas.

,,Nebudu ti radit, ani vnucovat, jak by ses měl zachovat... ale jedno ti řeknu. Pokud ti jde o malého i o sebe, přijmi tu nabídku. Nikdo tě přece nenutí zůstat tam napořád, podnájem můžeš shánět dál. Podle mého názoru by bylo jen a jen dobře, kdybys s malým nebyl sám, myslím tím sám hlavně ze začátku. Pak už bys sám viděl a věděl, jak dál."

Marek ji celou dobu poslouchal tiše a chvílemi ho napadalo, že to je přesně to, co potřeboval slyšet. Vlastně to CHTĚL slyšet.

,,Kláro, máš asi pravdu... bude to ze začátku asi opravdu nejlepší řešení. Díky moc, mám tě rád, sestřičko..."

,,Tak to zkus... nemáš co ztratit, jedině získat. Dej mi vědět, jak se rozhodneš. Držím ti palce!"

,,Dobrá... ale slib mi, že malému to oznámím když tak já, sám... A nezapomeň ho pozdravovat!"

Ve sluchátku se ozval sestřin smích:

,,Neboj... a pozdrav ráda vyřídím. Měj se krásně a ahoj."

Chtěl položit mobil na stolek, ale nedalo mu to a zavolal ještě Burdovi. Ten mu řekl v podstatě to samé, co Klára. Ještě však dodal:

,,Navíc ti na rovinu povím, že na ubytovně tě už moc dlouho držet nemůžu. Jsou tu jiní, kteří by ji potřebovali daleko víc. Buď chlap a jdi do toho. Poslechni mě aspoň teď... Víš přeci, že bych ti nikdy nelhal, pokud bych si nebyl jistý."

Po rozhovoru s Jiřím tedy už ani moc dlouho nepřemýšlel, zavolal Katce a zeptal se jí, jestli má čas sejít se s ním u Josefa, že by s ní rád probral ještě jednou ten její návrh s podnájmem. Ráda ho ujistila, že může ihned, protože právě dovařila a děti se stejně vrátí až odpoledne.

xxx

Honem se oblékla a za chvilku už si potřásali rukama na uvítanou. Marek tam na ni už čekal. Pepa urychleně splnil jejich přání v podobě vonící kávy. Když se od nich vzdálil, Kateřina spustila:

,,Takže tu nabídku bereš? Protože jinak si neumím vysvětlit, proč bys o tom chtěl jinak mluvit."

,,Katko, přijímám... ale přiznám se, že jsem to probral ještě s Klárou a jedním... ehhmmm... jedním kamarádem a ti mi jen nezávisle na sobě to rozhodnutí schválili."

Nechtěl vyslovit schválně Burdovo jméno, naštěstí si to včas uvědomil. No, však s tím kamarádem přece vůbec nelhal. Kateřina se usmála, bylo na ní vidět, že jeho odpověď ji velice potěšila.

,,To jsem ráda, že moji pomoc neodmítáš. Neboj... však společně to zvládneme..." A pohladila ho lehce po špičkách prstů.

Vysvětlila mu, že pokoj po rodičích je volný už od té doby, co se odstěhovali do chalupy po babičce. Marek si ale docela dobře pomalu v paměti vybavil jejich byt. Už to je opravdu strašně dávno, co tam byl naposledy. Ale i tak přesně věděl, o který pokoj jde.

Probrali skoro vše... od přispívání na nájem a inkasní platby, až po služby v kuchyni. Docela dobře se při tom bavili a nepřestávali se na sebe usmívat. Ani si nevšimli, že čas utíká rychleji, než se jim zdá. Loučení proto muselo být poměrně rychlé, ale jinak to nešlo, Kateřina chtěla být doma včas, aby ohřála dětem jídlo.

xxx

Marek se naobědval u Josefa, když už tam jednou byl, tak toho rovnou využil. Pepa se v duchu divil. Doteď si myslel, že je Marek spíš samotář. A najednou tahle kočka, syn... navíc zaslechl i pár útržku z jejich rozhovoru a došlo mu, že se Marek k té ženské hodlá nastěhovat. Nedalo mu to a ve volné chvíli si k Markovi přisedl.

,,Nezlob se, ale nedalo se přeslechnout o čem jste se bavili. To už sem asi tak často chodit nebudeš, co?"

,,Neboj, ty špióne... na ty tvá lejstra si čas udělám vždycky a když budeš uctivej, tak tě i návštěvou poctíme... opravdu se nemusíš bát, že bych zapomněl na jednoho z mála kamarádů, které mám."

Pepovi došlo, že víc z něj nedostane, a tak se zase odploužil směrem k výčepu. Marek se musel usmát. Pochopil, že Pepa v podstatě závidí…

Závidí mu, že nebude sám. Ne, že by Josef neměl u ženských štěstí... ale měl bohužel každou chvíli jinou a ne a ne se usadit.

Zaplatil mu útratu a vyjel ven na sluncem zalitou ulici. Tohle jaro mu přišlo nejkrásnější za posledních několik dlouhých let...

Odpoledne Marek zavolal Kláře, aby jí sdělil, že Katčinu nabídku přijal. Klára mu to rozhodnutí s radostí schválila a ujistila ho, že bude-li cokoli potřebovat, může se na ni i na Petra bez váhání spolehnout.

Opravdu byla ráda, že Marek konečně vzal svůj život pevně do rukou. Věděla, že to pro ni bude těžké, rozloučit se najednou s malým Marečkem, ale podvědomě byla na tuto situaci již od začátku připravena. Vždy věřila, že Marek jednoho dne přece jen rozum dostane. Byla ráda, že ji její instinkt nezklamal a bratrovi, i malému, jejich společné štěstí ze srdce přála. Patří přece k sobě a ona o ně nepřijde. Vždyť pořád budou rodina. A navíc nyní už konečně taková, jak by to mělo být.

Marek se po telefonátu se sestrou cítil nečekaně skvěle. Dokonce po dlouhé době sáhl po knize, která již delší dobu ležela rozečtená na jeho nočním stolku. Přečetl ji jedním dechem a s radostí si uvědomoval, že opět dokáže mít radost i z obyčejných, běžných věcí.

Večer ještě zavolal Kateřině a domluvili se spolu, že se u ní druhý den dopoledne staví a domluví se na podrobnostech. Rozhodl se, že nemá cenu váhat ani to prodlužovat. Kateřina s ním v tomto zcela souhlasila, opravdu nebyl důvod k průtahům.

Takže ráno kolem deváté hodiny už zvonil na její zvonek. Přišla mu otevřít s úsměvem a za chvíli se nesměle rozhlížel po jejím vzorně uklizeném bytě.

Znal to tu, dobře si vybavil chvíle, kdy sem spolu s rodiči a sestrou jezdívali na návštěvu. Došlo mu, že když tu byl naposledy, rodiče ještě žili a on tehdy neměl nejmenší tušení, co mu osud v budoucnu chystá. A už vůbec by ho tehdy nenapadlo, že se z tohoto bytu stane jeho přechodný domov, kde nalezne šanci začít žít se svým synem. Vzpomínka na rodiče ho bodla u srdce.

Kateřina tušila, co se mu honí hlavou a honem se pokusila změnit atmosféru. Nabídla mu šálek kávy a on to vděčně přijal. Konečně se na jeho tváři opět mihl úsměv.

Zatím, co Kateřina připravovala kávu, prohlížel si Marek obývací pokoj. Přestože to byla poměrně prostorná místnost, působila útulným a příjemným dojmem. Zařízení bylo sice starší, ale vše perfektně ladilo, včetně koberce i závěsů. Příjemnou atmosféru dokreslovaly obrázky na stěnách a nápaditě rozmístěné květiny. Musel uznat, že Kateřina svůj vkus zdědila po své matce, pamatoval si, jak si paní Krásná zakládala na souznění i těch nejmenších detailů.

Katka přinesla veliký tác a na něm dva květované hrnky a cukřenku. Pokojem se rozlila vůně čerstvě uvařené kávy. Sedla si do křesla a usmála se:

"Tak co... myslíš, že se vám tu bude líbit?"

Oplatil jí úsměv a tiše přikývl, že určitě ano. Byl z toho všeho pořád nějak nesvůj, ale cítil, že je to opravdu asi to nejlepší, co může pro sebe a pro syna udělat. Katka se ho zeptala, kdy by si tak představoval začít se stěhováním. Váhavě odpověděl:

"Teoreticky hned... a prakticky... to až jak se domluvíme my dva." Znova se nervózně usmál.

"Tak podle mě... čím dřív, tím líp, nemyslíš?" odpověděla mu otázkou.

Chvíli přemýšlel... vždyť ona má pravdu.

"Katko... máš pravdu. Nevidím důvod něco protahovat, když to bereš takhle... no, takhle skvěle. Neboj... moc toho na stěhování nemám... pár mých věcí a věci malého... víc nemáme, ani nepotřebujeme... snad jen ještě postele, ale to by nebyl problém."

"Prosím tě, postele neřeš... v tom pokoji, který ti nabízím, zůstalo veškeré zařízení po našich... To ber jako hotovou věc, je to vše skoro nové. Naši si tehdy vybavili pokoj, ale pak přišla ta možnost s bydlením v domku po babičce... Sebou to nechtěli, tak mi to tu zůstalo komplet. Spíš mi musíš poradit, co je třeba změnit tak, aby to vyhovovalo tobě... já se v tom nevyznám..." podívala se na něj.

Marek věděl, že má na mysli jeho vozík a poprvé necítil při té zmínce vztek. Naopak cítil obdiv nad tím, jak Kateřina tuto skutečnost bere s naprostou samozřejmostí. Po chvíli jí odpověděl:

"Myslím, že nebude třeba nějakých velkých změn... víš... na ubytovně mám pokoj zařízený úplně stejně, jako... jako normální lidé. Takže jsem na to zvyklý... Pro mě je důležitá hlavně koupelna a záchod... Ale ten je tu, pokud si pamatuju, prostorný, tak by neměl být problém. Neboj... zvládám běžný typ wc, pokud je tedy kolem víc místa, doufám, že jste ho nepřestavěli?" zeptal se jí skoro žertem Marek.

Také se zasmála: "Ne... je pořád stejný... pořád se dá kolem něj třeba i tancovat. A co ta koupelna... táta stihl ještě nechat udělat sprchový kout, naštěstí se tam jen svažují dlaždičky, na schůdek si netroufal, zas tak dobrý zedník není."

Zvedla se a společně se vydali ke koupelně. Marek byl doslova nadšený, protože to bylo opravdu vhodné i pro jeho potřebu. V podstatě to bylo skoro stejné, jako na jeho pokoji na ubytovně, jen zde bylo daleko víc místa. Takže se mu sem bez problémů vejde i jeho starý vozík, kterému říkal "sprchovací".

Kateřina byla ráda, že mu může nabídnout bezproblémové soukromí bez nějakých dodatečných úprav, urychlí se tím jejich stěhování. Marek dodal, že jediné, co bude třeba dodělat, je dát na zeď u wc a u sprchového koutu pár pevných madel, ale v tom neviděl problém, zručnost byla jedna z jeho vlastností vždy.

Provedla ho v rychlosti ještě zbylými místnostmi, ukázala mu hlavně pokoj, který se měl stát jejich příbytkem. Marek cítil vlnu dojetí a vděčnosti, vůbec nečekal, že se vše ukáže být tak jednoduché.

Vrátili se do obýváku a v klidu dopili kávu. Vzpomínali společně na dobu dětství a zároveň probírali zvláštní řízení osudu, který je dal po letech dohromady tak nevšedním způsobem.

Zeptal se jí, jak se mají její rodiče. Katka trochu znejistěla. Došlo jí, že díky její nemoci, nebo jak to správně nazvat, se s nimi poslední dobou zrovna moc nevídala. Nahlas raději řekla jen to, že si sem tam zavolají a kvůli vzdálenosti jejich bydliště se vídají hodně málo. Honem si v duchu slíbila, že jim musí co nejdříve zavolat.

Byla ráda, když se řeč přesunula na Kláru. Marek jí pověděl o tom, jak skvěle ho jeho sestra podporuje. A Katka v tu chvíli cítila, jak z něj radost a štěstí doslova sálají. Moc mu to přála...

Sama se teď cítila úplně stejně. Usmála se na něj a on ji bezděky pohladil po ruce. Ten letmý dotyk na ni zapůsobil jako náhlý poryv uragánu... bylo to tak silné, že dostala strach, jestli na ní nic nepoznal. Tvářil se normálně, tak se jí ulevilo. Kdyby jen tušila, že by ji pohladil nejraději ještě jednou a daleko víc…

Ještě chvíli si povídali o všem možném, když je najednou vytrhl z rozhovoru zvuk vchodových dveří. To se děti vrátily ze školy a s hlasitým smíchem se s nimi přivítaly. Martin řekl, že hned ze školy běželi oba co nejrychleji domů:

"Dokonce i Kačena běžela... to je co říct!" Neodpustil si rýpanec do sestry.

Ta se honem ošila, že ona přece není žádný lenoch, jen zbytečně neplýtvá silami. Martin ji odbyl mávnutím ruky a Marek s Kateřinou se jen lehce usmáli. Marek se najednou na jejich společné soužití začal docela těšit. Chtěl se pomalu rozloučit, ale Kateřina ho odmítla pustit s tím, že s ním počítá na oběd.

"Přece nás tu nenecháš s mísou salátu a horou řízků samotné... řekla jsem si, že dnes se řízky prostě dost dobře hodí... Přece jen je to tak trochu start do něčeho nového."

Martin zajásal, řízky on rád a Kačka najednou byla svorně při něm. Marek tedy kapituloval a svolil k pozvání ke společnému stolu. Kateřina měla vše připravené, jen usmažila předem obalené řízky, takže zanedlouho už si všichni pochutnávali na skvělém obědě.

Pak už se musel Marek ale rozloučit doopravdy, děti se s ním loučily, jako by se znali už kdo ví jak dlouho. Překvapilo ho to, ale zároveň potěšilo. Také on si je oba stihl moc oblíbit. Katka řekla dětem , že jde jen Marka doprovodit dolů, k východu, a že se za chvilku vrátí.

Sjeli výtahem do přízemí a ještě než došli ke vchodu, Marek ji z nenadání chytil za ruku, přitáhl ji k sobě a políbil ji. Pak beze slova zmizel na ulici, jen se jí před tím stihl ještě dlouze zahledět do očí.Vůbec to nečekala a ještě chvíli po té, co se za ním zaklaply těžké vchodové dveře, stála překvapeně před výtahem.

Vrátila se do bytu a šla hned do kuchyně umýt nádobí. Děti mezitím zmizely ve svých pokojích. Byla jim docela vděčná, potřebovala být teď chvíli sama. Pořád si v duchu přehrávala ten moment, kdy ji Marek políbil. Nebyl to obyčejný polibek... políbil ji rovnou na ústa. Ta myšlenka jí vehnala do tváří červeň. Nebránila se tomu, vždyť ji nikdo nevidí...

Napadlo ji, že to třeba nebyl jen obyčejný projev díků... co když... Ale ne...

Rychle tu myšlenku zahnala zpět. Nebude si dělat žádné falešné naděje. Jsou přece kamarádi a u kamarádů nějaká pusa žádnou zásadní roli nehraje…

Sklidila nádobí do linky a šla do obýváku. Pořád tam ještě cítila jeho přítomnost. Její pocity v ní vyvolaly lehký závan zvláštní nejistoty . Plnou vahou jí došlo, že se asi zamilovala... To jí teď vážně chybělo. Musí se pořádně hlídat, aby neohrozila jejich přátelství. Zvlášť nyní to bude docela těžké, ale ona to zvládne, musí...

xxx

Marek na tom byl podobně, ale o tom ona neměla nejmenší tušení. Musel se zastavit u Josefa na "jedno", aby si trochu srovnal hlavu.
Byl docela rád, že Pepa měl cvrkot a on tak mohl být se svými myšlenkami sám. Jak jen se mohl tak přestat kontrolovat... co když ta pusa, kterou jí dal, vše zkazí...

Raději brzy zaplatil a vydal se k ubytovně. Ten večer jak on, tak Kateřina, usnuli až hodně pozdě...

Ráno nezapomněl Marek po telefonu informovat Kláru o tom, jak se věci daly do pohybu a ona ho s radostí vyslechla. Dopoledne si chtěl ukrátil tím, že po městě sháněl madla do koupelny a WC. Překvapilo ho, že to není zas tak snadné, jak si představoval. Ta, která odpovídala jeho požadavkům sehnal až na několikátý pokus a po návštěvě poměrně velkého množství obchodů. Nakonec byl rád, když stihl pozdní oběd u Josefa.

Když dorazil na ubytovnu, nestihl ani pořádně vybalit nákup, když se ozval zvonek. Byl to Burda a Marek byl rád, že nebude muset trávit odpoledne sám. Jiří sebou přinesl čtyři "lahvové", dnes si je mohli oba dovolit. Jiří měl po službě a Marek už se také nikam pro dnešní den nechystal. Sem tam si takovouto pánskou jízdu rádi udělali, vždy bylo o čem povídat. A nyní jim plno témat ještě přibylo, díky Markovi.

Pozval doktora dál a ten se hned pohodlně rozvalil v křesle. Marek si také udělal pohodlí a přesunul se z vozíku na pohovku. Už byl za ten den, co jezdil po městě, celý rozlámaný. Ještě předtím stihl připravit otvírák a skleničky. Pro sebe si přichystal i popelník. Kolikrát chtěl už přestat kouřit, ale nějak to pořád bylo silnější než on.

U Katky s tím asi bude problém... napadlo ho. Ale třeba tak konečně najde důvod s tím skoncovat. Už i kvůli klukovi.

Burda doslova hltal každičkou informaci týkající se Kateřiny a všeho toho nového kolem Marka. Nepřestával se divit, ale v duchu jásal radostí. Čekal cokoli, ale takový sled událostí nečekal ani náhodou. Nedalo mu to a zeptal se:

"Opravdu jste vy dva pořád jen kamarádi?"

Marek se vyhnul jeho pohledu a s mírným zaváháním odpověděl:

"Jo... jsme... nevím, co pořád všichni máte, už jsi jako Josef. Ten si taky pořád myslí bůhví co..."

Jiří se šibalsky zasmál.

"Hele... mě se zdá, že jsi zčervenal... Marku, mě lhát nemusíš. Já do tebe vidím, ani nevíš jak... Nezapomeň, čím se živím."

Marek chvíli mlčel, honilo se mu hlavou vše možné.

Sakra... Jirka má pravdu... chová se jak nějaký malý kluk. Co tím pokazí, když se mu svěří? Nic... vlastně to má Burda tak trochu v popisu práce. Rozhodl se, že bude s Jiřím mluvit na rovinu. On si to stejně nechá pro sebe, věřil mu a navíc ho moc dobře znal. Odkašlal si.

"Jirko... já... no, nechci ti lhát. Je pravda, že ji mám pořád tak nějak v srdci. A čím víc ji znova poznávám, tím je to zase silnější. Nevím, co s tím... Ale musím to v sobě nějak zlomit, nechci zkazit naše přátelství."

"Marku... tak nic nelámej, třeba... jak bych to... no asi tak... byl by z vás pěkný pár. Oba už jste poučení životem a určitě by vám to spolu klapalo, tomu věřím, mám na to nos..."

"Jirko, ty mě nechápeš... já jí prostě nechci vpadnout do života, takhle s vozíkem, malým klukem a... a... no prostě nejde to!"

Doktor nechápavě zavrtěl hlavou.

"Prosím tě, znám ji a myslím si, že vozík a malej je to poslední, co by pro ni bylo překážkou."

Marek mu odpověděl téměř okamžitě: "Jo, tohle by možná vážně skousla... ale sakra, jak ti to mám říct... je to mladá ženská a já ani nevím, jestli jsem schopnej fungovat jako chlap, jestli mi dobře rozumíš... Jestli ne, tak by to vůči ní nebylo ani trochu fér... to snad uznáš i ty..."

Byl tak nervózní, že si musel zapálit cigaretu.

Jirka ho chápal, ale jak jen ho má přesvědčit, že nemá vůbec důvod k takovým pochybám. S klidným hlasem mu řekl.

"Hele, na rovinu ti říkám, že znám veškeré tvoje lékařské zprávy... a pokud ti jde o tohle, můžeš být zaručeně v klidu. Klidně ti to odpřísáhnu... ale však se jednou sám přesvědčíš, že ti nelžu."

Marek nechal jeho odpověď bez povšimnutí. Raději změnil téma. Ale v hloubi duše cítil úlevu. Sice hodně malou, ale cítil ji. Proklábosili celé odpoledne a když se konečně rozloučili, byl už večer.

xxx

To Kateřina s dětmi strávila den veseleji. Byli společně v bazénu a na oběd si zašli do restaurace. Odpoledne navštívili kino a večer společnými silami upekli palačinky.

Kačka se do toho tak zabrala, že začala uvažovat nad tím, že by jednou mohla být kuchařkou. Martin si z ní utahoval, že leda tak u prasat. Než se do toho stihla vložit matka, Kačka posměváčka uzemnila sama:

"Jo... a ty jsi to první z nich..."