Pokračování:zuzana.sec.calouneni@seznam.cz

Pohladila ho po rameni a Kačce lehce stiskla ruku na důkaz toho, že si plně uvědomuje, jak ráda by vrátila čas o několik let zpět.

"Myslím, že teď už bude vše v pořádku a společně to určitě zvládneme. Jen vás upozorňuju, že se změní i můj názor na tvé poznámky v žákajdě, Martine... Už je nebudu přecházet mlčením. Možná pro vás mé uzdravení bude v tomhle případě spíš na obtíž."

Zasmáli se tomu všichni. Kačka prohlásila, že jestli poznámka v žákovské knížce znamená dlouhé kázání, tak to co nejdříve nějakou musí dostat.

"Budu jen ráda, že tě můžu slyšet mluvit. Víš, opravdu jsi toho poslední dobou moc nenamluvila."

"Kačko, to ti nedoporučuju... Taky by se mohlo stát, že pak nebudu mít slov a budem tam, kde jsme byli. "

Toho se Kačka trochu lekla a raději se rozhodla s poznámkami neprovokovat.

Martin se v tu chvíli trochu zamračil. Poznámek měl ve své žákajdě poměrně slušnou sbírku. Nejhorší je, že Kačena nevědomky naznačila jejich pravý důvod: donutit mámu k jakékoli reakci. Třeba i výprask by snesl, jen kdyby to s ní alespoň trochu pohlo..

Musí s tím něco udělat, teď už snad nebude mít důvod upozorňovat na sebe zrovna tímto způsobem. Snad už i u nich bude fungovat úplně běžný styl komunikace. Jednoduchý, pro všechny ostatní zcela obyčejný, ale pro jejich rodinu velice cenný a zatím i velice křehký...

Cesta k cukrárně jim za veselého hovoru rychle utekla. Když dorazili na místo, obsadili prázdný stolek stojící trochu stranou od těch ostatních. Děti si vybrali každý po velkém zmrzlinovém poháru a Kateřina si objednala jeden menší a kávu. Stále si měli co povídat a Kateřině se slzami v očích docházelo, o jak vzácné chvíle přicházela.

Už to nesmí znovu dopustit. Sem tam jí myšlenky sklouzly k Markovi.

Co asi dělá...?

Odpoledne uteklo jako nic, pohled na hodiny dával jasně na srozuměnou, že je čas vyrazit k domovu. Kateřina proto mávla na servírku a ta jí s úsměvem podala účet.

"Vy něco slavíte? Máte moc milé děti. Ty moje by se mnou takhle ani nešli. "

Kateřina si pomyslela, že to její děti by s ní už dávno někam rády šly. Ale to ona byla ta, která je maximálně vyzvedla u školy a jinak...

Jen oni tři vědí, jak se vlastně věci mají. Nenapadla ji jiná odpověď, než to, že slaví její narozeniny. V podstatě zas tak moc daleko od pravdy to přece nebylo.

"Tak vše nejlepší a přijďte zas!" zašveholila servírka a hned zas zamířila k dalším stolku.

Cestou domů už hovor trochu vázl, únava byla znát na všech. Večer jí děti pomohly s večeří a ona si po dlouhé době vychutnávala jejich společnost a nemotornou spolupráci.

Martin s Kačkou usnuli velice brzy a Kateřina si konečně v klidu sedla na gauč v obývacím pokoji. Její zrak sklouzl na mobil ležící na stolku. Váhavě ho vzala do ruky a přemýšlela, co by asi tak mohla Markovi napsat. Nakonec naťukala honem to, co ji zrovna napadlo a hned zprávu odeslala, aby si to třeba přece jen na poslední chvíli nerozmyslela.

Odpověď přišla obratem.

"AHOJ, UZ JSEM SE BAL,ZE SE NEOZVES.TAKE TE RAD UVIDIM.NENI TO MOC RYCHLE KDYZ NAVRHNU HNED ZITREK?PRIZNAM SE ZE JSEM NA TEBE MUSEL CELE ODPOLEDNE MYSLET.M."

Skoro nadskočila radostí. Zítra? Proč ne... Děti budou ve škole a ona stejně nemá nic v plánu. Honem vyťukala odpověď.

"SOUHLASIM.CO TAKHLE V 10 HOD.PRED KLINIKOU?"

"O.K.BUDU TAM.MOC SE NA TEBE TESIM.DOBROU NOC!"

Odeslala ještě ujištění, že přijde určitě a odebrala se do koupelny. Vychutnávala sprchu a myšlenky jí kmitaly hlavou jako o závod. Už dlouho nezažila tak nádherný pocit štěstí a radosti. A poprvé, po strašně dlouhé době, usnula bez prášku na spaní.

xxx

Marek, narozdíl od ní, nemohl dlouho usnout. Byl rád, že se ozvala, moc v to totiž ani nedoufal. Teď už jí ale věřil. Kdyby se s ním vidět nechtěla, tak by přece nepsala a už vůbec by nepsala, že se také těší. Dokonce ho napadlo, že je hezké po takové době na někoho se těšit, někomu věřit...

On už někdy nedokázal věřit ani sám sobě. Jaká asi teď je?

Vzpomínal na vše, co spolu kdysi, ještě jako malí, zažili a také na to, jak se do ní, asi v šestnácti, bláznivě zamiloval a jak moc se jí to bál třeba jen slůvkem naznačit. Vždyť na škole i všude kolem bylo tolik jiných a hlavně hubených kluků. Co by asi měla z tlouštíka, který byl všem v širokém okolí jen pro smích? Třeba by se mu nakonec také vysmála a toho se bál snad nejvíc ve svém, tehdy mladém, životě.

Napadlo ho, že má vlastně celý život jenom smůlu. Na život s “tunami” sádla byl tehdy sice docela zvyklý, i když to bral jako krutou ránu od svého osudu. Jenže další, daleko krutější rána, přišla v momentě, kdy se dozvěděl, že se Kateřina bude vdávat.

Když se z toho konečně tak nějak trochu vzpamatoval, začaly stále častější a častější narážky od matky, která mu neustále nadhazovala, že všichni jeho vrstevníci mají dávno po svatbě a ona že by chtěla také vozit vnoučátka v kočárku. Věděl, že to myslela dobře, ani si neuvědomovala, jak ho tyhle její zraňují a ničí.

Když se po čase dal bůhví jakým způsobem dohromady s Markétou, byla matka samým štěstím bez sebe. A když se nakonec museli vzít, protože Markéta čekala malého Marečka, tak maminka převzala se vší svojí energičností vše do svých otěží, včetně uspořádání velkolepé svatby.

Prostě všichni kolem se tetelili štěstím, nikoho nezajímalo, jak se cítí on. Ale nechtěl jim tu jejich radost kazit, tak byl v podstatě rád, že matka od něj ani nechtěla se svatbou nijak pomoct. Pak následovaly dva, dalo by se říct snad šťastné, roky. Zařizování bytu, který dostali od Markétiných rodičů a narození malého...

To, co následovalo potom, už bylo jako ze zlého, krutého snu

Všechno se náhle nenávratně zvrtlo k hrůzostrašnému pádu na nejhlubší dno propasti plné slz a bolesti.

Při těch vzpomínkách mu tekly slzy proudem na polštář a on se je vůbec nesnažil zastavit. Neměl na to sílu. Všechno mu přeběhlo před očima, jako by se to stalo teprve nedávno.

Bouračka… smrt Markéty i rodičů... on a Mareček v nemocnici...

Ostatní už přicházelo jako lavina.

Krutý ortel, že už se asi nikdy v životě nebude moc postavit na nohy, ztráta bydlení. Byt totiž patřil rodičům Markéty a oni mu prostřednictvím právníka vzkázali, že on, vrah jejich dcery, nesmí překročit práh. Víc od nich (ani o nich) od té doby už neslyšel.

Jediné, co ještě dozvěděl, bylo to, že se zřekli nejen jeho, ale dokonce i malého, aby jim prý pohled na něj nepřipomínal jeho otce, kterému dávali za vinu Markétinu tragickou smrt.

Teprve teď si uvědomil, že pláče. Došlo mu, že je to poprvé od té nehody, co dovolil těmto vzpomínkám opustit trezor ukrytý v jeho hlavě, kam je tehdy, po propuštění z nemocnice, uzamkl. Vzpomínal dál...

Jak i on odmítl vídat se se synkem, jak se Klára, jeho sestra, tehdy toho malého bez váhání ujala, přitom měla sama srdce plné bolesti nad smrtí jejich rodičů. Pokoušela se ty dva dát zase k sobě, později se k ní přidal i doktor Burda, ale Marek se choval, jako by se svět zhroutil jenom jemu. Musel si teď přiznat, že se vlastně choval sobecky a hloupě. Znovu mu to vehnalo slzy do očí.

Posadil se a sáhl po krabičce cigaret ležící na nočním stolku. Ještě mu prolétlo hlavou, jak moc mu pomohl právě Burda...

Nabídl mu nejen bydlení, ale i přátelství. Naučil ho přestat se vyhýbat lidem. Jediné, co nedokázal, bylo donutit ho setkat se synem, nebo alespoň s Klárou.

Marek típl nedopalek a vzápětí si zapálil další cigaretu. Konečně cítil, že se mu trochu ulevuje. Byl opřený zády o zeď a snažil se zklidnit dech. Bylo mu tak, jako by právě vyběhl sto pater bez zastavení a srdce mu tlouklo jako splašené...

Nechápal, proč se mu vše tak náhle a nečekaně připomnělo. Může za to setkání s Kateřinou, která je vlastně také součástí jeho minulosti?

Ano, je... ale patří k té veselejší části předchozího života. Jak je však možné, že s ní mu nedělá nejmenší problém hovořit, zatímco na rozhovor s vlastní sestrou a s vlastním synem nemá odvahy ani sil.

Burda má pravdu. Musí to začít řešit.

Napadlo ho, že se všem zmínkám o těch dvou bránil zuby nehty právě proto, že vlastně ani neví, jak to vůbec má udělat.

A navíc má strach... Ano, bojí se. Sestra mu určitě jen tak neodpustí a malý... vždyť ho ani nezná. Copak si na něj může pamatovat? Byl mu rok... To je nemožné. A má vůbec ještě právo vpadnout mu do života?

Típl další cigaretu a pomalu se s námahou zase uložil. Musí se pokusit usnout. Ale ještě předtím si přečetl znova SMS-ky od Kateřiny. Musel se ujistit, že to vše nebyl jen sen...

xxx

Ráno probudil Katku jasný hlásek její dcerky.

"Mami, vstávej... my už musíme jít. Tak ahoj a na stole v kuchyni máš překvápko!"

Kateřina se podívala rozespale na budík. Tak to je pěkné! Zaspala. To se jí nestalo už pěkně dávno. No a co. Vždyť se svět pro jednou nezboří, stejně nikam nechvátá. Stihla se narychlo rozloučit s dětmi, které měly opravdu nejvyšší čas pádit do školy. Mají to sice kousek, ale jistota je jistota. Počkala, až za nimi zaklapnou dveře a pomalu se odebrala do kuchyně.

Pohled na stůl jí vykouzlil ve tváři úsměv, to když její pohled zaregistroval talířek s krásně nazdobeným krajícem chleba a hrnek vonící kávy. O něj bylo opřeno srdíčko z papíru a na něm Kačenčiným písmem zářil nápis:

DOBROU CHUŤ MAMINKO.

Maminko...

Jak moc teď vnímala sílu tohoto oslovení. S dojetím snědla snídani, kterou jí děti nachystaly a opláchla těch pár kousků nádobí, co byly ve dřezu.

Po nezbytné návštěvě koupelny jí došlo, že ani neví, co si má obléci na dnešní schůzku s Markem. Její šatník jí najednou připomínal půjčovnu pohřebních kostýmů a ne šatník mladé ženy. Jak jen to mohla nechat dojít tak daleko?

A jak to, že jí to vůbec nevadilo. Ještě včera ráno jí obsah skříně připadal v pořádku. Dnes je to ale jinak.

No, u kalhot tmavší barva nevadí, ale co k nim... Vezme si tedy ten svetřík, který měla včera odpoledne.

Vzpomněla si, jak jí ho tenkrát o vánocích děti s radostným očekáváním podávaly. A ona ho ani nerozložila, jen ho s poděkováním uložila do zadní části své skříně, nedovedla si totiž představit, že by na sebe měla vzít něco tak světlého.

Teď se dětem v duchu omluvila a musela uznat, že měly při jeho výběru šťastnou ruku, pasoval k ní dokonale.

Pohlédla na hodiny. Zbývalo ještě spousta času. Její pohled sklouzl z hodin na pořádnou hromadu vypraného, ale nevyžehleného prádla. Nádherná činnost k ukrácení čekání. Zapnula žehličku a došlo jí, že ji to docela baví. Začínala se opět cítit jako normální člověk.

Dokonce se u toho usmívala.

xxx

Marek, se na rozdíl od ní, probudil dříve, než se ozval budík. Nemohl dospat. Měl stejný problém jako Kateřina. Ne, že by musel řešit oblečení, v tom měl jasno. Ale jak si ukrátit čas...

Chvíli jen tak ležel a z ničeho nic ho napadla bláznivá myšlenka. Koketoval s ní vlastně již večer, ale teď to bylo daleko silnější a navíc se vtíral pocit, že pokud to neudělá, tak už by k tomu nemusel najít odvahu nikdy.

Zavolá Kláře...

Co jí má ale říct? Bude s ním vůbec chtít mluvit?

Vzal do ruky mobil, nadechl se a zmáčkl tlačítko. Její číslo snad stále platí....

"Halo?...Marku? Jsi to ty? Stalo se něco?”

Docela ho potěšilo, že má stále uloženo jeho číslo. Tak ho ještě nevymazala úplně. Bylo to zjištění plné naděje a dodalo mu sílu k odpovědi.

"Ahoj, Kláro…, sem to já. Nic se nestalo, tedy stalo... víš já myslel..."

“To já myslela, že už se nikdy neozveš. Tak prosím tě řekni na rovinu, co chceš. "

"Myslel jsem, že už je načase, abych ti zavolal. Ale jestli se mnou nechceš mluvit, pochopím to. Máš na to právo a zasloužím si to."

"Tak jsem to nemyslela. Jsi přece můj bratr. A pokud si vzpomínáš, sama jsem ti řekla, že kdybys náhodou změnil názor, jsem kdykoli na telefonu..."

Podobnou reakci vlastně očekával a neměl jí to ani v nejmenším za zlé. Jak už řekl, zasloužil si to...

Teď už nemůže couvnout.

“Kláro, mrzí mě to všechno. Opravdu… Vím, že jsem se měl ozvat už dávno... moc se omlouvám..."

"To teda měl! Snažila jsem se tě dlouho omlouvat, že za to vlastně nemůžeš. Ale ty ses neozval ani když jsi na tom byl už docela dobře... A mě se neomlouvej... je tu někdo, kdo si tu omluvu zaslouží víc, než já... To se na něj ani nezeptáš?"

"Myslíš, že to má ještě cenu? Vždyť mě ani nezná... Tak teda, jak se má?"

"Tak teda... má se dobře, ale chybí mu táta. Ujišťuju tě, že on na rozdíl od tebe, toho o tobě ví dost. Celou dobu nedělám nic jiného, než že se snažím, aby věděl, že tátu má. Ale s báchorkami o nemocném tatínkovi se zákazem návštěv už si dlouho nevystačím... Jestli s tím chceš opravdu něco dělat, tak máš nejvyšší čas!"

Její hlas zněl velmi důrazně a o upřímnosti slov neměl sebemenší pochyby. Věděl, že má pravdu...

"Klárko, pokud souhlasíš, trochu to promyslím a co nejdříve se opět ozvu. Neboj, máš mé slovo, že teď to myslím víc vážně, než cokoli jiného. Nevím, jak tě o tom mám přesvědčit, ale musíš mi věřit... prosím... A pozdravuj ho... od táty."

"Souhlasím... a pozdrav mu ráda vyřídím. Alespoň mu poprvé nebudu muset lhát. Mám tě ráda, promiň, že jsem na tebe tak vyjela... A už o tom nemluv, radši jednej. O to tě teď prosím ze všeho nejvíc..."

Ujistil ji, že se na ni nezlobí a že ji má také rád. Pak Klára ukončila hovor.

Položil mobil na stolek a utřel si zpocené čelo. Musel si zapálit cigaretu.

Klárka... jeho malá sestřička.

Najednou měl sto chutí brečet zlostí nad sebou samým. Kolik jí přidělal vrásek a starostí. A jak že to řekla?

Alespoň mu poprvé nebudu muset lhát...

Došlo mu, co mu tou větou naznačila. Pocítil k ní vlnu vděčnosti a obdivu. Jeho sestra ho neodepsala. Věří mu celou tu dobu. Bože, jak hloupě a provinile se teď cítil.

Pohled na hodiny ho probral z myšlenek na sestru a synka. Pane jo, musí si pospíšit, pokud chce na schůzku dorazit včas, zvlášť když se na ní nechce ukázat s prázdnýma rukama.

xxx

Kateřina vyšla z domova o necelou hodinu dříve. Chtěla se před setkáním s Markem ještě trochu projít. Byla nervózní, tak se jí procházka zdála nejlepším řešením. Šla pomalu a nahlížela do výkladních skříní. Dříve jí tato činnost připadala zbytečná, ale nyní se zájmem prohlížela hlavně oblečení. Bude muset něco udělat se svým šatníkem, ráno ji donutilo nad tím začít velice vážně uvažovat.

S chutí ale prohlížela i ostatní výklady. Cestou kolem hračkářství jí padlo do oka roztomilé prasátko. Napadlo ji, že by to mohl být dárek pro Marka. Vzpomněla si totiž, že když se jako děti pohádaly, tak on na ni pokřikoval Kačabo a ona na něj Čuníku...

Dlouho neváhala a za pár okamžiků bylo prasátko v její tašce. Koupila ještě menší autíčko, přesto, že ví, jak je to mezi ním a jeho synem. On ale nesmí mít tušení, že to ví.

Venku si urovnala kabát i kabelu, nervózně prohrábla vlasy a vyrazila ke klinice.

Dorazila tam s pětiminutovým předstihem a rozhlédla se kolem. Co když nedorazí... Prolétlo jí hlavou. V tom se za ní ozvalo:

"Ahoj, myslel jsem, že tu budu první... Tady máš něco na uvítanou," podal jí průhlednou krabičku ukrývající nádhernou orchidej.

Něžně ji pohladila očima.

“To jsi mi udělal radost. Abys věděl, také pro tebe něco mám. Je to taková hloupost, ale je to tak trochu vzpomínka na staré časy a také tak trochu pro štěstí..."

Vyndala z tašky prasátko a s ruměncem ve tváři mu ho podala.

S úsměvem si jej prohlížel. "Koukám, nezapomněla jsi. To víš že i já si vzpomínám. A štěstí... to teď budu vážně potřebovat. Abych nezapomněl, tohle vezmi dětem, nenapadlo mě nic jiného, jsou to knihy. Vzpomněl sem si, jak jsi ráda četla, tak doufám, že děti jsou alespoň trochu po tobě. V modrém obalu pro kluka a v růžovém pro holku, tak to nepopleť ..." Podal jí dva balíčky, které doteď ležely na jeho klíně.

"To víš že jim to dám, budou mít radost. Trefil ses, v tomhle jsou opravdu po mě. Sama žasnu, že přestože mají počítač, knížky zatím stále vedou."

Schovala knihy do tašky a s mírnými rozpaky vytáhla autíčko.

"Také jsem ti přinesla něco pro malého. Říkal jsi, že jsou mu čtyři, tak moje fantazie skončila u klučičí klasiky. Auto snad neodmítne chlap jakéhokoli věku."

Vzal ho od ní a se sklopeným zrakem poděkoval.

"Dám mu ho. Určitě. Ale nevím kdy. Víš... nežije se mnou, je u sestry. Já nemám byt a na ubytovně… uznej sama, to by nešlo."

Kateřina si myslela své, od Burdy přece věděla, jak to je. Nemohla tušit, že Marek tentokrát nemusí lhát, protože ráno se odhodlal začít řešit vše, co měl mít vyřešené už dávno.

"Tak kam vyrazíme? Nebudem přece postávat tady. Takové teplo zase není." Ozval se Marek.

Kateřina neměla žádný konkrétní návrh, tak ji zachránilo, že on převzal iniciativu za oba. Navrhl restauraci nedaleko odtud.

"Znám to tam, vede to kamarád. Navíc tam nemám problém s tímhle..." Poplácal výmluvně konstrukci svého vozíku.

Souhlasila s jeho návrhem, sama tady sice nedaleko bydlela, ale absolutně netušila, kam by mu tak posezení mohla nabídnout ona. Takovou dobu nikde nebyla, muselo se určitě spousta věcí změnit.

Cestou si toho moc říct nestihli, restaurace byla blíže, než si myslela. V podstatě hned za rohem. Bylo vidět, že tam Marka dobře znají, obsluha ho vítala jako starého známého. Marek jí naznačil rukou:

"Půjdeme támhle, k tomu stolku u okna. To je moje oblíbené místo. Víš, chodívám sem na obědy a někdy i na večeři. Mám tu protekci, viď Josef?" mávnul s úsměvem na číšníka mířícího k nim.

"Ahoj, Máro, tak co si dáte?"

"Já dvojku bílého a tu tvoji bryndu, které říkáš kafe. A ty, Katko?"

"Dala bych si to samé, jen místo bílého červené."

Josef vysekl poklonku: "Vaše přání je mým rozkazem." A zmizel směrem k výčepu.

Marek se usmál.

"S Josefem je legrace. Já mu vedu účetnictví, on je na to úplně levej. Přitom kšeftman je to jedinečnej. No a na oplátku mám sem tam slevu na něco dobrého z jeho kuchyně. "

"Tak ty jsi zůstal cifršpionařině věrný? Já s tím sekla ještě před nástupem na mateřskou. Nějak mě to nebavilo, tak jsem to radši utla."

"Ty, která jsi mně doučovala matiku a ležela v ní od rána do noci? Tebe to nebavilo? To jsi mně překvapila."

Nestihla mu odpovědět, protože Josef se blížil s objednanými nápoji. S noblesou je před ně postavil, opět se uklonil a odplul vyřizovat přání dalších hostů. Jen jim popřál příjemnou zábavu a byl fuč.

Marek zvedl sklenku s vínem: "Katko... tak na naše setkání po letech..."

Přiťukli si a upili každý po doušku vína. Marek ji pozoroval a nejraději by ji vzal za ruku. Ke svému překvapení zjišťoval, že by stačilo málo a on by byl schopný zamilovat se do ní nanovo. Na to, že ji vidí prvně po dvanácti letech, má na něj daleko větší vliv, než si uměl sám přiznat. Trochu se zastyděl za tok svých myšlenek a raději promluvil.

"Jak se vlastně celou tu dobu máš a co vaši? Musíš je ode mne pozdravovat. Rád vzpomínám na chvíle strávené na vaší chalupě. O našich už asi víš, Klára vám určitě posílala parte. Včera jsem vzpomínal, jak nás vaše máti naháněla po zahradě, když jsme Klárince propíchli míč. Pamatuješ? "

Musela trochu zalhat, protože rodiče jí tehdy o smrti Krátkých nic neřekli. Navíc ani neví, jak by na tu informaci tv té době reagovala. Vše se dozvěděla teprve včera, od doktora Burdy. S tím se ale vytasit nemohla, ani nechtěla.

"Ano, vím to. A je mi to hrozně líto. Mám na ně také samé pěkné vzpomínky. Také vzpomínám, co jsme se navyváděli lotrovin. Pamatuješ naše heslo? Jeden za oba a oba za jednoho... Kolikrát jsi vzal na sebe moje průšvihy. Já tak statečná byla málokdy. Zpětně se ti za to omlouvám. "

"To je v pohodě! Promlčecí lhůta je dávno na tvé straně. Jsem rád, že jsme se potkali...Katko, nevím jak bych přežil dětství bez tebe. Byla jsi jako moje druhá sestra. Tedy do určité doby... na střední jsem to bral trochu jinak.."

Sklopil oči a bylo vidět, že mu zčervenaly tváře. Lekl se, že řekl něco, co mělo zůstat nevysloveno. Kateřina na něj pohlédla s překvapeným výrazem.

"Jak, jinak? Tomu nerozumím. Ublížila jsem ti snad tehdy nějak? Já vím, měla jsem mimo tebe i jiné kamarády, ale to ti přece nikdy nevadilo, měl jsi mi to říct..."

Na chvíli se odmlčel. Pak se jí podíval zpříma do očí.

"Takhle jsem to nemyslel. Teď už ti ale můžu říct, že tehdy jsem byl do tebe blázen. Strašně jsem tě miloval. Byla to muka, vidět tě s jinými... Ale zbývalo mi jen mlčet. Moje kila navíc... prostě nemohl jsem."

Jeho pohled zůstal upřený na ni. Napadlo ji, že má krásné oči. To, co jí nyní řekl, jí vyrazilo dech. Jak to, že si těch očí nevšimla tehdy. A jak to, že celkově byla tak slepá? Asi to bylo tím, že ji nikdy nenapadlo brát ho jinak, než jen jako kamaráda. Navíc si tehdy myslela, že ho holky vůbec nezajímají. Sklopila oči.

"Marku, to mě tehdy opravdu nenapadlo. Mě si připadal, jako že o holky nemáš vůbec zájem..."

"Protože mě ostatní holky opravdu nezajímaly. Jediná, která mě zajímala, jsi byla ty."

Nevěděla, co na to říct. Na jednu stranu jí to lichotilo, na druhou stranu v ní zahlodaly výčitky, že si tehdy ani trochu nevšimla, jak moc kvůli ní její nejlepší kamarád trpí.

Dívali se mlčky jeden druhému do očí. Kateřinu napadlo, jak by asi tenkrát reagovala, kdyby o jeho citech věděla. Určitě by se mu nevysmála, tím si byla jistá. Věděla, jak trpěl kvůli své nadváze, ale to ona nikdy v jeho případě neřešila. Měla ho ráda takového, jaký byl.

Byl to přece její nejlepší kamarád. A na kamarádech přece chyby málokdy hledáme. Opravdu netuší, jak by se tehdy zachovala. Nemělo cenu teď nad tím přemýšlet, čas už stejně vrátit nemůže. Tehdy je tehdy a dnes je dnes... Dnes má úplně jiný pohled na svět. Možná, kdyby ji osud v minulosti spojil s Markem, mohlo být vše jinak... Určitě by jí nikdy nedokázal ublížit tak, jako to učinil otec jejích dětí.

Jak se tak na něj nyní dívala, uvědomovala si, že má hezké nejen oči. Celkově mu to moc slušelo, kila navíc dávno zmizela a jeho obličej měl moc krásné rysy. Ve skrytu duše zatoužila po tom, aby se do těch očí a do té tváře směla dívat častěji. Honem tuto myšlenku zahnala, teď musí urovnat hlavně svůj život. Ale nově obnoveného přátelství se nevzdá. Určitě to nebyla jen obyčejná náhoda. Pokud je osud takto znovu dal dohromady, určitě to má nějaký důvod.

Marek bojoval s podobnými pocity, ale ani jeden z nich nevyslovil nahlas nic z toho, co jim v té chvíli běželo hlavou. Chvíli čelil pokušení pohladit ji po ruce. Raději to neudělal, nechtěl ji vyplašit. Napadlo ho, že má smůlu. Před lety se ke své lásce bál přihlásit kvůli postavě, teď mu v tom bránila skutečnost, že je na vozíku. Co by s ním měla za život...

Ale pokud z nich budou zase přátelé, nenechá ji už jen tak zmizet mu ze života.

Oba z ničeho nic udělali stejný pohyb, sáhli po hrnku s kávou. Rozesmálo je to. Tohle u nich fungovalo často už v dětství. Mockrát udělali nějakou věc současně, bez předchozí domluvy. Nebo naráz pronesli stejnou větu. Kolikrát to vypadalo, jako by četli myšlenky toho druhého. Markovi neuniklo, že její úsměv pohasl rychle a že je najednou nějaká nesvá.

"Katko, dotkl jsem se tě nějak? To bych byl nerad... Jsem rád, že jsem tě zase potkal. Doufám, že těch dvanáct let nebrání tomu, být znovu přáteli."

Znovu se usmála, nervozita už polevila.

"Neboj se, jsem v pohodě. A také jsem šťastná, že nás nějaká vyšší moc dala zase dohromady. Vždyť se spolu můžeme kdykoli vidět a věřím tomu, že ani děti nebudou proti tomu, tě poznat. Naopak ti budou vděčné, že mě sem tam někam vytáhneš. A ráda poznám i tvého syna. Napadlo mě, že společně, i s dětmi, bychom mohli podniknout spoustu akcí a výletů... Nebo se ti to zdá hloupé?"

"Naopak, Káťo! To je vynikající nápad. Když mluvíš o dětech, měl bych ti něco říct… Původně jsem to nechtěl vytahovat vůbec, ale kdybych to neřekl, musel bych ti chvílemi lhát a to je to poslední, co bych chtěl. "

Podíval se na ni tak, jako by čekal na její souhlas k tomu, aby mohl mluvit. Katku hned napadlo, že se jí chystá říct o situaci kolem jeho syna. Lehkým pokývnutím ho vybídla k pokračování.

"Nerad bych tě ale zdržoval. "

Ujistila ho, že má času dost, protože oběma dětem končí dnes škola až odpoledne.

"Dobře... ale nebude ti vadit, když nám oběma objednám ještě skleničku? Neboj, platím já."

"Á... pán je gentleman! Upozorňuju tě, že v rámci emancipace ale příště platím já. Nebo tě někdy pozvu na oběd, to abys věděl, že už umím uvařit i něco jiného, než jen bábovku z písku."

"Beru tě za slovo. A co je tvoje specialita teď ?"

"Placičky z bláta!"

"To beru... bláto já rád!"

Rozesmáli se jako dva školáci. Josef jim mezi tím přinesl po sklence vína. Počkali, až se od nich vzdálí. Marek si zapálil cigaretu a ona ho pohledem ujistila, že jí to nevadí.

"Katko a teď vážně. Když jsem ti říkal, že mám syna, nelhal jsem. Nelhal jsem ani v tom, že se o něj stará sestra. Ale měl bych ti říct, že jsem ho od té bouračky neviděl, skoro tři roky... Můžeš si o mě myslet, že jsem zbabělec, nebo klidně i hajzl, ale nedokázal jsem to. Všechno je pořád ve mě... kvůli mě zemřela Markéta, naši... kluk kvůli mě ležel v nemocnici... neměl jsem odvahu podívat se tomu prckovi a Kláře do očí. Nešlo to."

Musel se odmlčet, mluvit o tom mu šlo dost ztěžka. Každé slovo bolelo, ale zároveň cítil úlevu, že jí to může říct. Snad jím nepohrdne.

Jako by mu četla myšlenky, tušila jak se cítí. Pohladila ho zlehka po ruce. Byl jí za to neskutečně vděčný a dodalo mu to sílu pokračovat dál.

"Zatím se mi nechce zabíhat do podrobností, ale chci ti říct alespoň to nejdůležitější, abys zkusila pochopit, proč jsem se zachoval právě takto. Klára si tehdy vzala malého k sobě rovnou z nemocnice. Já jsem si tam poležel o poznání déle. Mezitím jsem přišel o bydlení i o iluze. V té době jsem také došel k přesvědčení, že bude nejlepší, když mě ti dva už nikdy nebudou muset vidět. "

Musel si znova udělat pauzu, aby se napil a zapálil si další cigaretu. Kateřina toho využila a napila se také.

"Říkám ti to hlavně proto, že mi záleží na tom, abys to věděla. Můžeš si myslet, že jsem si jen chtěl ulehčit život. To si podle mě myslí Klára a možná i Burda... Ale prostě jen nechci, aby se kluk musel koukat na tátu, který zavinil smrt jeho mámy a babičky s dědou. A Klára? Vždyť kvůli mě nemá rodiče... Já vím, byli to i moji rodiče... ale já už to navždy ponesu v sobě. Tak proč trápit ještě ji a malého... Už tak jsem jim oběma zničil život."

Nemohl už mluvit dál. Nezabránil ani tomu, že se mu spustily slzy. V tu chvíli se za ně vůbec nestyděl. Jen si hrozně přál, aby to Kateřina pochopila správně. Ještě jí pověděl o jeho náhlém nápadu zavolat Kláře a začít vše řešit.

Podívala se upřeně na něj a vážným hlasem se ho zeptala:

"A zavoláš jí?"

Típl nedopalek a bylo znát, že je o poznání klidnější.

"Už jsem jí volal..."

"A jak to dopadlo, nenapínej mne, prosím..."

Zdálo se jí, že se mu v očích konečně mihl záblesk radosti. Oddechla si, měla strach, aby jí to vše neříkal jen proto, že mu Klára odmítla dát novou šanci.

"No, nebudu tě napínat... Katko, představ si, ona ho celou dobu vychovává tak, že kluk o mně ví... a podle toho, co mi mezi řádky naznačila, on o mně ví víc, než já o něm. Snad by jsme konečně mohli fungovat jako táta a syn, Nepřeju si nic jiného, teď už to vím docela přesně. Byl jsem hlupák. Ale pokusím se napravit vše, co jen půjde. Myslíš, že dělám dobře?"

"Marku, je to nejlepší rozhodnutí v tvém životě. A já ti strašně moc držím palce. Kdybys kdykoli potřeboval pomoc, nebo jen oporu, budu na blízku... Věř mi."

"Tobě jsem vždy věřil. A ty mě musíš věřit v tom, že už si to nerozmyslím. A teď bych rád změnil téma... nezlob se, ale já dostal z ničeho nic hrozný hlad. Ty ne?"

Po jeho otázce jí došlo, že i její žaludek škemrá o přísun potravy. Josef s rychlostí blesku splnil jejich přání a oni jedli mlčky, oba měli o čem přemýšlet.

Po obědě si dali ještě oba po šálku kávy, hovor nevázl, měli si opravdu stále co povídat. Jen Kateřina měla trochu výčitky, že zatímco on k ní projevil tolik upřímnosti, ona mu toho o sobě moc říct nedokáže. Ale určitě mu to jednou poví...

Jak dopadla její velká láska, která se následně proměnila v peklo.

Vydrželi by takhle sedět snad do večera, ale to bohužel nebylo možné.

"Marku, sice nerada, ale budu už muset jít. Musím ještě stihnout nakoupit a slíbila jsem dětem, že na ně počkám před školou. Doufám, že se zase brzy uvidíme. Bylo to krásné dopoledne. A hlavně ti budu držet palce v té záležitosti se synem."

"Však budeš první, komu dám vědět, jak to dopadlo. Počkej na mě, než zaplatím, půjdu ještě kousek s tebou, alespoň ke klinice. Také pro mě bylo dnešní setkání moc příjemné. "

“Neboj, počkám. Spolu jsme přišli a společně také odejdeme. Budu ráda, že nemusím jít alespoň ten kousek sama. Ale to nemáš strach, že ti vezmou řidičák? Víš, že jsi požil... Promiň, to byl vtip..."

Rozesmál se. "To mi došlo, nejsem vztahovačný. Navíc jsem rád, že to bereš takhle. Ale povim ti tajemství... jezdím bez řidičáku. Takže jestli mi zabaví vozidlo, budeš mně muset odnést na zádech. "

To už se smáli oba a zároveň čekali až jim Josef spočítá útratu.

"Drobný si nech, Pepo. Radši mi řekni, jestli zase budeš potřebovat pomoc s uzávěrkou. " Řekl Marek směrem k majiteli restaurace.

"Že váháš, nikoho jiného přece nemám a ty už víš,co a jak. Počítám s tebou. A doufám, že vás tu oba zase brzo uvidim. Sluší vám to, mládeži..."

Mávl jim na pozdrav a odkvačil zase za dalšími hosty. Kateřina se při jeho poznámce lehce začervenala. Vykročili ke dveřím a ona se nesměle zeptala:

"Neurazím tě, když ti podržím dveře?"

"Neurazíš... od tebe to vezmu jako akt odčinění za všechny ty dveře, které jsi mi, jako malá, dokázala přibouchnout těsně před nosem. Kolikrát mi tehdy kvůli tobě tekla červená z nosu..."

"Tak jsi mě neměl honit s pavoukem v ruce. "

"Já vím... tak se dodatečně omlouvám a ujišťuju tě, že jsem z toho už vyrostl."

"Jenže můj postoj k té havěti se nezměnil..."

Ani jim nedošlo, že už stojí před klinikou. Byl čas se rozloučit. Marek ji zlehka přitáhl k sobě a dal jí pusu na tvář. Ona mu ji s lehkými rozpaky vrátila. Počkal, až zajde za roh a pak se teprve rozjel ke dveřím. Přemýšlel nad tím, že ještě dnes znovu zavolá Kláře. Setkání s Katkou mu dodalo tolik sil, že už se nebál ničeho. Ani sestřiných výčitek, ani setkání s ní a se synem.

xxx

Kateřina cestou ke škole několikrát vyndala květinu od Marka, měla strach, aby ji nepomačkala. Byl to pro ni velice vzácný dárek. Před školou už čekala Kačka, spolu s jednou ze svých kamarádek.

"Ahoj, holky, kde je Martin? To jdu tak pozdě?"

"Nééé... to jen nám skončila keramika dřív. Hele... támhle už se řítí... Martinééé, tady jsme...!"

Martin už je také zaregistroval a tak si to zamířil z houfu spolužáků rovnou k nim. Přivítali se a Martin si postěžoval, že má hlad jako vlk, protože k obědu byla bramborová kaše a po té mu vždy brzy vyhládne.

"Žádný strach synu, něco k snědku mám v tašce, tak honem domů, než mi umřeš hlady přímo na ulici."

Martin pořád ještě žasnul nad máminou proměnou. Od té doby, co otec zmizel z jejich života, ji takto viděl prvně, pokud nepočítá včerejšek. Otec... nebýt jeho, nemusela mamka tím všít projít. Děsila ho představa, že by se otec znova objevil. Zase by vše zničil nanovo. To ne... jen to ne!

Martin se toho opravdu upřímně bál. Kačka nic netuší. Ale on... on ví... Z jeho myšlenek ho vytrhl matčin hlas:

"Martine... stůj! Co je s tebou, prosím tě? Vždyť jsi málem skočil pod auto! Fuj... tohle mi už nedělej. Takové leknutí..."

"Mami, promiň. Trochu jsem přemýšlel."

"Prosím tě, nad čím... nechat se k vůli tomu málem zajet..."

Nemohl jí říci pravdu, věděl, že by ji to bolelo. Proto, i když nerad, zalhal.

"Ále... nad jednou holkou. Tomu nemůžeš rozumět."

"Tak ale příště už dávej pozor, nebo už jí taky potom nemusíš nikdy vidět, janku jeden."

Byl docela rád, že to mamka víc nerozebírala, jen Kačka si neodpustila poznámku, že to je ta puberta, jí by se to stát nemohlo...

Martin to nekomentoval, neměl zájem pouštět se s ní do pře. Teď opravdu ne.

Po večeři si Martin všiml orchideje položené na parapetu v kuchyni.

"Mami...? Ty sis koupila kytku? To koukám..."

"No... nekoupila... já... já ji dostala... A vidíš, málem bych zapomněla. Tohle je pro vás... A také to není ode mně..."

Podala jim zabalené knihy od Marka a s napětím očekávala jejich dotazy. Co jen jim má říct a co si má nechat zatím ještě jen pro sebe?

No, nechá to v jejich režii...

Martin si balíček rozpačitě prohlížel. Od koho to může být... a kdo mohl mámě koupit tak drahou kytku... Babičku s dědou vyloučil hned, po smrti prababičky Růženky se od nich totiž odstěhovali do domku po ní, a to je pěkně daleko, až v Krkonoších. Takže než jeli k nim, dávali o sobě předem vědět telefonem.

Napadla ho hrozná myšlenka...

Co když je to od jejich otce... co když se máma změnila proto, že se s ním chce dát zase dohromady... To snad ne...

Udělalo se mu mdlo. Než se stihl zeptat, předběhla ho Kačka.

"A od koho to je, když ne od tebe?"

Martin matce doslova vysel na rtech.

"No, jak bych vám to nejlépe řekla..."

Martinovi se zatmívalo strachy před očima. Bože můj... že by jeho úvaha byla správná? Prosííím, Bože,ať je to kdokoli, jen ne on..."

"Potkala jsem kamaráda z dětství, dlouhou dobu jsme se neviděli. Tak chtěl udělat radost i vám, přesto že se neznáte."

Kdyby jen věděla, jak moc se po její odpovědi Martinovi ulevilo. Tak kamarád... Sice netušil, že máma by mohla nějakého kamaráda mít, ale v tuto chvíli byl tomu neznámému člověku nesmírně vděčný. Ne za ten dárek. Ale za mámu...

Děti prohlížely knihy, které jim poslal Marek. Evidentně se jim trefil do vkusu, což se projevilo tím, že se odebraly do svých pokojů a Kateřina byla docela ráda, že si může na chvíli, jen tak v klidu, sednout. Stihla se akorát napít kávy, když pípl mobil, oznamující příchozí SMS. Byla od Marka.

"AHOJ, TAK JAK SE DETEM LIBIL DAREK? RAD BYCH JE NEKDY POZNAL, MUSÍ BYT FAJN, KDYZ TO JSOU TVOJE DETI. JA SE TED POKUSIM CO NEJDRIVE POZNAT TAKE VLASTNI DITE, JESTE JEDNOU JSEM TI MOC VDECNY, ZE V TOBE MAM OPORU. PRAVE SE CHYSTAM ZNOVU ZAVOLAT KLARE, MAM STRACH, ALE ZAROVEN JSEM NEDOCKAVY, JAK TO BUDE DAL. ZDRAVIM TEBE I DETI. M."

Kateřina vyťukala odpověď a doufala, že až se Marek znovu ozve, bude mít pro ni dobré zprávy. Musí to přece dopadnout dobře, to by ho jinak Klára odmítla vyslechnout už když se jí ozval poprvé.

xxx

Markovi její podpora dodala odvahu k tomu, že se k telefonátu se sestrou rozhodl hned. Vytočil číslo a ona hovor přijala rychlostí, jakou snad ani neočekával. Ani ho nepustila ke slovu.

"Teda, překvapil jsi mě... abych se přiznala, myslela jsem, že už se neozveš."

"Tak to jsi mě špatně pochopila, myslím to opravdu vážně. Ale jestli ti to vadí, řekni mi to radši hned, dokud to jde ještě nechat tak, jak to je..."

"Tak to zase ty špatně chápeš mě… radši mi řekni, jak by sis to tak asi představoval. Pokusím se to nechat čistě na tobě, bude to tak nejlepší."

"No, já bych vás oba strašně rád viděl... ale nevím, co by bylo nejvhodnější řešení. V tom bych potřeboval znát tvoje stanovisko. Kdyby bylo po mém, jsem pro co nejbližší setkání. Pokusím se také sehnat nějaký podnájem, tady mu nemůžu nabídnout pořádné soukromí... Teda, jestli vůbec bude někdy mít zájem trávit se mnou alespoň víkendy."

"Tak o tohle strach neměj. A jsem ráda, že tě konečně slyším mluvit rozumně. Ani nevíš, jak moc se těším, až vás dva uvidím vedle sebe. Navíc ti znovu opakuju, že o rodičovské právo jsi nepřišel. Navíc malý pořád čeká, až se jeho táta uzdraví a přijde si pro něj. Ujišťuju tě, že kdyby nastala situace, že se rozhodneš si ho vzít k sobě natrvalo, budu já ta poslední, která by ti v tom chtěla bránit, i když to pro mně bude asi dost těžké. Ale vy dva máte právo na život spolu. Záleží to teď opravdu hlavně na tobě."

"Takže mi dáváš šanci?"

"Tu jsi měl přece vždycky. Kdy by sis představoval to setkání?"

"Abych se přiznal, tak co nejdříve. Klidně zítra... Tedy jestli máš čas."

"Souhlasím. Ale odpoledne. "

"U mně... nebo u tebe? Vezmeš sebou kluka? Není to rychlé?"

"Víš co? Mám lepší nápad. Přijď zítra po půl třetí před školku, tam jak jsme chodili i my. A tam se uvidí. Jo?"

"Dobrá, budu tam. Strašně moc se těším. Ahoj..."

Takový rychlý zvrat událostí absolutně nečekal. Zhluboka se nadechl. Zítra uvidí po dlouhé době sestru... a hlavně syna.

Nevydržel to a zavolal Kateřině. Ta měla z přívalu jeho slov velikou radost. Tak přece jen uspěl. Moc mu to přála a upřímně mu k tomu pogratulovala.

Než usnula, zrekapitulovala si v duchu dnešní den. Tolik událostí…

Přála Markovi, aby mu zítra vše dopadlo co nejlépe. Určitě z něj bude skvělý táta. Škoda, že ona nedokázala takového zajistit svým dětem. Napadlo ji, jaké by to asi bylo, kdyby on byl jejich otec. Na to už ale bylo bohužel dost pozdě. Ale určitě by byl její život úplně jiný...

xxx

Ráno byl sice Marek nervózní, ale naštěstí ne tak moc, jak se obával. Hlavně se musí oholit, dobře si pamatuje, jak je jeho sestra alergická i na sebemenší strnišťátko. Hlavou se mu honilo, jak a co by měl synovi říct. Nakonec dospěl k názoru, že nejlepší bude, nechat všemu volný průběh. Není třeba zbytečně předbíhat. Pořád mu zněly v uších útržky Klářiných vět:

...měl vždy naději

...prý na něj oba čekají

...ví, že má tátu...

Sakra! Ale ví, že má tátu na vozíku? Řekla mu i tohle? A co až se jednou zeptá,proč? Co když ho pak bude nenávidět? Umřela při tom přece jeho máma...

Musel si opláchnout obličej studenou vodou, aby se trochu uklidnil. Ne, nesmí o tom přemýšlet takhle. Teď se musí soustředit na to, aby první setkání bylo příjemné nejen pro toho malého, ale i pro něj a Klárku.

Chvíli přemýšlel, jestli nemá zavolat Katce, ale pak to radši neudělal. Nebylo by fér zatěžovat ji zbytečně jeho nervozitou, sama má jistě svých starostí dost, nechodí k Burdovi určitě pro nic za nic.

Jak se jen až do odpoledne zabavit, aby se čas trochu pohnul? Sáhl po knize, ale v zápětí ji zase položil. Nedokázal se totiž soustředit ani na název, natož na řádky či dokonce celé odstavce. Udělal si raději kávu, zapálil si cigaretu a začal pročítat inzeráty v novinách, které si včera koupil. Zajímaly ho ty, týkající se podnájmu. Inzerátů bylo sice dost, ale nic, co by vyhovovalo jeho požadavkům. No, co se dá dělat. Přece si nemohl myslet, že hned napoprvé natrefí na to pravé, "ořechové". Koupí si ještě další, třeba snad přece jen něco najde.

Odložil zklamaně noviny a sáhl po ovladači od televize. Se znechuceným úšklebkem televizor po chvíli zase vypnul. To je výběr... pomyslel si.

Opět si vzpomněl na Katku. Škoda, že tu nemůže být s ním. Copak asi dělá? Najednou jí docela záviděl. Ona alespoň není doma sama. Má doma děti...

V tu chvíli si strašně moc přál, ať vše dopadne tak, aby ani on nemusel být stále jenom sám.

Přesunul se z pohovky na vozík. Když tu bude takhle sedět, ničemu tím nepomůže, ani tím nic nepopožene. Staví se u Josefa, tam si pak může dát rovnou i něco k jídlu. Pepa ho určitě dokáže zabavit, tomu věří víc, než čemukoli jinému.

U Josefa bylo poměrně prázdno. Marek dojel ke svému oblíbenému stolku a na Josefův dotaz, co si dá, odpověděl, že dnes jen nějaké nealko. Nakonec si zvolil Kofolu, objednal si ji rovnou do půllitru. Josef mu ji donesl a přisedl si. Stejně tu teď skoro nikdo nebyl, tak toho využil, vždyť kdy zase budou mít možnost takhle si popovídat.

"Čau, kámo…, copak, copak... dneska sám?"

"No jo, Pepo. Každý pátek není svátek... no."

"Tak mi aspoň řekni, co to bylo za kočku a kdes jí klofnul... Celou dobu, co tě znám, pořád sám a sám, a teď taková kóča."

Markovi bylo už předem jasné, že se Pepovo výslechu nevyhne. Ale od něj mu to vůbec nevadilo, byli dobří kamarádi.

"Pepo, copak ty neznáš to o té tiché vodě, co břehy mele? Tak to je o mně..."

"Hele... kámo... nenapínej. Náhodou vám to spolu moc slušelo..."

"Tak to tě musím zklamat, je to jen kamarádka. Nic víc, nic míň. Ale že je pěkná, to vím i bez tebe."

"Jóó... prej kamarádka... to vykládej holubům na střeše. To už říkalo borců... pche, kamarádka. A za chvíli jim trčela hlava z chomoutu. Ale jestli o ní nemáš interes, já bych si dal říct..."

"Tak to si můžeš zkusit! A jak jsem na vozíku, natrhnu ti úsměv."

"No, no… Já to jen tak plácnul, abych z tebe dostal, jak je to s tou kamarádkou. A jak vidíš, chytil ses... Takže skóruju!"

Marek musel uznat, že ho Pepa dostal. Vyndal krabičku cigaret a nabídl i Josefovi. Kdyby to bylo tak jednoduché, jak si to představuje Pepa. On sám se ani neodvažoval pomyslet na to, že by mezi ním a Kateřinou mohlo být něco jiného, než jen přátelství.

"Pepo, není to tak, jak si myslíš. Ta představa by se mi taky docela dost líbila, ale tak nějak zapomínáš, že jsem… mrzák. Co by ze mně asi měla?"

"Prosim tě... ty se mi snad zdáš. Pokud všechno ostatní funguje, tak nevim, co řešíš. Dokud budeš pořád koukat na to, že máš místo nohou vozejk, tak budeš do smrti sám. Koukni, co lidí je na tom hůř než ty, a mají rodinu. Moc to dramatizuješ. "

Na jednu stranu musel uznat, že má Pepa pravdu. Ale jemu by se příčilo přidělávat někomu starosti, tím méně Kateřině.

"Pepane, jenže já ani nevím, co všechno u mně funguje a co ne. A ona je ta poslední, kterou bych tím chtěl dostat do rozpaků. Chápeš? Prosim tě, změň radši téma..."

"Snad jsem tolik neřek. Ty si všechno hned moc bereš. Dobrá, měním téma... Tak teda, co že jsi tu dneska tak brzo?"

"Ále... všechno na mě dnes tak nějak padá... Tak jsem spoléhal na tebe a ty mi tu místo rozveselení děláš psychologa. "

Nemohl mu říct pravdu. Alespoň ne dnes. Pochyboval, že by zrovna Pepa dokázal pochopit pravý důvod jeho nervozity.

Do restaurace vešel další host a Josef se musel jít věnovat svojí práci. Marek měl alespoň čas přemýšlet. Pepa mu, i když nechtěně, tak trochu pokazil náladu. Ta jeho narážka na něj a na Kateřinu.

Kdyby byl zdravý tak, jako dřív, bylo by vše daleko jednodušší. Ale takhle... Vždyť on si opravdu není jist, jestli by jí mohl nabídnout partnerský život se vším všudy, jako jiní muži. Doktoři ho sice ujišťovali, že vše je v naprostém pořádku. Ale on nikdy neměl potřebu to jakkoli zjišťovat. O nohách mu také tvrdili, že je to dočasné a pak přišli s tím, že se na ně už nikdy nepostaví, leda při tvrdém drilu. A to ještě jen o berlích a jen na chvíli. Vozíku už se prostě nikdy nezbaví. Takže co když se mýlili i v tomhle? Opravdu se nehodlá ztrapnit zrovna před ní.

Vzpomněl si na to, jak si na střední škole potají představoval jejich společné milování. A jak trpěl, když se dozvěděl, že ona to má už dávno za sebou a navíc s největším namyšlencem na škole. Pamatoval si, když v podstatě na matčin nátlak, začal chodit s Markétou, jak si vždy při milování s ní představoval, že je to Kateřina. Nikdy o tom samozřejmě nikomu nic neřekl, ale když přišla Markéta tehdy do jiného stavu, byl jí vděčný, že sama od sebe přestala vyžadovat pravidelný sex. Po narození malého spolu přestali spát úplně. Markéta ho nenutila a on se jí snažil vyhýbat.

Napil se zteplalé Kofoly a snažil se přesměrovat tok myšlenek jiným směrem. Blížil se čas obědů a restaurace se pomalu začínala plnit hladovými spoluobčany. Rozhodl se to Pepovi usnadnit a objednal si to, co zaslechl v objednávkách nejčastěji: řízek s bramborem.

Po zaplacení se rozloučili a Marek vyjel na ulici. Do setkání s Klárou a Marečkem mu zbývala ještě spousta času.

Přemýšlel, čím by ty dva lidi, kteří mu jediní zbyli z celé jeho dřívější rodiny, asi tak mohl překvapit. Projížděl bezcílně ulicemi, nahlížel snad do všech výkladních skříní. Nic se mu nezdálo dost dobré, aby k vůli tomu zajížděl do obchodu.

Jenže čas neúprosně utíkal, musel se pohnout, protože přijít pozdě nepřicházelo v úvahu. Vjel tedy do prvního hračkářství, které mu padlo do cesty. Bez většího váhání koupil menší, ale pěkné auto s dálkovým ovládáním a s úlevou, že jeden dárek má z krku, se vydal dál.

Jenže co koupit Kláře…

Vždy byla spíše praktického zaměření. Ale počkat! Vždyť už ví...

Vzpomněl si na její lásku k porcelánovým postavičkám. Měla jich už kdysi slušnou sbírku, tak to by mohlo být ono. Krámků s podobným zbožím bylo po okolí plno, tak nebyl problém najít během chvilky jeden z nich. Nabídka pěkná, copak o to, ale co z toho jen vybrat?

Konečně mu padla do oka postavička Pierota. Napůl plačící a na půl se smějící zvláštní chlapík. Jako by při pohledu na něj viděl sám sebe. Takže bylo jasné, že Pierot zvítězil. Spokojeně se podíval na hodinky. Páni... bude to mít jen tak tak.

Ke školce dorazil skoro nastejno s Klárou. Poznal ji okamžitě, až na malou změnu účesu a vyzrálejším rysům ve tváři, se vlastně ani moc nezměnila. Mávl jí na pozdrav a ona mu s úsměvem odpověděla. Zamířila k němu.

"Ahoj Kláro..."

"Ahoj! Víš, že jsem ti do poslední chvíle nevěřila, že přijedeš?"

"To chápu, můžu si za to sám. Tak už mi to prosím pořád nevyčítej..."

"Já vím... ráda tě vidím. Jsem ráda, že jsi pochopil, že nejsi na světě sám..."

"A co malej, jak jsi mu to vysvětlila? Co on na to... těší se alespoň trošku?"

Usmála se na něj.

"Ty blázne! Trošku…?! Řekla jsem mu, že tatínka konečně pustili z nemocnice a přijde sem dnes se mnou. To jsi měl vidět. Večer nemohl usnout a ráno pro změnu strašil od pěti."

"Vážně? Stejně mám ale strach... jak ho poznám? Připadám si tak... já nevím, jak to říct."

"Tak to zkus nechat na něm. Zná tě z fotek, které mi tajně posílal Burda. Takže ví i to, že jsi na vozíku. První, co ho zajímalo, bylo to, jestli ho svezeš. Měl bys pomalu vyrazit, já mu totiž řekla, že ho dnes vyzvedneš ty, osobně..."

"Sám...? Ty se mnou nejdeš?"

"Já počkám tady, stejně si musím zavolat. Klid, bráško... jen jeď... Hele, vím co dělám, tak prostě jeď."

Povzbudila ho stiskem na rameni. Zhluboka se nadechl a vyjel ke vchodovým dveřím. Čím blíže k nim byl, tím víc jeho nervozita ustupovala. Překvapovalo ho to, ale byl za to rád.

Do dveří už vjížděl s pocitem, že je to pro něj ta nejběžnější věc v životě. Rozhlédl se po chodbě. Vlastně se tu skoro nic za ta léta nezměnilo. Najednou se mu vše vybavilo a on dobře věděl, na které dveře má zaklepat.

Dveře se otevřely a objevila se v nich pohledná žena.

"Dobrý den, co si přejete?"

"Dobrý den... jdu vyzvednout syna... Marek Krátký, ehmmm."

"To jsem ráda, že vás konečně poznávám, Mareček o vás pořád mluví a dnes už je od rána jak na trní, nemůže se vás dočkat. Počkejte chvilku, hned ho přivedu."

Markovi se stáhlo hrdlo. Tak on o něm pořád mluví...

Než stihl pomyslet na cokoli jiného, dveře se znovu otevřely. Marek spatřil drobného chlapce, který na něj s rozzářenýma očima, plnýma radosti a zvědavosti, koukal. Jejich oči se setkaly a než mohl Marek něco vyslovit, chlapec se k němu vrhnul a pranic mu nevadilo, že se při tom uhodil do nohy o stupátko vozíku.

"Táto... můj tatínku... Já to věděl, že se musíš konečně uzdravit. Teta mi to včera říkala a já jí to napřed nevěřil, ale teta nikdy nelže."

Markovi vyhrkly slzy. Čekal vše možné, ale ne takovéto uvítání. Přitiskl ho k sobě a zašeptal mu do ouška:

"Ty můj kluku zlatej... mám tě strašně rád. Také jsem se na tebe moc těšil. "

To už se malý zase dral z jeho náruče a nadšeně něco vytahoval z kapsy.

"To je pro tebe, to jsem ti dnes nakreslil... vidíš? To jsem já, tohle ty a tohle teta... Líbí se ti to?"

Marek s dojetím prohlížel jeho dětskou kresbičku.

"Líbí... strašně moc. Umíš krásně malovat."

Dal mu pusu do vlásků a syn mu jí bez zaváhání vrátil na tvář.

"Také pro tebe něco mám, ale napřed musíme do šatny a ven, protože venku čeká teta Klára, tak aby nemusela čekat dlouho."

Počkal, až si malý vezme botky a bundičku. Mohl si ho tak alespoň lépe a v klidu prohlédnout. Byl na svůj věk drobný, ale ne malý. Měl vlnité, blond vlasy, stejné jako Marek. V obličeji byl podobný spíše Markétě. Líbilo se mu, jak pěkně mluví. Klára se mu určitě hodně věnuje, to je znát.

Bože... tohle vše mi uteklo... Projelo mu hlavou.

Mareček byl brzy hotov, zbývalo jen uklidit bačkůrky. Marek si všiml, že má na věšáčku obrázek kuřátka. Stejné měl kdysi také on. Hned to také malému řekl.

"Já vím, táto. To mi pomohla vybrat teta. Říkala mi, že bývalo tvoje. Proto ho mám i já... Taky mi říkala, že jsi chodil do stejné školky. To jsem rád, víš?"

Marek se neubránil pocitu, že ten špunt o něm ví daleko víc, než on o něm. Cítil se zahanbeně. Pocítil ke Kláře vlnu vděčnosti. Vždyť ona ho celou dobu vychovává pro něj... Zaslouží si to vůbec?

To už byl ale Mareček připravený k odchodu. Bylo na něm vidět, že má něco na srdci...

"Copak je, chceš mi něco říct?"

"Táto... já... já... no, já bych... svezeš mně?"

Marek se rozesmál.

"No jasně! Že váháš! Tak pojď..."

Pomohl mu usadit se na jeho klíně. Cítil se neskutečně šťastný. "Tak jedem...teta už je asi hodně nedočkavá."

Vyjeli před budovu. Klára je přivítala s úsměvem.

"No chlapi, kde jste tak dlouho... už mně docela zebou nohy."

Sklonila se a dala pusu nejen malému, ale lehce políbila na tvář i Marka.

Mareček se držel táty a neustával jeho příval otázek.

"Táto... půjdeš s náma domů? A co pro mě máš... říkal jsi, že pro mě něco máš... a můžu k tobě? Teta říkala, že se můžu zeptat... a..."

Klára mu musela rázně skočit do řeči.

"Marčo, už dost... nech tátu trochu se vzpamatovat, já bych byla pro to, jít si někam sednout a tam si v klidu promluvit a dárek ti dá táta také až v klidu, tak buď trpělivý, ano?"

"Tak jóóó... já sem taky pro. Ale jdem někam, kde mají něco dobrého, třeba zmrzku... jo?"

"Jo."

Klára byla ráda, že i Marek souhlasil. Ten chtěl stejně navrhnout v podstatě to samé.

Zvolili nakonec nedalekou cukrárnu, která to u nich vyhrála tím, že nabízela možnost sednout si na venkovní, částečně kryté terase, takže to bylo výhodné i pro Marka, který tak nemusel řešit fakt, že je na vozíku. Zas až tak chladno nebylo, tak se tam v klidu usadili. Mareček nespouštěl oči z Markova batohu, zavěšeného na boku vozíku. Marek ho přestal napínat a sotva si objednali něco na zub, sáhl do útrob batohu a podal malému balíček.

"Snad se ti to bude líbit. Ale mám tu i něco pro tetu..."

Než stihl dopovědět, malý už trhal obal a jen pronesl:

"Tak jí ho dej, teta má dárky ráda." A dál se věnoval rozbalování auta. Konečně bylo venku...

"Páni... to je super! Táto, to je nádherný, já s ovládáním ještě nemám... už ho mají skoro všichni kluci ze školky. A já už taky..."

"Tak se ti opravdu líbí?"

"To si piš, je fantastický… Můžu si ho vyzkoušet? Prosííím..."

"Ale jo, vždyť je tu místa dost a skoro prázdno... Ale dej pozor, ať se nikomu nemotáš pod nohama." Souhlasila Klára.

Oba se chvíli dívali, jak malý docela obratně prohání auto po terase. Marek si odkašlal.

"Kláro, také jsem ti něco přinesl... rakovou drobnost, snad tě to potěší... Vím, že ti stejně nikdy nebudu moc pořádně splatit vše, co jsi pro mě a pro malého udělala... Ty už dávno nejsi ta moje malá sestřička, já bych se měl učit od tebe..."

Podal jí drobný balíček. Ona se lehounce usmála a jemně rozbalila sošku Pierota. Prohlížela ho oparně a ze všech stran.

"Víš, že mi připomíná tebe? Moc ti za něj děkuju, je to nádherný kousek. Opravdu... vybral jsi ho moc dobře."

Marek se také usmál.

"Nebudeš mi věřit, ale i já se v něm docela jasně viděl... Také v něm bojuje smutek a radost... Jenže já už si vybral. Já chci ten smích... Chápeš, jak to myslím?"

Klára pokývala hlavou, že ho chápe velice dobře. Přejela pohledem z něho na Marečka.

"Tamhle máš svůj smích... Už ti věřím..."

"To jsem rád... mohli bychom si promluvit, dokud je Mareček zaneprázdněný tím autem?"

"Proto tu přece jsme... tak co mu říkáš?"

"Je bezvadnej. Kláro... myslíš, že mu jednou dokážu dát to samé co ty?"

"Ty se hlavně snaž sehnat vhodný podnájem. Kluk je celý žhavý, kdy bude moc k tobě, třeba jen na víkend. Mluvila jsem s Burdou, říkal, že by ti dovolil mít tam malého sem tam na noc, ale nesmělo by to vadit ostatním z ubytovny, ale v tom prý problém nevidí. Ty už jsi prý jeho pacient stejně jen papírově kvůli nároku na ten kumbál... Navíc ti nebudu bránit, ani když se časem rozhodneš malého nechat u sebe nastálo... Je ve věku, kdy si ale už musíš pospíšit..."

Marek chvíli přemýšlel, proč mu Burda nic neřekl... No, vlastně se mu nediví. Copak měl někdy před ním o kluka zájem? To je teď ale vedlejší, hlavně že je Burda při nich. To ho ani moc nepřekvapovalo, znal Jirku natolik, že o jeho zlatém charakteru věděl velice dobře.

"Kdy jsi, prosím tě, s Jirk… tedy s Burdou, mluvila?"

"Dnes ráno... dokonce jsem s ním už domluvila, že k tobě Petr může hodit válendu, co nám zahálí v garáži... jako pro Marču, víš?"

Tázavě se na ní podíval.

"Petr…?"

"No, Petr. To je další věc, která ti jaksi unikla. Promiň... nemyslela jsem to zle. Ale měl bys vědět, že sama už delší dobu nejsem. Jen jsme se nevzali... kvůli malému. Ne, neboj, Petrovi kluk nevadí... Jen jsme nechtěli, aby si zvykl Petra brát jako tátu a mě jako mámu. Těžko se to vysvětluje... ale zavolal jsi v pravý čas. Být to o rok déle... vzali jsme se a přestali bychom Marečkovi vyprávět báchorky o nemocném tatínkovi. Chápeš?"

Podívala se mu pevně do očí.

On své oči naopak sklopil. Pochopil...

"Kláro... já nenacházím vhodná slova... já byl takový blbec. Bože já byl vůl... Promiň..."

Pohladila ho po ruce.

"Byl... ale teď toho nech. Teď si myslím, že vše začíná být tak, jak by mělo..."

"Já jsem samozřejmě pro. Domluv se s Petrem a můžete tam tu válendu vzít třeba hned zítra. Rozhodně se pokusím brát si malého k sobě, ať máš i ty konečně trochu víc času na soukromý život. Dlužím ti to... a mnohem víc..."

"Pane jo, ty to bereš hopem. Ale proč ne... já v tom problém nevidím, pokud se na to cítíš ty, tak souhlas."

Po očku sledovali Marečka, který se nemohl nabažit nového auta a Marek se divil, že baterie ještě drží. Malý zpozoroval, že ho sledují a přiběhl se ke stolku napít limonády. Klára mu řekla o jejich nápadu se zítřejší akci se stěhováním válendy a možnosti přespání u táty.

"Teda, jestli ty budeš chtít."

Marek se s troškou strachu podíval na syna. Ten ale radostí málem převrhl skleničku s limonádou.

"Fakt? To jako doopravdy? Teto... opravdu?"

Jeho malá očka těkala z jednoho na druhého. Klára ho pohladila po hlavě.

"Opravdu... zítra je pátek, tak když budeš chtít, můžu tě se strejdou Petrem zítra odvézt k tátovi a v neděli tě vyzvedneme, aby ses srovnal, než zase půjdeš do školky."

"Tak jo, ale vezmu si sebou hračky. A tohle auto... Táto já mám tak takovou radost. Ty taky?"

"Já taky. To bych ti to přece nenabízel, ne? Alespoň si teta trochu odpočine, zaslouží si to. A hračky si vem, já nemám žádné..."

"Tati... A máš televizi? A počítač?"

Marek se musel smát jeho vyzvídání.

"Televizi mám, počítač ne. Ale znám jednu tetu a ta ho má. A jak ji znám, určitě tě na něj někdy pustí, jen co tě pozná. Tak si běž ještě chvilku hrát, domluvím s tetou ten zítřek, jo?"

Nemusel malého dvakrát pobízet. Klára se rozpustile usmála.

"Tak jednu tetu... hmmm... ty mně překvapuješ stále víc. Kdopak je ta tajemná, hodná teta s počítačem?"

Lehce se začervenal:

"Nebudeš mi věřit, ale znáš ji... Pamatuješ na Katku Krásných, no jak jsme k nim jezdili s našima?"

"No aby ne... tvoje velká láska... Tak jste spolu zase navázali kontakt? Pozdravuj ji, ráda na ni vzpomínám. "

"No, potkal jsem ji u Burdy v čekárně..."

"Co dělala u Burdy, prosím tě?"

"Nevím... asi má taky nějaké problémy... Neptal jsem se, přišlo mi to hloupé..."

Chvíli se na něj upřeně koukala. Její velký bratr... konečně ho zase poznává...

"Víš, že jsem si vždy myslela, že vy dva budete jednou spolu…? Že by teď? Pozdě ale přece?"

"Kláro... prosím tě... jsme s Katkou kamarádi."

Z rozhovoru je vytrhl Mareček, kterému vypověděla službu baterie v ovladači od auta.

"Musíme to doma dobít, teto... To znám od kluků, neboj, Honza mi to ukazoval."

"To víš, že to dobijeme... Ale budeme muset vyrazit, pánové. Já mám doma ještě plno práce. "

Mareček zaprosil pohledem na Marka. Ten ale nehodlal podkopávat Klářinu výchovu, proto i on řekl, že také musí ještě něco zařídit.

"Uvidíme se přece zítra, Marečku..."

"Tak jo, chápu to... Vy, dospělci, máte stejně vždycky pravdu."

Rozloučili se a Marek čekal, dokud mu nezmizeli z dohledu úplně. Najednou ho přepadl strašný pocit prázdnoty, smutku i radosti najednou. Byl na tom stejně, jako ten malý kluk. Stejně jako on se nemohl dočkat zítřka...

Než dojel na ubytovnu, přehrával si v hlavě všechny události nejen z dnešního dne, ale i z posledních dní. Tolik se toho změnilo...

Najednou cítil, že život je vlastně strašně fajn. Zítra bude mít u sebe syna, Klára se na něj nezlobí, Kateřina... ano, je tu ještě Kateřina. Nedokázal si to dost dobře vysvětlit, ale při vzpomínce na ni ho pokaždé zaplavil zvláštní pocit. Večer jí musí zavolat... musí alespoň slyšet její hlas...

Katka se ten den také nenudila. Rozhodla se razantně změnit vše, co se dá. Zašla si ke kadeřnici, dokoupila v secondhandu pár pěkných kousků oblečení a odpoledne sklízela pochvaly od dětí, které nestačily zírat, jak se jim mamka mění před očima. Pryč už je ta samotářská, zádumčivá máma...

Teď tu před nimi stojí usměvavá a krásná maminka.

Večer se Kateřina uvelebila v křesle a vychutnávala šálek kávy. Vzpomněla si, co asi dělá Marek... Měla by mu zavolat...

Než to však stihla uskutečnit, mobil spustil svoji melodii. Lekla se tak, že až nadskočila. To volá on... Zase ta jejich telepatie... tohle se jim opravdu stávalo už v dětství, jeden vzpomněl na druhého a ten druhý v zápětí bušil na dveře, nebo volal. V duchu se zasmála a honem sáhla po telefonu.

"Ahoj, Marku... Akorát jsem ti chtěla volat. Tak co, jaké máš pro mne zprávy? Doufám, že jen a jen dobré..."

"Moc tě zdravím. Kačenko, drž se... já ti to povím rovnou... Představ si, že už zítra budu mít u sebe malého. Až do neděle... Já ti mám takovou radost..."

"Tak to ti věřím a ze srdce ti to přeju... Věděla jsem, že to musí dopadnout takhle. Tak ti gratuluju... jsi zase táta!"

"Katko... měla bys dopoledne čas? Já se o to štěstí musím s někým podělit, a ty jsi jediná, komu můžu a zároveň komu chci... Nevadilo by ti to?"

"Nevadilo... že se vůbec takhle ptáš... řekni v kolik a kde, a já tam budu."

“Tak v deset u Josefa... Jo?"

"Jasně... moc se těším už teď."

"Jéé... málem bych zapomněl... pozdravuje tě Klára. Zmínil jsem se o tobě, a tak tě mám pozdravovat."

"Děkuju... také na ní vzpomínám. Docela ráda ji někdy uvidím."

"Myslím, že to nebude problém. Tak hezký večer a těším se na tebe... Dobrou noc, Káťo..."

"Dobrou noc, také se těším..."

Odložila mobil a spokojeně se zachumlala do deky. Koukala sice na docela pěknou detektivku, ale měla tolik myšlenek v hlavě, že ani nevěděla, o čem ten film vlastně je...

xxx

Ráno Kateřina honem obstarala nákup a připravila oběd, aby si ho s dětmi odpoledne už jen ohřáli a měla tak potom už volněji. Stihla to s přehledem, takže se před odchodem z bytu měla čas ještě pořádně upravit.

Marek už na ni čekal před Josefovou restaurací. Přivítali se spolu stiskem rukou.

"Nečekáš tu dlouho?"

"Ne... přišel jsem, tedy přijel jsem, pár vteřin před tebou. Tak jdeme dovnitř, ne?"

Pokynul jí směrem ke dveřím. Usadili se u stejného stolku, jako minule. Pepa už je od výčepu zdravil a měl při tom úsměv od ucha k uchu.

"Zdar, mládeži... tak co to bude dneska?"

"Pepo, jako minule..."

"Hned to bude, panstvo a damstvo... Hahaha!" zasmál se vlastní odpovědi A během chvilky je obsloužil. Počkali, až odejde.

"Tak povídej a přeháněj..." Vybídla ho Kateřina.

Marek ji do posledního detailu seznámil s průběhem včerejšího setkání se sestrou a se synem. Snažila se mu co nejméně skákat do řeči, ale sem tam jí to nedalo. Cítila jeho štěstí a moc mu to přála. Když skončil, pohladila ho zlehka po ruce.

"Jsem šťastná, že se ti to povedlo, že jsi se k tomu odhodlal. Tak to budeš mít krásný víkend... Já také musím vymyslet nějaký program, dlouho jsem s dětmi nikde nebyla... Ale zatím ještě nemám tušení... snad mě něco napadne."

"To jsme dva... také nevím, čím malého zaujmout, aby se hned poprvé se mnou nenudil. A já myslel, že mi poradíš..."

"To teda neporadím... sama nevím."

Marek z ničeho nic vyhrkl:

"Něco mě napadlo... třeba je to hloupost, ale měla bys něco proti tomu, vyrazit někam společně, Třeba... třeba do ZOO...?"

Překvapeně se na něj podívala.

"Marku... to vůbec nezní jako hloupost. Musím uznat, že jsem pro... A jak znám děti, tak také."

"Opravdu? Tak máme vyřešeno... Kde si dáme sraz... a v kolik?"

"Pamatuješ si, kde bydlím?"

"Jasně, vždyť to není daleko... Proč?"

"Tak sraz před naším domem, řekněme... co třeba v devět?"

"Tak jo... no vidíš, jak jsme to krásně vymysleli... jako za mlada… To se musí zapít. Pepo... dej nám sem ještě po dvojce tvého výtečného vína..."

Kateřina se musela zasmát. Přišlo jí, že je vše opět opravdu jako dříve. Sice za jiných podmínek, ale stejně fajn...

Dopoledne uteklo jako nic, museli se rozloučit. Marek se rozhodl udělat větší nákup, protože ranní exkurze v ledničce nedopadla zrovna nejlépe. Copak, kdyby šlo o něj, nějak se odbyde. Ale dnes prvně nebude večeřet sám...

V samoobsluze si z počátku připadal bezradně, ale nakonec byl s obsahem batohu poměrně spokojený. Prodavačka se také divila, kolik toho dnes nakoupil. S úsměvem jí sdělil, proč tomu tak je. Popřála mu hodně štěstí a přidala také úsměv. Znala ho už dlouho a dnes jí konečně připadal spokojený.

Sotva vyjel ven, ozval se mobil. Klára....

"Ahoj... právě jedu z nákupu. A jak to vypadá u vás?"

"No, my už máme sbalený batůžek a kolem čtvrté jsme u tebe, jen co Petr dorazí z práce. Marča už je netrpělivej, ve školce z něj měli dnes velkou hlavu... Od rána všem básnil o tobě..."

"Já se taky těším... ani nevíš jak. Budu čekat, a ještě jednou díky... Ahoj..."

Rozloučili se a Marek přemýšlel, co si dát k obědu. Zpět k Josefovi se mu nechtělo. Nakonec se rozhodl pro jídelnu patřící k Burdově ubytovně. Vybral si svíčkovou na smetaně a nelitoval. Dnes by zasloužil kuchař metál. Z jídelny zamířil rovnou k Burdovu příbytku.