Sluníčko bylo den ze dne silnější a procházky venku se stávaly stále příjemnějšími. Kateřině se poslední dobou ale špatně chodilo, trápily ji bolesti v kyčlích. Lékař ji ujišťoval, že je to v pořádku, tak si s tím nelámala hlavu. Přičítala to svému věku a zhoršené kondici.
V dubnu se ale problémy začaly stupňovat. Všiml si toho už i Marek a tentokrát znejistil i její lékař. Stále více polehávala, točila se jí hlava a vrátily se jí nevolnosti. Doktor ji honil po všech možných vyšetřeních a nakonec usoudil, že by bylo nejlepší, kdyby si šla na ten poslední měsíc lehnout do nemocnice. Když o tom mluvila s Markem, ten se ji snažil uklidnit.
"Neplač... tím si jen ubližuješ. Vždyť já to tu s dětmi zvládnu, mysli teď hlavně na sebe a na to malé... budeme za tebou chodit každý den... vždyť je to za rohem."
Kateřina věděla, že má pravdu, ale stejně jí šly pořád slzy do očí. Propadala strachu, že se něco stane, že to nedopadne dobře.
Marek ji uklidňoval, ale samotnému mu nebylo zrovna nejlépe. V duchu si vyčítal, že to byl vlastně on, kdo přišel s tím nápadem, pořídit si ještě jedno dítě. Kdyby tušil, jak se to vyvine, určitě by se rozhodl tehdy jinak. Ale teď už je pozdě na takové myšlenky. Stejně se jim ale neubránil. Nedovedl si představit, že by se mělo Kateřině něco stát. Cítil se bezmocně, ale snažil se, aby to na něm nebylo znát.
Kateřina se domluvila s lékařem, že do nemocnice nastoupí koncem dubna. Chtěla být ještě nějaký ten den mezi rodinou. Navíc to byl přesně rok, co se setkali u Burdy v čekárně. Vzhledem ke Katčině stavu to ani nijak neslavili, jen společně vzpomínali, co vše se za ten rok událo a ujistili se, že toho ani jeden z nich nelituje.
Marečkův a Markův svátek sice oslavili, ale spíše kvůli malému, aby nepoznal, že se něco děje. Martin s Kačkou sice něco tušili, ale nevyptávali se, nechtěli mamince přidělávat starosti a navíc věřili, že kdyby se dělo opravdu něco vážného, určitě by jim to rodiče oznámili.
Kateřina se pomalu začínala smiřovat s tím, že se hospitalizaci nevyhne. Ale nakonec bylo vše úplně jinak, než si dosud plánovala ona či lékaři...
xxx
Tři dny před plánovaným nástupem do nemocnice přepadly Kateřinu tak silné bolesti, že Markovi nezbylo nic jiného, než zavolat pohotovost. Naštěstí se to seběhlo dopoledne, tak u toho nebyly děti. Pro Marka to bylo už takhle těžké, když musel bezmocně pozorovat, jak ji, téměř v bezvědomí, nakládají na nosítka a zasunují do sanitky. Tak rád by jel s ní, ale nemohl. Musel zůstat doma, kvůli dětem. Nejhorší bylo právě to čekání, než se děti vrátí, připadal si v prázdném bytě zoufale a sám.
Děti se přišly všechny společně až odpoledne a když viděly Marka, jak sedí v obýváku s hlavou v dlaních a matka nikde, okamžitě jim došlo, že se něco děje.
Vysvětlil jim situaci a udivilo ho, že to berou statečněji, než on. Dokonce uklidňovaly ony jej, místo naopak.
Marek to zatím nevolal nikomu z rodiny, nechtěl vyvolávat paniku, zvlášť když sám nevěděl nic konkrétního. Když se konečně dovolal do nemocnice, řekli mu jen to, že jde o komplikovaný předčasný porod a že si ale nemá dělat starosti, že se sami ozvou. Nadiktoval jim tedy číslo svého mobilu a opět nevěděl, co má dělat, jediné, co dokázal, bylo to, že ohřál dětem jídlo. Sám si nevzal, nebyl schopný myslet na nic jiného, než na Katku. Tolik si přál být v tuto chvíli s ní a držet ji za ruku...
Děti samy pochopily, že je na tom Marek špatně a tak se chopily mytí nádobí a úklidu. Byl jim za to strašně vděčný, napadlo ho, že tak skvělé děti přece nesmí přijít o mámu... To snad Pán bůh nedovolí.
Celé odpoledne se nehnul z obýváku a sledoval mobil. Ten se ozval až skoro k večeru. Markovi se strašně třásly ruce, když přijímal hovor z nemocnice.
Ženský hlas na druhém konci se ho zeptal, jestli hovoří s panem Markem Krátkým.
"Ano... to jsem já..." řekl roztřeseným hlasem.
"Tady gynekologicko - porodnické oddělení fakultní nemocnice... Mám tu čest vám oznámit, že máte syna Jiříka. Dal nám pěkně zabrat. Je ale v pořádku on, i vaše paní. Malý je dočasně v inkubátoru, ale zítra jej dáme k mamince, na to že je narozený předčasně, je to kus chlapa. Jééé... vidíte... málem bych zapomněla... dvě kila sedmdesát a čtyřicet osm centimetrů. Můžete být pyšný."
Marek jí poděkoval za tu zprávu, byl jako omámený. Kdyby mohl, skákal by radostí. Děti ho sledovaly se zvědavostí smíchanou s napětím, nerozuměly totiž ani slovo z toho hovoru. Podle Markovy reakce poznaly, že by mohlo být vše v pořádku, tak jen čekaly, až jim to potvrdí on sám, přímo.
Markovi šly slzy do očí, když jim oznamoval, že mají bratříčka. Děti to přijaly s jásotem a málem ho umačkaly samou radostí. Také jim se velice ulevilo.
"Tati... nebreč... jdi to radši všem zavolat, to je přece skvělá novina," povzbuzoval ho Martin.
"Máš pravdu, Marťo... teď už se můžu přiznat, že jsem se strašně bál..." řekl s úsměvem Marek.
"To já taky, tati... ale nechával jsem si to raději pro sebe, nechtěl jsem plašit ty dva..." pokynul hlavou směrem ke Kačce a k Marečkovi Martin.
"Já vím... už dávno jsem si všiml, že máš víc rozumu, než leckerý dospělý," usmál se na něj Marek.
Marek jim ještě vysvětlil, že zítra ještě musí do porodnice sám a pak se uvidí. Martin řekl, že alespoň pošlou mamce dopis. Mareček zklamaně prohlásil, že on přece psát neumí.
"Tak jí namaluj obrázek..." nabídl mu Martin.
Mareček nadšeně poskočil a za chvíli všichni tři zmizeli v Martinově pokoji.
Marek využil chvilku ticha k tomu, aby zavolal tu událost nejen Katčiným rodičům, ale i Kláře. Ta nešetřila gratulacemi od ní i od Petra.
"Myslela jsem, že vy budete mít holčičku... ale další chlap do rodiny také není k zahození. Ještě že máte Kačenku... jinak by se z vás musela Katka zákonitě zbláznit... To byl vtip, bráško... opravdu se mi ulevilo, že už to má Katka za sebou."
"Máš pravdu... Kačka se taky těšila spíše na sestřičku, ale z brášky má také radost."
Rozloučili se a Marek to ještě musel honem zavolat Burdovi. Ten také nešetřil gratulacemi a připomněl mu:
"Pamatuješ, jak ses bál, jestli jsi s Katkou schopný žít jako chlap? Kdybych ti tehdy řekl, že do roka ti bude brečet v kočárku důkaz, asi by ses mi vysmál, co?"
"No... to asi jo..." zasmál se Marek.
"Tak ji ode mě moc pozdravuj a ukažte se, jen co to bude možné, jsem na svého jmenovečka moc zvědavý."
"To ti moc rád slíbím, tak se měj fajn a zatím ahoj."
Druhý den ráno vypravil Marek děti a jen co odešly, volal do porodnice, jak je to vlastně s návštěvami. Včera se na to úplně zapomněl zeptat. Sestra mu řekla:
"To je dobře, že voláte, mám vás přepojit na pana doktora... nelekejte se... nic se neděje. Jen s vámi chce mluvit."
Počkal, až hovor přepojí a přemýšlel, proč s ním chce doktor mluvit mimo návštěvy. Ve sluchátku se ozval příjemný hlas.
"Dobrý den... Jsem rád, že s vámi mohu mluvit. Mohl byste přijet už dopoledne?"
"Stalo se něco?" vyděsil se Marek.
"Ne... to vůbec ne... jen jsem si říkal, že pro vás bude lepší, když zajdete mimo návštěvní hodiny. Vaší paní to jen prospěje a vy nebudete muset řešit problém, kam dát odpoledne děti, protože jejich návštěva by zatím moc vhodná nebyla. Slyšel jsem, že máte i s tím malým celkem čtyři... to je dnes docela vzácné, já sám zůstanu u mých dvou rošťáků. Tak na shledanou. Jo... až sem přijdete, ptejte se po doktoru Mrázovi."
Marek ještě honem připravil dětem něco k jídlu a nechal jim na stole vzkaz, ať si to ohřejí v mikrovlnce, že nedokáže odhadnout, v kolik hodin se vrátí. Ještě zkontroloval, jestli vypnul sporák a netrpělivě vyrazil do porodnice.
Doktor Mráz na něj již čekal. Překvapeně koukal, že je na vozíku. Podal Markovi ruku a ten si všiml jeho rozpaků.
"Ehmm... moje žena vám neřekla, že jsem na vozíku? To je také důvod, proč jsem drze použil váš služební výtah, doufám, že to není nějaký vážný prohřešek"
"To je v pořádku... kdybych to byl věděl, sám jsem vám to nabídl. Já jen... no že zvládáte tolik dětí, já jsem zdravý a někdy mám co dělat zvládnout naše dva kluky."
Marek mu pohlédl přímo do očí a řekl:
"Ale já jsem také zdravý... jen při chůzi sedím... to je jediný rozdíl mezi námi."
Mráz se omluvně usmál.
"Tak jsem to nemyslel... vážně vás moc obdivuju. Jsem doktor, ale sám netuším, jestli bych byl tak silný, jako vy. Tak pojďte... ať paní nečeká. Dali jsme jí už malého na pokoj, je v pořádku a má pěknou váhu, tak není důvod, aby ti dva nemohli být spolu."
Dovedl Marka před dveře Katčina pokoje a rozloučil se s ním upřímným stiskem ruky.
Marek jemně zaklepal na dveře ani nečekal na vyzvání, okamžitě vjel dovnitř. Kateřina měla pokoj sama pro sebe, proto nebyl problém s touto návštěvou mimo oficiální dobu.
Katka se namáhavě posadila, když ho spatřila. On se rychlým manévrem s vozíkem postavil přímo vedle jejího lůžka. První, co udělal, bylo to, že ji vzal za ruku a něžně jí políbil, jen musel počkat, až se k němu trochu skloní. Zdejší postele byly opravdu docela vysoké, to si všiml již tehdy, když zde byli navštívit Kláru.
Kateřina se rozplakala a tiskla se k němu. Marek ji jemně hladil a uklidňoval ji:
"Miláčku... neplač... jsem u tebe. Mrzí mě, že jsi to musela zvládnout sama, ale věř mi, že v duchu jsem byl pořád s tebou. A děti také... tady ti posílají něco i ony," podal jí dopisy a obrázky od dětí.
Dojatě si je přitiskla na hruď a utřela si slzy. Konečně se jí na tváři objevil úsměv. Kývla hlavou směrem k malinké postýlce stojící kousek od nich.
"Teď usnul... je to stejný hladovec, jako byl Martin. Ale je celý po tobě... jen se podívej."
Marek překvapeně nahlédl do postýlky. Chlapeček měl vážně poměrně husté,blond vlásky, stejně jako Marek a stejně jako i malý Marek, když se narodil.
Jiřík byl tak droboučký, že Marek přemýšlel, jestli vůbec najde odvahu vzít ho do náručí. Pohladil ho po tvářičce. Klučík se jen protáhl, zavrněl a spal dál. Jen při tom lehce ohrnul nosíkem. Marek se pousmál... Stejně jako Kateřina, když se ráno probouzí. Dojalo ho to a pak si vzpomněl, že jí něco přivezl. Sáhl do kapsy a podal jí malou krabičku, ve které byl řetízek s maličkým,zlatým čtyřlístkem.
Pomohl jí ho připnout na krk se slovy:
"To je pro štěstí... a taky za to, že jsi mi porodila tak krásného syna. A neskromně přidávám přání, ať ten čtyřlístek nosí štěstí i nám, ostatním. Štěstí není nikdy dost a mám strach, aby nedošlo... Přece jen jsme ho poslední dobou vyčerpali asi až až..."
Kateřina ho políbila a řekla mu:
"Jaképak neskromné přání... štěstí potřebujeme my, všichni. Aby jsme byli pořád spolu... víš?" usmála se na něj.
Oplatil jí úsměv a než stihl cokoli říct, ozval se Jiřík. Kateřina se se pro něj opatrně natáhla.
"No jo... my máme zase hlad... tak pojď, ty naše zlatíčko."
Marek s úžasem sledoval, s jakou dravostí se ten maličký človíček přisál ke Kateřinině prsu. Za chvíli se už ozývalo jen funění a pomlaskávání.
Když se drobeček najedl, podala jej Katka Markovi. Tomu se docela tajil dech, jaký měl strach, že tomu malému nějak ublíží. Obdivoval Katku, která s ním manipulovala tak sebejistě, až jí to skoro záviděl.
Pomohl jí ho uložit zpět do postýlky, když v tom se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupil doktor Mráz. Ten se musel smát, když je viděl, jak se drží za ruce a pozorují usínajícího syna. Teprve, když zavřel dveře, sklouzly jejich pohledy na něj. Pronesl:
"Tak co říkáte na syna, chlap jak má být, co?"
"Je nádherný... moc vám děkuju, že se mi tu o ně tak staráte. A ještě jednou díky za tu nabídku předčasné návštěvy."
Doktor mávnul rukou.
"To je přece naše práce... každý zde na oddělení má doma děti, někteří už i vnoučata... jen se snažíme zůstat lidmi."
Marek se musel rozloučit a ještě se zeptal, jestli by mohl zítra přijít i s dětmi. Mráz se ho jen zeptal, jestli nejsou nachlazené. Marek ho ujistil, že ne a tak pokýval hlavou a řekl mu, ať je tedy vezme sebou, alespoň na chvilku, neviděl problém, proč to nepovolit.
xxx
Koncem května znali malého Jirku už všichni příbuzní i známí. Měl se čile k světu, tak nebylo třeba žádné přehnané omezení, všichni navíc měli dost rozumu na to, že se jen mihli, popřáli a zase se rozloučili, přece jen si nikdo nechtěl vzít na svědomí nějakou nechtěnou patálii.
Nejvíce je překvapil Josef, který s sebou přivedl pohlednou slečnu, kterou představil jako svoji snoubenku, Alenku.
Marek netajil údiv. Josef sklopil oči a povídá:
"Asi si mě nakazil, kámo... když vidím tu tvojí idylku... tak sem se rozhodnul taky do toho praštit... Jen mi musíš poradit, jak se dělaj takhle hezký děti."
Alena se začervenala a Marek mu řekl:
"Pepane... na to jistě přijdeš sám... nebo se zeptej Alenky."
xxx
Děti se předháněly v tom, kdo více pomůže mamince s Jiříkem. Kateřina se nemusela bát, že by neměla čas na odpočinek. Ochotných chůviček měla po ruce vždy hned několik. Dokonce musela udělat rozpis, aby se nehádaly.
Marek jí nadšeně pomáhal při koupání i přebalování. Takže se dala do pořádku poměrně brzy. Byla jim všem strašně moc vděčná. Oplácela jim to alespoň tak, že každou chvíli upekla něco dobrého na zub.
Na procházku chodily spolu s Klárou, Péťa už si pomalu začínal sedat. Byl to také pěkně čilý klučina.
xxx
Když jednou večer pozorovala Kateřina, jak Kačka pilně sama od sebe žehlí Jiříkovo prádélko, Martin s Marečkem doplňují jejich rodinnou foto - kroniku a Marek leží na gauči s malým Jirkou na hrudi, bylo jí skoro do pláče samým štěstím.
Vzpomínala, jak moc si přála mít právě takovou rodinu... a nyní ten zázrak vychutnávala všemi svými smysly. Přemýšlela, čím vším museli všichni projít, než se jejich sen stal skutečností.
Utřela si nenápadně slzy a vyměnila je za úsměv. Marek jí ho oplatil a zkontroloval pohledem spícího synka. Ten jen spokojeně oddechoval.
"Copak, mamino... jsi nějaká zamlklá... děje se něco?" zeptal se jí starostlivě.
Kateřina popošla k němu, dala mu pusu a pohladila Jiříka. Tiše řekla:
"To se ti jen zdá... já jsem jen strašně moc šťastná..."
# # # KONEC # # #
