pokračování:zuzana.sec.calouneni@seznam.cz

První, komu to Vendy řekla, byla babička. Ta se sice se tvářila rozpačitě, ale úsměv její vnučky pro ni byl naštěstí důležitější, než její smíšené pocity. V podstatě byla ráda, však zároveň měla tak trochu pocit, jako by Vendulku ztrácela. Nahlas se ale raději před tou malou na to téma nevyjadřovala. Jen ji pohladila a řekla:

“Já ti to, Vendulko, přeju…, ale nespěchej…, máš přece ještě i nás, tady… doma.”

“Babi, ale já nespěchám… já chci prostě tátu, jako ho mají jiné děti. Vždyť jsem jediná ve školce, kdo ho nemá. A tebe má přece ráda.”

“Já vím. Tak se nerozčiluj, já to tak nemyslela, víš?” povzdechla si babička.

Už dávno pochopila, že její dřívější, unáhlená reakce vůči Petrovi nebyla zrovna nejrozumnější. Dalo by se říct, že se dodatečně za své chování i styděla.

Ve školce to Vendy děti moc přály, dokonce i soudružka učitelka jí řekla:

“Tak vidíš…, tak ses dočkala. A kdy se budete stěhovat?”

Vendula se zarazila. Jak stěhovat… kam stěhovat… O žádném stěhování přece nikdo nemluvil…

Trochu ji to rozhodilo, ale jak čas letěl, zapomněla na tu učitelčinu poznámku a užívala posledních zbytků sněhové nadílky. Petr k nim jezdil stále častěji a odjížděl vždy až pozdě večer. Stalo se pravidlem, že než odjel, přečetl Vendy pohádku na dobrou noc. Už to nikomu ani nepřišlo. Prostě v podvečer přijel, v noci zmizel. Vendulce to tak vyhovovalo a myslela si, že to tak vyhovuje všem.

Z ničeho nic tu bylo jaro a po něm léto. Vendulka se těšila, jak si užije svoje první velké prázdniny. A po nich půjde konečně do školy, už se nemohla dočkat. Snad každý den prohlížela připravenou aktovku, ke které přibyl i zbytek školní výbavy. Těšila se pohledem na nové bačkory i cvičky, stále dokola hladila desky na sešity a kontrolovala, jestli jsou tužky a pastelky řádně ořezány. Nejvíce ji fascinovalo plnící pero a trošku ji mrzelo, co jí řekla maminka:

“Moc na něj nesahej. Stejně budete ze začátku psát všichni tužkou, pero vám dovolí až nebudete na ty tužky tlačit a víš dobře, že ty dokážeš tužkou prorýt papír až na ubrus.”

No, jestli je to opravdu tak… Vendy se po chvilkách snažila ovládat tužku tak, aby po ní nezůstávaly rýhy ve skicáku. Šlo to jen chvilku, ze začátku. Jak se do toho zabrala, opět bylo vše špatně, kolikrát i tuha praskla. Bylo jí z toho do pláče, ale nepolevila. Snad se to nakonec přeci jen povede, věřila tomu. Babička ji podpořila tím, že v papírnictví koupila cvičné Písanky, stejné prý budou mít i ve škole. To Vendy zaujalo. Denně si po obědě sama od sebe sedla ke stolu a s vyplazenou špičkou jazyka zkoušela všechny ty čárky a vlnovky. Což o to, výsledky nebyly špatné, ale přesto vždy i ona poznala, že ta prokletá tužka “ryje” stále moc silně. Smířila se s tím, že pero asi bude hodně dlouho odpočívat v penálu.

Léto začalo sychravě, avšak sluníčko nakonec přeci jen ukázalo svoji tvář. Prázdniny se tak staly příjemnějšími a Vendy trávila celé dny s Ivankou a jejím bráškou. Chvíli si hráli u nich na dvoře, podruhé zase u Mušků. Měli stále plno inspirace a nuda pro ně byla neznámým pojmem. Převládala hra na školu, protože obě děvčata jí měla plnou hlavu. Milda napřed trochu protestoval, záviděl, že on si musí ještě rok počkat. Když mu ale ochotně půjčily jednu z písanek a přibraly do hry, byl nadmíru spokojený i on.

Koncem léta přišel pro Vendy šok. Jednoho dne si ji maminka vzala sebou do zaměstnání s tím, že skončí výjimečně hned po obědě a půjdou spolu do cukrárny ve městě. Vendulka z toho byla nadšená, ale jen do chvíle, kdy jí maminka u poháru se zmrzlinou řekla:

“Vendul…, co bys řekla tomu, kdybychom se přestěhovali ke strejdovi. Víš, že nebydlí daleko, k babičce bys mohla jezdit o víkendu a o prázdninách. Byla by svatba… měla bys vlastní pokoj… a…”

Vendy ji nenechala domluvit. “Stěhovat…? Já nechci… není tam Ivanka, ani Miloš… Já nechci, rozumíš? Nechci! Ani svatbu nechci… “ rozplakala se.

“Vendulko, já myslela, že jsi rozumná holka a že i ty sama chceš, abychom měly tatínka, jako jiní.”

“Tak ať se přestěhuje on k nám! Já tam nechci… nikoho tam neznám…” štkala dál Vendy a nebyla k utišení.

Maminka byla zoufalá, došlo jí, že situaci značně podcenila. Petr měl pravdu, když jí říkal, že by ji na to měla lépe a pomalu připravovat, ne to na ni vybafnout jako hotovou věc. Někdy jí připadalo, že ač sám nemá děti, rozumí Vendule víc, než ona. Co ale nyní? Vendy se na ni ani nepodívala, měla hlavu položenou na stole a rukama si skrývala obličej. Když ji matka pohladila po vlasech, ucukla.

“Vendy… ale to nejde… u nás je přece plno, navíc k tomu všemu přibude už brzo tety miminko. A víš taky, že strejda má doma plno místa a navíc hodně zvířátek… kam by je dal…? Jeho maminka na to nestačí, sama jsi viděla, že špatně chodí… Vendy, zkus nad tím přemýšlet… ano?”

Bylo to zbytečné. Vendy vzdorovitě mlčela a tvářila se doslova zle. Hlavou jí běžela spousta myšlenek. Proč se jí nezeptali dřív… tohle jistě není nic nového. Už jen ta poznámka od učitelky…, no jasně, vždyť se s mámou dobře zná, pokaždé si spolu povídají v šatně. A babička to určitě taky ví… ty její poznámky: “Pojď sem, ať si tě ještě užiju…” A Petr taky… prý, jak se Bleskovi stýská…

Celou cestu domů obě mlčely. Každá z jiného důvodu. Vendy ani nešla za babičkou, jako jindy. Převlékla se a zmizela beze slova ven. Přelezla hradbu a zabouchala na okno Ivančina pokoje. Byly tak zvyklé od té doby, co se obě naučily přelézat plot. Dospělí jim v tom už ani nebránili, byli rádi, že holky si vystačí samy. Trochu jí zvedlo náladu zjištění, že Ivča byla doma.

Ivanka vyběhla ven, za ní a zjistila, že Vendy pláče. Vzala ji za ruku a odvedla ji na jejich oblíbené místo, pod rozložitou korunu starého ořešáku.

“Vendy, tobě máma nalupala?” zeptala se jí.

Chvíli trvalo, než Vendula zavrtěla hlavou. “Ne…, víš, že mě nelupe… teda, když nezlobim. Ale já nezlobila… Ivuš… oni se chtí stěhovat…” znovu se jí spustily slzy.

Ivana nechápala. “Kdo se chce stěhovat…?”

“Máma…, ale mě chce stěhovat sebou… k… k… k tátovi Petrovi.” Koktala Vendy.

“Vendul…, nebul…, dyť si pořád chtěla tátu… já bych se klidně stěhovala, kdyby táta nebydlel u nás. Abych mohla být s nim, víš? A tvuj má auto… můžete jezdit sem a všude, kam budete chtít… to my nemůžeme.”

Vendy se na ni podívala a její pláč trochu polevil. Už jen povzlykávala. Takhle o tom nepřemýšlela. Ivana měla zatím vždy pravdu, byla přece skoro o celý rok starší. Její názor byl pro Vendulu svatý. Říká-li ona, že to není hloupost, něco na tom možná bude. Ještě chvíli si povídaly a nakonec se Vendy uklidnila natolik, že se pustily i do hry. Ta je obě pohltila natolik, že je z ní vytrhlo až maminčino volání:

“Vendy…, pojď už domů, bude večeře.”

Vendula se rozloučila s kamarádkou a přelezla plot. Šourala se co nejpomaleji, neuniklo jí, že na dvoře stojí Petrovo auto. To už jistě maminka žalovala…

Čekala vše možné. Ale nic se nedělo, nikdo nic neříkal. Všichni se tvářili normálně, Petr ji pozdravil tak, jako jindy.

Pípla jen: “Ahoj.”

Večeře byla sice moc dobrá, Vendulka se v ní ale jen porýpala, neměla chuť. Byla celá nesvá. Jak jen říct mamince, že ji mrzí, že na ni tak vyjela? Ani večer, když Petr odjel, nebyla s Vendy kloudná řeč. Usínala tehdy s tichým pláčem pod peřinou. Už ji netrápil ten fakt hrozící stěhováním. Plakala spíše proto, že nevěděla, jak přiznat, že se unáhlila.

Druhý den se vzbudila poměrně později, než bývalo jejím zvykem. Maminka už byla v práci. Vendy odstrčila připravenou snídani, oblékla se a chystala se do druhé poloviny domku za tetou, která jediná byla doma.

Teta ji přivítala s úsměvem a nabídla jí bábovku. Vendy ji zamyšleně ukusovala. Nakonec promluvila:

“Teto…, neříkala máma včera nic? Víš…, o stěhování…, a tak.”

“No, říkala, že jsi pěkně vyváděla… Vendul, ty opravdu nechceš bydlet u strej… ehmmm… u táty? Já bych řekla, že včera byl z toho dost smutnej. A máma taky.”

Vendy si hrála s drobečky, které jí upadly na ubrus. Přemýšlela.

“No, víš…, mluvila jsem s Ivčou… a ona říkala, že ona by se stěhovala, kdyby jejich táta bydlel jinde. Já… asi to zkusim, ale neumim to říct mámě, víš…? Lezlo z Vendy.

Teta jí podala ještě kousek bábovky a řekla:

“Tak jí to můžu říct já, jestli chceš a ty budeš u toho… Vendul, vím, že je to těžké…, ale zkusit bys to mohla, ne? Táta tě má rád, to vím.”

“Já jeho taky… i mámu… Teti, ale já se těšila na to tvoje miminko… jak ho budu vozit… a jak asi, když budu pryč?”

“Tak o to se neboj, však budeš jezdit sem, ne? A navíc… když má táta ten velkej barák, můžete si taky pořídit svoje miminko, myslim, že máma by byla ráda.”

Vendy vykulila oči. To by bylo něco… jejich vlastní miminko…

Najednou ji to stěhování nepřišlo vůbec tak hrozné, jako na začátku. Teta se na ni usmála, pochopila, že sestru čeká po návratu z práce milé překvapení.

A nemýlila se. Radost z Vendulčina rozhodnutí měla nejen maminka, ale i táta - Petr. Dokonce i babička si oddechla, už se bála, že bude v baráku dusno a ono se to zatím tak pěkně urovnalo skoro samo.

Překvapení toho dne mělo posvícení, protože nebralo konce. V noci probudilo Vendy světlo a hlasy u nich v kuchyni. Že by se táta zdržel…? Ale to není jeho hlas, to je přece strejda Jirka, tety muž. Co tady chce tak pozdě...? Zavolala na maminku:

“Mami…, mami, pojď sem.”

Ozval se strejdův hlas:

“Teď jsme vzbudili i ji… jdi k ní, ať nemá strach, co se děje.”

To už ale stála Vendulka ve dveřích a ospale koukala, jak ti dva dva sedí u stolu jen při svíčce. Co se děje?

Maminka jí pokynula, ať jde blíž.

“Vendy, vlastně ti to můžeme říct… tetu odvezli do nemocnice a představ si, už má miminko… taky holčičku, Leničku. Tááákhle mrňavou.” naznačila maminka rukama velikost miminka.

Strejda se usmál: “Tak vidíš…, ještě tu naší princezničku stihneš povozit dřív, než se odstěhujete.”

Vendy zírala, neměla sice ponětí, jak tak najednou teta může mít miminko, když s ní ještě odpoledne mluvila, ale když to říká máma i Jirka, bude to asi pravda. Podívala se na maminku:

“A mami… když se tedy odstěhujem… budeme moct mít taky miminko? U táty je přece místa dost, tady jsi miminko nechtěla, že je tu málo místa a navíc že ho bude mít teta.”

Maminka sklopila oči a Jirka se rozesmál:

“Jo, Haničko…, ta ti to teď nandala, co? Ale odpověď by mě taky zajímala, drahá švagrová.”

“No, Vendy…, třeba i jo… to ale budeš muset napsat čápovi, že bys chtěla bratříčka nebo sestřičku… to není jen tak, že, švagře?” řekla tajuplně maminka.

Vendy vyhrkla: “ Já vim… Blanka, když chtěla brášku, dávala pod polštář kostku cukru… a má Jiříka. Udělam to taky tak.”

“No, ale teď bys měla jít do hajan, my už také půjdeme, je pozdě a ráno vstáváme do práce. Tak šup a dobrou noc.”

Maminka dala Vendy pusu, ta jí ji oplatila a i strejdovi jednu mlaskla, aby mu to nebylo líto. Cestou přes chodbu nastevřela dveře od špajzu a po paměti sáhla do cukřenky. Dnes poprvé ty kostky nesní… dnes s nimi má docela jiné úmysly. Honem proběhla do svého koutku a šup s obsahem dlaně pod polštář. Blanka dávala jednu kostku… Vendy pro jistotu hned tři…



Konec prázdnin utekl jako nic, protože se stále něco dělo a všichni byli v jednom kole. Většinou se točili kolem nové členky rodiny, malé Leničky. Vendy z ní byla doslova unesená a o to důkladněji dodržovala svůj večerní rituál s kostkami cukru. Maminka ji nechala, sama byla miminkem tak okouzlena, že si v koutku duše přála, aby se Vendulčino přání splnilo.

Když zrovna neběhali kolem kočárku, pracovalo se na přípravách svatby. To byla věc, která u Vendy vyvolávala záchvaty radosti a těšení, dobře si totiž vzpomínala na svatbu tety Jarušky s Jirkou. Vše tehdy bylo jako z pohádky a vidina další takové akce ji nutila k tomu, že pomáhala dokonce i s gruntováním.

Jeden den přijel Petr dříve z práce a obě dvě, Vendy i maminku, vzal autem k jedné paní. Prý je to švadlena a ušije jim šaty, které nikdo jiný nemá. Vendula z toho byla celá pryč a trpělivě se nechala od té ženy přeměřit a počkala, až to samé podstoupí i maminka. Cítila se hodně důležitě, když si sama směla vybrat látku. Automaticky sáhla po té, po které pokukovala hned od začátku. Látka byla příjemná na dotek, lehoučká a vzdušná. Hlavně barva se Vendy moc líbila, neuměla ji sice přesně pojmenovat, ale připomínala jí plody meruněk, jen o mnoho, mnoho světlejší. Maminka i švadlena její volbu schválily, což ji potěšilo o to víc. Maminka si vybrala světlou látku s modravým nádechem. Vendulka musela uznat, že i maminčin výběr je skvělý, však i Petr uznale pokýval hlavou.

Když vyšli zpět k autu, povídá Petr Vendule:

“Vendy, co bys tomu řekla, kdybychom se zajeli podívat na tvoji novou školu a cestou domů se stavili u nás?”

Vendula přemýšlela. Jak, novou školu… ona přece školu zná, byla tam u zápisu. Zeptala se i nahlas. Petr odpověděl:

“No, když budeš bydlet u nás, neměla by ses do Blovické školy jak dostat a pěšky by se ti to asi nelíbilo, ne? Tak jsme tě s maminkou přihlásili do školy ve Spáleném Poříčí, tam jezdí autobus, který staví přímo u našeho domu. Ředitel je můj kamarád, tak souhlasil, že bychom se tam mohli dnes stavit, čeká tam na nás.”

Zkoumavě očekával její odpověď.

Vendy chvíli mlčela, ale nakonec souhlasně kývla, byla na tu novou školu dost zvědavá. Nahlas ale vyslovila to, co ji ve spojení s tím vším napadlo:

“No…, ale tam nebude nikdo od nás ze školky… nikoho nebudu znát.” Měla v očích náznak smutku. Maminka ji uklidňovala:

“Ale tady bys stejně znala jen Ivanku a Blanku, ostatní děti jsou zapsané v té druhé první třídě. Tak to vyjde nastejno a za Ivčou budeš jezdit. Tak co?”

“To máš pravdu, mami. O tom jsme už s Ivanou mluvily. Nebojím se, zvládnu to. Mami, myslíš, že jsem rozumná?” zeptala se Vendy.

“Proč se ptáš? Právě jsi dokázala, že jsi rozumná. Vendy opravdu se nemusíš bát, budete na to ve třídě všichni stejně.”

Cestou se Vendy vyptávala na vše možné, nejvíc ji zajímalo, proč se to město, kam míří, jmenuje Spálené Poříčí. Od chvíle, kdy do něj vjeli, neviděla totiž ani jeden spálený dům, jak si to v duchu předtím představovala. Táta Petr se smál.

“To je na dlouhé povídání, jednou ti ten příběh celý povím. Zatím ti musí stačit, že to jméno je z dřívějších časů, Poříčí se to jmenuje proto, že městem protéká řeka a Spálené… no, víš, kdysi ho zlí vojáci podpálili a dříve byly domy jen ze dřeva, tak všechny shořely… Když postavili lidi nové Poříčí, přidali k tomu jménu ještě to slovo: Spálené, protože už si na to mezitím zvykli, že jim tak říkali lidi z ostatních vesnic. Ale jak říkám, jednou ti to povyprávím celé… podívej… už jsme tu. Tamta veliká budova je tvoje nová škola.”

Nechávala v sobě doznít dojem ze zajímavého vyprávění a podívala se směrem, kterým Petr ukazoval. Páni…, tahle škola je jinačí, než ta Blovická. Taková… no, jiná na pohled. Vystoupili z auta a to už na ně volal jakýsi postarší pán.

"Petře, tady jsem… zdravím vás, ahoj, Peťane, dobrý den, mladá paní… a ty musíš být Vendulka, že?” usmál se ten pán a mezitím si stihl se všemi potřást rukou.

Vendy si ho prohlížela, vypadal sympaticky. To on bude asi ten ředitel… došlo jí a hned mu odpověděla, aby si o ní nemyslel, že je nevychovaná.

“Dobrý den. Ano…, já jsem Vendula. Vendula Mušková. Vy jste ředitel z téhle školy?”

“Ano…, chytrá holka! Já jsem ředitel a zvu tě na návštěvu naší školy, aby sis to tu mohla prohlédnout, když už za pár dnů nastupuješ.”

Vendy odvážně vykročila za ním a v závěsu za nimi šla maminka s Petrem. Prošli vstupními dveřmi, za kterými byly mohutné schody a nad nimi další dveře, podobné těm, které Vendy znala ze školky, věděla, že se jim říká lítačky. Vždy se jí líbilo, že se sami zavírají. S uspokojením zjistila, že tyhle to umí také.

Ředitel jim pokynul, aby šli k dalším schodům a po nich se dostali do prvního patra. Tam jim pan Karásek (tak se představil) ukázal na jedny dveře.

“To je sborovna…”

Vendy se automaticky zeptala, co to ta sborovna vlastně je.

“Sborovna, to je takové místo, kde jakoby bydlí všechny soudružky učitelky a o přestávkách se tam připravují na další vyučování.” Řekl Karásek. Myslel si, že odpověď je dostačující. To ale neznal Vendy…

Během chvíle ho zavalila takovou lavinou otázek, až se mu z toho čelo orosilo. Ale Vendula byla spokojená. Dozvěděla se, co je přestávka, co je vyučovací hodina, že je tu spousta učitelek a učitelů a ještě jedno patro tříd. Vytáhla z něj i to, že on nesedává ve sborovně, ale že má svoji vlastní místnost, jménem ředitelna. V podstatě celou návštěvu školy převzala do své režie, ředitel nestíhal odpovídat a maminka s Petrem se chvílemi dusili smíchy, když sledovali potícího se Karáska.

Vendula se totiž nutně chtěla podívat i do ředitelny, pochválila mu koberec a fíkus a než jí stihl poděkovat, už se vyptávala, kde bude její třída, kde je jídelna a kuchyně. Taky, jestli mají sklep a půdu... prostě ji zajímalo vše. Když konečně tato exkurse skončila, otřel si Karásek čelo a povídá:

“Holka, vždyť ty ses vyptávala, jako bys celou školu chtěla koupit. Ale doufám, že jsi spokojená, máma s tátou na tebe můžou být pyšní. Tady mi děti spíš u zápisu brečely.”

Vendy se na něj usmála: “Ale já přece tu školu nemůžu koupit. Na to jsem malá. Jenom mě to zajímá, když sem musím chodit. A nemyslete si, u nás taky jeden kluk natahoval slzičky, když byl u zápisu.”

Ještě chvíli povídali před hlavním vchodem a pak se vydali na zpáteční cestu. Stavěli se u babi - Petrovy maminky. Ta je vítala, jako by se rok neviděli. Vendy jí honem pověděla svoje dojmy z nové školy a babička se smála, když jí líčili, jak prohnala Karáska.

“Si ozaj šikovné dievča, Vendulka. Teším sa, až tuná budeš bývať. Na… vezmi si… to je pre teba.”

Babička jí podala zvláštní pouzdro ve tvaru válce. Vendy nadskočila nadšením. Fixy… a ty veliké, co jí maminka nechtěla koupit, že jsou moc drahé. Dala babičce velikou pusu a ta jí pevně objala. Měla radost, že se nové vnučce trefila do noty.

Dospělí pak ještě chvíli probírali plánovaný průběh blížící se svatby. Vždyť už zbývají jen dva dny. Vendula dělala, jako že ji to nezajímá, ale přitom hltala každé slovo, ráda byla vždy co nejvíc v obraze. Pochopila, že nastávající víkend bude hektický. V pátek navozit její a matčiny věci od nich sem, v sobotu svatba, v neděli dokončení stěhování a v pondělí s Vendy poprvé do školy. Poslouchala je a nedovedla si představit, jak tohle vše hodlají stihnout.

Když dorazili domů, Petr musel hned zpět, tak si jen zamávali. Už na ně čekala babička a vyptávala se jako o život. Vendy jí ochotně vylíčila vše, od návštěvy u švadleny, přes seznámení s novou školou, až po návštěvu druhé babičky. Maminka celý večer balila věci, které již nebudou potřebovat, aby toho neměli druhý den moc. Vendy jí pomáhala, pečlivě nosila na hromádku své hračky, knížky, oblečení. Maminka jí byla moc vděčná, protože díky tomu nemusela běhat sem a tam. Takže jim to šlo skvěle od ruky, na chvíli přišla pomoct i babička a Vendy si pro změnu odskočila k tetě, nemohla si nechat ujít večerní koupání malé Leni.

Večer pak přemýšlela, co je asi s mamkou čeká… Tolik nového se děje a tak moc najednou… Možná je to tak lepší... Vendy ale věřila, že maminka ví, co dělá, je přece dospělá.


Pátek byl opravdu hektický. Od časného rána "pendlovala" Petrova Škodovka sem tam mezi oběma obcemi, Vendy ani nestíhala počítat, kolikrát se otočili. Napřed odvezli nábytek, obsah knihovny a skříní, poté i ostatní věci a poslední várku tvořil náklad maminčiných květin, jelikož těch se nehodlala vzdát. V holých místnostech nezbylo nic, jen dvě válendy, lůžkoviny a pár nezbytných věcí, které se převezou do nového bydliště až v neděli.

Večer sjeli ke švadleně, která již měla hotové oboje šaty, maminka žasla, jak to zvládla v tak šibeničním termínu. Také Vendy se nemohla vynadívat na tu nádheru, neustále se nakroucela před zrcadlem a nemohla uvěřit, že už zítra si je vezme na sebe. To budou všichni koukat…

Maminka si svoje šaty zkoušela tak, aby ji Petr neviděl. Vendy zajímalo, proč ona může být vidět a mamka ne.

“Vendy, to se tak před svatbou dělá, víš? Ženich má vidět nevěstu až na té svatbě, pak budou mít štěstí celý život,”

“Aha… tak to jo… tak to já taky mamku chci vidět až zítra”, řekla Vendy se zamyšleným výrazem ve tváři. Petra znovu udivilo, jak je na svůj věk chápavá.

Od švadleny jeli rovnou domů, Petr se tentokrát nezdržel dlouho, čekalo jej ještě nějaké vyřizování, však i maminka měla před sebou spoustu práce. Spolu s tetou a babičkou dopékaly dorty a zákusky, Vendy směla hlídat malou Leničku a cítila se tím pádem velice důležitě, dnes jí totiž dovolili tu malou dokonce nakrmit z láhve, teta jen po očku dohlížela.

Večer bylo zvláštní, usínat v holých zdech, najednou Vendy ta místnost připadala tak nějak cizí. Naštěstí ji spánek brzy vysvobodil z těch stísněných myšlenek.

Ráno se vstávalo opět velice brzy, bylo ještě šero. Nikomu to ale nevadilo, ani Vendy ne. Strejda Jirka naložil do auta všechny ty pečené dobroty, uchystané na dnešní velký den a odvezl je k Petrovi. Na otočku se vrátil pro Hanku, babičku s dědou a Vendy. Ta se strachovala, jak se na tu veselku dostane teta Jaruška, ale uklidnili ji, že ta pak přijede spolu s maličkou a s Jirkou jako poslední, až se Lenička prospí.

Vendy se nacpala na zadní sedadlo mezi babičku a dědu a téměř posvátně přidržovala šatní pouzdro, kde byly uschovány její a maminčiny šaty. Už se nemohla dočkat, až se v nich bude moci předvést i druhé babičce, která je ještě neviděla.

Konečně byli na místě…

Proběhlo veliké uvítání, jelikož i pro obě babičky a dědu to bylo jejich první setkání. Ukáplo i pár slziček dojetí.

Vendy si všimla, že kousek od schodů do verandy stojí hnědooká holčina asi tak jejího věku. Než se stihla zeptat, kdo to je, holčička zatahala Petra za rukáv a zašeptala:

“Ujo…, to je tá tvoja Vendulka? Môžeš nás zoznámiť? Ja už som sa jej nevedela dočkať.”

Petr se usmál a kývl na Vendy:

“Vendul, tak to je moje neteř, dcera mého bratra. Taky půjde do první třídy, tak si určitě budete rozumět. Bydlí na Slovensku, ale víc už si jistě povíte mezi sebou sami.”

Nechal obě děvčata stát na schodech a zmizel za dospělými v domku. Vendy byla ráda, že tu nebude sama a hned se zeptala:

“A jak se jmenuješ…? Já jsem Vendula, ale řikej mi Vendy, mám to radši.”

“ Já sa volám Anna…, ale volaj ma Anka, alebo Aňa... to mam najradšej”, usmála se na ni a podala jí ruku, jako by byly obě dospělé.

Vendy ruku přijala a také se usmála. Aňa se jí zamlouvala.

“Tak to, když se táta žení s mojí mámou, to jsme sestřenice, že jo? Já už jednu sestřenici mám, ale je to ještě miminko. Taky přijedou, tak ji uvidíš. Máš taky nějakou sestřenici?”

“Nie…, iba bratranca Joža, po vašom je to, hádam... Pepík. Aj on tu niekde je, asi vo vnútri. Ale mám sestru… Olu, ale tá je už veľká, vieš, už jej bude osemnásť, ale je fajn, však ju pozrieš, iba čo vylezie von.”

Chvilku si ty dvě ještě povídaly, když v tom je zavolala Aniččina maminka:

“Choďte dnu, choďte sa prezliecť, aby ste neišli takto… tak rýchlo,rýchlo... Vendy, Aňa… Ola vám pomôže, hej?”

Ještě, než je předala na starost Olze, stihla se s Vendy srdečně přivítat a zároveň jí i představit svého muže, Annina tatínka. Vendy už si na ten jejich jazyk docela zvykla, moc se jí líbil.

Olga oběma holkám pomohla do šatů a ony zase jí na oplátku pomohly pozapínat knoflíčky na jejích šatech. Všechny tři se vzájemně prohlížely. Vendy musela uznat, že to sluší všem. Aňa měla šaty červené a pod nimi bílou halenku. Ola vypadala, jako by sama měla být nevěstou, však i ostatní na ně koukali jako na princezny z pohádky.

Konečně bylo vše přichystáno a mohlo se jet. Aut bylo požehnaně, s každým se počítalo, nikdo nemusel jít pěšky. Vendy s Aňou se nacpaly k Jirkovi s Jaruškou, kteří mezitím také dorazili. Alespoň se mohly postarat o Leničku na zadním sedadle, která ležela ve speciálně vyrobené transportní "lehačce", kterou pro ni vymyslel a udělal sám Jirka. Anička nadšeně pozorovala miminko, nevěděla, jestli se má radovat více z něj, nebo z toho, že je čeká svatební obřad a pak veliká hostina.

Teprve až na radnici spatřila Vendy maminku v plné kráse. Úžasem vykulila oči, protože to mamce nevyslovitelně slušelo. I ostatní na chvíli zmlkli a Petr jen s pyšným úsměvem pronesl:

“Tak to je moje Hanička…”

Obřad byl nádherný, Vendy s Aničkou šly jako družičky a Jožko, ještě s jedním chlapcem z Petrova příbuzenstva, jako mládenci.

Když došlo na gratulace, špitl Petr Vendy do ucha:

“Tak, a už jsem tvůj tatínek i doopravdy, tak ať máme štěstí všichni… i ty.”

Vendy mu dala velikou pusu a mamce taky. Té stékaly slzy, ale Vendulka věděla, že je to od radosti. Doprovázel je totiž zářivý úsměv. Plakaly i obě babičky, teta Jaruška taky a plno lidí v sále na tom bylo stejně. Když vyšli ven, seběhli se kolem Petra nějací muži a Vendy s překvapením zírala, jak mu nasadili koňský chomout a mamce dali do rukou bič. Něco u toho vesele pokřikovali a všichni kolem se smáli. Vendule i Aničce to později vysvětlila Olga, že se to tak dělá na každé svatbě, je to takový zvyk a že ti páni byli Petrovy kolegové z práce.

Po obřadu se přesunuli do nedaleké restaurace, kde již bylo vše nachystáno k řádné a bohaté hostině. U vchodu je přivítal pan vrchní, popřál jim hodně štěstí a podal jim přípitek na malém talířku. Když Petr s Hankou položili zpět sklenky, vrchnímu tácek upadl na zem. Vendy si myslela, že to bude asi pěkný nešika. Ale bylo jí vysvětleno, že je to další ze zvyků, který nesmí chybět na žádné svatbě, aby prý bylo vidět, jestli se ti dva lidé, kteří se berou, shodnou i při práci. A tak s úsměvem pozorovala, jak Petr přidržuje lopatku a mamka na ni nametá střepy. Všichni pochvalně zatleskali, jak jim to společně krásně jde.

Hostina byla v plném proudu, hrála i hudba a skoro všichni tančili. Hlavně maminka šla z ruky do ruky, Vendy jen zírala, viděla ji tančit poprvé v životě. Na svatbě tety totiž maminka tančit nemohla, měla tehdy bolavou nohu.

Dokonce i Vendy s Aňou si zatancovaly a to i s dospělými, přišel je o tanec postupně požádat nejen Petr, ale i strejda Jirka, Aniččin tatínek a dokonce i Jožka, takže to už Vendulka věděla, že půjde do třetí třídy a má doma ještě malého bratříčka, Ludvíka.

Zábava se dařila, vládla dobrá nálada a nejvíce legrace bylo s jedním z hostů, kterého oslovovali jako Honzu. Předváděl různé triky s víčky od piva a byl tak obratný, že zaujal obdiv nejen dětí, ale i dospělých. Pak ale někam zmizel, Vendy napadlo, že už asi musel domů.

Akorát byla zabraná do hovoru s Aňou, když v tom vlítla do sálu podivná postava. Všichni ztuhli a ozvalo se pár hlasů:

“To je ale ošklivá cikánka.”

Vendy už jen zahlédla, jak ta cikánka popadla maminku do náručí a utíkala s ní ke dveřím vedoucím ven. Vendula na nic nečekala, vyběhla za ní a nějakým zázračným procesem se jí povedlo zakousnout se milé cikánce do předloktí. Cikánka zařvala dosti mužným hlase, ale maminku nepustila, nohou přibouchla dveře tak, aby za nimi Vendy nemohla a zmizela po schodech ven. Vendy se rozbrečela na plné kolo, ale neušlo jí, že Petr vyběhl za cikánkou a stihl něco říct Aniččině mamince. Ta pokývala hlavou a hned šla směrem k děvčatům. Však i Anka byla pěkně vykulená.

Teta Miluška je obě uklidnila tím, že jim prozradila, že není třeba se bát, že je to jen další ze svatebních zvyků, říká se tomu prý "únos". Vendy to moc nechápala:

“A co to bylo za cikánku… co když se maminka nevrátí…”

“Len sa ty neboj, však o chvíľu je tu spiatky aj s ockom, on ju privedie. A nie to žiadna cikánka, ale ujo Honza. Pozri mu potom na ruku, bude tam mat obtiahnuté tvoje zúbky, pekne si ho hrýzla, naozaj. Si statočná dievka.”

Vendy si utřela oči a v tom se znovu otevřely dveře. V nich se objevil táta - Petr a vedl rozesmátou maminku. Za nimi šel Honza s taškou v ruce a z té tašky čouhal kus šátku, který měla na sobě ona záhadná cikánka. Vendy se ulevilo a došla až k nim. Táta s mámou ji pohladili, teta Miluška je pohledem ujistila, že je vše v pořádku a Vendula se zeptala Honzy:

“Strejdo, ukaž mi tuhletu ruku…”

Honza se podíval po ostatních a ti se smíchem řekli, jen ať ji ukáže. Vyhrnul tedy rukáv…

Na předloktí se mu rýsoval pěkný kousanec ve velikosti chrupu malé Vendy. Ta jen pokývala hlavou:

“Kdybyste mi to řekli hned, nemusel si bejt pokousanej.”

Celý sál se prohýbal smíchem a Honza si Vendulku udobřil tím, že jí objednal veliký zmrzlinový pohár.

Zbytek zábavy proběhl již v pohodě, Vendy s Aničkou sice mrzelo, že je odvezli domů mezi prvními, ale byly stejně docela unavené, tak usnuly, ani nevěděly jak. Spaly na válendách patřícím Vendulce a mamce, babička slíbila postarat se o ně i o malou Leničku a Petr jim slíbil, že je druhý den ráno vyzvedne spolu se zbytkem věcí určeným k přestěhování.


Jak Petr slíbil, přijel pro obě děvčata i s maminkou, hned brzy ráno a Jirka mu pomohl naložit obě válendy a zbytek věcí. Babička je se slzičkami v očích pozvala alespoň na kávu, protože věděla, že Vendy by se ráda ještě pořádně rozloučila s Ivankou a sama ji také nechtěla nechat odjet jen tak, narychlo.



Vendulka představila Ivance Aničku, a ta se podivila, jakou zvláštní řečí ta holčička mluví. Ale také jí se krásný slovenský přízvuk moc líbil. Chvilku se bavily všechny tři tím, že srovnávaly rozdílnost některých slov, mnohým z nich ani vzájemně nedokázaly přisoudit ten správný protějšek. Udivovalo je to, protože ač se jejich řeči zdály rozdílné, přesto si skvěle rozuměly.

Pak si ale Vendy vzpomněla, proč vlastně původně za Ivkou šly. Chtěla se s ní přeci rozloučit. Trošku se zamračila, bylo jí smutno, ale zároveň se těšila na nový domov. Ivanku přece uvidí o víkendech a o prázdninách. Polkla a tiše řekla:

“Ivuško…, já už za chvíli odjíždím. A zítra jdu do školy, ale do jiné, ne do té jako ty. Přijedu někdy, až se zabydlíme, takhle mi to mamka slíbila.”

I když se snažila být nad věcí, moc jí to nešlo. Slzy si stejně našly cestu ven. Ivanka na tom byla stejně a Anička jen soucitně přihlížela. Tak nějak vycítila, o co jde, a tak raději ty dvě nerušila zbytečnými řečmi. Vendulka sáhla do kapsy a napřáhla ruku směrem k Ivance.

“Na… to je pro tebe, na památku. A neboj, mamka o tom ví.”

Ivanka sáhla nejistě po podávaném dárku. Oči se jí rozzářily překvapením a radostí. Vendy jí dávala své dvě nejoblíbenější figurky: Spejbla a Hurvínka. Páni… vždyť jí je Vendy jindy ani nechtěla půjčovat, a to byly nejlepší kamarádky. Vendulka si je přivezla z jednoho výletu s maminkou. Byly tehdy v Praze, hlavním městě a Vendy to prožívala opravdu silně. Ty figurky pro ni byly hodně vzácné. A nyní je dává jí… Vzala je do ruky, chvíli si je prohlížela a vyhrkla:

“Počkej tu… “

Vběhla do stavení a za okamžik byla zpět. Ruce měla schované za zády, bylo znát, že něco skrývá.

“Tohle je ode mě… pro tebe… dej mu klidně nové jméno…” řekla tiše Ivana a podala jí dosud skrývaný předmět.

Teď pro změnu zírala Vendy. Kamarádka jí dala svého nejoblíbenějšího plyšového mazlíka, psa Fida…

“Ivu, a nevynadá ti máma…?” zeptala se s mírnou obavou Vendulka.

“Neboj… todle pochopí, teď je tvuj a když ho budeš vozit s sebou sem, tak ho budu vídat, ne?”

“jo… to je fakt. Určitě ho budu vozit s sebou. A jméno mu nechám, aby si nemusel zvykat na nové. Ivuš, já už musím jít.”

Loučily se, jako by se viděly naposledy v životě a i Anička z nich měla slzy na krajíčku. Pomalu se doploužily k Vendině domku. Vlastně už to nebyl její dům, už byl babiččin…

Také loučení s babičkou bylo plné slz a slibů. Domluvily se, že si spolu budou posílat dopisy, maminka Vendy určitě ráda pomůže, však to odkývala. Rozloučit se přišel i strejda s tetou, Lenička spala, tak ji Vendulka alespoň pohladila po tvářičce.

Svíralo se jí srdíčko, ale věděla, že to tak musí být. Snažila si do paměti vrýt i sebemenší detail, prošla jak domkem, tak i zahradou. Tam se zastavila u malého topolu. Je to její topol… Matně si vzpomíná, jak jej s dědou sami zasadili. Byl tehdy maličký, strejda ho odkudsi přivezl v batohu. Dnes byl Vendulce po bradu. Babička jí vždy říkala:

“Vendulko, ten poroste s tebou. Zatím je malý, ale za chvíli tě dožene a pak tě i předběhne. Bude veliký a krásný, uvidíš jednou sama.”

Vendy jí věřila. Umínila si, že pokaždé, až sem přijede, navštíví i tento stromek. Jsou přeci kamarádi… To k němu se chodívala Vendy vyplakat či se mu svěřit s tajemstvím. To on věděl vše první.

Povzdechla si. Jestlipak i tam bude mít nějaký svůj strom… Bude o tom muset promluvit s tátou…

Byl nejvyšší čas vyrazit, jelikož Aničku s rodinou čekala předlouhá cesta zpět na Slovensko, museli to stihnout včas, také ji ráno čeká první cesta do školy, tak aby se stihla vyspat.

Babička plakala a Vendy k tomu neměla daleko. Mávala všem z okénka auta do poslední chvíle. Pak teprve se jí spustily slzy. Všichni mlčeli, jen Anička ji jemně a povzbudivě stiskla ruku. Vendy byla vděčna nejen za její gesto, ale i za to ticho. Neuměla si to tehdy ještě vysvětlit, ale bylo to poprvé, co pocítila, že jsou některé situace, které nepotřebují slov…

Když dorazili do vsi, čekali je už všichni u vrat. Aniččini rodiče byli jako na trní, už měli být dávno na cestě. Měli vše připravené, tak zbývalo jen naložit Anku a mohli vyrazit. Rozloučili se všichni vzájemným odejmutím a s příslibem, že se jistě zase brzy uvidí. Také Anka s Vendy si slíbily, že jen co se obě naučí pořádně psát, budou si posílat dopisy. Petr se zasmál:

“Holky, znám lepší způsob, viď, Gusto?” pohlédl na svého bratra.

Ten se souhlasně usmál a mrkl na obě děvčata. “Ozaj, viem čo myslíš, Peter. To pre ty dve bude veľmi zaujímavé.”

Obě nechápavě zíraly na ty dva. Co asi mají na mysli…? Petr povídá:

“No, my s Gustou si posíláme zvukové dopisy. Namluvíme na kazeťáku všechno, co chcem říct tomu druhému, pár slov přidají všichni ostatní a pošlem to poštou tomu druhému. Je to lepší, než dopisy, člověk slyší hlas, jako by ten druhý stál vedle něj.”

Holkám to došlo, však kazeťák znaly obě. Jen je nikdy nenapadlo, že by se dal využít i jinak, než k pouštění písniček či pohádek. Vendy pronesla:

“Aha… to je stejné, jako když mi maminka nahrávala svým hlasem pohádky… tak to by šlo, to umím i já.”

“Tak vidíš… a já ti koupím kazetu jen pro vás dvě. Tak co vy na to?”

Odpověděly obě svorně nadšeným souhlasem.

Ještě si řekli poslední "ahoj" a "dovi" a jejich vůz zmizel v nedaleké zatáčce. Babička vzala Vendy za ramena, přitiskla ji k sobě a druhou rukou pohladila mamku:

“Tak vitajte, dievky moje…. už ste tadiaľto doma, nech sa vám tu páči a všetkým nám prajem iba len to štestí a zdraví.”

Petr mezitím zavřel vrata a společně se vydali směrem ke stavení. Chvilku ještě trvalo, než složili válendy a zbytek věcí. Po večeři přišel Petr za Vendy a povídá:

“Stýská se ti, viď…? Víš co, ukážu ti něco, co ti udělá radost, potřebujeme k tomu jen tohle…” poklepal rukou na pouzdro zavěšené na krku.

Vendy okamžitě poznala, že je to dalekohled, který s sebou měli už v zimě na Šumavě.

Petr ji dovedl na zahradu, až dozadu, kde jí pomohl usadit se na na jeden ze žulových pilířů, nesoucí zahradní vrata. Pořád ještě netušila, co má táta za lubem. Rozhlédla se. Za zahradou bylo jen pole a kousek v dálce se rýsovalo nějaké městečko. To už Petr sám promluvil a zároveň jí podal dalekohled.

“Vendy, to město, to jsou Blovice. Tam to přece znáš… A když koukneš támhle, jak září ta stříbrná tečka, tak to je vodojem v Seči… a kousek od něj máte přece konec vaší zahrady. Časem třeba sama dokážeš určit, která to přesně je.”

Vendy se řídila jeho navigací a srdce jí tlouklo jako zběsilé. Páni… tohle nečekala… a opravdu, už vidí vodojem… a kostel… Napadlo ji, že kdyby babičku napadlo poslat třeba sluníčkové “prasátko”, musela by to odsud vidět… věřila tomu. Hleděla do míst, kde ještě ráno pobíhala a odhadovala, co se tam asi zrovna v tuto chvíli děje.

“Tati, a to jsi objevil kvůli mně?” zeptala se po chvíli.

Petr si odkašlal.

“Ne…, kvůli sobě… Když jsem nemohl být s tebou a s mamkou, chodil jsem se dívat sem a hned mi bylo veselejš. Proto jsem ti to chtěl ukázat hned dnes, abys… no, vždyť to snad sama chápeš.”

Vendy se na něj vděčně usmála.

“Chápu, tati. Moc dobře to chápu a moc děkuju.”

Oplatil jí úsměv a ještě chvilku ji nechal užít si ten pohled. Pak se vydali zpět k domku, protože mamka s babičkou na ně již volaly, kde se tak dlouho toulají...

První večer v novém domově, ale ve vlastní válendě a peřinách... Zvláštní pocit..., ale Vendy neměla možnost dlouho přemýšlet, usnula velice rychle.

Mamka jí ještě stihla pošeptat, ať se jí něco hezkého zdá, protože co se zdá první noc na novém místě, to se prý splní…

Ráno se Vendy vzbudila hodně brzy, byla ještě tma. Napřed se lekla, kde to je, ale v zápětí se zase uklidnila. Je přece doma - v novém doma, jak tomu v duchu říkala. Vyskočila z postele a honem na sebe naházela oblečení, které jí maminka nechala připravené na opodál stojící židli. Když vyšla na chodbu, zjistila, že v kuchyni se svítí. Vyrazila tedy za zdrojem toho světla a pomalu otevřela dveře. Spatřila svoji novou babičku, jak sedí u stolu a míchá cosi voňavého ve velkém hrnku zdobeném růžičkami. Popotáhla nosíkem vůni a došlo jí, že jde o kávu. Její vůni milovala, ale dobře si vzpomínala, jak ji zklamala její chuť, když ji jednou tajně ochutnala z dědova hrníčku. Brrr… jak něco tak krásně voňavého může tak ošklivě chutnat… řekla si tehdy.

To už ji babička také zaregistrovala a s úsměvem jí popřála dobré ráno.

“Dobré ránko prajem, Vendulka. Čo že si tak brzo hore? Nemohla si dospat, však? No sadaj, urobím ti čaj… alebo kakao? No, povedz si sama, čo bys radšej. Aj mlieko tu mám.”

Babiččin česko - slovenský slovník se Vendulce zamlouval stále víc, připomínalo jí to Aničku, která už je jistě i s ostatními také dávno doma. Sedla si ke stolu naproti babičce a nesměle poprosila o čaj. Ten po už během chvilky stál před ní a zároveň s ním i kus dortu a cukřenka. Vendy vhodila do hrnku dvě kostky a vděčně se usmála.

“Babi… a kde je mamka s tátou, oni ještě spí?”

“Áno, ale nechaj ich… nech sa prospí. Však je teprve iba šest hodin. A čo ty… ako sa těšíš zajtra do školy? “

Vendy oždibovala dort a s povzdechem odvětila:

“No, já nevím… Těším se, ale mám strach. Nikoho tu neznám.”

Babička ji povzbudivě pohladila po rameni.

“Však ty sa neztratíš, si šikovné dievčatko. Verím, že brzo budeš mať plno kamarátov. A Peťo… tedy otecko, ťa seznámí s dievčencemi, ktoré tiež jezdí od nás, tak sa neboj. “

Seděly tam spolu ještě dobrou hodinu, když se ve dveřích objevila maminka s tatínkem. Také jim babička přistavila snídani a společně pak probírali ještě nějaké věci týkající se dopřestavění zařízení jednotlivých místností.

Neděle utekla jako nic. Odpoledne vzal tatínek Vendulku na procházku, na které spolu navštívili hned tři starší děvčata ve vsi. Všechny tři slíbily tatínkovi, že se do začátku postarají o Vendy jak při cestě do školy, tak i po škole. Nejvíc se Vendule zamlouvala Marcela, která jí hned při seznámení vrazila do ruky oříškovou čokoládu. Dozvěděla se od ní, že chodí do deváté třídy a druhé dvě holky, obě Pavlínky, chodí do stejné třídy s ní. Ještě se domluvily, že ráno se uvidí před školou. Vendy se hned cítila o něco jistější. Pane jo… tak velké kamarádky ještě v životě neměla, to by Ivanka koukala…

Cestou k domovu potkali ještě jednoho chlapce, ve věku již zmíněných děvčat. Představil se Vendulce jako Roman a že prý se taky budou vídat v autobuse. Když zmizel v domku, kde bydlel, zeptala se Vendy udiveně tatínka:

“Tati, jak to, že jim nevadí, že jsem malá? U nás se s náma velké děti nebavily nikdy…”

Tatínek se usmál:

“No, ono tady je tak málo dětí, že spolu prostě při sobě drží všechny. Krom těch, co už jsi poznala, už jich tu moc není. Zbytek už jezdí na internáty nebo jinam a ty ostatní jsou ve školce a i těch je jen pár.”

Vendulka se s jeho odpovědí uspokojila a přidala hned palbu otázek, co že je to ten internát a proč je tu tak málo dětí. Tatínek měl co dělat, aby stíhal odpovídat.

Doma ji překvapila babička netradičním dárkem - krásným budíkem, na jehož ciferníku byl namalován chlupatý kocour a pod ním se v rytmu tikotu vrtěla malá myška, kterou zmíněný kocour mlsně pozoroval. Babička svůj dar odůvodnila tím, že to je proto, aby Vendulka neměla strach, že zaspí. Vendy na oplátku překvapila baničku tím, že jí předvedla jak dobře umí určovat čas, čemuž se podivila i maminka. Vendula prozradila, že to ji naučil strejda Jirka.

Večer si Vendy snad stokrát kontrolovala, jestli má v aktovce vše, aby náhodou neměla hned první den ve škole průšvih. Ještě před usnutím ji museli uklidňovat, že má opravdu vše v pořádku a že se nemusí bát. Uvěřila jim tedy a za chvíli už se propadla do hlubokého spánku. Tolik změn a událostí ji naprosto vyčerpalo, ale cítila se spokojeně.

Ráno předběhla se vstáváním i nový budík, tak moc byla nervózní, co ji čeká ve velké škole. Tentokrát ale byli vzhůru již i ostatní a čekali se snídaní už jen na ni.

Když nastupovala na dvorku do auta, babička jí honem vtiskla do ruky kytici karafiátů, kterou nejspíše dala narychlo dohromady z květin zbylých ze svatby, prý aby měla co dát soudružce učitelce. Popřála Vendy hodně štěstí a dokonce i slzičky se jí zaleskly v očích. Maminka k nim taky neměla daleko, to bylo jasně znát. To už ale auto vyjíždělo ze dvora a pak dál a dál… dokud nezastavilo před školní budovou v sousedním městě.

Tamní parkoviště bylo téměř plné a prostranství před školou se hemžilo dětmi různého věku. Každé druhé mělo v ruce také květiny a všechny byly nastrojené. Jen děti z vyšších ročníků dávaly najevo, že pro ně to není nic zvláštního - ony už to tu přece znají. Od autobusové zastávky už k nim zamířila děvčata, která Vendy poznala den před tím. Zamávala jim a hned se cítila lépe. Holky také měly květiny a Marcela řekla:

“Tak hodně štěstí, Vendul a zítra už pojedeme autobusem spolu. Musíš mi pak říct, kterou učitelku máš a jak se ti to tu líbí. Tak čau, já už musím letět.”

Vendulka jí ještě mávla na pozdrav a vydala se spolu s rodiči ke vchodovým dveřím. Všude bylo plno dětí i dospělých, ale i přesto se jim povedlo dostat se do vestibulu. Tam na ně volal ředitel Karásek:

“Ahoj… nepřezouvejte se… dnes nemusíte. Tak co, víš, kam jít?” mrkl na Vendulku.

“Nevím… ale myslím, že vy to víte…” uculila se na něj Vendy.

Oplatil jí úsměv a přidal i informace o tom, že její třída je v prvním patře, hned vedle sborovny.

“Však si to určitě pamatuješ, viď?” dodal a honem se zase musel věnovat dalším lidem.

Třídu našli snadno, už byla skoro zaplněná. Vendy se usadila do druhé lavice, kde již seděla jedna holčička s dlouhými culíky. Ta se na ni usmála.

“Ahoj. Já jsem Eva. Tobě nevadí se mnou sedět?”

Vendy se na ni zkoumavě zahleděla. Nechápala tu její otázku. Než se stihla zeptat, Eva pokračovala:

“No, že jsem cikánka… oni se mnou nemluví… ani ve školce se mnou nechtěli mluvit. Tobě to nevadí?”

Vendulka si ji pořád prohlížela. Nebylo na ní nic divného, jen její pleť byla o něco tmavší, než její. Věděla, co znamená slovo cikán, ale nevěděla, proč by to měl být důvod k tomu, aby si odsedla. Vždyť ta holka vypadá docela fajn. Odpověděla jí:

“Proč by mě to mělo vadit? A kde bydlíš? Já jsem Vendula…”

“Já vi, že jsi Vendula… a bydlím tam, co ty, jen na druhé straně návsi. Vim, že si se přistěhovala až teď a že pan Zach se oženil s tvojí mamkou. Jestli ti to nezakážou, můžem si spolu hrát.”

“Proč by mě to měli zakázat…? Aspoň tu budem dvě z jedné vsi. To je náhodou dobře.”

Obě se na sebe usmály a pak pozorovaly dění ve třídě. Vypadalo to, že už jsou tu všechny děti. Však už se ozval i zvonek a jen co dozněl. Vešla do třídy vysoká paní, které to moc slušelo. Požádala přítomné rodiče, aby šli ven a počkali na své děti ve vestibulu. Vendy došlo, že to asi bude soudružka učitelka. A nemýlila se…

Učitelka se jim představila jako Libuše Přibíková a pak jim pověděla o všem, co je ve škole čeká, co se smí, co pro změnu zase nesmí. Trpělivě odpovídala na jejich zvědavé otázky a za chvilku už se přidali i ti, kteří dosud zaraženě mlčeli. Pak došlo na představování jednotlivých prvňáčků. Probíhalo to vesele a plynula, když v tom se učitelka zarazila.

“Děti, nevíte kde je Tomášek Nový? Vždyť jsem ho tu zahlédla… vy, co ho znáte, nevíte kam šel?”

Jeden chlapeček, který se před tím představil coby Vašík, vyhrkl:

“Šel na chodbu… za maminkou. A řval u toho… tedy, plakal…”

Soudružka učitelka je poprosila, aby byli tiše a vyšla ze dveří. Po chvíli se vrátila a popadla maňáska v podobě kačenky, který dosud ležel vedle vázy na jejím stole. A zase vyšla na chodbu. Nastevřenými dveřmi bylo slyšet její hlas mísící se s hrozným nářkem jakéhosi chlapce. Všem došlo, že jde o zmíněného Tomáška.

Ale to už se ve dveřích objevila zajímavá sestava: soudružka učitelka s maňáskem na ruce, rudá maminka a vřeštící Tomášek. Sotva se podařilo dostat Tomáše do třídy, maminka zmizela na chodbu a stihla ještě chlapci pohrozit, že to poví tatínkovi. Učitelka pomocí loutky a změněnému hlasu doprovodila Tomáše do lavice. Ten už nebrečel, jen zatvrzele koukal na maňáska. Učitelka mu řekla:

“Když ti ho půjčím, usměješ se na nás?”

Kluk nic… ale hned, jak se maňásek ocitl v jeho rukou, rozjasnila se mu tvář. Sice ne úplně, ale trošku přeci jen ano. Učitelka si viditelně oddechla a vrátila se na své místo, před katedru. Dál už vše proběhlo v klidu a rozpovídal se nakonec i Tom.

Když pak směly děti opustit třídu a vrátit se k rodičům, byl Tomášek první, kdo vyrazil ze dveří, ale tentokrát už bez brekotu, dokonce se i smál. Vendy vyšla ven spolu s Evičkou. Tatínek je pozdravil obě a zeptal se Evy, jak jede domů, když tu neviděl její rodiče. Eva mu vysvětlila, že jede autobusem, protože rodiče museli jít do práce. Tatínek jí nabídl, ať tedy jede s nimi a dodal:

“ Já myslel, že ty jdeš do školy do Blovic, když tam vaši dělají. Tak aspoň naše Vendula nebude tak sama. Vendy, doufám, že ti nevadí, že Eva je… no… jiná. Já ji znám od malička, i její rodiče a věř mi, že je to moc hodná holka. Tak se spolu můžete i učit a hrát si, když jí tatínek s maminkou jezdí domů až pozdě odpoledne. “

Eva se na něj vděčně usmála, poděkovala a Vendy se ulevilo, že taťka nic nenamítá proti její nové kamarádce.

Cestou domů se obě děvčata předbíhala se svými dojmy z prvního dne. Eva přiznala, že se hrozně bála do školy jít, ale díky Vendulce se teď na další dny docela i těší. Rozloučili se před vraty a Eva ještě stihla Vendy ukázat, kde bydlí. Pak se rozběhly každá po svém. Vendy už čekala zvědavá babička a na Evičku mávala z okna zase ta její.

Co nastala Vendule školní docházka, začal čas tak nějak rychleji plynout. Ve škole ji to bavilo, měla kamarádku a vlastně se jí povedlo i to, že díky ní se s Evou začaly postupně bavit i ostatní děti ve třídě. Soudružka učitelka byla moc milá a hodná, oblíbili si ji všichni a z uplakaného Tomáška se stal moc fajn kluk. O víkendech ji tatínek vozil za babičkou a všemi ostatními do Seče a než se nadála, byly Vánoce…

Ve škole jim řekla soudružka učitelka, že budou mít i svůj stromeček a kdo chce, může si zahrát na Ježíška, domluvit se s kamarády a těsně před vánočním prázdninami si udělají takovou nadílku. Jen tak, mezi sebou ve třídě. Vyvolalo to nadšení a ten den se nemluvilo o ničem jiném,než o tom, kdo s kým si vymění dárek. Vendy se domluvila s Evou a ještě se dvěmi děvčaty. V duchu si ale lámala hlavu, čím je překvapí. Snad poradí maminka…

A maminka poradila, i babička poradila, tak když nastal den D, nesla si Vendy v aktovce místo Slabikáře hrníček na čaj, krabičku cukroví a tři krásně zabalené dárky pro své kamarádky. Ten den se totiž nevyučovalo ani v jedné třídě. Pro Vendulku, a nejen pro ni, to bylo nové, ale příjemné zpestření posledního dne před prázdninami. Vždyť pak se se všemi uvidí až po Novém roce.

To dopoledne uteklo strašně rychle. Doma se Vendulka chlubila s dárky od děvčat. Od Evičky dostala krásného plyšového oslíka, od Emy pastelky a omalovánky a od Jany sadu plastových zvířátek. Radost jí udělal i balíček, ve kterém byly tři sáčky bonbónů a sada oblečků na malou panenku. Jen absolutně netušila, od koho je. Až o prázdninách se dozvěděla, že bonbóny jsou od holek - deváťaček a oblečky od Romana, jeho maminka si totiž jejich šitím přivydělávala po večerech. Moc ji to překvapilo, vždyť je přece neviděla, že by se stavili u nich ve třídě. Marcela jí prozradila, že se domluvili s jejich učitelkou a ta to tam dala za ně, aby je Vendy neviděla. Ta měla starost, že jim to nemá jak oplatit, ale Marcela jí řekla, ať to neřeší, že jí chtěli udělat radost.

Vánoce byly nádherné, jeli samozřejmě i do Seče a nezapomněli poslat namluvené pozdravy na kazetě na Slovensko. Však jak v Seči, tak i poštou ze Slovenska, dostala Vendy spoustu dárků. Největší radost jí ale udělala maminka, když jí řekla, že ten hlavní dárek není ještě vidět, ale když počká do května, bude mít sestřičku nebo bratříčka. Tatínek se jen usmíval, babičky plakaly radostí a Vendulka se nemohla dočkat, až to všem poví po prázdninách ve škole.