Pohádkový příběh:zuzana.sec.calouneni@seznam.cz

Princezna z Mydlinkového království… úvod

Posaďte se, děti, a buďte chvilku tiše.
Povím já vám příběh, z Mydlinkové říše.


Jednoho dne nad naším dvorkem zakroužila mýdlová bublina. Vypadala úplně obyčejně, jako kterákoli jiná bublina. Však je jistě znáte. Nebo vám maminka nikdy nekoupila bublifuk? Že ano? Tak vidíte… Přesně takovou bublinu mám na mysli. Takže se určitě nebudete divit tomu, že jsem se po ní jen ohlédla a víc jsem si jí nevšímala.

Jenže za chvíli mi došlo, že ta bublina se chová trošku podivně. Poletovala si a jako by sama určovala směr, kterým poletí. Nedalo mi to a po očku jsem pozorovala. Děti, ona opravdu měnila nejen barvy, ale i svoji dráhu, chvilku letěla i proti větru a to už jsem měla údivem otevřenou pusu.

Z ničeho se na chvíli zastavila, jen tak - prostě stála ve vzduchu a pak se ohromnou rychlostí rozlétla k naší jabloni. Dosedla na větvičku a mě napadlo: Ták… a teď praskne. Přivřela jsem oči a ono nic. Nepraskla. Jen tam seděla, a kdybych věděla, že se mi nebudete smát, tak bych řekla, že se pohupovala tak, jako by byla udýchaná.

Ani jsem nedutala. Něco takového jsem viděla poprvé v životě, tak si umíte představit, jak jsem byla překvapená. Bublina také nic. Jen dál měnila svoje barvy. Chvíli byla růžová, pak zase zelená a v zápětí na to modrá. No, ona těch barev střídala tolik, že je ani sama všechny neumím pojmenovat. To vy by jste si s tím jistě poradily hned. Schválně: jaké barvy ještě asi tak mohla ta bublina mít?

Děti, já zírám. Tolik barev opravdu měla. Ještě že jste mi je pomohli všechny vyjmenovat…

Ráda vám za to povím, co se dělo dál. Vy se mi zase budete smát… Ale víte, že ta bublina měla z ničeho nic oči? No vážně, nelžu vám. Krásné, duhové oči. A těmi na mě zvědavě pomrkávala. No, já pomrkávala také, ale spíše překvapeně. Najednou promluvila:

“Ahoj. Kdo jsi?”

Já v tu chvíli nebyla schopna ani promluvit. Nakonec jsem ale sebrala odvahu a odpověděla jsem jí:

“Já jsem Zuzka. Ale kdo jsi ty?”

Pištivým hláskem řekla:

“Já jsem princezna Bubliška a ztratila jsem se. Tatínek mne už jistě hledá.”

Znělo to strašně smutně, pomalu to vypadalo, že se snad rozpláče. Její odpověď mě zarazila. Copak takhle vypadá princezna? Řekla jsem opatrně:

“Princezna, říkáš… ale vždyť vypadáš jako… nezlob se, ale prostě jako mýdlová bublina.”

Dvorkem se rozezněl zvonivý smích. Ano, hádáte dobře. To se smála Bubliška, nebo jak se to zvláštní stvořeníčko vlastně představilo. Hned na to povídá:

“Vždyť já jsem mýdlová bublina. Tatínek je král všech mýdlových bublinek a maminka mýdlová královna. A mám spoustu sestřiček a bratříčků, a ti jsou… ti jsou fuč…” dodala o poznání smutněji, než na začátku.

Došlo mi, že to vše není jen sen, že nespím. Bubliška koukala tak smutně, že mi jí začalo být upřímně líto. Všimla jsem si, že asi pláče, protože se pohybovala úplně stejně, jako když pláče člověk a trhá to s ním do rytmu vzlyků. Jak se asi utěšují bublinkové princezny… to nás ve školce, ani ve škole neučil. Tiše jsem se jí zeptala:

“Ty jsi se ztratila, viď?”

“Ano, ztratila. Jenže já si nepamatuju cestu. Ani trošičku.”

Řekla to tak nešťastně, že by se nad ní i kámen rozplakal. Já nejsem kámen, tak já v tu chvíli už slzy na krajíčku měla, tak moc mi jí bylo líto, ale pomoci jsem jí neuměla.

Nabídla jsem jí, jestli nechce přeskočit z jabloně na moje rameno. Strachovala jsem se, aby nepraskla. Ona mě však uklidnila:

“To praskají jen obyčejné bubliny. Já ne.”

Po pláči už ani památky a než jsem se nadála, seděla mi na rameni a já si všimla, že z ní vychází lehoulinké, ale opravdu sotva slyšitelné šumění. Bylo to podobné, jako když si k uchu přiložíte velikou mušli.

“Co budeš dělat?” zeptala jsem se.

“Nevím. Ale byla bys moc milá, kdybys mě nevyhnala. Mohla bych u tebe zůstat, dokud mne něco nenapadne?”

“To se ví, že tě nevyženu. Ale řekni mi… co jídlo… víš, jako co jíš, nebo žiješ jen tak? Bez ničeho?” zajímalo mě.

To by mě ještě tak scházelo, aby u mě třeba umřela a já to pak musela vysvětlovat jejímu tatínkovi, panu králi.

Ona se opět vesele zasmála:

“Vím, co myslíš. Jídlo… no, mě stačí k životu kapka vody denně a jednou za čas si líznu nějakého pěkně barevného mýdla. Víc nepotřebuji. Teď mě napadlo… znáš mýdlo? Máš nějaké doma?”

Teď jsem se pro změnu zasmála já. A co vy, děti, také by u vás mohla bublinková princezna bydlet? Víte, co je mýdlo a máte ho doma?

Tak to jsem ráda, vidím, že jestli k vám někdy princezna zabloudí, hlady neumře. Však i já jsem jí hned uklidnila, že mýdel máme dokonce více, tak si bude moct klidně vybrat podle chuti. Vyditelně se jí ulevilo.

Vešly jsme do stavení, tedy přesněji: já vešla, ona se nesla. Překvapeně pronesla:

“Panečku… u vás, lidí, je to úplně jinačí, než u nás. To je věcí. A k čemu to všechno slouží? A co je tamhle to… a tamto… a…”

“A dost.” Skočila jsem jí do řeči. “Koukám, že je hodně věcí, které ti budu muset vysvětlit. Udělám to ráda, ale slib mi, že ty mi na oplátku budeš vyprávět, jak to chodí a vypadá u vás. Ano?”

“Ano, ano, ano! Slibuju.” Vypískla nadšeným hláskem Bubliška.

A tak začalo naše přátelství.

První společný večer strávený s princeznou Bubliškou byl nezapomenutelný. Děti, vy mi to nebudete věřit, ale víte, že ona nezná vůbec nic z věcí, které my, lidé běžně používáme? Opravdu nelžu.

Začalo to hned v kuchyni, když jsem si chtěla uvařit čaj. Bubliška už byla odpočatá, a tak poletovala po místnosti. Kam jsem se pohnula já, tam hned popolétla i ona. Ale byla šikovná, ani trochu mi nepřekážela. Takže jsem si na její společnost velice rychle zvykla.

Popadla jsem automaticky rychlovaznou konvici a otočila kohoutkem. Vám je jistě jasné, jak takový vodovodní kohoutek funguje. Nebo snad ne…?

(No to se mi ulevilo, že to znáte… už jsem se lekla…)

Jenže Bubliška to viděla poprvé. Strašně se lekla toho proudu vody. Prý:

“Potopa… konec světa… cos to udělala!”

Nechápavě jsem se na ni podívala, už se zase klepala strachy. Zastavila jsem vodu, protože už jsem jí v konvici měla dostatečné množství. Zeptala jsem se jí:

“Co vyvádíš…? Copak u vás nemáte vodovod? Vždyť jsem jen pustila vodu, abych měla na ten čaj… víš? Budeš se divit, ale také my, lidé, potřebujeme ke svému životu vodu, ne jenom vy, bubliny.”

Princezna se uklidnila, když viděla, že já jsem také v klidu.

“Vodovod…? Hmmm… to neznám… U nás máme jen malé tůňky a potůčky… Když máš žízeň, napiješ se za letu, jako ptáci. To ovládají už i malinké bublinky. Ale máš asi pravdu. Vy, lidé, jste o mnoho větší a tak je jasné, že by vám k napití nějaký malinký pramínek nestačil. Ale máte to šikovně udělané… Dá se to zastavit… jé, ale proč jsou tu dvě, ty spouštítka… a proč má každé jinou barvu?”

Děti, já vím, že vy by jste jí dokázaly odpovědět. Takže vás nepřekvapí, že jsem jí musela vysvětlit, že to nejsou žádná spouštítka, ale kohoutky. Řekla jsem jí také, že ten označený modře pouští studenou vodu a ten červený zase teplou. Naštěstí byla stejně chytrá tak, jako vy a pochopila to.

“Aha… tak to je opravdu zajímavé a asi i užitečné. Ale to musíš pokaždé dávat pozor, abys toho kohoutka pořádně zavřela, co?” řekla Bubliška.

“No, to musím. Ale neříká se zavřít kohoutka, ale: kohoutek. Ale pochopila jsi to dobře. To si piš, že kohoutky hlídám, víš, u nás se za vodu platí… penězi… jestli víš, co to je. A navíc je to pro nás vzácná tekutina, nesmí se s ní zbůhdarma plýtvat.”

Posadila se mi znovu na rameno a povídá:

“U nás je také vzácná, ale neplatíme ji… nevím co je peníze…”

Musela jsem ji znovu opravit, že se neříká co JE peníze, ale co JSOU peníze. Bylo na ní vidět, že ji to docela zajímá. A co vy, uměly by jste jí popsat co jsou peníze? Kde se berou a za co?

(Tak koukám, že někteří z vás o tom nemáte tak docela jasno. Ale myslím, že kdyby jste jí to vysvětlili společně, snad by to přece jen pochopila správně. )

Já jsem se jí to pokusila říci trošku zjednodušeně, aby toho na ni nebylo moc najednou:

“Bubliško, ono je to složitější na vysvětlování, ale je to asi tak: Peníze jsou důležitá věc, protože se za ně dá koupit spousta věcí. Třeba zrovna vodovod a voda. Až si dovařím ten čaj, ráda ti je ukáži. Ale nemysli si, nemůžeš je získat jen tak. Když je chce mít, musíš pracovat. Každý pracuje v jiném oboru a snaží se, aby jeho práce přinesla užitek jiným. Pokud pracuje dobře, dostane za to peníze a za ty si koupí co potřebuje. Chápeš to?”

“Trochu to chápu. U nás také pracujeme… jeden hlídá čistotu potůčků, jiný zase kvalitu mýdla a tak… Ale peníze nemáme, u nás je vodička i mydlinky jen tak.”

“Tak to ti sice závidím, ale u nás je to už prostě tak… pracuješ - máš peníze. Nepracuješ - máš smůlu. Ale povím ti, že se najdou i výjimky.”

“Výjimky…? To je nějaký druh peněz, co se musí hledat?” nechápavě se zeptala moje mydlinková společnice.

“Nee… myslím výjimky mezi lidmi. To ti ale vysvětlím někdy jindy, teď bych si konečně zapnula vodu na ten čaj.”

Sledovala pozorně vše, co dělám. Dokonce jsem jí musela říct i to, co je čaj a jak se dělá. Když jsem jí řekla, že se musí zalít horkou vodou, zeptala se:

“Tak proč si na něj nenaliješ tu z červeného kohoutku?”

“Protože ta není tak horká, jako tato, z konvice. Na čaj potřebuješ opravdu hodně horkou vodu.”

Zvedla se z mého ramene a popolétla nad konvici. Jen tak tak se vyhnula horké páře. Musel jsem jí vyhubovat:

“To už nikdy nedělej! Ta pára je tak horká, že by tě opařila stejně, jako voda v konvici.”

Polekaně se třepotala opodál.

“My u nás horkou vodu nemáme… Ale když jsem byla hodně malá, vyprávěla mi maminka pohádku o zlé vařící vodě, která spolkne každou bublinku, která by zlobila. Já mám strach… podívej, jak v té konvici ty zlobivé bublinky pláčou…”

Nechápala jsem, co má na mysli. Opatrně jsem nahlédla do konvice a došlo mi to. Jak ta voda vařila, tvořily se na jejím povrchu bubliny, které se velkou rychlostí střídaly, jako by voda v tu chvíli pěnila a přitom vydávala šumivý zvuk podobný tomu, který vycházel i z Bublišky. Ona si nejspíš myslela, že to jsou ty bublinky z pohádky, kterou ji strašívala maminka.

Opět přišlo na řadu učené vysvětlování, že tyto bublinky nepláčí a nejsou uneseny zlou vodou. Jsou to bublinky, které nám oznamují, že voda již vaří a můžu ji tedy vypnout. Naštěstí to pochopila a přestala se třást strachy.

Zalila jsem si konečně čaj a posadila se ke stolu. Bubliška si udělala také pohodlí, uvelebila se na květu karafiátu, který se vyjímal ve váze. Myslela jsem, že bude na chvilku klid, ale mýlila jsem se. Bubliška nakoukla do vázy a překvapeně vypískla:

“Jééé… tam je taky voda… proč ji tu máš a proč ji hlídá ta květina?”

“Ta květina ji nehlídá… ta květina z ní žije. Víš, stejně jako ty i já, i květiny potřebují vodu. Jinak by umřely a možná ještě dřív, než my. “

(Co říkáte, děti? Že vy tohle víte? Ty ne, Ondrášku…? Ale teď už to víš, tak si to pamatuj a všimni si, že i tvoje maminka zalévá kytičky a třeba i jahůdky na zahrádce, které ty tak rád. Bez vody by sis na nich nepochutnal. A tak je to se vším, co roste ze země.)

Bubliška chvíli přemýšlela a pak pronesla:

“To je zajímavé… u nás i u vás to vypadá úplně jinak a přitom máme jednu společnou věc…”

Tak co, děti, uhodnete jakou?

(Máte pravdu, je to voda… bez ní bychom nemohli být ani my, ani Mýdlové bublinky.)

Pak mě konečně nechala v klidu vypít čaj, bylo na ní znát, že je už unavená. Jak asi spí taková mydlinková princezna… Nechám se překvapit. Řekla jsem jí, že se musím jít umýt a že potom půjdu spát. Opět nechápala, o čem že to zase mluvím.

Jediné, co chápala, byl spánek. Ale ještě než jsem se sama mohla ke spaní uložit, musela jsem jí povědět vše o tom, proč je pro nás mytí důležité a že se při tom neobejdeme bez vody a bez mýdla.

(Doufám,děti, že vám to vysvětlovat nemusím, že tohle už dávno víte samy)

Nejvíce ji udivilo, že zatímco u nich je mýdlo potravou, my jej používáme k mytí. Ale bylo na ní znát, že je ráda, že objevila další věc, kterou máme společnou.

Zatímco já usínala ve své posteli, ona se uložila na listu mého ibišku.

Že nevíte, co je ibišek? To je druh květiny, která mívá nádherné květy. Až pokvete, přijďte se podívat.

Teď už dobrou noc a slibuji, že vám časem povyprávím vše, co jsme s Bubliškou zažily.