Moje prvotina :):zuzana.sec.calouneni@seznam.cz

Už ani nevnímala, pokolikáté sedí v této setmělé, nevlídné čekárně. Od jisté doby si zvykla měřit čas úplně jinak, než všichni ti, které míjí na ulici, v obchodech či úřadech. Je fakt, že teď by všechna tato veřejná místa nejraději vyškrtla ze svého života, což ale bohužel nejde, to dobře ví. Zároveň si však pamatuje dobu, kdy jí přítomnost jiných lidí nevadila, dokonce se ve společnosti více osob cítila dobře. Ta doba jí ale přišla natolik vzdálená, že se tím v podstatě raději ani nezabývala.

Byla spokojená se svojí samotou, která jí přinášela pocit jistoty a bezpečí, alespoň tak to sama cítila. Poslední dobou vůbec nepřemýšlela nad vlastní budoucností a tím pádem ji ani náznakem nenapadlo, že by se její život mohl změnit. Stejně v to ani nedoufala.

Teď tu jen seděla a čekala, až ji doktor Burda vyzve ke vstupu do jeho ordinace. Snažila se nemyslet na to, že je to psychiatr. Měla ho ráda, ale bylo jí ho trochu líto. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal jí ani po takové době, co k němu chodí, pomoci. Zároveň věděla, že to není jeho chyba. To ona mu brání nahlédnout do své duše, vždyť ona sama to nedokáže.

Neumí se ani po letech otevřít sama před sebou, natož pak před cizím člověkem, přestože se jedná o někoho, kdo by jí pomohl rád. A Burda by opravdu rád této ženě pomohl, nejen jako její lékař, ale i jako člověk, kterému na ní záleží. V jeho zájmu o její osud ale nebyl žádný milostný cit, jak by se mohl někdo mylně domnívat. Cítil se v její společnosti spíše jako její otec, či starší kamarád. Sám to neuměl správně pojmenovat, pouze věděl, že mu na ní záleží tak nějak víc, než by z lékařského pohledu mělo.

Ticho čekárny rozrazilo vrznutí dveří. Podívala se, kdo je ten narušitel dosavadního klidu této malé místnůstky. Netoužila po společnosti, ale přesto v ní stále zbylo něco z té dřívější Kateřiny, alespoň co se zvědavosti týkalo. Pohlédla nenápadně na nově příchozího. Byl to muž asi tak jejího věku, s lehce zvlněnými blond vlasy. Nejvíce ji zaujal jeho pohled. Smutné, modré oči zasazené do vyhublé, jinak pěkné tváře. Teprve až když se pokusila odhadnout jeho výšku, došlo jí, že je na vozíku. V tu chvíli se jejich pohledy setkaly a jí neuniklo, že jeho oči ihned nervózně uhnuly jinam. Také ona vyplašeně zaujala zpět svoji strnulou polohu. Stihla si uvědomit, že ten letmý pohled na neznámého na ni zapůsobil nějak nezvykle a docela ji to zarazilo. Byla zmatená, něco na něm jí připadalo důvěrně známé, ale proboha co?! Myšlenky se jí honily hlavou jako zmatené.

Pohlédla znovu nenápadně do tváře neznámého. Doufala, že ten pohled jí pomůže vzpomenout si, kdo by to mohl být. Jestli tedy je na koho si vzpomenout. Bohužel, ani tentokrát nedokázala ve své paměti vyloudit jediný náznak vzpomínky, že by toho muže kdy mohla ve své minulosti znát. A už vůbec nechápala, co ji na něm tak zaujalo a proč se vlastně jeho osobou tak zaobírá.

V tu chvíli ji z úvah vyrušil zvučný, ale příjemný hlas doktora Burdy, který ji zval ke vstupu do ordinace. Stihla ještě zaregistrovat to, že její jméno donutilo neznámého k letmému pohledu na ni a že mu v očích prolétl záblesk jakéhosi překvapení. To ji jen podpořilo v dojmu, že by ho opravdu měla odněkud znát. Burda ji vyzval jejím dívčím příjmením, měl by to tedy být někdo, kdo ji znal ještě za svobodna. Kdo jen to může být? Najednou dostala strašnou chuť zjistit to. Sice ji to náhlé odhodlání vylekalo, ale zároveň byla překvapená tím, jak silný ten pocit zvědavosti o neznámého je.

Kdyby tak Burda tušil, co vše se jí teď honí hlavou…

Vždyť se už snad tři roky nesnaží o nic jiného, než vykřesat v ní alespoň jiskřičku zájmu o komunikaci s ostatními lidmi. A teď se ten ohýnek podaří roznítit, i když nevědomky, úplně cizímu člověku. Po dlouhé době cítí a vnímá i někoho jiného.

Navíc ji ten pocit pomalu přestává děsit. Naopak, začíná pociťovat něco jako úlevu, či jak to popsat. Při této myšlence jí přes tvář přelétl nepatrný úsměv. Sama si toho ani nevšimla, ale komu to neuniklo, byl Burda. Všiml si toho okamžitě a velice ho to překvapilo. Vlastně na její tváři viděl úsměv poprvé od jejich seznámení. Tím si byl naprosto jistý.Pokynul jí na pozdrav:

"Dobrý den, zdá se mi to, nebo se opravdu usmíváte? Na tohle čekám už od té doby, co vás znám. Doufám, že se neurazíte nad mojí zvědavostí, ale opravdu jste mne velice překvapila. Posaďte se prosím..."

Přisunul jí židli, počkal, až se posadí, a pak si teprve sedl také on. K jeho překvapení přijala jeho otázku s dalším úsměvem.

Napadlo ji, že po dlouhé době se na rozhovor s Burdou snad i těší a nevadí jí ani jeho zvědavost.

Burdu překvapila i tím, že nečekala, až jako obvykle začne on, ale spustila sama.

"Dobrý den…, já sama nevím, co se děje, je to ale příjemný pocit, snad vy byste mi mohl...Vlastně vás chci o něco poprosit, jestli ale to bude ve vaší moci... víte, já nevím jak začít..."

Vrhla na něj prosebný pohled naznačující, aby on převzal začátek jejich rozhovoru do svých rukou. Doufala, že Burda by jí mohl pomoci zjistit, kdo že je onen neznámý v jeho čekárně a třeba by jí také mohl pomoci pochopit, proč ji pohled na něj probudil z dosavadní netečnosti a uzavření se před světem. Přišlo jí to vše jako zázrak, ale neuměla si ten zázrak vysvětlit, ani ho pojmenovat.

Doktor si ji překvapeně prohlížel. Tohle nečekal ani ve snu. Nepoznával ji…

Moc dobře si vzpomínal, v jakém stavu k němu před zhruba třemi lety přišla. Od začátku jako by byla rozhodnutá odmítat veškerou jeho snahu jí pomoci. Dokonce jako by se časem stahovala do sebe stále víc a víc. Byla to bezesporu inteligentní žena, ale její život se smrsknul na malý zlomek toho, co lidské bytí člověku nabízí.

S jakýmsi vnitřním odporem odmítala přijmout jakoukoli pomoc, jakoukoli změnu. Věděl, že v posledním zbytku normálního života ji drží pouze její dvě děti, bez nichž by se jí vše už jistě dávno zhroutilo někam do hlubin prázdnoty, která se usídlila v její duši.

xxx

Marek zůstal v pochmurné čekárně sám. Byl vlastně rád. Od té doby, co se mu po autonehodě převrátil život naruby, samota mu přestala vadit.

Nesnášel pohledy zdravých lidí. Co je komu do toho, že on k nim už nepatří. Zvykl si na samotu úplně stejně, jako si zvykl na fakt, že už nikdy nepozná, jaké to je postavit se na vlastní nohy a jen tak se projít třeba po parku.

Věděl, že mu musí stačit alespoň vzpomínky na dobu, kdy se ještě mohl procházet tak, jako jiní a doufat, že ty vzpomínky jednoho dne nezmizí.

Vždyť právě tyto okamžiky z minulosti byly jediné, které ve své mysli otevíral rád. Dával veliký pozor, aby spolu s nimi neotevřel zároveň i jiné.

Věděl totiž moc dobře, že některé dost bolí… Bolí víc, než celý jeho pobyt v nemocnici tehdy, po nehodě. A že to byl pobyt hodně bolestivý.

On ale ví, že jsou věci, které bolí daleko, daleko víc. Moc dobře ví, jak bolí vzpomínky…

Teď však neměl na nějaké vzpomínky ani pomyšlení. Měl mysl plnou úplně něčeho jiného, něčeho, co si moc dobře nedokázal vysvětlit.

Měl v hlavě trochu zmatek, který způsobil pohled té cizí ženy v čekárně. Té ženy, která před chvílí zmizela za dveřmi ordinace doktora Burdy.

Uvědomoval si, že první, co ho na ní zaujalo když vešel do čekárny, byly její krásné,hnědé vlasy. Když si ji chtěl prohlédnout trochu podrobněji, jejich oči se v tu chvíli setkaly. Bylo to jen na zlomek vteřiny, to věděl určitě, protože hned uhnul pohledem a ona nejspíše také.

Alespoň by mu to tak připadalo logické. Co si o něm stejně asi tak mohla pomyslet? Určitě to, co ostatní… Kripl na vozíku.

Jindy by podobné setkání už dávno pustil z hlavy. Tentokrát to bylo něco jiného. Nějak na ni musel pořád myslet, něco ho pořád nutilo přemýšlet, kdo by to asi tak mohl být. Za živého boha ale nemohl přijít na to, proč tomu tak je.

Co ho na ní vlastně tak zaujalo? Jasně, je pěkná. Jenže podobných žen už viděl…

Ne, kvůli vzhledu to určitě nebylo. Muselo v tom být něco jiného. Ale co?! Jako by ji odněkud znal…

Doktor ji oslovil jako paní Krásnou. Jako by to jméno neslyšel poprvé, tak proč ne a ne přijít na to, proč mu najednou tak strašně záleží na tom zjistit, kdo ta žena je. Rozhodl se přestat na ni myslet. Stejně je mu to na nic. Copak by našel odvahu ji oslovit? Už dávno neoslovil žádnou ženu, tak proč by to měl měnit zrovna teď a zrovna tady, v čekárně u cvokaře.

xxx

Mezitím, v ordinaci, Burda upřeně hleděl na Kateřinu a přemýšlel, jak ji co nejšetrněji přimět sdělit to, co ji tak změnilo.

Kateřina si nervózně pohrávala s kapesníkem, čekala, že se Burda začne vyptávat, ale než se k tomu vůbec mohl dostat, rozhodla se z ničeho nic začít sama. V mysli totiž dospěla k tomu, že ať se stane cokoli, zkusí s Burdovou pomocí zjistit co nejvíc o tom muži v čekárně. Vždyť podle všeho je to také Burdův pacient, tak by snad nemusel být problém z něj alespoň něco dostat.

Odkašlala si a pomalu spustila:

"Jak už jsem řekla, nevím, jak začít, ale... no prostě... jak bych... asi se zeptám rovnou přímo… V čekárně jsem zahlédla muže na vozíku a něco na něm mi přišlo tak nějak… jakoby známé... nebo já nevím, jak to říci. Jako bych ho snad odněkud znala... Prostě mi to tak přijde. Ale vůbec nevím, kdo by to mohl být, navíc to nemůžu pustit z hlavy."

Odmlčela se.

Burda ji nechal srovnat si myšlenky, došlo mu, že toho chce říci ještě víc a že zrovna teď ještě nečeká jeho odpověď. Věděl, že hledá odvahu zeptat se ho na jméno. Už dobře poznal, koho má na mysli, znal toho muže velice dobře.

Nemýlil se, opravdu potřebovala jen posbírat síly k tomu, aby se ho mohla zeptat.

"Myslela jsem... chci vás poprosit, jestli byste mi mohl říci alespoň jeho jméno, třeba by mi to pomohlo. Mám totiž takový dojem, že on určitě nějak musí patřit k mé minulosti, a co jsem si jistá určitě, že pokud tomu tak je, patří k té části mé minulosti, které se nehodlám vyhýbat."

Poslední část své prosby už vyslovila pevně, bez zadrhávání a s pohledem plným odhodlanosti, až se Burda nestačil divit. Takhle ji opravdu neznal. A snad právě proto se jí rozhodl pomoci.

"Tuto informaci vám dát mohu. Je to sice můj pacient, ale zároveň je to také můj přítel. A právě proto vám o něm mohu pár věcí říct. Ale jen tolik, aby to neohrozilo lékařské tajemství. Ale než vám řeknu jeho jméno, musíte vzít na vědomí, že i když přijdete na to, že ho třeba opravdu znáte, nemusí to pro vás znamenat vítězství."

Na chvíli se odmlčel, prolétlo mu hlavou několik vzpomínek…

Vzpomínal, že Marka zná přibližně stejnou dobu, jako ji a jak na tom Marek byl, když ho viděl poprvé.

Po těžké autonehodě přišel snad o vše, o co jen člověk přijít může. Jeho manželka zemřela na místě, stejně tak jeho rodiče. Roční syn, dnes čtyřletý, sice přežil, dokonce bez následků, ale i on si užil po nemocnicích své. Marek skončil na vozíku, přestože podle lékařů tu byla šance chůze o berlích. To by však musel poctivě chodit na rehabilitace.

Jenže on je odjakživa tvrdá palice!

Rodiče jeho ženy s ním odmítli jakýkoli kontakt, ztratili i zájem o malého. Nebudou prý snášet společnost vraha jejich dcery a jeho syna. Jako by to nebyl zároveň také syn jejich dcery.

Péči o malého nakonec převzala Markova mladší sestra, Klára.

Marek se vyhýbal nejen jí, ale také synkovi. Burda to sice vnitřně nedokázal pochopit nikdy, ač v rámci své profese byl zvyklý na ledacos.

Postupem času se z něj a z Marka stali přátelé, přesto Marek odmítal jeho rady ohledně sestry a syna. Jemu stačilo, že ho Burda vyslechl a nic víc od něj ani nečekal, ani nevyžadoval. Jedinou pomoc, kterou od Burdy přijal, byla možnost bydlení v ubytovně patřící k Burdovu sanatoriu.

Tohle vše prolétlo Burdovi hlavou, než znovu promluvil ke Kateřině.

Zároveň přemýšlel, co z toho jí může říct. Nakonec jí řekl to, o čem usoudil, že by jí mohlo pomoci. Nějaký šestý smysl mu našeptával, že pokud existují zázraky, má nejspíše jedinečnou příležitost stát se součástí jednoho z nich. A stejný smysl mu říkal, že za zkoušku to stojí a jeho intuice ho zatím ještě nikdy nezklamala.

Upozornil ji, že musí být připravená i na zklamání, a to i v případě, že zjistí, že ho zná. On totiž zásadně odmítá společnost žen a to dost důrazně. Teprve pak jí řekl jeho jméno:

"Marek Krátký... pomohlo vám to?" zahleděl se jí při tom dlouze do očí.

V tu chvíli Kateřině došlo, odkud ho zná! Překvapilo ji, jak lehké to najednou bylo si vzpomenout. No jasně, Marek...!

Teď už se nedivila, že ho nepoznala na první pohled. Vždyť to bývával takový baculatý, až obtloustlý kluk. Byl to její spolužák ze střední školy, ale znali se už dávno předtím.

Jejich rodiče byli dobří přátelé a jejich rodiny se často navštěvovaly.

Okamžitě jí hlavou prolétly všechny lumpárny, kterých se spolu, jako děti, něco natropily! Po nástupu na střední školu se dětské vylomeniny proměnily v krásné přátelství, ve kterém se mohl jeden spolehnout na toho druhého.

Po škole se jejich cesty rozešly a jak si tak uvědomuje, viděla Marka naposledy na své svatbě, kde se vlastně ani nezdržel. Vyzvedl tehdy jen svoji maminku a od té doby se z jejího života vytratil.

Pak si ještě vybavila den, kdy dostala poštou jeho svatební oznámení. Podle ručně psané adresy jí bylo jasné, že ho asi posílala jeho matka. Ale docela jasně si vzpomíná, jak mu tehdy v duchu přála spoustu štestí.

Štestí...

Pro ni osobně to slovo tehdy znamenalo něco moc vzácného a také téměř nedosažitelného.

Honem tuhle vzpomínku zahnala, její vlastní minulost byla teď to poslední, na co by chtěla myslet. Došlo jí, že oznámení přišlo zhruba rok před tím, než se jí zhroutil svět.

Neříkal Burda, že má Marek syna… ? Kolik říkal, že mu je… ?

Aha… čtyři… Napadlo ji, že asi tolik bylo jejich Kačce v době, kdy dostala Markovo oznámení. A Martinovi už bylo dokonce šest.

Těšil se tehdy do školy, s aktovkou od Ježíška chodil pomalu i spát. Teď je mu jedenáct, spaní s aktovkou by mu přišlo jako něco úchylného a škola mu připadá jen jako zbytečná ztráta času.

Jeho názor brzy začala sdílet i dcera. Naštěstí se to však neprojevovalo na jejich výsledcích. Musela uznat, že známky mají pěkné, i když její zásluha to určitě není.

Trochu ji ta myšlenka zamrzela.

Vždyť ona je dětem poslední dobou spíše na obtíž. Alespoň si tak připadala. Na druhou stranu ví, že nebýt těch dvou, kdo ví, jak by skončila. Jsou to jediné bytosti, které ji ty poslední roky udržovaly v reálném životě víc, než všichni ti psychiatři a psychologové.

Proto ji zarazilo, když jí Burda řekl o Markově distanci vůči synovi. To si ona nedokázala představit, i když ví, že poslední dobou nebyla tou nejideálnější matkou. Vzdát se však dětí...?

To si opravdu nedokázala představit…

Copak ona ale vlastně ví o jeho důvodech. Navíc ani nemá právo někoho soudit, sama se přece plácá životem jak se dá a neví, jak z toho ven.

Co jí bylo v tu chvíli jasné, byl pocit, že dnes se stalo něco, co ji nevysvětlitelným způsobem dodalo takovou sílu se svým osudem začít bojovat, až ji to samotnou zaskočilo.

V první chvíli ji to tedy spíš vylekalo, ale teď už úlek a překvapení pomalu vystřídala úleva a odhodlání. Začala tušit, že je na dobré cestě znovu začít žít jako ostatní lidé. A pokud ji k tomu probudilo letmé setkání s kamarádem z dětství...

Pocítila k němu něco jako vlnu vděčnosti.

Burda ji nechal v klidu přemýšlet, beztak měl plnou hlavu vlastních myšlenek a otazníků. Promluvil na ni teprve, až si byl naprosto jist, že je k tomu vhodná chvíle.

"Budou vám moje informace k něčemu? Víc vám opravdu říci nemohu. Už tak jsem vám to řekl spíše jako jeho přítel, než jako jeho lékař. Něco mi totiž říká, že pokud vy dva se znáte, mohli byste pomoci jeden druhému. Nevím jak, ani jak to případně dopadne, ale prostě to cítím. Nezlobte se, že s vámi mluvím tak na rovinu, ale sama jste s tím začala a já nevidím důvod vám něco tajit nebo něco rozmlouvat."

Zahleděl se jí opět přímo do očí. Netušil, jak moc mu byla v tu chvíli za jeho upřímnost vděčná. Sama by se asi už dál vyptávat nedokázala. Usmála se na něj.

"Budete se asi divit, ale opravdu už vím, kdo to je a opravdu ho znám. A to velice dobře a vlastně i velice dlouho. Je to můj kamarád z dětství a vlastně i z mládí. Dokonce nejlepší kamarád, jakého jsem kdy měla. Naše rodiny se přátelily a je hrozné slyšet, že jeho rodiče jsou po smrti a ještě takhle..."

Pověděla mu vše, co její paměť v tuto chvíli dokázala nabídnout.

Burda nepřestával žasnout. Takovou proměnu nezažil snad za celá léta své praxe! To ho jen a jen utvrdilo v tom, že udělal dobře, když se jí rozhodl pomoci. Kateřina chvíli přemýšlela a pak se zeptala:

"Myslíte, že by byl ochotný se mnou promluvit?"

Burda pokrčil rameny.

"Také k vám teď promluvím spíše jako známý a ne jako lékař. Ano, zkuste to. Ale zkuste to hned. Jinak k tomu už také nemusíte příště sebrat odvahu. Pojďte se mnou, zařídím to, ale zbytek je jenom a jenom na vás. Věřím vám a věřte, že nelžu, když vám to říkám."

Kateřina na něj překvapeně pohlédla.

"To byste pro mě udělal? Já nevím, jak poděkovat... mám strach, ale máte pravdu. Příště bych to asi opravdu nedokázala. Děkuji..."

"Neděkujte… já děkuji vám. A věřím, že teď už bude vše lepší a lepší. Přál bych vám to. Tak pojďte a strach nechte tady. Vy to zvládnete."

Vstali ze židle téměř současně a zamířili ke dveřím. Burda jí galantně podržel dveře a počkal, až vyjde ven. Pak se podíval na Marka.

"Ahoj, čekal jsem tě až tak za půl hodiny. Nebude ti vadit, když tě ještě chvíli nechám čekat? Musím si něco obvolat, neboj, nenechám tě tady trčet dlouho."

Marek si odkašlal.

"To je v pohodě, Jirko. Moje chyba, že jsem tu dřív, na mě nekoukej. Já počkám."

Burda zmizel ve své ordinaci a Markův pohled letmo sklouzl na Kateřinu.

Ona ještě neodešla… ?

Ona jde k němu!

Teď už na ni zíral přímo a jeho pohled byl plný otazníků.

Kateřina si upravovala svetr a jakoby mimochodem se podívala na Marka. Potěšilo ji zjištění, že i on se díval na ni. Rozhodnuto, musí ho oslovit teď, hned. Jinak už k tomu nemusí najít odvahu.

Přistoupila k němu. Jen aby nepoznal, že se na něj vyptávala Burdy…

"Marku, jsi to ty...? To by mě nenapadlo, že tě ještě někdy potkám. Málem jsem tě nepoznala, sluší ti to, takhle..."

Byla překvapená, s jakou samozřejmostí ho dokázala oslovit.

Marek byl ale překvapený o poznání víc, bylo to na něm i vidět. V duchu se cítil docela trapně, protože on stále nevěděl, odkud by ji mohl znát. Ona ho evidentně zná velice dobře. Začínala ho zajímat stále víc a najednou mu vůbec nevadilo, že na něj promluvila.

Podíval se na ni.

"Nezlobte se... Nebo vlastně… nezlob se... Připadám si trapně, ale nějak si neumím vybavit, kdo jsi. Ale přiznávám, že jsi mi hodně povědomá."

"Já tě také nepoznala hned, tak se nemáš proč omlouvat. Já jsem Katka. Katka Krásná."

Usmála se při tom a jemu v té chvíli došlo, že ta žena, která tu stojí, je jeho kamarádka z dětství. Vlastně jeho jediná kamarádka v životě.

Katka! Pane bože… a on ji nepoznal.

Vždyť se zase až tolik moc nezměnila. Kamarádka Katka... Nikdy se mu neposmívala, že je tlouštík, dokonce ho před zlomyslností některých dětí dokázala i bránit. A vůbec jí tehdy nevadilo, že se kvůli němu posmívaly i jí. Konečně se na jeho tváři ukázal úsměv.

"Katko, promiň, že jsem tě nepoznal, cítím se o to trapněji. Zrovna tebe nepoznat... Moc ti to sluší."

Také se znovu usmála.

"Neomlouvej se, jak ti říkám, ani já tě hned nepoznala. Ty jsi ale tak zhubnul, že poznat tě hned, by byl asi zázrak."

Kdyby jen tušil, že nebýt Burdy, asi by ho nepoznala …
V tu chvíli mysleli oba na stejnou věc, a to na to, kdy se vlastně viděli naposledy. Tentokrát promluvil první on.

"Já už si ani neumím vybavit, jak je to dlouho, co jsme se neviděli… Jedenáct...dvanáct let?"

Katka se usmála: "No, tak nějak. Ten čas strašně letí. Vidím to hlavně na dětech."

Markovi došlo, že o jejích dětech slyšel naposledy už hodně dávno, snad ještě od matky. Chodily tehdy obě teprve do školky. Opravdu ten čas strašně letí.

Tak jí to také řekl i nahlas a ona jen pokývala hlavou.

"Je to tak, teď už jsou oba ve škole. A co ty, máš nějaké děti? Omlouvám se, že jsem ti tehdy ani nepopřála k sňatku, ale nějak jsem neměla zrovna šťastné období."

Musela tu otázku vyslovit, i když na ni odpověď znala od Burdy. Když už se ale rozhovor stočil na toto téma, nemohla se jí vyhnout. Muselo to přece vypadat jako náhodný rozhovor a zradit Burdu bylo to poslední, co by chtěla.

"No, mám kluka. Čtyřletého..."

Tvářil se při té odpovědi dost nervózně, tak se rozhodla víc už to nerozebírat, nechtěla ho zbytečně trápit. Marek se pokusil sám změnit téma rozhovoru.

Určitě by se stejně za chvíli zeptala, co se mu stalo, že je na vozíku. Rozhodl se jí to ulehčit.

"Kdyby tě zajímalo, proč mám tohle..." poklepal na konstrukci vozíku, "tak autonehoda… Víc se mi o tom mluvit nechce, nezlob se..."

Kateřina se lehce usmála. "Aha…, no, koukám že nejen já mám v životě smůlu. A věř mi, že se mi o tom také nechce mluvit, tak se neomlouvej."

S úlevou se na ni usmál. Konečně někdo, kdo neztrapňuje jeho i sebe zbytečnými otázkami a lítostnými poznámkami. Napadlo ho,že by byl strašně rád, kdyby toto jejich setkání nebylo poslední.

Nebyl sám, koho to v tu chvíli napadlo.

Katka myslela na to samé...

A co ještě oba napadlo, bylo to, že po dlouhé době začíná mít život zase trochu lepší spád. Asi by se jim ulevilo, kdyby věděli na co ten druhý zrovna myslí.

Takhle oba horečně přemýšleli jak to navléci a říci, jak strašně moc by stáli o další, tentokrát nenáhodné setkání. Katka nervózně prohodila:

"Budu muset jít, musím vyzvednout Kačku ze školy, slíbila jsem jí to. Ráda bych tě zase viděla... tedy jestli by ti to nevadilo..."

Markovi málem zaskočilo samou radostí, sám si lámal hlavu, jak jí nabídnout to samé.

Zlatá holka... ani neví, jak mu to ulehčila.

"Chtěl jsem se tě zeptat na to samé. S radostí tě zase uvidím, bydlíš pořád tady ve městě?"

"Ano, dokonce kousek, tady za rohem, copak už jsi zapomněl?"

Došlo mu to a opět se zastyděl sám před sebou. Jasně že nezapomněl, jen... ale jo, má pravdu. Zapomněl.

Přiznal se, že mu to opravdu došlo až teď, že Katka bydlí odsud jen malý kousek.

Přešla to se smíchem a zeptala se ho, jestli má mobil.

"Jasně že mám, proč?"

Znovu se zasmála. "No, dej mi tvé číslo a tady máš moje."

Podala mu papírek, na který před chvílí cosi rychle napsala.

Vyřešil to tedy také jednoduše, prozvonil ji se slovy:

"Tak, tady máš zase ty moje číslo, je jen na tobě, jestli ho smažeš nebo uložíš."

Poděkovala mu a přidala slib, že mu večer napíše, prý jako na zkoušku....

Také se zasmál a slíbil, že pokud slib dodrží ona, on určitě odepíše. Také jako na zkoušku.

"Určitě se musíme zase vidět, tedy jestli manžel nebude žárlit..."

"Tak to se neboj, jsem rozvedená. Ale co tvoje žena? Nebude jí to vadit?"

Bylo jí nepříjemné ptát se ho na manželku, když věděla, jak se věci mají. Ale bohužel musela stále hrát, že o jeho osudu neví vůbec nic.

Rozpačitě se usmál a vyhýbavě ji ujistil, že on je také volný.

"A večer určitě napiš, slíbila jsi to..."

Zamávala mu mezi dveřmi.

"Neboj, nehodlám čekat zase tolik let, než se opět uvidíme, ahoj!"

A těžké dveře se za ní s mírným vrznutím zavřely.

Až na ulici jí teprve došlo, že je najednou vše nějak veselejší, cítila se, jako by z ní spadl obrovský balvan.

Měla chuť začít se bláznivě smát na celé kolo, ale ovládla se. Po dlouhé době s radostí vychutnávala lehký větřík, který příjemně chladil její, rozrušením rozpálené, tváře.

Podobně na tom byl i Marek, nechladil ho sice vlažný jarní vánek, jako Katku, ale také on cítil jakousi vnitřní úlevu a radost. Kdyby mu nepřekážel vozík, asi by se za ní rozběhl.

Z jeho rozjímání ho vytrhl zvuk otvírajících se dveří od Burdovy ordinace.

xxx

Doktor se rozhlédl po čekárně, zarazilo ho, že nevidí Kateřinu. Pak mu ale došlo, že před chvílí zaslechl zvuk vchodových dveří, tak to mohla být jedině ona při odchodu.

Nikdo jiný totiž v čekárně, kromě Marka, nebyl. Tak snad si to nerozmyslela a nakonec přece jen stihli prohodit pár slov. Docela by ho i mrzelo, kdyby ne.

No, snad se třeba něco dozví od Marka. Pokynul mu, že může jít dál. Uvolnil mu prostor mezi futry, počkal až vjede do ordinace a zavřel dveře.

"Ještě jednou promiň, snad jsi nemusel čekat dlouho."

Marek zaujal své obvyklé místo naproti oknu. Usmíval se a v duchu mu přišlo legrační, že se mu Jiří omlouvá. Přitom by mu nejraději poděkoval. Kdyby jen věděl...

Nebýt toho, že si potřeboval něco vyřídit, Katka by jen proplula čekárnou a zmizela by kdesi v nenávratnu a už by se asi nikdy v životě nepotkali. Tím si byl naprosto jistý.

"To je v pohodě, Jirko. Však to zase tak dlouhá doba nebyla, sám víš, že stejně nikam nechvátám. A navíc tě můžu ujistit, že jsem se nenudil ani trochu! Kdybys věděl, co se mi stalo, tak mi to stejně nebudeš věřit."

Burda se v duchu musel smát. Pomyslel si: Jóó, milej zlatej…, kdybys věděl, že tuším a dokonce i vím víc, než by tě vůbec mohlo napadnout!

Ale jako správný profesionál na sobě nenechal nic znát. Trochu potměšile ho napadlo, že nemít slušnou praxi ve svém oboru, mohl by z něj být poměrně úspěšný herec.

Dal si záležet, aby jeho hlas zněl stejně neutrálně jako jindy:

"Prosím tě, nepřeháněj! Co by tě tak zázračného mohlo potkat zrovna u mě, v čekárně? Záříš jak vánoční stromeček, teď na jaře opravdu trochu pozdě… Vždyť u mě si lidi spíš stěžujou, že z mé čekárny mají spíš ještě větší deprese, než když jdou sem. Dokonce mě podezírají, že je to naschvál, aby sem museli chodit o to déle a já tak víc vydělal."

Marka jeho upřímnost rozesmála. Měl ho opravdu rád a vážil si toho, že může patřit mezi jeho přátele, kterých Burda moc neměl, protože málokomu dokázal důvěřovat. Proto si toho Marek o to víc cenil.

"No, mezi námi... s tou čekárnou bys měl vážně něco udělat! Ale musím tě uklidnit, s těma tvýma katakombama, kterým ty říkáš čekárna,má můj zážitek opravdu společné jen to, že se to stalo tam."

Burdu začínala užírat zvědavost víc, než si sám dokázal připustit. Musel se hodně ovládat, aby na něj nevybafl přímo.

"No tak mě přestaň napínat a řekni mi, o co tak závratného jsem přišel. Vypadáš, jako bys potkal přinejmenším nějakou rusalku, koukáš jako uhranutej..."

Marek se hlasitě rozesmál.

"A víš, že ses skoro trefil? Nebyla to ale rusalka, jen moje dávná kamarádka. Nikdy by mě nenapadlo, že ji potkám zrovna tady, u tebe. Byla to ta holka, jak si ji vyprovázel ven, byla tu přede mnou."

Burda si liboval ve své roli nevědomého.

"Jó, tak ty se znáš s Kateřinou? To by mě teda ani ve snu nenapadlo. Ani jeden jste se totiž o tom druhém ani slovem nikdy nezmínili. To se divím, že jste se potkali až dnes, chodí ke mě asi tak stejně dlouho, jako ty."

Burda se na chvíli odmlčel a pak se zeptal:

"No, tak povídej a klidně přeháněj, docela mě to zajímá. Teda, jestli nejsem moc zvědavej..."

Marek byl docela rád, že si s ním může popovídat i jinak, než jako běžný pacient. Stejně si potřebuje srovnat myšlenky a k tomu rozhovor s Burdou poslouží úplně dokonale.

Pověděl mu vše, co se v čekárně seběhlo. Dokonce i to, že si stihli vyměnit telefonní čísla.

Musel na to pořád myslet. A na ni také. Pohlédl na Burdu:

"Víš, že by mě docela dost mrzelo, kdyby se neozvala? Musím ti říct, že když sem byl malý, ona jediná se mnou kamarádila dopravdy… Ne jako ostatní, kteří mě znali jen když něco potřebovali. Byl jsem jí za to tehdy strašně vděčný, to víš... byl sem takovej... no, tlustej… opravdu to byla moje jediná kamarádka. Dokonce i na střední šla se mnou a tuším, že to udělala jen proto, abych tam nebyl sám. Je fakt, že nevím, jak bych to tam bez ní přežil."

"Vy jste spolu chodili?"

Marek se slabě usmál.

"Ne, to ne. Byli jsme vždy jen kamarádi. Ale přiznám se, že jeden čas sem byl do ní zamilovanej až po uši. Nedal sem na sobě ale nic znát. Výsměch od cizích... to sem byl zvyklej. Ale od ní… ? To by asi hodně bolelo. Nebylo nic příjemného vidět, jak se vodí za ruku s jinýma. Když mě pozvala na svatbu, radši sem tam ani nešel. Už tak stačilo, že sem tam musel vyzvednout matku, protože táta byl tehdy někde na cestách a nikdo jiný neměl čas. No vidíš… a po takové době ji potkám tady."

"Kdybych věděl, že se znáte, mohli jste se potkat už dávno. Ale měl bych ti říct, že se s ní život ani trochu nemazlil. Asi opravdu máte společného víc, než jen vzpomínky z dětství. Přijde mi, že i osud... Třeba je to dobře, že jste se potkali právě tady a právě teď..."

Chvíli ještě probírali vše možné i nemožné, ale Markova mysl byla celou tu dobu úplně někde jinde. Burda to věděl, jemu ti dva také leželi v hlavě. Vůbec se v tuhle chvíli necítil jako jejich lékař. Docházelo mu, že mu na obou záleží daleko, daleko víc, než by se z pohledu jeho lékařské praxe slušelo.

Marek se pomalu chystal k odchodu, měl už docela hlad a také věděl, že Burda má v čekárně dalšího pacienta. Na práci si tenhle postarší doktůrek vážně stěžovat nemohl.

Teď se loučil s Markem a upřímně mu záviděl, že se narozdíl od něj, dočká oběda už za chvíli, zatím co on si musí ještě počkat.

"Tak ahoj a stav se někdy i mimo ordinaci, máš to ke mě přece kousek... A dobrou chuť, dej si i za mě, já tu ještě musím tvrdnout."

"Tak sis měl vybrat jiné povolání, když se ti nelíbí, že tu musíš být od nevidim do nevidim..."

"Nech si řeči na koledu, jsem psychiatr já, nebo ty? Radši jdi, a měj se.."

Oba dva se rozesmáli. Často do sebe jen tak zarýpali, jak se říká - aby řeč nestála.

Marek vyjel z ordinace a přemýšlel, kam bude nejlépe vyrazit na oběd. Ne, že by zdejší kuchařky vařily špatně, ale pětkrát do týdne omáčka...

To zrovna nemusel, navíc se to po nějaké době opravdu člověku jaksi přejedlo. Rozhodl se, že radši zajede do restaurace za rohem, kterou vlastní jeho kamarád. Alespoň přijde na jiné myšlenky, u Pepy se nikdy nenudí.

xxx

Kateřina stála tou dobou před školní družinou a čekala, až Kačce skončí kurz plavání. Nikam nespěchala, času měla dost. Martin už bude určitě zalezlý doma u počítače a ona má alespoň chvilku na protřídění myšlenek.

Sáhla do kapsy pro mobil a našla v jeho paměti Markovo číslo.

Těch pár číslic na displeji ji utvrzovalo v tom, že se jí dnešní dopoledne nezdálo. Že to vše bylo skutečné. Nevěděla, na co má myslet dřív.

Zajímalo ji, co asi řeknou její náhlé proměně děti...

Nebo na to, až večer zkusí napsat SMS Markovi...

Snad jí odpoví...

Protože ona už byla rozhodnutá, že mu napíše. Ne proto, že mu to slíbila, ale proto, že chce. Opravdu chce.

Konečně zahlédla klubko dětí řítící se ze školní budovy. A zahlédla v něm známý klobouček. To už ji zahlédla i Kačenka a rozběhla se jí naproti.

"Ahoj mami... Nečekáš dlouho? Já to dřív nestihla, osmáci nás předběhli v jídelně, víš?"

Pohladila ji po hlavě a ujistila ji, že počkala ráda a že zas tak moc dlouho čekat nemusela. Pak jí navrhla, že by se mohly stavit doma pro Martina a vyrazit třeba na zmrzlinu.

Kačka se na ni překvapeně podívala.

Máma je chce vzít na zmrzlinu…? Co se to děje…?

Vždyť tuhle, nebo jakoukoli podobnou větu, od ní s bráchou neslyšeli, už si ani nepamatuje, jak dlouho. Nikam s nimi nechodila, nebýt babičky s dědou, ani by se nikam jinam, než k televizi nebo počítači, nedostali.

Máma byla poslední dobou jen zamlklá, apatická skoro ke všemu a ke všem. Ví, že je jen nemocná, babička s dědou, i brácha, jí to několikrát vysvětlili, sice to chápe, ale poradit si s tím, to pro ni bylo trochu složitější, než pro Martina. Mockrát si společně s ním přáli, aby ta maminčina nemoc co nejdříve ustoupila, ale časem si pomalu zvykli na to, že u nich to už asi nikdy nebude takové, jako v jiných rodinách. Museli se spokojit s vědomím, že i když je mamka kvůli nemoci trochu divná, má je oba ráda, záleží jí na nich. A teď tu maminka najednou stojí s pozváním na zmrzku a dokonce se u toho usmívá!

"Kačko, tak co ty na to? Myslela jsem, že budeš mít radost."

Kačka se honem vzpamatovala. "Ale já mám radost... já jen... Mami, myslíš to doopravdy?"

"Doopravdy. Tak pojď, vytáhneme Martina z brlohu."

Vykročily k domovu. Mlčky, protože každá měla plnou hlavu svých myšlenek.

Kačence prolétlo hlavou: To bude Martin koukat! A zároveň myslela na to, jestli je jejich máma už zdravá napořád, nebo jestli se ta hloupá nemoc může zase vrátit. Doufala, že teď už snad konečně bude vše tak, jak má. Vždyť na tohle s bráchou čekali už tak strašně moc dlouho...

Domovní dveře byly otevřené, tak šly rovnou k výtahu. Kateřina nechala dceru zmáčknout knoflík a sama mezitím našla klíče od bytu. Nebyly jim ale k ničemu, protože Martin samozřejmě nechal ty své v zámku, zevnitř. Malá Kačka se plnou parou opřela prstem o zvonek. Z nitra bytu bylo slyšet Martinův hlas.

"No jóó, vždyť už jdu, copak hoří?"

Otevřel jim dveře a hned se zase otočil s tím, že se vrátí zpět k rozehrané počítačové hře. Nestihl udělat snad ani krok, když si uvědomil že ho sestra tahá za rukáv. Stačila při tom odkopnout boty do rohu předsíně.

"Martine, dělej a padej se honem převlíct! Máma slíbila že půjdeme na zmrzku..."

Podíval se na ni překvapeně, ale myslel si své.

To znal dobře. Kolikrát jim máma tohle, nebo něco jiného slíbila a pak stejně “skutek utek“. Kouknul se na matku. Hned první pohled signalizoval, že dnes je něco jinak, než jindy. Ale co?

V tom mu to došlo. Ona se směje! Úsměv na její tváři neviděl tak dlouho, že ho to upřímně zarazilo. A aby překvapení nebylo málo, máma dokonce se smíchem povídá:

"Jestli se ti s námi nechce, nutit tě nemůžem... Ale myslela jsem, že bychom si mohli společně udělat krásné odpoledne."

Martin nevycházel z údivu. Tohle není ta samá máma, která ho ráno při loučení sotva poctila pohledem. Co se stalo?

Ale ať je to, co je to, však jim to třeba poví.

Honem se ujistil, jestli to opravdu myslí vážně, nebo jestli se má radši vrátit k počítači.

"Myslím to smrtelně vážně, Martine. Zkuste to brát třeba tak, že ta zmrzka bude na oslavu mého uzdravení. Já vím, že mi nemusíte věřit a nemám vám to za zlé. Vlastně bych se tomu vůbec nedivila. Ani já sama zatím pořádně nevím, co se děje, ale teď je opravdu nejvyšší čas vyrazit. Dlužím vám dvěma strašně moc a dluhy hodlám začít splácet hned."

Ještě jednou se jí pořádně podíval do očí.

Došlo mu, že tentokrát to nejsou žádná prázdná slova. Na nic víc nečekal a běžel se do svého pokoje převléci. Kačka už měla zpět na noze svoje boty a samou netrpělivostí jen nadskakovala. Když vyšli všichni tři před dům, ztráceli děti poslední zbytky pochyb o tom, že mamka je definitivně venku ze spárů té divné nemoci, která jim ji na tak dlouhou dobu odtahovala.

S radostí uvítali fakt, že si na sebe vzala krásný, žlutý svetřík, který jí koupili ze společných úspor k vánocům ve snaze zpestřit její šatník, plný převážně černého oblečení. Nikdy ho neoblékla, až dnes.

Martin musel uznat, že se při jeho výběru trefili. Mamce to vážně sluší. Neustále po ní oba museli pokukovat, nemohli se toho pohledu nabažit.

Bože, ať už taková zůstane.

To bylo přání, které jim teď oběma běželo hlavou. Martin si neodpustil otázku:

"Mami, víš že už jsem ani nevěřil tomu, že si spolu někam takhle my tři vyrazíme. Promiň, že to tak říkám, ale prostě je to tak."

"Chlapče zlatej, přiznám se, že ani já tomu už nevěřila. Máte miliony důvodů k výčitkám."