Román:zuzana.sec.calouneni@seznam.cz

PROLOG:


Kdy to vlastně vše začalo?


Začalo to vlastně ještě dřív, než prvně spatřila světlo světa. Ano… je to tak. Trpce se té myšlence usmála. Opravdu se jí smůla lepila na paty již v době, kdy ještě její matka neměla tušení, nosí-li pod srdcem chlapečka nebo holčičku.

Když to tak vezme, nebyla to smůla v tom pravém slova smyslu. Byl to spíš začátek jejího dalšího života, plného roztodivných událostí, které byly převážně k pláči. K jejímu pláči… aby to vyznělo přesně.

Tehdy ji zachránilo jen to, že se její matka obrnila vzdorem a umíněností, že nepůjde na potrat, do kterého ji nutili snad všichni z širokého okolí. Pomyslela si: maminka moje zlatá… ubránila mě… proti všem…

Jak jen jí mohla v duchu i nahlas tolikrát obvinit, že ona může za vše, co ji potkalo. Dobře si pamatuje, kolikrát jí vmetla do tváře:

“Měla jsi je poslechnout… kdybych se nenarodila, nic by se nestalo. Jen se podívej… proč vlastně žiju… jen proto, abych se trápila.”

Tušila, jak moc její slova matku bolí. Dnes už se jí sice tisíckrát omluvila a tisíckrát slyšela stejnou odpověď:

“Vendulko… vždyť já vím, žes to nemyslela vážně, vím co sis prožila.”

Věděla, že matce dříve hodně křivdila, a to nejen těmi výčitkami. Ale také tím, že si hloupě myslela, že matka její trápení nechápe, nebo dokonce ani nevnímá. Teď už dávno ví, že vše bylo zcela jinak. Byla opravdu sobecky hloupá…

Promítala si v duchu celý svůj život. Jindy proklínala paměť, protože se jí zdálo nespravedlivé, že zatím co jiní klidně zapomněli to, co se stalo před týdnem, ona nosila v hlavě vše snad od chvíle, kdy začala nabývat rozum. Nyní se jí tato vlastnost velice hodila. Ono by se bez toho totiž velice špatně vzpomínalo…

Pamatuje si docela přesně i na dobu těsně před nástupem do mateřské školy. To už byla většina příbuzenstva s její existencí smířena, hlavně babička roztála natolik, že se pro ni Vendulka stala poměrně privilegovanou vnučkou. No…, nebylo to zase tak moc divné, byla v té době totiž vnučkou jedinou.

Matka se o ni starala se vší láskou a v rámci matky - samoživitelky i s poměrně slušným komfortem. Bylo již zapomenuto, za jakých okolností přišla do jiného stavu a tak se mohla spolehnout i na pomoc rodiny. Otec zmizel neznámo kam, a tak je tomu vlastně dodnes, ale nač předbíhat…




--- 1 ---

Vendulka neměla rané dětství špatné, vlastně patřilo k těm nejšťastnějším obdobím v jejím životě. Dobře si pamatuje na příjemné chvilky strávené ve společnosti prababičky a pradědečka.

Byli to hodní staroušci, kteří jediní podpořili matku v jejím odhodlání vychovávat sama nemanželské dítě. To oni hodně napomohli své dceři k tomu, naučit se přijmout vnučku. To oni… oni byli prostě dva lidé, na které se nedá v životě zapomenout. Jak krásně zněly Prababiččiny písničky a pohádky. A její buchty s tvarohem - ta chuť zůstane už navždy ukryta v chuťových pohárcích, nikdy ji nic nepředčí. A pradědečkova hra s krabičkami od sirek… to se sice nedá vrátit, ale ve vzpomínkách, tam ano… naštěstí…

Jenže život je krutý, nemoci nechodí po horách, ale po lidech a smrt je nesmlouvavá. Odešli nečekaně a velice rychle za sebou. Vendulka tehdy plakala opravdově, ne jako jiné děti, které v podobných situacích nechápou, o co se jedná a jen podlehnou všeobecné náladě. Ona to již tehdy moc dobře pochopila. Odešli… umřeli… Jako to mourovaté koťátko, s kterým si hrávala na dece pod třešní.

“Neplač, Vendulko, Mourek už se nemůže vrátit, odešel do nebíčka a dívá se na tebe,” řekla jí tehdy prababička. Společně pak denně mávaly Mourkovi směrem k jeho obláčku.

Když odešel Mourek, bolelo to, ale ne tak moc, jako když jí řekli, že odešla bábinka a dědoušek, jak jim říkávala. Tušila, že jsou teď nejspíše někde s Mourkem, jenže proč jí to udělali… co provedla…

Cožpak jí může stačit jen to, zamávat jim k obláčku? Ne, ona chtěla víc, chtěla je zpátky. Celým svým dětským srdíčkem si to tehdy přála. Pohledy k nebi jí nedávaly ale žádnou naději a časem bolest pomalu rozplývala díky maminčiným polibkům a pohlazení.

Když už to vypadalo, že je vše zase ve starých kolejích, nastal další zlomový okamžik v jejím životě. Matka si našla přítele.

Vendulce to nepřišlo nijak divné, ale dobře si vzpomíná, že babička tím nebyla vůbec nadšená. Zpětně by se dalo říct, že tak, jako kdysi byla proti jejímu narození, stejně tak brojila nyní proti Petrovi. Hlavně před Vendy o něm pokaždé mluvila jako o zlém člověku, který jí chce ukrást nejen dceru, ale i vnučku. Jaký to byl paradox - vnučku, kterou původně ani nechtěla. Jenže ta o tom všem neměla ani potuchy a neměla důvod o jejích slovech pochybovat.

“Vendulko…, nechoď s mámou za tím pánem… nemá tě rád, nevěř mu… věř babičce.”

Není proto divu, že když se matce povedlo konečně uskutečnit tajně jejich společné setkání, dopadlo to málem bledě. Vendula to má stále po těch letech jasně před očima:

Maminka ji vyzvedla ze školky stejně, jako jindy. V šatně jí sdělila, že má pro ní překvapení, chtěla by jí někoho představit.

“A koho, mami…? Kdopak je to?” ptala se zvědavě Vendy.

“No přece strejda Petr, jak jsem ti o něm říkala, že by tě rád viděl.”

Vendulka leknutím ani nedýchala. Vzdorovitě si dupla.

“Ale ten mě přece nemá rád… říkala to babička. Nechci ho vidět… nechci!”

Matka se zamračila: “Kolikrát ti mám opakovat, že babička ho nezná a lže ti… prostě teď pojď se mnou a sama uvidíš, jestli mám pravdu já, nebo babička.”

Vendy se rozhodla, že matku neposlechne. To přece není pravda. Babička by nelhala, má ji ráda, kupuje jí přece dobroty a krásné hračky, není to lhářka. Maminka to přece musí také vědět.

Stoupla si paličatě ke zdi a zatvrzele zírala do prázdna. Matce došla trpělivost, popadla ji za ruku a táhla směrem ke dveřím. Vendula se rozbrečela.

“Nech mě bejt… já tam nechci… nechci ho vidět!”

“Vendy, neštvi mě… přestaň vyvádět a pojď. Snad jsi rozumná holčička a když se ti nebude líbit, řekneme mu to. Ale takhle se rozumné děti nechovají… aspoň to zkus, prosím tě.” řekla matka sice pevně, ale očividně zoufale.

Vendy se zarazila. Maminka ji prosí… no, snad by to mohla alespoň zkusit. Ona je přeci rozumná. Přestala křičet, ale výraz tváře nezměnila, neviděla důvod ho měnit. Půjde jen proto, aby maminka nebyla smutná. To by nerada, cítila se vždy hrozně, když viděla maminku nešťastnou. Však se tedy uvidí, co je ten divný strejda zač…

Vyšly před budovu a Vendy se nenápadně rozhlížela kolem. Nikoho neviděla, jen kousek dál stála zelená škodovka a o ní opřený jakýsi muž. Ale před školkou nikdo. Napadlo ji, že třeba Petr slyšel její křik a raději sám utekl. Pousmála se nad tou myšlenkou. Mamka jí řekla:

“No vidíš, jak ti to sluší, když se směješ, tak se mi líbíš, beruško moje.”

Vendulku to potěšilo, jen ji zarazilo, že mamince není také divné, že tu nikdo není. Vzápětí jí došlo, proč tomu tak je. Muž, dosud opřený o auto, se s úsměvem a s mávnutím ruky napřímil a popošel směrem k nim. To už mu zamávala i maminka.

“Tak už jsme tady, Petře, trochu jsme se zdržely v šatně… viď, Vendy?”

Vendula měla oči upřené k zemi a špičkou boty čárala v prachu u kraje chodníku. Tak to je tedy on… hmm… a má auto… to má u nich ve školce málokdo z rodičů jejích spolužáků. Prolétalo jí hlavou více myšlenek, ale nahlas neřekla nic. To tak, aby si ještě nemyslel, že se jí snad docela líbí.

“Ty neumíš mluvit…?” strčila do ní lehce matka. “Jak se říká…, no…”

“Dobrý den… se říká…” vylezlo z Vendy.

Petr se usmál a řekl:

“Jen ji nech…, vždyť mě vidí poprvé, viď, princezno?”

Usmál se na ni a podal jí čokoládu, na jejímž obalu byl obrázek téměř stejného auta, jako bylo to, o které se před tím opíral. Napadlo ji, že kdyby byl tak moc zlý, jak říkala babička, nekupoval by jí přece takovouhle čokoládu. Pomalu zvedla zrak a prohlédla si jeho tvář. Nebyl ani ošklivý… babička jí tvrdila, že je ošklivý. Ale on se na ni usmíval a dokonce ji pohladil po vlasech. Měla v hlavě zmatek, ale vzdor už byl tatam. Vzala si podávanou čokoládu a k poděkování připojila lehoučký úsměv.

“Tak pojďte, holky, nasedat a jede se na oběd. Zvu vás obě.”

Maminka se rozesmála a Vendy váhavě usedla na zadní sedadlo. Cítila zvláštní šimrání v žaludku, nikdy předtím v autě nejela. Těšila se i bála zároveň. Ještě stihla namítnout, proč na oběd, když babička má doma jistě vařeno, ale matka jí řekla, ať raději pěkně sedí a nesahá na kliku na dveřích auta. Vendy se rozhodla, že bude lepší, když vše ponechá na matce. Pořád nenápadně okukovala Petra a stále více váhala nad babiččinými slovy. Ten člověk přece není špatný. Maminka se vedle něj směje a už jen to je jako malý zázrak. Málokdy předtím viděla ji takhle se zvesela smát. A vzal je na oběd… autem… obě.

Během oběda Vendulka poměrně brzy odhodila poslední zbytky váhavosti. Matka jen s úsměvem a mlčky přihlížela, jak ta její malá treperenda líčí Petrovi své zážitky ze školky. Ten ji pozorně poslouchal a projevoval zájem občasnými dotazy. To Vendy lichotilo, většinou ji doma vyslechli, ale nakonec to skončilo vždy stejně:

“Jo…, Vendy… , pěkný…, ale mohla bys už na chvilku zavřít pusu?”

Nepřestávala brebentit ani u jídla, ale nechali ji. Matka byla ráda, že se nakonec přeci jen rozpovídala a přijala Petra na milost. Objednali si opečené brambory a smažený sýr, na tu dobu netradiční pochoutku. Obvzlášt Vendulka si tu dobrotu vychutnávala přímo s posvátným výrazem ve tváři.

Páni… tohle až bude vyprávět ve školce... Oběd v restauraci byl pro ni, ale i pro většinu spolužáků, vzácným okamžikem. Vlastně byla před tím v restauraci jen jedinkrát, to když se vdávala teta, matčina sestra. Dobře si vzpomíná, jak byla tehdy pyšná, že může jít přímo za nevěstou, na sobě nádherné šaty a v ruce kytici. Připadala si v tu chvíli jako princezna. Však na mamince vyškemrala jednu fotografii, kterou opatrovala jako poklad ve svém kufříku. Měla tam i fotky bábinky a dědouška a ještě pár věcí, které pro její dětskou dušičku představovaly neskutečný pocit bohatství. Není třeba tajit, že hned večer do kufříku přibyl i obal od čokolády, kterou jí koupil Petr.

Odpoledne bylo nakonec velice příjemné pro všechny. Vendy se ujistila, že smí Petrovi říkat: “strejdo” a maminka jen zářila štěstím. Petr je odvezl autem až před dům a Vendula vystupovala s noblesou hodnou opravdové dámy. Aby ne, zahlédla totiž, že její kamarádka, sousedovi Ivanka, je na dvorku. Tak se musela blýsknout, přeci jen jízda autem je jízda autem. To, co dnešním dětem přijde jako samozřejmost, to tehdy pro Vendy a její vrstevníky byl zážitek konkurující oslavě narozenin.

Zamávala spolu s matkou Petrovi na pozdrav a on jim odpověděl zatroubením. Za chvilku auto zmizelo z dohledu a ony se vydaly k vrátkům. Vendulka se bleskově převlékla a první, co udělala bylo, že běžela za babičkou. Našla ji vzadu na zahradě, jak srpem vyžíná kopřivy kolem kompostu.

“Babí…, babí…, ahoj, už jsme doma. Hele, co mám!” ukazovala jí pyšně zatím nerozbalenou čokoládu.

Babička jí ani pořádně neodpověděla a na čokoládu se vůbec nepodívala. Jen odsekla:

“To máš od mámy nebo od něj… a uhni, nemotej se mi tu.”

Vendy byla zaražená. Co je…? Jindy, když se vrátila ze školky, babička ji vítala a vyptávala se, jak se měla. A dnes tohle. Pípla jen:

“To mám od strejdy Petra.”

Babička se jen ušklíbla a prohodila:

“Hmmm…, tak tak to ti toho dal…, strejda… Co koukáš, jdi někam, mě už stejně nemáš ráda, tak aspoň nezacláněj. Slyšíš co ti povídam?!”

Vendulce šly slzy do očí. Co to babička říká, proč se na ni hněvá… chtěla jí říct, že se v Petrovi mýlila, že je hodný… Myslela si, že bude mít radost… Jenže neřekla nic. Hrdlo se jí stáhlo lítostí. Promluvila však maminka, která mezitím přišla také na zahradu a ty dvě ji nestihly zaregistrovat.

“Mami…, aspoň před tou holkou bys mohla dát pokoj. Jsi jako malé, uražené děcko. Kdy ti dojde, že já a Vendy nejsme tvůj majetek a ani tví vězni. Chci také žít podle svého… ať se ti to líbí, nebo ne… ani Petra neznáš a přesto ho pořád jen urážíš a ponižuješ.”

Babička zlostně odhodila srp a dala si ruce v bok.

“Tak já jsem děcko… tak já… no, to je mi novinka… tady máš děcko a o něj se máš starat a ne honit chlapy. Jak dlouho ho znáš, co?”

“Mami, to přeháníš. Tak Jarušce jsi vystrojila veselku, a to Jirku zná půl roku a už je v jináči. Já Petra znám už rok a… no, a pusa je zatím to nejodvážnější, co si ke mně dovolil… A koukni na sebe…, rozvedená…, s přítelem pod jednou střechou... Tak co je špatné na tom, že chci mít muže stejně tak, jako ostatní ženské… A o Vendy se starám, tohle ty víš až moc dobře. Tobě vadí, že bychom se odstěhovaly… to tě žere… nic jiného.”

Vendy přestávala chápat, co se děje. Takhle neznala ani babičku, ani maminku. Z přemýšlení ji vytrhl maminčin hlas:

“Vendulko…, běž si hrát… klidně můžeš vedle k Ivance, jestli chceš, ano? Já si tě pak vyzvednu.”

Vendy jen beze slov pokývala hlavou a rozběhla se k sousedům. Hlavou se jí míhaly zběsile myšlenky, jedna za druhou. To, co zaslechla, jí vhánělo krev do tváří, přestože tomu zrovna moc nerozuměla.

Maminka měla ještě chvíli ostrý rozhovor s babičkou, který nakonec skončil tím, že spolu ty dvě nepromluvily ten den už ani slovo. A co, ten den… skoro měsíc kolem sebe chodily jako dva úplně cizí lidé.

Vendulka si ten den také nedokázala užít hru s Ivankou naplno. Měla v hlavě zmatek, který prohloubila ještě sousedčina slova patřící jejímu muži:

“Tak to budou mít u Mušků brzo prázdný barák. Napřed umřeli staří, teď půjde pryč Hanka s malou a jestli jim frnkne i Jaruna…”

Ten večer nemohla Vendula dlouho usnout. Přehrabovala se ve svém kufříku, ale dnes ji to pranic netěšilo. Přemýšlela o všem, co zaslechla. Jak to myslela maminka, když řekla to o tom stěhování…? Kam by se jako měly stěhovat… Moc to slovo nechápala, ale věděla, že stěhování není nic veselého. Když jí v loni řekli, že se její nejlepší kamarádka Romanka bude stěhovat, už ji pak nikdy neviděla…

Maminka si všimla, že malá ještě nespí. Přisedla si k ní a pohladila ji po hlavě.

“Copak je, cácorko…, já myslela, že už spinkáš a ty tu ještě štracháš s kufříkem. Koukej… kufřík už chce spát. Ty bys taky měla. Nebolí tě nic? Ani bříško? Však jsi toho dnes stláskala opravdu dost.”

Vendulka zavrtěla hlavou. Ne, nic jí nebolí. Nebo bolí? Počítá se i smutek jako bolest? Nebyla si jistá. Nakonec jí to nedalo.

“Mami…, proč byla dnes babička zlá… a proč nemá ráda strejdu… a… a… proč jsi jí řikala o stěhování, kdo se bude stěhovat.?”

Maminka sklopila oči a trvalo chvíli, než promluvila. Vendy z ní po celou dobu nespustila oči.

“Vendulko…, babička není zlá… je jen… smutná. Protože… protože si myslí, že kdybychom se odstěhovaly ke strejdovi, nemohla by s námi být tak často, jako teď. Proto ho nemá ráda. Chápeš?”

“Chápu…, mami, ale já se nechci stěhovat…, že se nebudeme stěhovat…?” vysoukala ze sebe namáhavě Vendy.

Maminka ji opět pohladila: “Nebudeme, holčičko…” A v duchu si sama pro sebe dodala: zatím ne…

Ještě chvilku si povídaly až konečně Vendulka přece jen usnula. Ale neměla tu noc zrovna veselé sny. Zdálo se jí, jak ujíždí s maminkou a s Petrem v zeleném autě pryč, daleko a jak za ní babička křičí, aby už se nevracela, že je zlá holčička, když už ji nemá ráda…

Ráno to nebylo o moc lepší. Maminka se na ni sice smála, zato babička se mračila jak hejno čertů. Děda byl zamlklý, byl sice na matčině straně, ale nechtěl si to rozházet u babičky. Tak jen tiše seděl a usrkával kávu.

Ve školce se Vendy trochu spravila nálada, vyprávěla všem o své jízdě autem, a také o tom, jak je strejda vzal do restaurace. Děti zíraly s otevřenou pusou, takhle ji neznaly… Vendulka byla spíše introvert a od chvíle, co se odstěhovala její kamarádka Romča, si hrála převážně sama v koutku. Také soudružka učitelka se nestačila divit, ale byla ráda, že tu malou zase vidí veselejší.

Čas pomalu plynul a Vendulka již dávno věděla, že Petr není takový, jak se jí ho snažila líčit babička. Bral ji i mamku na výlety, někdy autem, jindy vlakem, což byl pro Vendy také úžasný zážitek, protože zatím jediný dopravní prostředek, který důvěrně znala, byl autobus.

Babička se časem také uklidnila, ale nebylo to už takové, jako dřív. Vendy to však nevadilo, měla ji ráda a cítila, že ona ji také a to jí stačilo. Hlavně, když už nemusela poslouchat řeči o tom, jak je strejda zlý. To se jí na babičce opravdu nelíbilo. Vždyť to nebyla vůbec pravda. Naopak… strejda byl jediný, který chápal její zálibu v hračkách určeným hlavně pro kluky. A všiml si toho sám. Takže Vendy byla v sedmém nebi, když jí jednoho dne přinesl dárek v podobě krásného auta, které se ovládalo přes kabel a krabičku s baterií. Jezdilo vpřed i vzad, zatáčelo a co víc, k tomu všemu troubilo a také dveře mělo otevírací. Vendulka zažívala nepopsatelný pocit radosti a pýchy, tentokrát jí to nepokazilo ani babiččino rýpání:

“Auto pro holku… kdo to kdy viděl… asi holt se svět zbláznil.”

Vendulka však protentokrát na její řeč nedala. Vždyť o takovém autě snila od té doby, co jej prvně viděla u kamaráda Káji. Ten ho ale jen nerad půjčoval. Jen ať si ho nechá, lakomec. Ona už má své a ještě hezčí. Hladila ho po kapotě a patřilo mu čestné místo pod její válendou, hned vedle kufříku. To teď byly její největší poklady. Ještě ten den ho stihla ukázat i sousedovi Ivance a jejímu bráškovi, Mildovi. Ti oba jen zírali, ale tu radost jí přáli. Dobře věděli, že to bylo její veliké přání a jak ji znali, jistě ho ochotně sem tam půjčí i jim. Byla to taková jejich tradice, se svolením rodičů si občas půjčovali hračky jeden druhému přes noc domů.

Strejda Petr k nim jezdil stále častěji, vždy k večeru, protože rovnou z práce ho čekaly ještě povinnosti doma, však Vendulce často vyprávěl, co vše musí obstarat. Hltala každé jeho slovo. Jak by ne… Každý si jistě umí představit, jak krásně se poslouchalo o koních a o kravičce. A to nebyla jediná zvířata, která měl strejda doma. Také ovečky, prasátko, kachny a husy. Jen slepice a králíky Vendy znala, ty měli taky. Pořád se vyptávala, kdy už to vše bude moct vidět na vlastní oči. Petr ji uklidňoval:

“Neboj, určitě brzy, jen co se můj tatínek vrátí z nemocnice, ale už se na tebe těší nejen on, ale i moje maminka. Musíš to vydržet, vždyť já bych byl také rád, aby se ti u nás líbilo. A Blesk se Sultánem už se na tebe moc těší. Však na Bleskovi se budeš moct i svézt.”

Dobře věděla, že Blesk a Sultán jsou koně, pamatovala si z vyprávění jména všech zvířátek, o kterých od něj slyšela. Navíc vidina jízdy na opravdovém, velikém koni... to si ani nedovedla předem pořádně představit. Naučila se před babičkou mlčet a odolávala jejím záludným dotazům. Věděla, že ji to vše zajímá jen naoko. Kdykoli jí totiž něco řekla, okamžitě poznala, že babičce se to z jakéhosi, pro ni nepochopitelného důvodu, nezamlouvá…

Přiblížila se zima a Vendy měla spoustu důvodů se na ni těšit. Předně se nemohla dočkat týdenního zájezdu na Šumavu, kam by měli jet hned po vánocích. No a Vánoce…, na ty se přece těší snad každé dítě. Další věc, která ji čekala, se měla konat v lednu. Byl jí zápis do školy. Ne do ledajaké…, ale do školy pro velké děti, kde se bude učit číst a psát a taky počítat. Na to se snad těšila víc, než na ty Vánoce. Dopis pro Ježíška už měla napsaný, za pomoci maminky jej dala dohromady. Ona totiž už psát tak trochu uměla, díky babičce, která ji naučila nejen psát tiskacími písmeny, ale babičce vděčila i za to, že ani čtení nebylo problémem, pokud byla dětská kniha tištěna velkým a přehledným písmem. Zmíněný dopis měla zatím schovaný v kufříku, kde čekal na svůj čas, kdy ho bude moci dát za okno, aby ho "Ježíšek" našel. Každý večer ho stále znovu a znovu pročítala:

MILÝ JEŽÍŠKU

JSEM HODNÁ A PŘEJU SI TOTO:
AKTOVKU DO ŠKOLY
PENÁL
PERO
PASTELKY
OMALOVÁNKY
HODNĚ KNÍŽEK
A TY KNÍŽKY CHCI O ZVÍŘÁTKÁCH.

VENDULKA.

Maminka jí radila, ať si tam ještě připíše nějakou hračku, že jí to opět pomůže napsat, aby tam neměla chyby. Ale Vendy ne. Že prý takhle je to pro Ježíška akorát.

“Mami…, hračky mi můžete koupit ty, nebo babi s dědou… a teta Jaruška… ale aktovka je drahá, tak bude lepší, když ji přinese Ježíšek, víš?”

Maminka se musela smát a rozesmálo to dokonce i babičku, která v tomto čase byla zase již skoro jako dříve. I s maminkou mluvila zase stejně tak, jako kdysi. Vendulka je spokojeně pozorovala, jak ještě společně s tetou pečou cukroví a prozpěvují si u toho.

Zírala, když se pár dnů před vánoci u nich stavil Petr. Babička mu prvně za celou tu dobu podala ruku a s úsměvem k tomu… Vendy žasla ještě víc. Babička mu dokonce nabídla kávu a cukroví ještě dřív, než to stihla udělat maminka. Ta byla překvapená taky.

Petr řekl po chvíli Vendulce:

“Tak co, psala jsi už Ježíškovi?”

“No jasně… už jsem mu dala dopis za okno a on si ho vzal.” Řekla nadšeně Vendy.

“Tak to jsem rád…, ale představ si, že ten popleta k nám přilétl už včera, ptal se po tobě a po mamince. Musel jsem mu vysvětlit, že bydlíte jinde a tak mi řekl, že část dárků vám nechá u mě, aby se s tím nemusel se vším tahat sem. Tak jsem to vzal do auta a nechám to tady, co ty na to… vydržíš to do doby, než donese i ten zbytek?”

Vendulka vykulila oči… tak Ježíšek už se na ni vyptával u strejdy…, no to je něco… Honem odkývala, že určitě vydrží.

Než strejda odjel, pozorovala s notnou dávkou zvědavosti maminku, jak mu pomáhá odnosit balíčky do obýváku. Jeden z nich byl tak veliký, že jí to nedalo a když se nikdo nedíval, koukla na nápis na něm. Ani to nemusela pracně slabikovat, své jméno uměla nazpaměť. Bylo tam červenou fixou napsané: Vendulka…

Co jen to může být… tak veliký dárek nikdy předtím nedostala. Ale však se dočká, slíbila přece, že to vydrží. Její fantazie pracovala na plné obrátky… co ten tajemný balík asi ukrývá…?

Těch pár dnů uteklo jako voda a konečně tu byl Štědrý den. Od rána byla Vendy jako na trní. Čas se ten den vlekl nepředstavitelně pomalu, trochu jej popohnal jen strejda Jirka tím, že donesl ozdobený smrček a že prý ho posílá Ježíšek, jim s Jaruškou také jeden dal a nezapomněl ani na babičku s dědou. Vendulka si stromek opatrně prohlížela, byl nádherný. Nejvíce ji lákaly čokoládové bonbóny v barevném staniolu, ale věděla, že bez maminčina svolení se na ně nesahá.

Konečně byl večer, večeře se protahovala na její vkus nekonečně dlouho. Než se ozvalo slabé zacinkání, myslela, že to napětím už nevydrží. Podívala se na maminku tázavým pohledem a ta jen tiše a s úsměvem přikývla. To byl jasný signál k tomu, aby Vendy vystřelila ze židle a vlétla jako blesk do obýváku, kde na ně čekal stromeček, na kterém bylo plno svíček a prskavek, ale hlavně… byl obklopen spoustou dárků.

Dárečky rozdával Strejda Jirka, který se tam záhadně, z ničeho nic, ocitl i s tetou Jaruškou a za chvíli přišla i babička s dědou. Děda hlásil, že i pod jejich stromkem našli něco, co je určeno mamce a Vendulce, tak jestli to jako smí přidat sem.

“Jo…, dědo…, jen to sem klidně dej…” přikyvovala mu Vendy a oči jí zářily vzrušením.

Rozbalovala jeden dárek za druhým a nepřestávala nadšením švitořit a všem ukazovat, co dostala. Mezi dárky byla nádherná, žlutá aktovka s obrázkem koně, penál a spousta věcí do školy. Také s knihami ji Ježíšek vyslyšel a ona ani nestíhala slabikovat jejich názvy. Byla štěstím bez sebe, ale stále pohledem sklouzávala k tomu velikému balíku až úplně vzadu v rohu. Konečně jí ho strejda podal:

“Teda, Vendy…, tys musela být ale hodná… takovej velkej dárek… tak to jsem sám zvědav, co v něm je.”

Vendulka roztrhla papír a překvapeně vyhrkla:

“Páni…, boby… a s brzdami… to není možný… mami, babi…, koukejte.”

Maminka se usmála:

“Tak vidíš…, alespoň na té Šumavě budeš mít na čem jezdit. To je lepší než sáňky, viď?”

“No to teda je, takový nemá ve školce nikdo… ty sou nádherný.”

Zbytek Štědrého večera strávila Vendy usazená v nových bobech, s aktovkou na zádech a listováním v nových knihách. Než ulehla, každý z dárků, pěkně jeden po druhém, pohladila.

Maminka vyprovodila zbytek rodiny do jejich části domku a než se vrátila, Vendy už dávno spala. I ze spaní se stále nepatrně usmívala. Maminka íi opatrně upravila peřinu a pohladila ji. Co jen bude dál…? Chtěla by pro ni jen to nejlepší.


První Vendulčiny kroky hned ráno vedly ke všem těm dárkům ze včerejšího večera. Nemohla se dočkat, až nové boby prožene na Šumavských svazích. Už jen necelý týden a ona se bude spolu s maminkou brodit vysokým sněhem… Alespoň tak si to v duchu představovala.

Zatím jí musel stačit malý svah dělící jejich zahradu a dvůr, ale i tam to nebylo špatné. Vždyť komu se poštěstí mít vlastní zasněžený svah přímo doma, jak se říká: u nosu. Dokázala tam vydržet celé hodiny, kolikrát ji musela babička přemlouvat, ať se jde alespoň na chvíli ohřát do stavení. Ale ona zimu nepociťovala, naopak jí ten pohyb dělal moc dobře a bylo jí příjemně teplo.

Ani si nevšimla, že v tyto dny jezdí maminka domů hodně pozdě, jen zaregistrovala, že je nějak nezvykle zamlklá. Přičítala to k tomu, že má nejspíše v zaměstnání hodně práce a je jen unavená, nebylo by to poprvé. Spíš jí bylo divné, že babička je na ni i na maminku po dlouhé době opět velice milá. Nebyl to však pro ni důvod k přemýšlení, brala prostě některé věci tak, jak zrovna v tu danou chvíli byly. Měla jiné myšlenky… už se viděla na horách, a tak vše ostatní bylo nyní opravdu až na druhém místě.

Jaké bylo její překvapení, když jednoho večera zaslechla maminčin rozhovor s babičkou a byl u toho i Petr…

Šla tehdy jen tak po chodbě a pootevřené dveře jen těžko tlumily hovor, který za nimi probíhal.

“Hani…, nemusíš tam jet se mnou…, jeď raději s malou na ty hory. Víš, jak se na to těší.” říkal Petrův hlas.

Maminčin hlas mu oponoval:

“Ne, Petře…, nebylo to fér vůči tvé mamince. Vendy to pochopí, je ještě malá, oklepe se z toho.”

“Já nevím…, raději bych ji nepodceňoval… Měla by sis to ještě rozmyslet… co vy na to, paní Mušková…?”

Bylo jasné, že se ptá babičky. Vendulka se nemýlila, opravdu se za chvíli ozvala ona:

“Pane Zach…, vy dobře víte, že jsem vás ze začátku zrovna dvakrát nemusela… a ty, Hanko, to víš taky… no, ale teď myslím, máte pravdu. Je sice hrozné, co se stalo, ale měla bys vůči Vendule dodržet slib. Ta se na ty hory jen třese a teď jí chceš říct, že nepojede? Já bych s ní jela, ale mě z práce nepustí, teď určitě ne, když je tři čtvrtě lidí marod.”

Vendulce málem zaskočilo… jak nepojede… co to má znamenat… co se stalo…? Ani se nepohnula a poslouchala dál. Ozvala se znova maminka:

“Mami…, ona to přežije, není hloupá… tak tam pojedeme jindy.”

"Jo, máš pravdu, není hloupá…, ale je malá…, Hanko, přemejšlej...” řekla důrazně babička a Petr se přidal:

“Hani, máma i já to pochopíme, holka má přece přednost. Na pohřbu nemusíš být, stejně jsi tátu pořádně nestihla poznat.”

“Ne…, já tam s tebou půjdu a Vendula to pochopí… nechte toho už oba. Jako by nestačilo, že se to stalo teď, o svátcích a hádat se kvůli tomu, to je přece hloupost. Považuju to za rozhodnuté, večer jí to povím.”

Víc už Vendy pro slzy neslyšela. Potichoučku se vrátila chodbou zpět do svého koutku, klekla si k válendě a požila hlavu do ustlané peřiny. Byla zmatená. Nepojede na Šumavu… tolik se těšila… proč maminka neposlechla ty dva? Dokonce Petr se jí zastával… a babička… Proč jí tohle mamka dělá? Co z toho, že o ní řekla, že je rozumná a že to pochopí. Ona to nechce chápat… a nechce být rozumná! Ona chce jet na hory, vždyť jí to slíbili. Rozplakala se naplno, její malé tělíčko se sesunulo na koberec a takto ji našla následně i matka. Přisedla si k ní na zem.

“Vendy…, co se ti stalo, neplač, bude tě bolet hlavička… tak co se děje…?”

Vendulka se na ni ani nepodívala. Jen se ještě více rozplakala a mezi vzlyky řekla:

“Slyšela sem tě… nechceš mě vzít na hory… radši chceš někam jinam… sama… beze mě.”

Maminka se opřela zády o válendu a tiše povídá:

“Vendul, když už jsi poslouchala, mohlas přijít k nám a vysvětlila bych ti to hned. Víš, není to tak, jak si myslíš.”

Vendy na ni upřela uslzené oči.

“Jo…? A jakpa to asi je…? Nechceš mě tam vzít… vždyť jsem to slyšela.”

“Vendy…, pojedeme tam jindy… a všichni. Poslouchej… stalo se něco moc smutného, proto bude lepší, když tam pojedeme jindy, až se zase budeme moct všichni vesele smát… Víš, Petrovi umřel tatínek. Byl moc nemocný, jako bábinka s dědouškem… Co je pohřeb, to přeci víš… No a já bych ráda šla s Petrem na ten pohřeb, zamávat jeho tatínkovi… chápeš…?”

Vendulka už jen povzlykávala a hlavou jí prolétla vzpomínka na pohřeb prababičky a pradědečka. Tehdy hodně plakala i ona. Podívala se na maminku a nemohla přehlédnout, že má v očích slzy.

“Mami… a když umře tatínek, to je jako když umře maminka?” zeptala se Vendy a z ničeho nic dostaly její oči úplně jiný ráz. Zračil se v nich nejen smutek, lítost a zmatek, ale i zvědavost. Ona nikdy sice tatínka neměla, ale od dětí ve školce věděla, že tatínek by mohl být něco jako maminka. Ano, ptala se mamky několikrát, proč ony tatínka nemají. Ale odpověď byla vždy tak vyhýbavá a nic říkající, že to časem vzdala. Nyní však to slovo dostalo trochu jiný rozměr. Nechápala sice úplně přesně jaký, ale podvědomě cítila, že Petr je na tom hůř, než když ona přišla o bábinku s dědouškem. Maminčina odpověď ji proto zas až tak moc nepřekvapila.

“Ano…, Vendulko…, je to jako když umře maminka… jednou to určitě pochopíš. Ale jestli ti to udělá radost, pojedeme na ty hory.”

Vendy zkoumavě pohlédla na maminku. Už neplakala, ale její pohled byl plný smutku, to Vendulka uměla dobře rozpoznat. Najednou se v ní vzedmulo něco, co by se po letech dalo nazvat asi tak, že v tu chvíli přemýšlela úplně jinak, než normální dítě jejího věku. Přitiskla se k matce a tiše jí řekla:

“Maminko… jdi tam se strejdou… na Šumavu pojedeme spolu třeba hned po zápisu. Já to vydržím, boby už mám… Mami…, myslíš… víš… mě tak napadlo… myslíš, že by strejda Petr chtěl být náš tatínek? Mě by se líbil… ale nesměl by nám umřít.”

Maminka na ni překvapeně koukla. Byla zvyklá na různé myšlenkové pochody své dcerky, ale tohle jí vyrazilo dech. Nečekala to.

“Vendulko…, to myslíš opravdu…? Tak bys vydržela ještě nějaký ten den a nevadilo by ti, že pojedem na hory o něco déle?”

“Maminko…, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí… vydržím to, jsem už velká holka, půjdu přece už k zápisu do velké školy… Ale slib mi, že se zeptáš strejdy, jestli by chtěl být tím naším tatínkem!” řekla Vendy razantně a po pláči už nebylo ani památky.

Maminka ji objala a dala pusu do vlasů.

“Vendy, tak se ho zeptáš sama, třeba na těch horách… já myslím, že mu tím uděláš docela radost.”

“A to bych mohla…? Zeptat se já sama, když jsem malá…?” zarazila se Vendulka.

“Před chvílí jsi sama řekla, že už jsi velká…, a tak myslím, že bys mohla. Vendy, holka moje, mě přijde, že už jsi vážně velká.”

Maminka ji znovu pevně objala a Vendy jí to s radostí vrátila. V tu chvíli přišla babička a když jí obě vysvětlily, že se právě společně domluvily na odložení zájezdu, viditelně se ulevilo i babičce. Podala Vendulce balíček bonbónů, který byl pravým účelem její návštěvy a k mamince prohodila:

“Tak na co čekáš… plav k sousedům, ať tě nechají zatelefonovat.”

Maminka na nic nečekala, vrazila pusu Vendy i babičce a vyběhla z místnosti. Vendy se zeptala:

“Kam jde telefonovat…?”

Babička jen mávla rukou. “Ále… Petrovi přece, aby jí neujeli na ten pohřeb bez ní. Vendulko, ty jsi mě ale překvapila, jak jsi rozumná, víš…?”

“Babi, to je přece jasné… jsem už velká holka. Ale babi…, ty už jsi taky rozumná a velká holka, když už nenadáváš na Petra…” zasmála se Vendy.

Babička se nakonec rozesmála taky. Vždyť ta cácorka jí právě dala slušnou a zaslouženou lekci…


Konečně se Vendy dočkala a její velký den byl zde… Kráčela spolu s maminkou, ruku v ruce, od autobusové zastávky směrem ke škole. Ta budova v ní vyvolávala úctu a respekt. U vchodu je vítala dvojice velkých chlapců, později se dozvěděla, že to byli žáci vyšších ročníků. Příjemně se na Vendy smáli a dali jí do rukou figurku námořníka vyrobenou z roličky od záchodového papíru, to jí neuniklo, byla všímavá. Měl ruce z papírových cívek od nití, ty poznala také, však babičce často asistovala při šití. Byly připevněny protaženou gumičkou, takže jimi šlo otáčet. Líbil se jí ten panáček natolik, že klukům nejen poděkovala, ale jako jedna z mála ostatních dětí přidala dotaz:

“Děkuju…, to jste vyráběli tady, ve škole?”

Kluci byli překvapeni, ale ten vyšší s úsměvem řekl:

“Jasně… toho, co máš teď ty, dělala moje spolužačka. Koukni… tady vevnitř je její jméno. Až budeš chodit sem, budeš to umět pak i přečíst.”

Vendulka nakoukla do útrob námořníka. Vážně je tam něco napsáno…

“P… Pav..l..la…. Pětka s tečkou a B… co to je…?”

Kluci se zasmáli a promluvil pro změnu ten menší:

“No… koukám, že ty už číst umíš. To znamená: Pavla ze třídy pátá Bé… Ty budeš mít třídu první Á… “

“Aha… já budu mít tedy podpis: Vendula a jedničku s tečkou a písmenko A… To si musím zapamatovat.”

Rozloučili se a uvolnili místo dalším, nově příchozím. Maminka se docela divila, takhle hovornou Vendy neznala. Dcerka tiskla darovaného námořníka a sem tam se na něj podívala. Líbil se jí opravdu moc. Třeba to jednou taky dokáže…, ale než se dostane do páté třídy… V duchu počítala do pěti. Hmmm… to je docela dost dlouhá doba. Ale však se dočká.

Prošly dlouhou chodbou lemovanou spoustou dveří. Vendy neuniklo, že na každých dveřích je cedulka s různými číslicemi a písmeny. Dvojka - tečka - B… Dvojka - tečka - A… Došlo jí, že to bude označení tříd, jak jí to naznačili ti dva kluci u vchodu. Na konci chodby byly otevřené dvoje dveře. Vendulce to nedalo a nakoukla na cedulky. Jednička - tečka - B, jednička - tečka - A…

“Mami…, tady to je to, jak říkal ten kluk… Třída jednička s písmenkem A… Je to tak…?”

“Je, Vendul… máš postřeh. Tak pojď… jdeme tam, ne…?” usmála se na ni povzbudivě maminka.

To už Vendy došlo, že místnost není prázdná. Bylo tam pár dospělých a několik dětí jejího věku. Přelétla je očima. A helemese… tamhle vzadu je přece Blanka… a Ivanka… To už na ně Ivančina maminka zamávala a ony zamířily k nim.

Vendy se pozdravila s Ivanou a obě pak mlčky pozorovaly dění kolem. Stihly si vzájemně porovnat své námořníky a pohledem se ujistily, že i ostatní děti drží v ruce stejný dárek.

Vendulku zaujala velká, černá deska v čele třídy. Ze školky věděla, že je to tabule. Ale na obrázcích, které jim ukazovala soudružka učitelka, tak veliká nevypadala. Věděla, že slouží ke psaní a že se na ni píše křídami… Ale jak jen dosáhne nahoru… to je ale výška…

Před tou ohromnou tabulí byl stolek a za ním seděla, čelem k nim, jakási paní. Vypadala docela mile a Vendy šeptla Ivance do ucha:

“To bude asi soudružka učitelka, co?”

“Hmmm… jo… je to učitelka. Říkala to máma.” Odtušila Ivana.

Vendula si ji prohlížela a přemýšlela, co asi právě chtěla po klukovi, který seděl spolu s maminkou u stolku před ní. Slyšet moc nebylo, ale nedalo se přehlédnout, že kluk je vyplašený a stále pomrkává po své mamince. Začínala být netrpělivá. Po nějaké chvíli kluk vstal a na jeho místo byla pozvána Ivanka. Vendy napínala uši, ale moc toho nezaslechla, jen to, že Ivanka je šikovná holka. To když se s ní učitelka loučila. Nestihla jí ani zamávat, protože to už soudružka s úsměvem vybízela ji.

Vendy se podívala na maminku a ta jí naznačila, ať se nebojí a jde. Usadily se a nakonec byla Vendulka překvapená, že se po ní nechce nic, co by už neuměla. Soudružka učitelka jí při loučení řekla, že se na ni moc těší, až v září nastoupí do školy. Pak už musely uvolnit místo další holčičce.

Na chodbě Vendy prohlásila:

“To je moc hodná učitelka, viď mami? Skoro jako ta naše, školková.”

Maminka se usmála: “Je moc hodná. Vendul… víš, že mě také učila?”

Vendula překvapeně zamrkala. To ji nenapadlo. Ale znělo to tak nějak uklidňujícím dojmem. Před školou se domluvily, že než jim pojede autobus zpět, staví se u dědy. Vendy se zaradovala. Chodila k druhému dědovi moc ráda. Věděla, že je to babiččin první muž, proto se také jmenoval Muška, stejně jako babička, maminka i ona. Měla ráda i jeho ženu, které říkala babi… Jen pořád nechápala, proč malý Vašík je její strejda, když je menší, než ona… Ale co… strejda - nestrejda, hlavně že směla vozit kočárek… Několikrát se ptala dědy, jestli by jí dal Vašíka domů, jako brášku…

“Dědo…, dyť si starej… já bych se o něj starala a měla bych bratříčka… prosím…”

Ale děda se pokaždé smál.

“To nejde, Vendy. Vašík je náš… bráška to je, ale maminčin… ne tvůj. Můžeš ho vozit, houpat, hrát si s ním…, ale domů si ho vzít nemůžeš. Vždyť by plakal on a my s babi taky.”

Bylo to pro ni záhadné, ale zvykla si. Měla moc ráda chvilky, když jí babi dovolila Vendu hlídat v jejich ložnici, zatím co dospělí si povídali v kuchyni u kafe. Cítila se jako veliká holka, když smí sama dohlížet na tak malé dítě. Vždy si lehla vedle něj přes manželské postele, jemně ho hladila po ručičce a tichounce mu šeptala pohádky a básničky, které si pamatovala ze školky či z domova. Strašně moc si přála mít takové miminko doma, ale když na to přišla řeč, maminka jí vždy jen odbyla tím, že se dočká, až se narodí miminko tetě Jarušce, to pak budou mít v baráku také o zábavu postaráno.

Byl to dlouhý, ale moc pěkný den. Doma povyprávěla babičce a všem, jaké to bylo ve škole a dostala za to od každého něco. Jen o návštěvě u dědy a babi z města se nezmiňovala, již dávno věděla, že babičce to téma není nikdy moc po chuti. Nechápala zatím proč, ale zas tak moc ji to netrápilo. Ona měla jiných myšlenek stále dost, v podstatě dumala věčně nad něčím…

Večer přijel i Petr a přivezl jí bonboniéru a rudý karafiát. Prý za ten skvěle zvládnutý zápis. Vendy valila oči. Páni… kytka a bonbóny jako pro dospělého… To dostala poprvé…

Usínala s pocitem plně prožitého dne. Navíc ji hřálo i to, že se konečně domluvili na náhradním termínu zájezdu na hory a ještě něco… Petr jí slíbil, že o víkendu by ji i maminku rád vzal k němu na návštěvu. Nevěděla, na co se má těšit víc…

Vendy měla strach, že se víkendu ani nedočká. Zdálo se jí, že se čas neuvěřitelně pomalu vleče. Ale nakonec tu konečně byla vytoužená sobota a ona už hořela nedočkavostí, kdy se před vraty objeví Petrovo auto. Celé dopoledne strávila tím, že probírala svoji skříň s oblečením. Chtěla vypadat co nejlépe a tak docela záviděla mamince její klid.

“Vendy…, prosim tě…, vem si normálně to, co nosíš do školky a do tašky ti dám ty staré oteplovačky… no nekoukej tak…, chtěla ses přece svézt i na koni, tak ty na to budou nejlepší.”

Musela uznat, že má mamka zase pravdu. Jak jen to dělá, že na nic nezapomene a hned ji všechno napadne… Vendulka se snažila být v tomto jako ona, ale moc jí to nešlo. Většinou vždy na něco zapomněla a nebýt maminky, tak by někde nechala i hlavu, jak jí vždy trefně říkávala babička.

Po obědě se konečně ozval zvuk klaksonu. Vendy vyběhla ven a s radostí zavolala na mamku:

“Už je tu… mami, honem… už tu je…”

Maminka ji jen s úsměvem pobídla, ať si nezapomene přezout bačkory, jako nedávno, když šli s dědou do lesa pro klest. To se tehdy museli vrátit z půli cesty, protože Vendy měla durch nejen ty nešťastné bačkorky, ale i punčocháče. Ještě že děda si toho všiml v čas, ta malá by mu to snad tenkrát ani neřekla.

Vendulka bez řečí zajela do připravených botek a už se hrnula ven. Petr už čekal u branky. Skočila mu kolem krku, až se chudák zapotácel. Ale úsměv z tváře mu nezmizel. Pomohli ještě mamince uložit tašku na zadní sedadlo vedle Vendy, zamávali babičce a tetě, které vykukovaly z okna babiččiny kuchyně a auto se rozjelo směrem k návsi.

Až k sousednímu městečku Vendulka cestu dobře znala. Ale dál už pro ni bylo vše nové. Tiše sledovala zasněženou krajinu a přemýšlela, jak asi může být veliký celý svět. Maminka říkala, že strejda nebydlí daleko, ale jí nyní připadalo, jako by projeli kus zeměkoule.

Zeměkoule… to slovo měla od jisté doby strašně ráda. Děda jí vysvětlil, co znamená a ona tehdy nemalovala nic jiného, než velikou kouli a na ní kolem dokola stromy, domečky a lidi. Fascinovalo ji, že kdyby chtěla, může celý ten kulatý svět obejít, ale děda jí řekl, že to by jí pěkně bolely nohy a domů by se vrátila až v důchodu. No…, důchod se jí nezdál taky špatný… Ivančin děda v důchodu byl a mohl být celý den doma, nemusel ani do práce, ani do školky…

Z jejího zamyšlení ji vytrhlo až zjištění, že auto zastavilo. Rozhlédla se kolem a zjistila, že stojí na nějaké návsi, trochu podobné té jejich, ale přesto jiné. To už byla maminka i Petr venku a tak honem vystoupila také. Už byla zase zpět v realitě, tak jí neuniklo, že v otevřených, zelených vratech stojí stará paní, opírá se o hůl a mává na ně.

Sotva k ní došli, paní pohladila Petra po ruce a on řekl:

“Mami… tak jsme konečně přijeli všichni… to je Vendulka.”

Vendy pochopila, že to bude tedy Petrova maminka a nezaváhala ani vteřinu. Podala jí ruku, zkoumavě si ji prohlédla a tiše řekla:

“Dobrý den…, já jsem Vendula Mušková… a vy jste strejdovo maminka…?”

“Áno, Peter je môj syn… a pre teba som babička, budem moc rada, keď ma tak budeš volať. No, nestojte tu… choďte dnu, dievčatá.”

Vendy se zarazila…, sice té paní rozuměla, ale proč mluví tak divně… ? Petr si všiml jejích rozpaků a přispěchal s vysvětlením.

“Vendulko, víš…, moje maminka se narodila na Slovensku a tam se mluví trošku jinak… ale kdybys jí nerozuměla nějaké slovo, klidně se jí neboj to říct, umí i česky, jen to někdy dost střídá, viď mama…?”

Stařenka se usmála: “Hej… budu se snažit hovoriť… ehm… mluvit po česky, ale nejde mi to tak dobře. Tak ma klidně oprav, keby si něčemu nerozuměla, Vendulko. Áno…?”

Vendy přikývla, ta zvláštní řeč se jí vlastně docela líbila. Znělo to tak nějak měkce a mile. Nová babička se jí docela zamlouvala. Byla sice starší, než ta její a babi od Vašíka, ale vypadala přívětivě.

Za okamžik už seděli v útulném obýváku a Vendy byla jako u vidění. Na stěnách nevisely obrázky, tak jako jinde. Stěny byly plné všelijakých hodin, ne však ledajakých… Byly tam kulaté s podivnými znaky místo číslic a visely z nich kovové šišky zavěšené na řetízcích. Jiné zase byly veliké, vyřezávané a za prosklenými dvířky se houpalo nablýskané kolečko… Nevěděla, co má sledovat dřív. Petr jí vysvětlil, že těm šiškám se říká závaží a to kolečko je kyvadlo. Zeptala se, proč ty hodiny nemají opravdové číslice.

“Mají…, ale jsou to římské číslice… jednou ti to ve škole lépe vysvětlí, než já…” odpověděl Petr.

Mezitím přinesla maminka s babičkou občerstvení a usadily se k nim. Babička poděkovala matce:

“Ďakujem ti, Hanka… moje nohy už na tom lepší nebudú… si zlaté dievča, ten môj truľo si ťa ani nezaslúži… čo, Peter…?”

Petr se jen ošil: “Mama… prečo nie… však aj ja mám nárok n šťastie, nie?”

Maminka se začervenala a babička jen dodala, že to nemyslela ve zlém. Vendulka si vychutnávala ten zvláštní pocit z nově objevené řeči, kterou se tu mluvilo. Vzala si nabízený moučník a usrkla ze sklenice. Překvapila ji chuť nápoje. Bylo to tak dobré, že celý obsah vypila naráz.

“Strejdo…, copak je to za limonádu, tu neznám, je moc dobrá.”

“To není limonáda, to je mošt… šťáva z jablíček z naší zahrady, víš? Tys ho ještě nikdy nepila? Já ti ještě naleju… ale nesmí se to přehánět, jinak budeš běhat na záchod ještě v noci.”

Vendulce to vysvětlení ale nestačilo a tak Petr musel přidat poměrně obsáhlou přednášku o výrobě té dobroty. Musel se v duchu smát. Ta holčička ho fascinovala… tak malá žabka a jak se o vše zajímá. Již tehdy mu bylo jasné, že si spolu budou báječně rozumět.

Jeho myšlenku mu potvrdil i další průběh odpoledne. Zatím, co maminka s babičkou povídaly v chalupě, vzal Petr Vendy ven a postupně jí ukázal celé veliké hospodářství. Byla nadšená, když si směla pohladit ovečky a kozu, ale stále jí něco chybělo…

“Strejdo… a kde máš ty koně… ty už je nemáš?” podívala se mu do očí, aby jí neuniklo, jak bude na tu otázku reagovat. Bála se, aby snad nakonec koně nebyly jen nějaká báchorka. Ulevilo se jí, když se jí dostalo odpovědi:

“Neboj… máme je pořád, jen mají domeček trochu jinde. Počkej, já řeknu mamince, že jdeme za Bleskem a Sultánem, ať o nás nemá strach.”

Srdíčko jí poskočilo radostí, koně přeci jen budou, vždyť na ty se těšila nejvíc. Petr byl za chvilku zpět a vyrazili. Vyšli ze vrat, prošli přes okrouhlou náves a zastavili se před obrovskou dřevěnou bránou. Petr vyndal z kapsy veliký klíč a odemkl. Za branou byl obrovský dvůr a to už Vendy zaslechla i typické koňské zaržání. Petr ji vyzval, ať jde za ním a tak šla. Vstoupili do poměrně prostorné stáje, kde bylo koní víc, než dva, to si Vendy uvědomila hned. Než se stihla sama zeptat, Petr jí řekl:

“Naši jsou tamti dva vzadu… vidíš? Ti černí… ostatní koníci jsou JZD…, ale ti naši tu smí bydlet také…, oni jsou vlastně také družstevní, ale zároveň naši… to bys ale zatím stejně nepochopila. Jisté ale je, že se můžem svézt, jestli se nebojíš.”

To už stáli přímo u obou hřebečků a ti se po nich zvědavě otáčeli. Petr Vendy ukázal, jak má napnout prsty, aby mohla sama dát koním po kostce cukru.

“Musíš mít napnutou dlaň, aby tě nekousli… oni nechápou, že ruce se nejí, víš? Tak je to správně… no a teď už si tě budou pamatovat, už jste kamarádi. Cukr oni totiž nejradši, jsou to mlsouni… oba.”

Vendulka se nepřestávala vyptávat a tak než Petr osedlal Bleska, věděla téměř vše… co koně jedí, že se jim musí měnit stlaní a co vše dokážou.

Vyvedli Bleska ven a Petr ji vysadil do sedla. Obdivoval, že se vůbec nebála. Naopak mu neuniklo, že jí oči září radostí a vzrušením. Řekl jí, jak se má držet a pomalu prošli dvůr sem a tam. Petr trpělivě vodil koně skoro půl hodiny, pak teprve řekl, že by to mohlo stačit. Vendulka by vydržela klidně déle, ale chápala, že Blesk by raději už zpět, do teplé konírny.

Pozorovala Petra, jak odstrojuje koně a nakonec mu pomáhala vytřít jeho hřbet. Petr jen pochvalně komentoval její snahu, ta malá ho nepřestávala udivovat. V duchu děkoval bohu, že mu dal šanci zkusit být oporou zrovna tomuto dítěti a jeho matce.

Když se vrátili do stavení, Vendy nadšeně referovala matce, jak jezdila na koni a zároveň, že ho směla i pomoct obstarat. Petr matku ujistil, že byla hodná a ve všem poslechla. Babička ji pochválila, jak je statečná a nabídla jí ještě kus koláče. Vendy opravdu venku vyhládlo a tak jej vděčně přijala.

Čas utekl jako voda a byl tu večer. Loučení bylo srdečné z obou stran. Cestou domů Vendy usnula na zadním sedadle a neprobudila se ani tehdy, když ji maminka pomáhala do pyžama a ukládala do postele. Ráno proto překvapeně mžourala kolem sebe a přemýšlela, jestli se jí to vše jen nezdálo. Pak jí zrak padl na noční stolek, kde měla připravený kus koláče, který jim sebou zabalila Petrova maminka. A vedle byla sklenice moštu… Nezdálo se jí to… opravdu jezdila na koni…

Rychle se převlékla, naházela do sebe snídani a stihla poklábosit s maminkou, která u toho žehlila prádlo. Samozřejmě, že to musela ještě běžet povyprávět do druhé půlky stavení, kde ji už netrpělivě čekala babička s dědou, ale také teta Jaruška se strejdou Jirkou. Ti jen zírali, kolik zážitků vysypala z rukávu…


Ve školce byla Vendy za hvězdu, nikdo jí nemohl konkurovat v množství nových zážitků. A co víc, ještě k tomu vše umocňovala skutečnost, že na ni čeká nádherný týden strávený na horách. Však už byla nedočkavostí celá jako na trní.

Konečně se dočkala a s nadšením pomáhala mamince při balení zavazadel. Když je potom společně, i s Petrem, nosili do auta, dohlížela hlavně na to, aby nezapomněli na nové boby. Zamávala potom ještě babičce i všem ostatním a s pocitem plným očekávání si užívala jízdu krajinou. Jak jinak, opět se po chvíli ponořila do světa svých myšlenek. Najednou jí došlo, že se ani nestihla rozloučit s Ivankou. Na takovou dobu ještě nikdy nikam nejela, byla zvyklá Ivču vídat každý den.

“Mami…, já jsem neřekla Ivaně, že se teď týden neuvidíme. Myslíš, že jí to babička vyřídí?”

“Ale to víš, že jo… navíc její maminka to ví, tak se neboj. A jestli chceš, můžeš jí poslat pohled, já ti pomůžu a oni jí to doma rádi přečtou, jo?” řekla mamka.

“Tak jo… pohled jsem ještě nikdy nepsala, ale bude mít radost. Já mám taky vždycky radost, když mi teta z Plzně pošle pohled jen pro mě.”

Měla doma schováno již několik pohledů, které byly adresovány jen a jen jí. Teta z Plzně byla moc hodná, její návštěva byla pro Vendy vždy důvodem k veliké radosti. Teta už měla dceru velkou, ale Vendulku moc milovala, nikdy na ni nezapomněla s malým dárkem či právě pohlednicí k různým příležitostem. Navíc si při výběru těch pohledů dávala záležet, tak to byly opravdu nádherné obrázky. Vendy si k některým z nich dokázala vymyslet celé dlouhé příběhy, které pak vyprávěla všem doma a sklízela pokaždé veliký obdiv. Mrzelo ji, že neumí ještě psát natolik dobře, aby si ty příběhy zaznamenala. Ale o to větší naděje vkládala do školní docházky, tam se vše naučí a bude spisovatelkou, v tom měla jasno už nyní.

Tok jejích myšlenek přetrhl Petrův hlas:

“Tak co, není ti špatně? Že jsi tak zamlklá… kdybys chtěla, můžeme na chvíli zastavit.”

Vendy ho ujistila, že je vše v pohodě a maminka ji doplnila:

“To ona zase jen přemýšlí, viď, Vendul?”

“Jo… no… přemýšlím. A nezastavuj, ať tam jsme rychle, já už se moc těšim.”

Petr se usmál a řekl, že tak moc daleko o už není.

Měl pravdu, brzo se změnil nejen ráz krajiny, ale i sněhu bylo venku o poznání stále více, než dosud. Silnici lemovaly závěje a Vendy připadalo, jako by se ocitli v pohádce o Ledové královně. To pro ni byl zase podnět k dalšímu výletu světem její fantazie. Tentokrát se o svoje dojmy podělila nahlas, ti dva vepředu ani nedutali. Maminka ji už znala a Petr jen překvapeně poslouchal a žasnul, jak poutavě ta malá umí vyprávět čerstvě vymyšlený příběh.

Cesta jim tak rychle uběhla a oni byli na místě. Vendulka se rozhlížela, to místo vypadalo moc krásně, také chata, kde se chystali ubytovat, se jí moc zamlouvala. Všude kolem plno zářivě bílého sněhu, opravdu kouzelný pohled.

Vynosili zavazadla do haly a Petr ji vyzval, ať jde s ním k recepci. To slovo ji nic neříkalo, ale šla, protože zvědavost zvítězila. Recepce byl vlastně obyčejný pult, za kterým stál starší pán v legrační čepici. Ten se na ně usmíval a podal jim klíč, na kterém byla cedulka s číslem sedm, to si Vendy stihla všimnout. Pán ji pohladil po hlavě a řekl:

“Tak ať se vám u nás líbí. Na pokoji najdete rozpis, kdy se podává jídlo, zbytek pobytu si rozvrhnete už podle svého. Tak co, slečno… jak se těšíš na sáňkování?”

Vendy mu nesměle odpověděla:

“Já nebudu sáňkovat… mám boby… nové, od Ježíška, víte?”

Pán se usmál:

“Tak to jo… to je něco jiného, tak to ti to bude jistě dobře jezdit.”

Vendy mu poděkovala, tušila, že se to hodí. Lecos od dospělých už stihla ve svém životě okoukat. Pán jen obdivně řekl směrem k Petrovi:

“Máte skvěle vychovanou dceru, tak ještě jednou přeji příjemný pobyt.”

Petr mrknul na něj i na Vendy:

“Já vím, pane Chum… to mi nemusíte říkat.”

Vendulka té odpovědi moc nerozuměla, spíše ji zaujalo, že Petr zná toho pána jménem. Hned se ho na to také nezapomněla zeptat. Petr jí vysvětlil, že se stihli oba vzájemně představit během toho, co ona s maminkou okukovala chatu zvenčí.

Nanosili své věci do pokoje, na jehož dveřích byla stejná číslice, jako na visačce u klíče. Vendy došlo, že díky tomu si nepopletou dveře. Z toho měla totiž docela obavu, když si všimla, že v dlouhé chodbě vypadají všechny dveře jedny jako druhé.

Než maminka vybalila, stihla si Vendulka pořádně prohlídnout pokoj. Byly tam celkem čtyři lůžka, ale vypadaly nějak divně. Vždy bylo jedno dole a to druhé nad ním. Dozvěděla se, že se tomu říká palandy a že si může vybrat, kde chce spát.

Neváhala ani vteřinu:

“Nahoře… já chci spát nahoře… můžu?”

“Jasně že jo, jestli se nebojíš…” zasmála se maminka.

“Nebojim… proč bych se bála.”

Tak bylo rozhodnuto. Maminka s Petrem si zabrali dolní lůžka. Konečně bylo vše vybaleno. Petr se zeptal:

“Tak co, holky. Do večeře daleko… nevyrazíme alespoň na obhlídku okolí?”

Maminka souhlasila a Vendy také. Zajímalo ji, jak to vypadá venku, na horách byla prvně. Oblékli se tedy a vyrazili.

Venku bylo nádherně. Všude kolem spousty sněhu třpytícího se v záři slunečních paprsků. Prošli kolem několika stavení a kráčeli dál, volnou krajinou. Pohled to byl nepopsatelně krásný. Vystoupali na nejbližší vyvýšené místo a Petr sáhl do pouzdra, které se mu cestou houpalo přes rameno. Vendy užasle zjistila, že z něj vyndal dalekohled. Podobný měl strejda Jirka od tety Jarušky, tak dobře věděla, k čemu slouží. Ale zde jeho vlastnosti poprvé vychutnala naplno. Nemohla se nabažit toho, jak dokonale se díky němu mohla rozhlížet. Střídali se o něj společně a Petr jim k tomu moc zajímavě vyprávěl o všem, co bylo na dohled.

Na chatu dorazili těsně před vydáváním večeře, tak měli co dělat, aby se stihli včas usadit ke stolu. Jídlo všem moc chutnalo, však jim už pořádně vyhládlo.

Seznámili se během jídla s rodinou, která seděla u stolu vedle nich. Měli sebou dva kluky, jednoho ve věku Vendy a druhého jen o málo mladšího. Zatímco se dospělí bavili mezi sebou, Vendy zjistila, že starší hoch se jmenuje Petr, stejně jako strejda, a ten mladší je Honzík. S radostí se ujistila, že oba kluci vypadají jako fajn kamarádi a hned se domluvili, že by mohli na svah vyrazit zítra společně. Mají sebou prý oba také boby a budou tu také celý týden. Ani dospělí nebyli proti a tak Vendy usínala s příjemným pocitem, že tu bude mít i společnost. Navíc měli pokoj ve stejném patře jako oni.

Celý ten týden byl úžasný. Dozvěděli se, že Novákovi jsou z Prahy a navíc se ukázalo, že jsou to opravdu báječní lidé. Aby si mohli dospělí užít lyžování, domluvili se vždy na tom, že než si jedni zalyžují, ti druzí mezitím pohlídají všechny tři děti. Brzy nikdo nepoznal, že se dodnes vlastně vůbec neznali.

Vendy nezapomněla poslat (s maminčinou pomocí) pohled nejen Ivance, ale i babičce a všem doma. Když je házela sama do schránky, připadala si velice důležitě, bylo to poprvé, co sama někomu psala.

Koncem týdne seděla Vendy u nich v pokoji a hrála s Novákovic kluky karty, Černého Petra. Honzík se smál:

“Tady je to samý Petr… ty karty, brácha a tvuj táta.”

Vendulka se zarazila. Tvuj táta… tak oni si myslí, že Petr je muj táta… Podívala se směrem ke strejdovi a ten se na ni v tu chvíli koukal taky. Neunikla mu ta Honzíkova věta. Vendy by v tu chvíli dala cokoli za to, aby měl Honza pravdu. Aniž by nad tím nějak více přemýšlela, podívala se na Honzu a vyhrkla:

“Jo, to máš pravdu. Kdybych byla kluk, byla bych taky Petr… jako táta…”

Honzík to přešel jen pokýváním hlavou, ale Vendulka se rozpačitě podívala opět na Petra. Snad s na ni nezlobí… ale ona to říct musela, Honza s Péťou přece věří, že on její táta je…

Petrův pohled ji uklidnil. Dokonce na ni mrkl a usmál se na ni. Oplatila mu ten úsměv a ulevilo se jí. Tak on se nezlobí… dokonce ani maminka nic neříkala.

Nikdo se k tomu nevyjadřoval a pomalu by na to Vendy i zapomněla. Zbytek týdne uběhl jako nic a oni byli na zpáteční cestě domů. Loučení s Novákovými bylo docela dojemné, domluvili se, že si vzájemně budou psát a bude-li příležitost, jistě se zase uvidí. Také pan Chum z recepce jim mával, když opouštěli parkoviště.

Cestou bylo ticho, všichni byli tak nějak dojati a zároveň příjemně unaveni. Vendy se těšila domů, jak bude všem vyprávět nové zážitky. Však když dorazili, sama babička se jí první začala vyptávat a ostatní se hned přidali. No, než jim vše vypovídala, měla maminka dávno nanošené věci z auta. Petr se ten den u nich zdržel do pozdního večera, dokud Vendy nešla spát. Než se vydal k domovu, zašel se s ní ještě rozloučit.

“Tak ahoj, Vendul…, bude se mi stýskat, nějak jsem si na vás obě zvyknul.”

“Strejdo…, to já taky. Škoda, že nemůžeš být můj táta… to bysme spolu mohli být všichni pořád, víš? Jako Novákojc… “

Petr ji pohladil a usmál se:

“Vendulko, já bych moc rád byl tvůj táta…, ale to záleží na tobě… a na mamince. To nemůžu rozhodovat já sám.”

Vendy se na něj překvapeně podívala. Na ní to záleží? Copak ona asi tak smí rozhodovat…

“Ale já jsem malá, nemůžu radit ani tobě, ani mamce. Ale moc ráda bych ti říkala tatí… jako Ivanka má tátu… a kluci Novákojc… a všechny děti ve školce, víš?”

“Tak víš co ti povím? Že nezáleží na tom, jestli jsi malá… záleží na tom, jestli si to opravdu přeješ. Jestli ano, budu moc rád, když mi budeš říkat táto… vždycky jsem si přál tak šikovnou holčičku, jako jsi ty…” řekl Petr a díval se na ni, co ona na to.

“A můžu ti teda řikat tatí…? A co maminka na to… nebude se zlobit?” zeptala se potichu Vendy.

“Myslím, že nebude… a budu opravdu rád, když mi budeš říkat tati. Mamince to povím sám, chceš?”

“Tak jo… tatí… mám tě moc ráda.”

Pohladil ji po čele a po tváři a usmál se.

“Já tebe taky, princezno. Tak už spi. Zítra jdeš do školky, tak ať nezaspíš. Ahoj a hezké sny.”

Ještě ve dveřích jí zamával a Vendy spokojeně položila hlavu na polštář. Má tátu… sice nebydlí spolu, ale třeba, někdy… ale má tátu… Nevěděla, z čeho se má radovat dříve, jestli z nádherně prožitého pobytu na horách, nebo z toho, že smí Petra oslovovat jako tatínka…

To budou ve školce koukat… Snad to Petr nezapomene říct mamince, jak slíbil… To bylo poslední, co ji prolétlo hlavou těsně před usnutím.